← Rostislav Šťastný

Čím déle se dívám na střetnut mezi Íránem na jedné straně a USA s Izraelem na straně druhé, tím víc se potvrzuje jednoduchá vojenská poučka: války se často neprohrávají první ranou, ale posledním dnem okupace. Írán se na podobný scénář připravoval desítky let – nejen zbraněmi, ale i strukturou státu a armády. Po zkušenosti z Íránsko-irácké války vybudoval decentralizovaný systém velení a obrany, který je navržen tak, aby fungoval i v případě ztráty centrálního vedení. Taková struktura dělá z případného konfliktu spíše dlouhou a vyčerpávající válku než rychlou operaci s jasným vítězem. Dalším faktorem je samotná geografie. Írán je obrovská, hornatá země s téměř devadesáti miliony obyvatel. Pohoří Zagros a Alborz tvoří přirozenou obrannou bariéru a případná invaze by se musela pohybovat úzkými průchody, které lze relativně snadno blokovat. Navíc má Teherán k dispozici strategickou páku v podobě Hormuzského průlivu – klíčového bodu světové energetiky, kudy prochází významná část globálního obchodu s ropou. I krátkodobé narušení dopravy by mohlo vyvolat prudký růst cen energií a otřesy v globální ekonomice. Právě proto se mnoho vojenských analytiků shoduje, že skutečným rizikem není jen samotný střet, ale jeho délka a šíření po regionu prostřednictvím spojeneckých či zástupných sil. Dlouhá válka by totiž nebyla problémem pouze pro Blízký východ. Dopady by rychle pocítila i Evropa – vyšší ceny energií, tlak na ekonomiku a další geopolitickou nestabilitu. Paradoxem celé situace je, že právě prodloužený konflikt představuje scénář, na který se systematicky připravoval především Írán. Pro většinu jeho protivníků by takovýto konflikt byl politicky, ekonomicky i vojensky jen velmi obtížně udržitelný, s jistou mírou rizika eskalace do globálního konfliktu.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici