Hana Žáková

Příběh, který stojí za to znát Před sto lety se v Kojeticích na Moravě narodila Eliška Misáková. Dnes se její jméno do rodné obce symbolicky vrátilo. Při slavnostním odpoledni jsme společně odhalili pamětní desku mladé ženě, jejíž život byl krátký, ale mimořádný. Pokud její jméno slyšíte poprvé, doporučuji si její příběh přečíst – třeba na Wikipedii nebo na stránkách spolku SEM TAM 26. Je to jeden z těch osudů, u kterých si člověk říká, jak je možné, že jsme o něm tak dlouho téměř nevěděli. Eliška vyrůstala v Kojeticích, později ve Vyškově a po smrti rodičů žila se svými sestrami v Praze. Byla sokolka a jako mladá žena se dostala až do československého gymnastického družstva pro olympijské hry v Londýně v roce 1948. Právě tam se její životní příběh tragicky uzavřel. Eliška onemocněla dětskou obrnou a bojovala v nemocnici o život. Československé gymnastky přitom musely nastoupit k olympijskému závodu. Mezi nimi i Eliščina sestra Miloslava. Přes všechno, co v těch dnech prožívaly, dokázaly pokračovat a pro Československo vybojovaly zlato. Po vítězném závodě se dozvěděly, že Eliška zemřela. Při vyhlášení vítězek byla československá vlajka opatřena černou stuhou. Není divu, že dokument České televize věnovaný tomuto mimořádnému osudu nese název Zlato pro Elišku. Stejně silný je pro mě ale i příběh lidí, kteří se rozhodli, že Eliščino jméno nenechají znovu zmizet. Lidé kolem spolku SEM TAM 26 věnovali téměř dva roky pátrání v archivech, cestám, setkáváním a skládání jednotlivých střípků jejího života. Dali tomu svůj čas, energii, vlastní prostředky a především obrovské osobní nasazení. A podařilo se. Eliška má ve své rodné obci pamětní desku a její příběh se znovu vypráví. Dnešní odpoledne bylo důstojnou připomínkou jejího života. O to víc, že se ho účastnili také členové Eliščiny rodiny a řada vzácných hostů, kteří přijeli její památku společně uctít. Velké poděkování patří Petru Pavlíčkovi, Adamu Jindrovi a všem dalším kolem spolku SEM TAM 26. Stejně tak pořadatelům, partnerům a donátorům, bez jejichž pomoci by dnešní setkání nevzniklo. Milan Noha, který celým odpolednem provázel, připomněl, že záleží na nás, jakými budeme žáky historie. A právě na jeho slova jsem navázala i ve svém vystoupení. Obrátila jsem se především na děti, které dnes seděly mezi námi. Přála bych si, aby až přijdou do školy, dokázaly svým spolužačkám a spolužákům říct: „Víte, kdo byla Eliška Misáková? Byla od nás.“ Ale netýká se to jen dětí. Je na každém z nás, abychom podobné příběhy vyprávěli dál – ve svých rodinách, mezi přáteli, dětem i vnoučatům. Historická paměť totiž není samozřejmost. Pokud ji nebudeme předávat dalším generacím, může se vytratit. A společnost, která zapomíná na svou minulost, přichází i o možnost poučit se z ní. A byla bych ráda, kdyby příběh Elišky Misákové nezůstal jen v Kojeticích. Výstavu věnovanou jí a dalším významným osobnostem Třebíčska bych ráda představila také v Senátu.