Ing. Marian Jurečka

Čtyři roky jsou dlouhá doba pro všechny. Každý normální člověk si asi přeje, aby to už skončilo. A stále to nepřichází, protože Rusko nemá nikdy dost a minimálně jeho lídři si neváží lidského života. Nejlépe to jde pochopit na místě. Nejen při pohledu na zničené domy nebo hroby, ale při rozhovorech s těmi, kdo přežili. Od začátku války jsem byl na Ukrajině několikrát a měl jsem možnost mluvit s místními. A jednu návštěvu si budu pamatovat do konce života. Byl jsem v protetickém centru. Měl jsem tam možnost mluvit s chlapy, kteří na frontě přišli o nohy či ruce, někdy i obojí. Často leželi ranění hodiny v bahně, v zimě, jen s minimální nadějí, že je ještě někdy někdo najde živé a pomůže jim. Přežili a všichni mi říkali v podstatě tu stejnou věc. Chtěli se vrátit na frontu, nebo se nějak zapojit do obrany země i přes svá zranění. Když jsem si jich ptal, kde se to v nich bere i po tom všem, co prožili, tak odpověď byla vždy prakticky stejná. Víme, že Putin a Rusko se nikdy sami nezastaví. Víme, že naše rodina a děti nebudou v bezpečí. Víme, že nikdy s tím zabíjením nepřestanou, pokud jim v tom nezabráníme. A to je něco, za co nám stojí za to i zemřít. Víme, že Česká republika nám pomáhá a děkujeme za to. Vyřiďte doma, co jste tu viděl, ať na nás nezapomenou. V takové chvíli jen stojíte. Sledujete jejich odhodlané obličeje a dojdou vám slova. Cítíte obdiv a úctu k takové odvaze a uvědomíte si, kolik toho museli vytrpět a ještě vytrpí při obraně před naprosto zrůdným ruským režimem, který se vůbec netají tím, že by nejraději znovu zabral i nás. Proto má pomoc Ukrajině smysl. Proto naše bývalá vláda dělala, co se dalo a já moc děkuji vám všem, kdo pomáháte. Děkuji za ty chlapy, které jsem tam poznal. Děkuji za jejich rodiny, za jejich děti a za jejich zemi. Obětovali toho hrozně moc. Nejen pro sebe, ale i pro nás.