PhDr. Eduard Stehlík

Už si nepamatuji, kdy přesně se to stalo. Ale muselo to být někdy ve druhé, nebo třetí třídě základní školy. Paní učitelka nám jednoho dne řekla, že naše spolužačka Jana nemá opravdového dědečka a babičku, protože její vlastní prarodiče Němci zavraždili za to, že byli zapojeni do odboje proti nim. Také jsme se dozvěděli, že Janina maminka Alena vyrůstala u příbuzných, kteří si ji po válce osvojili. Dodnes si ten okamžik pamatuji tak jasně, jako by se to odehrálo teprve před několika dny. Zřejmě proto, že to byl pro mne šok. Nebyl jsem si vůbec schopen představit, že bych měl vyrůstat bez rodičů a navíc proto, že by mi maminku a tatínka kdosi zavraždil. Tehdy jsem nemohl tušit, že oním odbojem, o kterém se paní učitelka zmínila, byla spolupráce s výsadkem ANTHROPOID... Rodiny, které Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi nezištně pomohly splnit jejich nesmírně nebezpečné poslání, se nedlouho po atentátu ocitly ve smrtelném ohrožení. Zrádce Karel Čurda totiž gestapu udal všechny spolupracovníky parašutistů, které osobně znal, a to nejen ty z Prahy, ale i z Pardubic, z Lázní Bělohrad a Plzně. Nacisté ihned zahájili rozsáhlou razii. Jako první přišly 17. června 1942 na řadu rodiny Moravcových a řídícího učitele Jana Zelenky-Hajského z Biskupcovy ulice na Žižkově. Marii Moravcové se sice podařilo při zatýkání spáchat sebevraždu a stejným způsobem ukončili téhož dne svůj život i Jan Zelenka-Hajský a jeho syn Jan Milíč, gestapu se však použitím nejbrutálnějších vyšetřovacích metod podařilo v odpoledních hodinách 17. června 1942 zjistit, kde se parašutisté ukrývají. Ti 18. června 1942 svedli svůj statečný poslední boj s mnohonásobnou přesilou. Pátrání po jejich spolupracovnících však neztenčenou měrou pokračovalo i v dalších dnech a týdnech. Ve čtvrtek 9. července 1942 zatklo gestapo v Libni šestičlennou rodinu Václava a Marie Novákových. Všichni, včetně čtrnáctileté Jindřišky, byli podrobení tak brutálním formám výslechu, že o nich později tlumočník gestapa Václav Václavík řekl: „Jestli se k něčemu dá přirovnat peklo, tak to byly výslechy rodiny Novákových.“ Všechny zatčené spolupracovníky parašutistů spolu s jejich rodinnými příslušníky odeslali po skončeném vyšetřování do terezínské Malé pevnosti, odkud byli 23. října 1942 převezeni do koncentračního tábora Mauthausen. Nikdo z početné skupiny tehdy nemohl tušit, že před sebou mají jen několik hodin života. Největší poprava v dějinách tábora byla v tamním proslulém bunkru zahájena právě před třiaosmdesáti lety – 24. října 1942 v půl deváté ráno. Jako první byla zastřelena MUDr. Milada Frantová, která Janu Kubišovi ošetřila oko zraněné při atentátu. Poté následovaly další ženy i mnohdy sotva odrostlé dívky (mezi nimi i čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která po atentátu odvedla zakrvácené kolo Jana Kubiše od prodejny Baťa). Po nich přišli na řadu muži a mladí chlapci. Vyvražděny byly celé rodiny: Emanuela a Václav Khodlovi se synem Václavem, Liběna a Petr Fafkovi s dcerami Relou a Liběnou, Václav Novák s manželkou Marií a čtyřmi jejich dětmi, Baumanovi, Svěrákovi, Královi, Svatošovi, Smržovi a další a další. Krátce před tři čtvrtě na šest večer bylo dokonáno. Toho dne bylo ranou do týla zavražděno 262 spolupracovníků parašutistů a jejich nejbližších. Další, tentokrát jedenatřicetičlenná skupina přišla v Mauthausenu na řadu 26. ledna 1943. Jako poslední ze spolupracovníků Jana a Josefa byl 3. února 1944 zavražděn František Pecháček. Popel hrdinů – mužů, žen a dětí –, bez nichž by nemohl být uskutečněn jeden z největších činů evropského protinacistického odboje, byl vysypán na smetiště za zdí koncentračního tábora. Mezi nimi i popel Anny a Vladimíra Vyhnisových, dědečka a babičky mé spolužačky Jany...