Mgr. Aleš Dufek

ŠTÍPA Oázou klidu ve Zlíně je tento nádherně upravený prostor za poutním chrámem ve Štípě. Jezdím zde hrozně rád. Léta mám pocit, že Štípa jako barokní skvost je hrozně nedoceněná. Zdejší soška Panny Marie je jedna ze tří nejstarších na Moravě (dále ještě Žarošice a Tuřany). A osud Lukrécie Nekšovny z Landeka, díky které se poutní areál už na začátku 17. století začal stavět, je příběhem z červené knihovny. Byla jedinou dědičkou rozsáhlého panství (ale pozor, naše oblast východní Moravy byla tehdy brána jako divočina). Vdala se na začátku 17. století za chudého vojáka Albrechta z Valdštejna. Ten byl předmětem pomluv už tehdy, že si Lukrécii vzal jenom kvůli majetku. A když Lukrécie v roce 1614 zemřela, stalo se jeho dědictví základem pro celou jeho neuvěřitelnou kariéru. Jenomže pozor, taky splnil manželčino poslední přání a založil poutní místo Štipa a v roce 1623 udělal nezvyklé gesto. Nechal tělo manželky Lukrécie odvézt v rakvi k sobě na Jičínsko. Toto nedělají lidé bez srdce. V dnešní době manželé Valdštejnovi, zakladatelé Štípy, jsou pochováni vedle sebe v kapli v Mnichově Hradišti.