Mgr. Eva Decroix

Těžký je to? Jo je. Fakt jsem si párkrát hrábla. Prostě visíš. A jediná cesta vede nahoru. Nahoru je ale jen skála ve vertikále. Dole? Na to se prostě vykašli, dělej, že tam ta díra o stovkách metrů není. Není. Není. Dejchej. Čum na ten drát. Karabina. Druhá. Noha. Ruka. Odpočiň nohám. Blbky se klepou. Jsi v půlce (akorát že to nakonec byla jen třetina té první desetiny:) a přijde to. Výbuch endorfinů. Koukej, tělo to dává, přemohla jsi hlavu ( nepo**la ses) Štěstí. Radost. A zase noha. Ruka. Hlava čistá. Neexistuje nic. Jen dech, zkoordinované tělo a skála. A každodenní ranní dilema. Kam až můžu, co ještě dám. Chyba se nevyplácí, dolů z ferraty to nejde. Znát své možnosti, věřit si nebo radši být opatrná. Bílej a černej pes v hlavě, ale který je správný? Sedm dní v týdnu, každý den před sedmou budíček. Vylézt ze spacáku, někde najít něco k jídlu a na sebe. Kartáček je sviňa, každý ráno je na dně krosny, bože, všechno vyhrabat. Prostě sedíš na zemi a čumíš na tu skálu před tebou a jsi úplně ale úplně malá. Respekt k tý nebezpečný nádheře. Ale podrží tě parta, všichni mají stejný blbý kecy a ty rozptýlí vše. Hlavně když se vláčíš dvě hodiny výstupovkou. Haha. Mrcha kopec. Šutry kloužou. Pot pálí. A pak vidíš ty hory a zamotá se ti hlava. Vděčnost za to, že můžu. Vděčnost za ty, co mě podrželi, když jsem v pr**li na skále. Vděčnost za posunuté hranice schopností a možností. Vděčnost za radost, kterou mi život dává. Vděčnost za prosmáté večery i schopnost nezabít se v sedmi v jednom autě celý týden, smradlaví a vyčerpaní. Díky živote ❤️ P.S. Pls, lezte jen s někým, kdo vás v tom nenechá a komu věříte. Nepřeceňujte se. Buďte upřímní ke své kondičce. Fakt upřímní! Ať můžete doma vyprávět. Zdravím od Mont Blanc 🇫🇷✌️