Ing. Barbora Urbanová

Měli jsme strašně zajímavou besedy s pány z Přepište dějiny… a bavili se o tom, kolik traumat z minulého století zůstalo v lidech nezpracovaných… o tom tématu se nikdy nemluvilo, z válek se vrátila generace mužů, která tam musela vidět příšerný věci, dopady to mělo i na jejich ženy a děti, ať už tím jak se chovali doma nebo co všechno doma ani jinde už nikdy neřekli. Komunisti utáhli šrouby s heslem “doma si dělejte co chcete, hlavně nám do ničeho nekecejte”. Profesor Ptáček říkával, že násilí je jako virus, šíří se strašně rychle, stačí na něj koukat… Někteří dělají špatný věci, protože jsou špatní lidé, jiní nic jiného z domova neznají, další si prožili něco, co ovlivnilo jejich chování. Omluva pro to neexistuje, neexistuje lepší nebo horší násilník, mně na tom vždycky přijde ale smutný, že dneska už to všechno víme. Už si umíme trauma pojmenovat, umíme s ním pracovat, vidíme, co to s některými lidmi udělalo, přes to se v některých věcech jako společnost nechováme líp. Vidíme co udělala válka s náma… a jako kdyby některým bylo jedno, že se to stejné děje kousek od nás. Vidíme co s náma udělala totalita, a jako kdyby některým nevadili lidi, kteří druhým chtějí sebrat svobodu jen proto, že říkají věci, který se jim nelíbí a neumí je proto respektovat. Pardon za úvahu, já mám ten film taky moc ráda a myslím, že v něm každý vidíme a slyšíme věci tzv. ze života. Pro mě to je právě ta věta “vím, že jsi nemocná, ALE JÁ TAKY”.