← MUDr. Olga Sehnalová

Joža Říkali jsme mu Joža. Už je to spoustu let. Taková malá bajdovská vzpomínka. Kde se vzal, tu se vzal, každý den tam byl. Joža se svým létajícím talířem. Na Bajdu, což byly tehdy kurty i koupaliště dohromady, se chodívalo přes tenisové kurty, kterých sice bylo o dva míň, ale za to tam bylo i hřiště na nohejbal nebo fotbálek, a my, děti, jsme tam trávily společně třeba celý den a bavily se nejen tenisem. Když jsme dělali binec, tak to netrvalo dlouho a odněkud zaburácelo hlasité napomenutí toho či onoho dospělého, který na Bajdě v tu dobu zrovna byl. Nikomu to nepřišlo divné ani nepatřičné. Věci se “řešily” hned. Byl to takový přirozený dozor a tak jsme si dávali pořádný pozor, abychom speciálně některé dospěláky nerušili… Když se objevil Joža, nikdy toho moc nenamluvil. Jen se usmíval a občas vyloudil nějakou jednoslovnou odpověď. Chodil ve vytahaných teplácích, jaké nosili v té době vojáci, usmíval se a pořád si házel svým létajícím talířem. Co házel. Předvaděl s ním neskutečné věci! Talíř letěl daleko a vysoko nad střechy šaten a vrátil se mu poslušně do ruky, jako by byl přivázaný na gumě. Joža měl největší radost, když nám mohl své kousky, které jsme se marně snažili napodobit, předvádět. V hodu létajícím talířem byl prostě nejlepší a nedostižný. Dělali jsme si legraci, že kdyby to byl olympijský sport, určitě by vyhrál pro Československo zlatou medaili. No, dnes už jsou na olympiádách sporty takové, že by k tomu neměl daleko... Vzpomněla jsem si na Jožu a své dětství strávené na Bajdě, protože jsem ho dnes potkala ve městě a napadlo mne, že to byla vlastně taková naše obyčejná “inkluze”, i když se tomu tak tehdy neříkalo…prostě jsme věděli, že každý může být šikovný v něčem jiném. Třeba v házení letajícím talířem. Vlastně, dnes se to jmenuje frisbee:-).Kopírovat text

Screenshot není k dispozici