Ing. Barbora Urbanová

Viktorka. Není nic horšího než smrt dítěte a následná bezmoc. Ale musíme ji přetavit ve změnu systému. Všichni to sledujeme už nějakou dobu. Případ malé holčičky, která byla zavražděna vlastním otcem poté, co mu byla svěřena do péče. V rozhovoru pro Prostor X jsem to pojmenovala jako systémové selhání a je to tak: systém, který má chránit ohrožené děti má mnoho částí, mnoho zapojených lidí, kteří se na rozhodnutí podílejí. Jak je tedy možné, že nám tu umírají děti? V roce 2024 jich bylo 8. Osm. Co ovšem musím dodat po několika měsících, kdy se tomu tématu snažíme v malinkým, ale skvěle akčním, týmu věnovat (a budeme rádi za pomoc, k tomu se dostanu), je to, že se musíme začít dívat na řešení a do budoucna. To mi v těch pohoršených debatách chybí a od nás, od politiků, to vy samozřejmě očekáváte. Vedle hledání viníka a svolání komise, je potřeba pojmenovat, že nelze chtít bezchybný systém. My potřebujeme vytvořit systém, ve kterém každé jednotlivé selhání (které se děje a dít bude, to je třeba říct) neznamená selhání všech. Kde existují složky systému, které dokáží toto selhání nahradit. To je cíl, vize, plán, jakkoliv tomu budeme říkat. V těch debatách, kdy na jedné straně leží naše úporná snaha nedávat děti z příšerných podmínek do ústavů a zařízení a hledat jim pěstouny… a na straně druhé jsou rodiče, jejich práva a právo na rodinný život… mně osobně pomohlo se zaměřovat na to dítě. Vždycky. Je. Klíč. To. Dítě. Zájem dítěte, máme na to základní dokument, Úmluvu o právech dítěte, mezinárodní smlouvu. Zájem dítěte musí být vždy na prvním místě. V Česku se však tento pojem vykládá nejednotně a judikatura ústavního soudu i ESLP bývá často přehlížena. Praxi je proto nutné sjednotit, a tady nastupujeme my, zákonodárci, ministerstva. Tohle po nás požadujte! A jak tu vizi přetavit v konkrétní změny? Potřebujeme semaforový systém pro vyhodnocování rizik. Kdyby jej někdo udělal, tak drogově závislý rodič se závažnou psychiatrickou diagnózou a omezením svéprávnosti by okamžitě padl do nejvyššího stupně ostražitosti, prostě by padla červená. V takové chvíli by se neposuzovalo “jen” to, jak hezky dítě s rodičem funguje když jej rodič navštíví, ale striktně a objektivně by se vyhodnocovaly především hrozící rizika. Další věc, kterou potřebujeme, jsou multioborové týmy. Nelze takovéhle případy rozhodovat jen z pozice soudce, byť i vzdělaného. V Rakousku přímo na soudech působí psychologové, kteří pomáhají se správným zadáním a se správnou interpretací znaleckých posudků. A věřte mi, to JE v mnohých případech zásadní. A nakonec něco, co jde snadno dát do zákona, však proč ne. Pokud je dítě vráceno do rodiny s určitou podmínkou typu abstinence, léčba, soudní rozhodnutí NESMÍ zůstat jen u vágního konstatování. Musí být jasně a do detailu nastaven proces, kdo bude konkrétně dohlížet na rodinu, jak často, jakými nástroji se bude posuzovat, zda rodič dodržuje podmínky a co se stane doslova vteřinu poté, co rodič podmínku poruší. Chci vám kromě rozhořčení, smutku, který všichni cítíme, dát i plán a naději, že se na to nevykašleme. Že se třikrát nesejde skupina a zase a opět se nic nezmění. Budu ráda, když v tom budete se mnou, někteří jste se mi přihlásili do týmu, ve kterém budeme pracovat podobně i u jiných případů: podíváme se na ně, zkusíme vymyslet opravu systému, řešení. Potřebujeme i ty, kterých se nějaká podobná věc, byť ne tak tragická, týká. Napište na barbora.urbanova@stan.cz. Děkuju, že spolu s námi už nechcete sledovat další Marečky a Viktorky. Dlužíme jim velkou změnu.