Ing. Barbora Urbanová

Ve sněmovní debatě o týrání zvířat, přičemž je za mě dobře, že se vede, bohužel nezaznívá podstata problému: celkový přístup naší společnosti k násilí. Ty nejvíce medializované případy poslední doby se točily okolo dětí, které utýraly nějaké zvíře. Měli bychom si pokládat otázky, jak se to stane. Nefunguje to tak, že by "hodné děcko" šlo kolem kočky a z ničeho nic jí napadlo, ne, ukazuje to na hlubší problémy, které nemusí být dané výchovou, ale třeba i tím, že je dítě svědkem častého násilí nebo že je dlouhodobě ohrožené. Pokud to tak je, systém si musí položit otázku, jak to že to neviděl. Děti speciálně jsou součástí poměrně blízkého systému: často u lékaře, denně ve školce, ve škole. Jakmile se takováhle patologie objeví, první, co nás má zajímat je, jak se to stalo. Proč. Kde jsme pochybili, že to došlo tak daleko. Jenže to je peklo, protože nestačí prosadit vyšší trestní sazby, nestačí změnit systém péče o ohrožené děti (resp. reformu sociálně-právní ochranu dětí), je toho fakt strašně moc co chybí, není, kde nejsou lidi, nejsou peníze a hlavně, nejsou zákony, které nejsou alibistické (s veškerým respektem, já věřím, že každý v systému není špatný, většina jich dělá co můžou, ale ten zákon jako takový alibistický je). V debatě jsem nevystupovala, protože ty dvě věci nechci stavět proti sobě. Není to tak, že si musíme vybírat, zda se ctěná sněmovna bude více než 2 hodiny zabývat zvířátky nebo dětmi nebo partnerským násilím... Nicméně musím říct, že si myslím, že se sněmovna má zabývat násilím všeobecně. Protože to, co se děje se nevyřeší jedním opatřením, posunutím věkové hranice trestní odpovědnosti, ale tím, že budeme - ideálně všichni - prosazovat promyšlené věci, které povedou k většímu bezpečí dětí. Mimochodem, náš vládní program Bezpečného dětství k tomu míří. Ale i tak toho chybí strašně moc.