Ing. Marian Jurečka

Do Budapešti pro fotku, do Berlína a Varšavy pro budoucnost!! Aneb co někteří politici současné vládní koalice nepochopili. Maďarské volby nejsou jen vnitropolitickou změnou v jedné sousední zemi. Jsou především koncem jedné středoevropské iluze, že lze dlouhodobě stavět politiku na permanentním konfliktu s Evropskou unií, na nacionalistické mobilizaci, na koketování s Ruskem a na přesvědčení, že náklady téhle politiky nakonec stejně zaplatí někdo jiný. Viktor Orbán po šestnácti letech vlády utrpěl těžkou porážku a Budapešť vyslala do Evropy jasný vzkaz, že ani sebelépe zabetonovaný mocenský systém není nesmrtelný. Pro Českou republiku je to důležité, ale je potřeba zachovat proporce. Maďarsko je partner. Není to však partner, na kterém stojí česká budoucnost. Naše ekonomická síla, zaměstnanost, exportní výkonnost i bezpečnostní ukotvení se nerozhodují primárně v Budapešti. Rozhodují se především v Berlíně a ve Varšavě. Německo je náš největší obchodní partner. Polsko je vedle toho stále stále silnější regionální mocnost, jejíž význam pro český obchod, infrastrukturu, energetiku i bezpečnost dlouhodobě roste. A tohle jsou prostě fakta, ne dojmy. A právě proto by čeští politici měli jezdit častěji do Berlína a do Varšavy a méně do Budapešti. Ne z prestižních důvodů, ale z důvodů státního zájmu. V Berlíně a ve Varšavě můžeme ovlivňovat podobu evropského průmyslu, energetiky, dopravních koridorů, obranné spolupráce i pravidel vnitřního trhu. Tam se rozhoduje o věcech, které mají přímý dopad na české firmy, zaměstnance i rodiny. Budapešť je důležitá pro regionální dialog. Berlín a Varšava jsou důležité pro naši budoucnost. Tam se láme chleba. I proto jsem se pravidelně roky setkával s Friedrichem Merzem a dalšími představiteli CDU a CSU, stejně jako s Donaldem Tuskem. Nešlo o sbírání fotografií ani o protokolární turistiku. Šlo o vědomou snahu budovat strategická partnerství s těmi, se kterými máme společně tvořit prostor prosperity, bezpečnosti a politické stability. Česká republika nemá ztrácet čas hledáním efektních kulis. Má budovat pevné vazby tam, kde se skutečně rozhoduje. V tomto světle působí dnešní politika Andreje Babiše jako přesný opak strategického uvažování. Když šlo do tuhého, jel před maďarskými volbami podpořit právě Orbána, a to po boku Roberta Fica. To je dost výmluvný obrázek jeho zahraničněpolitického instinktu: místo budování stabilních vazeb na klíčové evropské partnery sází na osu politiků, kteří Evropu spíše rozdělují, než spojují. Když se odhrne marketing, moc toho nezbude. A jeho občasné žonglování s Macronem také nepůsobí jako strategie, ale spíše jako improvizace bez pevného kompasu. Francie je bezpochyby důležitý hráč. Jenže francouzská politika v posledních letech procházela vleklou nestabilitou: rozpočtové krize, pády vlád, střídání premiérů. To opravdu není model pevného ukotvení. A když někdo takové kontakty vydává za důkaz své světovosti, je fér říct, že je to spíš naleštěná fasáda než promyšlená strategie. Maďarské volby jsou tak i zrcadlem pro českou politiku. Ukazují, že politika postavená na křiku, konfliktech a obchodování se strachem má své limity. A zároveň připomínají, že pro malou a otevřenou zemi, jakou je Česká republika, je klíčové mít spojence, kteří mají skutečnou váhu, ekonomickou sílu a schopnost spolurozhodovat o evropském směru. Těmi jsou pro nás především Německo a Polsko. Kdo tohle nevidí, nechápe souvislosti a to co je českým národním zájmem. S Maďarskem máme mít korektní a věcné vztahy. To ano. Ale česká zahraniční a hospodářská orientace se nesmí točit kolem Budapešti, natož kolem nostalgie po Orbánově modelu. Naší osou mají být Berlín a Varšava. Tam je prostor, kde lze pro Českou republiku vyjednat bezpečnost, investice, infrastrukturu, energetickou stabilitu i silnější hlas v Evropě.