← RNDr. Luděk Niedermayer

Mluvčí 01: Dobrý den posloucháte nebo sledujete další díl podkastu Luťka Nydrmajera. A tedy mého a já jsem moc rád že tentokrát můžu přivítat Tomáše Sedláčka Tomáši jsem rád že jsi přišel děkuji za pozvání těšil jsem se na to dlouho. Hele Tomáši začneme u toho co není úplně radostný my oba jsme začínali kariéru kdy jsme byli neobvykle mladí že ty ve vztahu k prezidentu Havlovi já jsem se dostal velmi rychle. Do bankovní rady ale on ten čas nějak podivně plyne najednou jsme Budem slavit 20 let vstupu do EU, 35 let od vlastně pádu komunismu. Co se změnilo a co se nám povedlo a nepovedlo? Mluvčí 00: 24 let skutečně uteklo strašně rychle, já si těžko vlastně vůbec uvědomuju, že rok 2000 byl před 24 lety, mě to přijde, že to bylo před 6. Mluvčí 01: A ještě předtím 10-11 let do pádu komunismu? Mluvčí 00: Ano, ano. Takže koukám na to s velkým Otevřenými ústy, vím, že už jsem se to všemnul, když jsem před několika lety hovořil o finanční krizi, kterou já jsem měl, že se stala včera, tak mý studenti v té době ještě nechodili pořádně do školy. Ale tak co se změnilo? Já na té společnosti na České cítím jakousi, jakousi jakousi únavu, takovou ztrátu orientace, že ty devadesátá léta by byla jakákoliv, tak aspoň jsme měli jasný cíl a tím imperativem postlistopadom jim bylo i hned zmizet ze země nikoho, což mi přišla jako rozumná politika a spálit Čechny mosty naspátek. A tento imperativ nám vstupem do Evropské unie zdá se jaksi vypršel a ztratili jsme směr a začali jsme tak jako to, čemu vlastně Petr Pythard když si v Rudolfínu řekl, začali jsme ten krabý krok stranou, že jsme najednou nevěděli teda jestli doleva nebo doprava. Ukrajina je zemí, které se toto příliš dlouhé setrvávání v zemi nikoho oplatilo tím způsobem, kterým se stalo. Zdá se, že je z toho takové takové morální ponaučení, pokud člověk příliš dlouho váhá mezi jedním nebo druhým, tak si opak schromstne ta horší, ta zlejší síla. A určitě to není chyba Ukrajinců, ale tam v chvíli měli pro západní vládu, v chvíli pro východní vládu, bylo to takové jako koketování oběma směry. A my jsme možná tu svobodu získali a tu prosperitu získali vlastně strašně levno, my jsme ji získali za darmo, my jsme i členci v Evropské unii. Získali úplně za darmo ve srovnání s tím, co za něj dneska vlastně platí Ukrajinci. Mluvčí 01: To byla neuvěřitelná souhra okolností, že jo? Týmhle to ještě teďka o tom píše krásně v té knížce, že se dal dohromady tolik věcí, který vyrobil něco, my jsme ani nevěděli jak. My jsme si mysleli, že je to proto, že jsme tak dobrí, ale ono to kouplně nebylo, že jo? To je jedno z mých nejoblíbenějších slov angličtině, serendipity. Což znamená, asi zvolně přeloženo, šťastná souhra dobrých náhod. které se kumulují v jakousi vlnu a jedna z těch vln právě byla ten neuvěřitelný rok 1989, kdy nás z nějakého nepochopitelného historického důvodu nechalo Ruskojít a dalo nám svobodu zadarmo. a naše činnosti v Evropské unii spočívalo v tom, že se nás Evropská unie tak jako zeptala, jestli tam chceme nebo nechceme a my jsme si řekli dobře, kolik nás to bude stát nebo co nás to bude stát a pak když jsme zjistili, že za to dostaneme ještě zaplaceno. Překvapení. Tak jsme řekli jo, ale ta skutečná cena odtržení se od totalitního způsobu fungování a připojení se k tomu duchu Evropy tak ta se ukazuje v plné bolesti na Ukrajině a tato bolest nám byla ušetřena, proto mám občas pocit, že jsme to dostali tak zadarmo, až za to nejsme vděční. Myslím, že se musíme najít místo v Evropě, že už přestal čas takového, já tomu říkám profesionální cynismus, když se takhle odlížíme za těch 34 let naspátek, tak na začátku jsme měli takové to načiní, které symbolizoval Havelon. pozdějším jedné zklamání během blbé nálady koncem 90. let. A ta blbá nálada je otázka, jestli byla nějakým způsobem vykompenzována, ale určitě ta blbá nálada se vlastně pak přesunula do prezidentského úřadu v tom smyslu, že oba nástupci pana prezidenta Havla byli prezidenti, kteří symbolizovali a koneckonců se i k prezidentství dostali tím, že využívali něco čemu říkám profesionální cynismus. jí vymyslel vyspochybňování veškerých hodnot, ať už to byly hodnoty Havlovské, jako je Pravda nebo Láska, kdy se tady jednu dobu v této zemi z nich stala nadávka, teď už se to taky, vlastně se to vypařilo. Ale mnoho let jsme tady měli A.B. Bartoše, nebo jak se jmenoval, jo, takový takový pochybný individuál, hrad byl obsazen lidmi, kteří si mysleli, že země je pacatá, že nejsme z opice a že 9-11 bylo tak mírně přizincenováno a takový jako kuriózní, cynický postoje, které pak vyústili v toho, že ten duch české, nebo ten duch bohémie, já bych skoro chtěl, aby se nám vrátil ten název bohémie, protože tady si myslím, že i dlužíme Evropské unii, jakýsi střed, vlastně dlužíme Evropské unii metal Evropu. Je to vlastně podezřelé, že je tady furt západ, západ, západ a na jednou umrsknutím kouzelného proutku je hned východ. Chybí tady ta střední Evropa, takže kdybychom s bohémství udělali středu evropské téma, že my jsme prostě bohémové, my se nebereme zas tak vážně a ta naše zahraniční politika není úplně zahraniční politika, ale je to bohémská zahraniční politika a náš minister financí je bohémský minister financí, tak by to najednou zahraničním pozorům dávalo, by to právě hrozně moc věcí vysvětlovalo a to je bohémský prezident a takhle vypadají v bohémí dálnice a takhle vypadá v bohémí byrokracie a takhle tady vypadá pivo a najednou to vlastně dává smysl a myslím si, že i Evropa Mluvčí 00: A nebo celý západ by vlastně potřeboval entitů, která by tam hrála tu roli takových, jakoby, když se řeknu v hezkém slova smyslu hobbitů, nebo těch bohémů, který se neberou zas tak strašně vážně, jsou vlastně rezistentní vůči ideologii, tak jako i hobbiti byli rezistentní vůči, byli jako, jako houžem na tým. Ale přitom se tady máme. Dobře, občas mám pocit, že žijeme v takovém malém ráji na zemi, ale aby to nebylo pro zahraniční pozorovatelé vidět, tak jsme si udělali takovej deštník z politiků. Mluvčí 01: A tady jako... Zhoršuješ vnímání. Ano, zhoršujeme vnímání do zahraničí. Aby to i všichni nechtěli žít. Mluvčí 00: Ano, protože jinak jsme uprostřed Německa, když se to veme kolem a kolem, tak je to tři hodiny do Berlína, tři hodiny do Vině, tři hodiny do Michoma. I ta Česká republika na té mapě, když si vezmete Německo a Rakousko, nebo německy hovořící země, tak my jsme jak Piest. Prostě stovky kilometrů západněji, než bychom měli být. Takže kdyby se o nás všeobecně vědělo, jak se tady dobře bohemsky žije. Mluvčí 01: tak už je tady sestěhovaná i půlka Německa, protože jako paradoxně město, ze kterého se německýmluvící trh obsluhuje, velice dobře je Práha, kde bychom tady dostavili dálnice a tak dále, tak dále, takže my jsme se... Kdyby, ale těch kdyby bude jako poměrně hodně, protože že jo, jedna z těch otázek je, jestli ta opravdu velmi vysoká životní úroveň u nás a vůbec v Evropě, jestli bude pokračovat, protože sama o sobě pokračovat v tom dnešním světě určitě nebude, že jo. Mluvčí 00: Nám ten, nám ten dech dochází, volky, nevolky My bohémové, myslím, a tím pochopitelně zahrnuju i Moravu, protože Bohémie zahrnuje Moravu na rozdíl od té Čekie, kterou jsme si nechali zase nějakým způsobem přiklepnout, aniž se o tom vedla všeobecná debata. To je jako kdybychom my, ekonomové, si takhle v jánovým šesti sedli a řekli, že takováhle bude duchová reforma, protože tyhle blbečci to stejně jako nejsou schopní pochopit, takže my mám prostě, vybereme tady variantu B. A to se prostě stalo ze stran lingvistů, že najednou se z nás stala Česká republika pomočka Čekie. A mohli jsme být Ček Republic pomočka Bohémie. A najednou bychom měli hymnu druhou sekundární, kterou bychom získali zcela zadarmo devítiminutovou podle mnohých nejkrásnější písničku současnosti. A kdekoliv by hráli kvíňi, tak by zároveň jela reklama sekundární hymny na Českou republiku. A ta písnička by byla vhodná, protože v sobě obsahuje snad rekordní počet melodii a hudebních žánrů podobně, tak my tady křižovatka národů atd. že bychom jako neměli abdikovat na tu roli, kterou nám kdysi věštili a soudili lidé jako Hus nebo Jan Amos Komenský nebo Tomáš Garek Masaryk a poslední z nich Václav Havel, možná Petr Pavel, k tomu dojde též, že máme být národem, který nebude vynikat tím, že si o sobě myslíme, že jsme skvělý národ, což Češi nemají, my jsme opravdu nejkritičtější národ, který snad na planétě země znám. ale že naším úkolem je být vzorovým národem pro ostatní národy, takže pojďme dělat fiskální politiku tak, aby se z toho ostatní národy mohly naučit, pojďme udělat reformu byrokracie. A tady v České republice, Ludku, to někdy tak opravíš, pokud se, pokud se, pokud se mýlim, ale my tady nekopírujeme dobrý nápady, který, ani, ani ty, který fungují v cizině, že tady je taková preventivní předpřipomínání, stralostlivost, že nejenom, že neskusíme něco, co nikdo nikdy nezkusil, ale neskusíme to, co funguje. A ještě poslední myšlenka, aby to neskončilo na špatnou notu, my tady máme vynikající věc v České republice, která je světová a to je třeba zahraniční politika. Myslím si, že zahraniční politika České republiky prezidentům navzdory My jsme odstěhovali ruský špiony a ruskou ambasáru jsme jim pod zadkem přejmenovali na ulici bodice Němcova. Koněva jsme nedali tam, kam jsme chtěli. V Lasovovi jsme si postavili malý pomníček přesně tak velký, jak se zasloužili. Vyhostili jsme a dostali jsme se na a taky jsme se navštívili tajván kdy se nám zachtělo a na to třeba větší mocnosti jako třeba německo nebo francie nemají odvahu. A nás jsi si vzpomeneš jak tady hartusili čínsko-ruské totalitní zstrašení jak nám tady seberou spinofy. Mluvčí 01: Teďka to krásně schrnulo euro který připomněla ty fotky evropský třídy s čínskýma vlajkama sliby 150 miliard investice kterých nebylo vůbec nic. Mluvčí 00: Takže my jsme ukázali velkou odvahu a i to, nejen jakým způsobem jsme podporovali Ukrajinu, ale i ten naprosto jedinečný způsob, kterým podporujeme Izrael, je skutečně vynikající v tom smyslu, že vyniká jakémukoliv jinému státnímu průměru a že my jsme tuto podporu jak Ukrajiny, tak Izraele, tak jako ten boj proti totohle tam, dělali i za vlád Babiše a za prezidentování Miloše Zemana se stejně tato republika byla schopná celkem jako vymanit odvážně a jako prý. Takže poslední myšlenka s předstanem mou tematu, který se ti podle mě bude líbit, že bychom měli nakazit naší hospodářskou politiku, tou naši zahraniční politikou a že vynikající způsobem, jak to začíná, je euro. Mluvčí 01: A mimo konec, taky bychom mohli se ale zase nechat nakazit, že jo, jako něčím, Ještě zpátky k těm dvaceti respektive víc než třiceti letům asi ani jeden z nás si nepamatuje jak jsem si představoval že ten svět bude až já už jsem přes padesát ty se k tomu pomalému blíží že jo. Když se teďka podíváš na tu společnost a na ten svět tak ve světě že obavíme se pár dní poté co co jedna země Iran, že jeho posála stovky raketa dronů na jinou zemi. Naštěstí se ukázalo, že ten západ je přece jenom technologicky někde úplně jinde, takže to nemá ten účinek, ale na Ukrajině jako každej den prostě umírají desítky stovky nevinných lidí. Když si podíváme na tu ekonomiku, tak ona to není úplně velká hitparáda. Čekal jsi, myslíš si před těmi 20-30 lety, že až jednou pomnoha, desítka, že ten svět bude vypadat úplně jiný, bude nějaký ideální, nebo sběje vždycky nějaký realista, že to nebude taková úplná legrace? Mluvčí 00: Já jsem idealista, já dodneška běžím Foukou Jakumově, vizi naděje světa, evangelizaci demokracii a kapitalismem. Mimochodem, já jsem vlastně Fukuyama štější než Fukuyama sám, protože ten to pod nějakým pádem otázek odvolal, což podle mě neměl. Protože on měl spolku pravdy přinejmout, čím nám se podařilo skutečně exportovat s té dvojice kapitalismu za demokracie, tak ten kapitalismu jsme exportovali až do komunistický Číny, do Arábského světa, všude. Takže tady jako máme očkrtnuto. Co se nepodařilo exportovat je demokracie. To se nepodařilo ani do Číny, ani do Ruska, kde to je teď horší než před 20 lety, když takhle teda vzpomínáme a koneckonců i arabský svět se nám, každopádně ne liberezo, ne, arabské jaro nesplnilo to, co jsme čekali. V latinských zemích je to s tou demokracií tak nějak jako nahoru dolů. Takže jeden z mála regionů, ne-li jediný vlastně, který exportoval nebo importoval nebo reimportoval jak kapitalismus, tak demokracii, tak jsme my střední Evropa. A ta střední Evropa skutečně, zase se k tomu vracím, má roli, kterou máme hrát už třeba jenom z tady toho titulu, že jsme schopni být odvážní v té naší zahraniční politice. Vlastně jsme si i všimli, když jsme trošku sebrali odvahu a vlastně jsme odčinili svůj hřík z roku 2015, když jsme nepřijali žádného běžence, tak najednou jsme byli rekordmani na hlavu v přijímání běženců. Tak jak si toho najednou Evropa všimla, jak i vlastně němečtí politici i hned přiznávali ano, centrum rozhodování Evropy se nám posunulo, jak odešla Merklova, jak se ukázalo, že Macron nenaplnil ty boty úplně tak rychle, jak chtěl, a Scholz už vůbec ne. A Británie je pryč z obrazu, ostatní země nevypadají, že by generovali lídera, který by byl schopen nějakým způsobem inspirovat nás k upředu. Tady si myslím, že nám třeba hodně chybí Václav Havel, můžeme klidně na něj zazpomínat hypoteticky, co by dneska, jakou roli by mohl hrát. Takže najednou Česká republika, nejednou, jako, ze náma přijde Šolt, zase ptá se na ze, tak co si myslíte vy? A my řekneme, hele, myslíme tak a tak, on řekne, ok, tak to tak třeba jako uděláme, protože jsme viděli, že vám, nám v ostatním západní Evropě trvalo rok, než jsme dostali, dospili k podobné pozici, které Česká republika dospěla během několika málo minut po tom katastrofálním útoku. Mluvčí 01: Ale on je ještě jeden případ, ten teda bohužel není z Prahy, ten je spíš z Bratislavy, který já jsem prožíval, když v Evropské unii, kdy jsem reprezentoval Českou Národní banku a to byly Dzurindovi a hlavně Miklošovi reformy. Já si vzpomínám, tehdy to byla složitý období v Evropské unii, ekonomicky opřed globální krizi a tehdy Němci a Francouzi pochybňovali Pakt stability růstu a kdo ví co všechno. A tehdy vlastně to malé Slovensko, které předtím podlíhuje Mečiara, bylo vnímáno tak docela divně. Bylo to něco mezi Italií bez mafie a Ruska bez jaderných zbraní. A oni najednou přišli s reformou, kterou když ten Mikloš nebo jeho náměstek mluvil v tom Bruselu, Všichni mlčeli a psali si poznámky, to bylo jako zajímavý, ale od té doby se moc těch takovýchhle epizod nevrací. A v tý ekonomii jsme pozadu za očekáváníma nebo ne? Mluvčí 00: V ekonomii si myslím, Luďku, a můžu to říct na plnou hubu, protože když tak budeš korigovat, aby nebyl posluchač příliš sveden jedním názorem, v ekonomii jsme, jak bych to řekl, jak bych to řekl, jak bych to řekl, jako dochází nám dech. A teď by mějšel Česků, a kdybychom se bavili o světě. No a o světě vlastně. Takže jedna z věcí, která mě jako překvapila v tom ohlednutím 20 let je technologie. Já jsem skutečně nevěřil před 20 lety, ani k tomu věřit nešlo, protože to nefungovalo ani jako na bázi fantazie, že budu mít veškerou hudbu. konečcích prstů, že budu mít všechny více méně filmy za symbolickou cenu k dispozici, že si přestanu nahrávat, že se budu moct bavit s mámou jako v hvězdných válkách, že budu mít monokolo, který mě veze jenom na jednom kole, to je věc, která se v žádný knížce nikdy neukázala, ani žádným filmům, my jsme přeskočili fantazii i filmovou a já na tom normálně jezdím dnes a denně už nevím kolik, patnáct let, a po každý, když na tom jedu, tak si říkám, jak je to zázrak, že jsem se dožil něčeho lepšího, než je tleskačovo létající kolo. Mluvčí 01: Dobrý, ale Tomáši, ale zase i na tom bohatým západě je docela hodně lidí, který jako nežijou moc dobře. Ta životní úroveň tam není úplně skvělá, promítá se to do vychovávání jejich dětí, promítá se to do té společnosti. Teď jsem se zdravě na to díval, protože soboty a neděle trávím účením dětí, Matematiku dělám můj syn tři hodiny a já tři hodiny ekonomii, takže jim tam ukazuju, nechám je samotný, ukazujem grafy, učíme jak číst grafy třeba. A jeden z těch grafů je velice zajímavý a hovoří o roztahujících se nužkách světa. Takže třeba v délce dožití, nebo takhle začneme, začneme pravděpodobně, nebo dětskou umrtností. Takže nejhorší místo, kde se můžete narodit současnosti se s týče dětské umrtnosti je Somálskou, kde 12,5% dětí se nedožije pěti let. a pokud se narodíte na Islandu, tak je to 0,04% víceméně dětská umrtnost vymýcena. Takže to je několikanásobný rozdíl. Ale v roce 1820 byl světový průměr 43% dětí se nedožilo 5 let. Skoro polovina. Skoro polovina. Jinými slovy, i na tom nejhorším místě na dnešním světě v Somálii se mají furt 4x líp, než na nejlepších místech na dvorech britských šlechticů před přesně 200 lety. A takhle to můžeš vlastně jednodušet statistiku po statistice. Takže taky záleží, s čím se srovnáváme. Lidstvu podle všech statistik, co jsem zaznamenal, ekonomických zejména, lidstvu nikdy nebylo tak dobře jako dnes. My vlastně jsme, a jestli všechno půjde dál, tak jak to vypadá za posledních dvěsti let, ten posnižování třeba chudoby. V roce 1820 na této planetě žilo 87% lidí na hranici absolutní chudoby, to znamená, že ty lidi hladověli a bez dalšího dne jídla by umřeli hladem, že to nebylo, jakože jim kručilo v břiše, ale že to bylo opravdu existenciálně nutriční deficience na pokraji smrti. Takže jenom 10% lidí, řekněme, 13, si žilo tak, že se nemuselo bát, že další dnech umře. Dnes v roce 2015, nebo dnes, v roce 2015 se ty čísla prohodila a jenom 9% obyvatel této planety trpí chronickým hladem. Takže když si tuto trajektory člověk prodlouží, trošku si odečneme covid, tak to vypadá, že v roce 2036-7-8 se tato planeta může otevřít šampenský, protože se poprvé v dějinách lidstva dostaneme do situace, kdy jsme schopni se nakrmit, to naše tělo lidstva je schopno nakrmit a vlastně se i hrozně Hezky otvírá kejnsová predikce kterou udělá v roce 19 kolik 30, kdy měl přednášku o ekonomických možnostech vašich vnoučat ekonomické možnosti, kde říká hele podíváme se na to jak se vyvíjela ekonomika za posledních 200 let, taky se odpoutávalo od toho roku 1820, to byl takový magický rok, když to trošku přeženu nebo zavokrouhlim. nevěděl nic o technologický revoluci, která nás čeká, nevěděl nic o tom neskutečném nárůstu bohatstvů, který se vlastně v Evropě stalo po druhé světové válce. Tento projev měl předvečer druhé světové války, takže se na to pochopitelně zapomněl. Ale tam predikuje, že za 100 let, to znamená zhruba teď, za chvíli, se zrodí, on používá extrémně dokonce teologický jazyk na ekonoma, to je celkem zácná věc, že se narodí nový Adam. který už nebude muset drtivou většinu svýho dne starat o to, jenom aby nakrmil svoje tělo a že se bude moc vědomat tomu, čemu se lidé měli věnovat od začátku a to je. filozofii, psychologii, povídání příběhům, rodině, přátelům a že už nebudeme živočišný druh, který, který pohybuje svaly jenom kvůli tomu, aby ty svaly udržel, což je klasická situace živočišné říše, ze které my se zdá se vymaňujeme. Mluvčí 00: Takže toto srovnání já mám v paměti, já si ještě pamatuju Poslední dny komunismu, to mi bylo třináct čtrnáct let, asi pamatuju velice dobře, jak vypadaly výlohy a jak i nejbohatší nákupy v Tuzexu dneska jsou směšný s nákupem plůměrného důchodce v Tesku. Mluvčí 01: Jo, ale zajímavý je, jako tady tyhle dlouhodobý časový řady, ty jsou přesvědčivý, ty o tom mluvíš, píšu o tom spoustu knih, Ludoví Todor, teďka důčasný premiér slovensky, napsal moc seskou knihu, známá je faktomluva, že jo? To všechno říká jako, že bychom měli být rádi, kde jsme, ale přesto ta společnost je úplně bezprecedentně rozhádána. Jak to spolu souvisí? Tady tohle, jak moc nebezpečný to podle tebe je? Mluvčí 00: Mně ta rozhádánost té společnosti přijde, naopak já bych teda postavil proti tomu hypotézu, že je nejmíně rozhádána ve všech říjenách. A to? Mluvčí 01: Balkana, Ukrajině, jak dovíc, všechno? Mluvčí 00: Ano, ale uvnitř spojených států amerických řekněme, nebo uvnitř Evropské unie, byt tam jsou tření v Americe řekněme rasově, gendrové, nebo vlastně i politika se tam vyhrocuje do povstaleckých vln až, jako, tak ale jako furt je to nic ve srovnání s tím, jak se tam mydli v šedesátých letech, nebo v sedmnesátých letech, atd. atd. I vlastně na tu ludku, že si to člověk věme, že se nám spojili v jedný noosféře, v jednom neurálním propojení, mám na mysli internet, ne nic esoterického, hinduismus, kapitalismus, komunismus, arabský extremismus a to všechno se slilo do jedný diskusní skupiny. Tak jako za první není vůbec divu a je to i v pořádku, že se tam lidi hádají, protože se tohle nikdy nestalo. A taky když jsem byl malý, když se k těmhle vzpomínáme, tak si pamatuju, jak jsem nikdy nechápal, co teda jako znamená proletáři všech zemí spojte se. Já jsem jako nevěděl, jak tomu to vyhovět, jako i kdybych chtěl. Tak jako co to znamená, že se jako zatančíme spolu nějakou písničku, nebo že jako německý chudý, nebo podle tradici. Mluvčí 01: Internet nebyl, že oproporující to nebylo. Mluvčí 00: Až teď právě jak se internet, takže teď se zpovedl ten komunistický, co to bylo, sen. Teď jsme, teď na svoje vlastní uši slyšíme, jak to zní, když se proletáři všeho světa spojí. Že my jsme to nikdy předtím nevěděli, my jsme měli volby, jestli chcete hnědý, oranžový, červený, bílý, zvolte si, anebo průzkumy veřejného mění na škále 0 až 10, ohodnujte, jak se spokojená se svou ekonomickou situaci, ale to furt nebyl hlas lidu. Hlas lidu je děte všichni! Ano. Někam jo a to jsme opravdu a to dneska slyšíš pod komentáři probublává to vlastně dobrý jo takže je to vlastně dobře na to na to co se co se jako jak se slil já nevím co islám s křesťan nebo jak se spotýkají všechny tyhle ty názory tak ten internet vlastně slouží jako jako diskusní fórum který je násilnostně relativně a tady potřebuji slovo relativně impotení protože ano jistě internet je vodíčkou terorismu protože, ale ale ne o moc větší než byla televize která byla jednozná. Mluvčí 01: To je jenom změna jako nějaké kvantity a ne kvality protože jo taky kdysi vznikly tištěný média najednou se ty informace šířili radio televize teďka jsme jenom jako mnohem mnohem a zároveň nikdy nikdy nebyla tak taková doba kdyby vůdcové národů, Mluvčí 00: tak odezírali zrtů svých lidí co chtějí nebo nechtějí. Mluvčí 01: Na to jsem se právě chtěl zeptat, protože ta rozhádaná společnost produkuje jako určitý typ politiků a ono to může vypadat v tom tvým velkým světě ideí a tom, že jdeme správným směrem, že na tom tolik nezáleží, ale pak ti politici přijmou rozhodnutí, které se ukážou jako řekněme neprozíravá jako pro mě byl šok brexit že jo protože furt můžeme stady hádat a víme že to dává smysl a najednou někdo prostě politicky vytvořil konstrukt že to nedává smysl odejdeme. No ono to má důsadky ona z to stane a to ještě není zdáka to nejhorší co se že on může stát. Čili do jaký míry jako. Tenhle tady tohle napětí který jako taky ty sociální sítě podporují může vést ty politiky k rozhodnutím, který se ukážou, že nás odchýlí z tý dobrý cesty, nebo nebo ty odchýlení jsou tak malý, že podle tebe neohrožují. Mluvčí 00: O tom píše hrozně hezky potenciálná kundera nebo i kafka moment, kdy se ti prostředek vymkne a začne si to jako šéfovat sám. Kundera mnohdy mluví o situaci, nebo skoro vlastně všechny jeho přírodotě a ještě jeho zápletek spočívá v tom, že někdo, většinou muž, seč o tom žersku, že udělá nějaké něco, A to se mu vymkne, ta hra se mu vymkne a stane se otrokem ty situace, což je celá hrozně hezky znázorněný ve filmu Being John Malkovich, jestli jste to viděli, jak z loutkaře se najednou pak stane ta loutka. A to, že člověk vytáhne, vypustí strukturu démona, který pak začne žít svým vlastním životem, je vlastností obecnou a máme jí dobře zdokumentovanou, u Kafky je to třeba proces. Ten proces samotnej, taky se to tak jmenuje, vezme precedence nad tím smyslem toho procesu. Takže tam na jednu, každá, nebo zámek, drtivá většina bych řekl, že i Kafkových příběhů je o tom, že ta cesta byrokratická třeba je tak komplikovaná, třeba například u té krásné knihy Zámek, a nebo i v metamorfóze vlastně, že najednou ten duch dostane jiný tělo a to tělo přetváří zpětně toho ducha. Takže jak ten řehoř Samsa se změnil titulu a my lidstvo, teď když si udělám takový oslý můstek, tak my lidstvo, když teda mi povolíš ten širší obrázek, tak s lidstvem se teď děje to, co se děje v kavkově metamorfóze, nám se mění tělo. Nám se změní biologický tělo, který ještě před 200 lety bylo celé dominantní oblasti vyžadující péči udržit tohle na životě mi zebralo 90 nebo 87% energie a času a to. tak teď se vlastně z nás stávají duševnější bytosti, ne v tom, že bychom byli víc duševní, ale že ta naše duše je vnější. A ta naše duše dneska, 70% české ekonomiky už je duševní majetek, nebo duševní, duševní HDP, aktivita, sej tak jako tvoje, moje a drtivý většiny lidí. Takže my vlastně procházíme neskutečnou metamorfózou, stáváme se a chceme se stávat lehce našlapujícími entitami, které to už říkám jako elvským krokem ekologicky a vůbec jako našlapují, ale jinak si vlastně ten svůj život žijí už jako tak jako posluchači mají pocit, že tady jsou s náma, ale nejsou, protože je to digitální trik a tak dále, takže takže my a ta naša ekonomika, abych se teda vrátil na zpátek na zem, touto metamorfosou neprochází. A je to třeba hrozně hezky vidět na Praze, jak ta Praha žila 20 let z toho, že jsme prostě hezká, rostomilá modelka, která je mladá, která se všem líbí, ale teď ta modelka zestarla, A už najednou neví co s tím tak jako trošku bojuje s vrázkama ale ale už ví že to nikdy nezlepší taky naštvaná za to že ten čas běžel že by ho nevyužil že vlastně teď jsem jel kolem kolem kolem masaryčky tak to je jedna z věcí která na kterou jsem hrdej a tímto ale tak jako zhruba víceméně končí podívejte se co se nám stalo s vásavským náměstím a něco podobného se nám možná stalo s tou ekonomikou. Rozrostlo se tam takový, slovo, který, nebo já bych to povzal slovem, který si musím půjčit od nekonečného příběhu, takový, jako taková nicota. Jo, Václavské náměstí, kde jsme se my ještě za mlada scházeli pod koněm. Mluvčí 01: Tak my Brně ne, zas tak často ne, jo. Mluvčí 00: Ale když jste byli v Praze, tak... No, jasně. A to je třeba zajímavé, jak si toho ducha Brno s Prahou prohodil, protože Brno bylo mrtvé v devadesátej letech, v Praze to čelo, a teď je to navopak, Brno je prostě bezvané město, kde to zručí a v Praze se rozmáhá nic, to nic začalo na tom Václavském náměstí a pak se jako prokopávalo na staromák. a dokonce je na malostranském náměstí, teď tomu chci udělat velký event, jsme tomu nic postavili sochu. Jo na to si nevšimnám, na malostranském náměstí spodním jak tam kdysi bylo parkoviště, tak i za mýho velkýho potlesku se to nalo prič a teď se tam nainstalovalo takových 250 metrů vysoký nic. Tam na tom náměstí už pět let je, tam není nic, tam je socha, nicu, první na světě a já myslím, že bychom měli normálně udělat vernisáž, tu sochu nic nasvítit, udělat kolem toho event, já už to mám domluvěný třeba s Davidem Čenem, že se domluvíme, že nebylo potřeba žádný povolení a že ekologicky jsme postavili první sochu bez jakýkoliv ekologický, je to bezemisní, jenom že se s tím nic blbě pracovalo, to už se jako vymyslíme, že nevěděli si šroubem nebo nebo tím. a že tohle, a taky ty si to víš, plno lidí si myslí, že nic stvořilo svět a to nic nemá nikde žádnou sluchu, takže bychom mohli jako vlastně okusit zmrtvý vody České republice a přiznat si, že jsme tady vlastně řešili na tu naši rostomilost Havlovsko-Pražskou-Kunderovskou, která nás jako dostala tam, kde jsme a dál už se musíme probudit z toho Fénixového popelasami, takže nejdřív bych doporučal tu mrtvou vodu toho toho přiznaného nic, co jsme tady stavili třicet let a odrazit se od dna, tak jako se to podařilo v Slovensku. Mluvčí 01: Já ti to nechci ukazit, ty tam vedle bydlíš, ale já jsem nedávno viděl zase auta, teda ale relativně málo, jo, ale... No, no, jasný, vákum se zapojí, a jako já jsem rád, že ten prostor existuje a měli bychom tam fakt, tam fakt tu poksochu nic postavit. Ale je neuvěřitelný, že se, že se jako, že nic, že jo, ale... Máme obrovská suchadíc. A tím se dostáváme, ty jsi to nakousl a... Já jsem tě přerušil, protože to byla škoda se nepobavit o těchhle víc filozofických věcech, ale teďka zpátky na zem v tom Česku a my oba máme stejný názor na to, že jsme vyčerpali něco, co jsme měli a bylo to tady s náma docela dlouho a potřebujeme něco novýho, jak vážný to je, protože při vší úctě, i když uděláme, uděláš ten event k tý sošenic, tak to možná krátkodobě zvýší turizmus, kdo by nechtěl jít do Prahy za nic, Ale teda za ničím, za nic ne, za nic ne, ale za ničím. Ale jak velkej to je problém a lišíme se v tím teda, ty říkal, že bychom měli dávat ten příklad. Mluvčí 00: Ano. Je to velký problém, protože ještě před pár lety jsme byli na třicátém místě, co se týče HDP na hlavu v paritě kupní síly, patřili jsme mezi šampiony, nedalo se hovořit úplně o českém zázraku, bych správně hovořil o polském, když o někomu nebyl. Mluvčí 01: Poslední lata bez zesporu. Mluvčí 00: Tak, tak. ale o českém zázraku nemůžeme hovořit, ale byli jsme třicátí, byli jsme na čele plétonu, zejména z titulu opět toho, co jsme zdědili, jak geopoliticky a tak dále, takže jsme jako tak, jako průměrně pomaloučku, jako porůstávali si, měli jsme na dohled Itálii, měli jsme na dohled Izrael, jsme skoro předběhli v HDP na hlavu v paditě kupní síly. A za posledních dva roky, což je hezky vidět i na HDP, nám se prostě propadlo v roce 1920, teda 2020, hdp s titulou kovidu o 5,6% hdp a všude jinde na světě naskočilo další rok už jenom statisticky tím náběhem na zpátek do původních kolejí o třeba plus 5% Ale připomínám znova, to není jakoby růst, ale to je jenom tím, že se tam člověku vyrovná taková vlnka. A nám se ta vlnka nevyrovnala. My jsme ten růst měli extrémně slabý v roce 2021. A takže jsme nedohnali, my jsme nenaskočili na tu post-covidovou vlnu. A takže ten covid s námi udělal něco hlubšího, než ze standardní ekonomikou. A od té doby jsme se propadli na 38. místo během dvou let. Takže Izraele v nedohlednu, Itálie opět v nedohlednu, dohání nás Polsko a Litva nás předběhla a Slovinsko nás definitivně, tam vždycky šlapalo na krk v této statistice. Mluvčí 01: Zase v něčem jsme měli Tomáši Smůlu, nebo Smůlu, v něčem jsme dostali větší rán než ostatní a to je ta ruská válka na Ukrajině. kdy se ukázalo, že nejenom ta energetická závislost je prostě problém a tady jsme inkasovali nadprůměrnou cenu, ale... Ale to je tím, že jsme tady tak dlouho měli... No to je tím, že jsme se neměnili. Ty zdroje, ano, to je tím, přesně to je, to je dan za to, že jsme se neměnili. A plus taky suroviny, že jo, taky tam byl nějakej obchod, ale je to jako překvapení, že Mluvčí 00: To už to už není úplně poprvé taky už to úplně sranda už to není roztomilý už to vlastně nikoho jako nebaví my jsme něčím tak výjimečný aby nás ten svět jako nějakým způsobem jako mazlil nebo upřednostňoval. A ty ještě tím jak nemáme euro tak se tady zná za chvíličku stane takový divná země která tomu říkám že jsme u EU. že nejsme úplně v EU ale že jsme jako u EU a že tak sedíme na zadním zadním sedač se v tom autobusu a tak nějakou klauzovsko zemanovský mrmláme a jsme u toho ráno by vtipný ale. Mluvčí 01: A taky ještě máme jednu specifickou vlastnost hledáme chyby těch ostatních, co oni dělaj blbě a nebo jakým způsobem nás jako srážejí že jo. Mluvčí 00: U ostatních, ale i u sebe, my jsme tak jako sebe kritický národ, já mám pocit, že všechny ostatní národy cestujou, aby se někam podívali a že Češi cestujou, aby vypadli z České republiky, to je skoro jedno kam. A když se potkají dva Češi někde cizině, tak dělají, že se neznají a tohle jsou u jiných národů, národů neznám. Tady ta kritičnost, já teď hodně přednáším v malostranické besedě o duchu Evropy, co to je vlastně, na co to vlastně Putin zautočil. Co to vlastně znamenalo, že ČR chtěla zpět do Evropy, tak jistě jsme se nechtěli jako stěhovat geograficky. Co to znamenalo? No, že tady chceme, aby nám vládnul evropský duch. Jak je možné, že zase v tom kouzelném roce 1820, teď je to hodně zavoukrouhlený, protože zázraky se nedějí v horizontu léta, ale desetiletí až století, Se stalo v Evropě něco, čemu do dneška historici říkají European Miracle nebo je to ještě Great European Economic Divergence, kdy se najednou rozštíp svět na běžně se vyvíjící Čínu, Indii, Afriku a tak dále. Ty se normálně vyvíjeli tempem, kterým se vyvíjeli posledních 2000 let. A najednou tady v Evropě, země, které neměly skoro žádné nerůstné suroviny, které neměly žádné výjimečné klima, Holandsko a velká spojené království. a ze Západu se stal na dlouhou dobu tahou politicky, filozoficky, ale určitě ekonomicky a vojensky celého světa. A historici se dodnež zamyslí nad tím, čím to bylo. Máme na to asi 200 teorii od skvrna na slunci, ty je budeš znát všechny naspělně, od skvrna na slunci až po úrodu a jedna z nich, kterou prosazuje Max Weber, nejznámější ze všech sociologů a nejznámější vysvětlení této teorie, proč teda zrovna v Evropě, proč ne v Číně, která byla technologicky mnohem pokročilejší, tak jak je možný, že Čínu Nenapadlo objevit Austrálii, ale zrovna největší nárok, který úplně nejde, že se země kolem ho objeví. A že ta věc, a teď se dostává na zpátek na tu zem, do České republiky, do Bohemiek, to je naše podstatě. To, co nás, Evropu, Učinilo bohatým. Je to, že jsme si zdomestikovali křesťanské ježíšovo morální maximum, který je ve svém originálním znění tak přísný, až je za vlasy utažený praštěný idealistický sluníčkovský dobro. Ono, miluj svého nepřítelé, jsme mi přetavili na návyč svojí opozici. Ne, miluj! Ale nenávid, takže čeština mi tady povoluje škrtnou dvojnegativům a vymyslet nové slovo návid jako návidcího souseda, nemusíš mu nosit kytky každý ráno, ale návid. A to myslíš, že začal v roce 1820. A tato věc, toho, že v Evropě vyhledáváme kritiku, vlastně Evropa je vnitřně nejkritičtější kontinent, Představ se, jak by vypadal americký kongres, kdyby to bylo 23% kongresmanů proti Union a že by chtěli naspátek konfederace. To je nepředstavitelné, to je vtip. A teď si představ, ještě teda když jsme v kategorii vtipů, tak si představ opozici v Rusku. A nebo jestli můžu přitvrdit opozici v Číně. A to je jeden z důvodů, proč třeba Greta nevzrostla v Pekingu. Kdybych byl ufon a nevěděl bych nic o lidské rase, tak bych řekl, hele, tyjo, tam za první mají ten problém větší. Nemají co dýchat. Nemají co dýchat. A za druhý je to komunistická země, která má chránit zejména majitek všech, a co je větší majitek? Všechny. Vzduch, který nelze si udržet a musíte ho vrátit na zpátek do cirkulace, aby ta celá sranda fungovala. Takže já jsem teď měl v Paríži přednášku na téma, kterou jsem pojmenoval následujícím zkúsovem, co mě mohla by líbit. Kapitalism does not destroy the environment. As much as communism did. Takže máme tady paradox. Jak je možný, že egoisticky neregulovaný zisk maximalizující autisti korporátní ve Finsku se zachovali ke svému společnému majetku přírodě vzduchu řekám lépe než jakýkoliv komunistický stát, kde jsme na tom měli 250 komisí, který měli na čele napsáno, budeme kránit společný majetek. A nebyla to spíš ta demokracie, která jde jako ruku ruku s tím. Takže a co je na té demokracii, co to dělá v té demokracii? Schopnost kritizovat. Takže my v Evropě, ať si v okrejtě nic moc velkého nemyslím, ale My jsme poslouchali dítě, který nic speciálního nevymyslelo, jenom tomu dalo, řekněme, ducha, tím, že přestalo chodit do školy v pátek, nápad, který mohl mít každej z nás. A pak ta Greta se musela rodit ve Švédsku nebo v Evropě, protože všude jinde by ji ukamenovali v arabských zemích, v Číně i v Rusku, by se nedožila podle mě 16 let. na svobodě a nebo vůbec. A to, že my v Evropě milujeme, nebo návidíme svoje Slavoje Žižky, svoje Jordany Petersny, svoje lepeny. Někdy docela hrozný. Někdy ty nejhroznější, ale tím, že my jsme schopný se tímhle vnitřně posouvat, tak to je to, co je, kdyby se mě teď pod krk přimášknul mě, kdo rouhu a nutil mě mlácením říct jedním slovem, jak je možný, že Evropa je bohatá a Rusko je chudý a jak je možný, že atd., atd., že jsme tady bohatý nejen na těle, ale i na duši a na duchu, tak bych řekl právě tato vlastnost. Schopnost milovat své nepřítelé. A když to v Rusku je vraždí. Mluvčí 01: A přitom se zdá, že tolik lidí by jako spoustu těchto hodnot, který jsou úplně zásadní, vyměňuje nebo je dokonce považovat za nebezpečný. Mluvčí 00: A je to nebezpečný? No, tak co se nebezpečí týče, tak je zajímavý, jak vlastně Evropy se nikdo nebojí. To je v historickém srovnání, když jsme všechny impéria, tak všechny okolní mocnosti se vždycky báli okolným mocností, protože jediné, co okolní mocnosti chtěli je zničit své okolní mocnosti. Evropy se nikdo nebojí Jo, máš plno lidí, co jsou proti Americe, co jsou proti Rusky, ale jako proti Evropským může být jenom Evropan. A co je zajímavé, co Evropanu nejvíc vadí na Evropě, je, že není dost evropská. Jo. Jo, to je další, jo, demokratický deficit, říkám, ok, jasně, ale kdo ti jako vůbec vnuknul ten, jako to je přece, takže vlastně ty vytýkáš Evropě, Evropské unii, že není dost evropská. I Klaus ti bude vytýkat, že Evropská unie není dost evropská. Takže to je vlastně lichotka Evropanství, že i tak sofistikovaná instituce jako EU není dost dobrá na to, aby splněla ideální představě Václava Klauze o Evropě. Mluvčí 01: A pak ještě ke zmatení všeho toho nám venku říkají, že bychom měli být více evropští, čemuž my jako vůbec samozřejmě nerozumíme, že jo. Ale když teďka mluvíme o ty EU, těch 20 let našich, že jo, tak to není celá dějina EU, ale mně připadá, že těch 20 let našich v EU vlastně Ono to bylo trochu delší, reprezentuje takovou druhou fázi společné Evropy. Na začátku tam byl mír. Najdeme to, co nás víc spojuje, než rozděluje a už postavme něco, co zabrání těm válkám. Pak přišla druhá fáze, někdy konce 70.ech, 80.ech, tam se Britové v tom hráli velkou roli, kteří tam dali hodně ty ekonomie, společnej trh, to bylo to hrozně dlouho. a velmi brzy zjistili že to že odstranit slánic neřeší pokud nebudeme mít spojený normy a tady tyhle věci a to vlastně odstartoval nějakou druhou fázi která se proťala s tím neuvěřitelným rokem 89 a vlastně do tady tohle gigantickýho procesu společnej trech vlastně vstoupilo to rozšíření a musí skonzumovat jo. Ty stávající členové a víme že některým ještě trochu v tom žaludku že leží. Ale já mám pocit, že obě tyhle věci jsou jako vlastně kompletit, jo. Protože dostali jsme se hodně daleko v tý ekonomii a teďka vidět, že každý další rozhodnutí prostě to je takový jako boj. To rozšíření to naše je skonzumovaný je jako funguje a do toho dalšího se nám teďka nechce. Nemělo by přijít jako něco dalšího? Nějaký velký téma? Mluvčí 00: Jo a já si a já tady na tom vlastně Já tomu říkám poločas rozpadu, že přesně v půlce vstup České republiky v roce 2004, znamená 15 let pro převratu, je zhruba plus minus poločase, kde se nacházíme teď. A že tady se možná i prohodila ta role Praha a Brna, kdy jsme v ten moment ten duch se přestělal z politické Prahy do takového studíně příjemného města jako je Brno. A že my jsme se utábořili... Proto tam máme premiéra. A tím víc takové to bohemství, které funguje na Moravě, to je to pravý bohemství. My v Praze tady jako nemáme tuchu, tady je to prostě New York bez New Yorku, tady jsou stejně nepříjemný lidi jako v New Yorku, akorát, že tady nemáme ten New York kolem sebe, mám pocit. Ale já sám jsem Pražák, Pražáky miluju, ale jsem opět, jak cestuju po České republice, jsem schopen vidět, jak mnohem bohemštější a leskavější lidé, kteří by se zasloužili tomu jménu, ten titul bohemství, žijí de facto na Moravě. Takže ten poločas rozpadu skutečně nastal tím vstupem, já tomu říkám postkolitální depresie. Teď probíhá. Ano, protože mimochodem to je celkem častý zdroj klinických depresií, je splnění cíle. Je to snad čtvrtý nejčastější spouštěč depresí, když si člověk splní svůj cíl a pak najednou nastane zase to nic, takovýto vákum. A teď nám nikdo nejak jako neřek, nebo Hava nám to teda řekala mnohokrát, ale my jsme nás se nebrali vážně, že tou revolucí to začíná. Že tím, že jsme se dostali do Evropské unie, tak to není fait accompli, že máme jako hotovo. Ale že ta Evropská unie od nás, že nás jako přijímala právě v naději, že se tady od nás dozví něco nového, nějaký nový stimul. A my jsme mu ho bohužel nedali. Ani Václav Havel nebyl schopen přijít s něčím, co by bylo politicky originální. Ani Václav Klaus. Nejoriginálnějším výplodem naší scénní Evropy je možná třeba Slavoj Žižek. Jako určitě intelektuálně je to největší export slovenská, možná i celé. Teď je druhá otázka, jestli na to můžeme být dostatečně hry. Ale něco takového jako Žižeka, krát, tři, lepšího, chytřejšího, dotaženějšího, si myslím, že lidi čekali od nás. A nestalo se to ani v politické sféře, ani v té sféře ekonomické. A my jsme se tady utábořili v takovém teplíčku, kde funguje ten paks bohemika, že máme nízkou neznaměstnost a nízké mzdy a že tak jako ten náš život pod sluncem netrávíme příliš vysokými ideály, protože se zdá se, jsme byli tak trošku znavení sluncem. A taky si vlastně všimni, že ten obchod v té Evropě, nebo já si teda často všímám, že ten obchod byl sekundárním cílem, že cílem Evropy je mír skrze obchod, což je teda mimochodem zase teologicky, to mě hrozně rozdovádí v pozitivní slova smyslu. Si občas představuji, kdyby se třeba Aristoteles probudil, nebo Platón, nebo Komenský, nebo Tomáš Aquinský, nebo Augustin, kdyby se probudili k životu a Sedli si třeba se mnou a ptali se mě, jak se vám poved ten mír. A teď nebo říkal jsem si nějakou filozofii, nebo se na dce narodil nějakej básník, který to konečně řek tak, že to lidi se jako ťukli do čela a řekli si, a jo to je tím, že my jsme všichni lidi, takže bych, nebo čím se vám to jako stalo, no já bych řekl, no kluci taková jako nechybalávky, ale navopak jako normálně uhlý a vocelý. Mluvčí 01: Tak jo to byla taky prevence že jo války že jo, uhlí a ocel. Kdo z nich tušil že mír lze nastolit lépe obchodem než tím že tady budeme filozofovat nad tím jestli boha je tři nebo nekonečno nebo kolik andělů se vejde na špičku jahly nebo jestli teda jako lidi se mají křtít takhle nebo onakhle. Takže my jsme vlastně objevili, odcové zakladatelé, objevili neteologickou a nespirituální cestu k míru, což je novinka a další novinka, kterou si neuvědomil ani Kant, ani Hegel. Oni si všichni, v celé dějiny etiky a ekonomie, užitku a povinnosti, když to řeknu blbě, spočívalo v tom, že jsme si od nezačátku až do nedávna mysleli, že dobro, které se mi, nebo takhle, že užitek a dobro jdou proti sobě. Až teď, my jsme zhruba před těmi 200 lety zjistili, že společnost, která je svobodná, je bohatší, než teda je nesvobodná. Kdo by to ludku řekl, kdo by to řekl na papíru, tak ti prostě komunismus plánovanej přijde pochopitelně efektivnější, než chaos marketingových kampaní proti sobě bývajících společností. Ovšem toliko teoreticky se ukázalo. Tak, teoreticky. A pak se ukázalo, proti všem teoretickým předpokladům, Navzdory, stejně tak, jako se nám nenaplnělo Malthusianský prodostí, kterému jsme všichni jako ekonomové věřili, že tady lidstvo budeme do konce věků živořit na minimálním zdě. To byla velká predikce, která zatemněla ekonomii na desítky let. Ekonomie se stala temnou vědou, nebo Dismoscience. Depresivní vědou, když se bavíme o těch depresích a o těch nadějích. A pak se ukázalo, skrz úplně mimo naše výpočty, realita, ekonomové bychom mohli říci, nevidětelná ruka trhu, někdo by mohl říct Příroda, někdo by mohl říct Bůh, Hegel by řekl Zeitgeist. To zařídil tak, že oproti všem očekáváním, ekonomický problém nenastal. A teď teda, my jsme v situaci, kdy jsme objevili systém, který je schopen dosahovat superiornějších výsledků, aniž by k tomu používal donucovací prostředky. A já to teď, jestli můžu s národním v takovém absurdním případě, o kterém teď hodně přemýšlím a hodně o něm přednáším, S tou svou jako svůj vlastní semester po večerech pro lidi, kdy jsme se bavili o tom, že představte, že jsou dvě lodě, jedna je loď, na které je generál, který umí mořeplavbu, je vystudován a má posádku, která ho poslouchá jako software a když někdo neposlechne, tak se mu sekne ruka, takže všichni poslouchají. A pak je druhá loď, říkejme je loď bláznů, která je plná hypíků, kterou nikdo neřídí, která nikdo nikomu nic neříká, jenom jako kdyby se ti náhodou chtělo, tak jestli bys mohl zatáhnout za tohle, ale ty když to ti nechce, tak za tohle to nezatáhneš, protože půjdeš si dívat na YouTube nebo na TikTok. Každý půl hodiny se tam střídáme u kormidla, aby se o sobě nikdo nic moc nemyslel, takže zkus si představit, jak se vyplouvá loď s třema kapitánama během, během, jako... Trochu punk. Trochu punk. Mluvčí 00: A teď, jo takže teď tyhle ty dvě lodě paradoxně ta loď bláznů dorazí do cíle dřív než ta loď s tím diktátorem byť ta loď bláznů ani neví kam pluje a tohle to by nikdo nikdy neřek ale při tom v dějinách se nám to zjevuje Neustále, když si vemeš, že to vlastně i v armádě, v takový věci, kde to hypístí určitě nefunguje, tak vem si, že se nám teď před očima zjevuje nejen, že tento princip funguje v ekonomice, jak jsme se naučili v roce 89, ale že tento princip, paradoxně, funguje i v armádě, kde by to člověk nečekal. Jak je možný, že armáda profesionálního, vycvičenýho vraha, politickýho špičkovýho experta, který připravil svůj ekonomiku, ideologii a politiku mnoho let předtím na váleční konflikt, jak je možný, že tenhle ten profík není schopnej vyhrát nad bývalým šaškem? nad bývalým clownem. Mluvčí 01: Vylámali se na něm zuby. Mluvčí 00: A skončit a propadnout se v takovém tartuliští dějin, že to Hitler mohl závidět. Mluvčí 01: Stejně je zajímavý, protože právě o té roli toho obchodu často mluví libertariáň. Já jsem zrovna s jedním bývalým měl na to téma diskuzi. Já si vzpomínám, jak ti lidi po invazy ruské na Krim, když je ovládli, Tak tehdy říkal žádný sankce rozvíjejme obchod a to Rusko se změní. Mluvčí 00: A Ukrajina není zem. Jestli se podíváš na magazín Cepu z tý doby, tak tam byl speciál o Ukrajině, kde víceméně se tedy že Ukrajina není stát. Mluvčí 01: Ale určitě to rozvíjení toho obchodu s tím Ruskem by nás tam nedovedlo. Ne, ne. Čili má to jenom omezenou platnost. Mluvčí 00: Já určitě v tom smolovém smyslu, já třeba nechápu jak je možný, že si libertariáni nevoblíbili Evropskou unii. Já zase toho jsem nechápu, dlouhodobě když se o tom bavím, a že jich je tady plno. Víš, že pro nás je celkem jednoduchý být tady největší eurooptimisti v České republice. Mluvčí 01: Ten benchmark je strašně nízký. Mluvčí 00: Ten benchmark je tak nízký, že to je fakt jako jednoduchý. Takže když se s nima bavím, tak říkám, tak začněme, ať se to teda rozdělujeme, ať se to nekomplikujeme. Tak první, EU a Evropa. Myslíš si, že Evropa by byla konkurenceschopnější, lepší něco? Kdybychom tady měli 28 nezávislých měn, No jako pro Evropu euro ano. Fajn tak a teď čím je Česká republika tak výjimečná a najednou zjistí a říká a proč vždyť přece to bariéry to drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr na kolik minutě zabrzdila Evropská byrokracie nějaký formuláře, který jsem musel vyplňovat. Nebo mi jde nějakej příklad, co to teda jako znamená, asi to napíšu. Na hranicích kontroli, ty už vlastně nejsou. Aha, clo, jo, posílá ti někdo balíček někdo někdy třeba mimo Evropské unie, víš, kolik je třeba práce. Víš, jaký je, nám chodí ze Švýcarská. Knížka, kterou dostala moje dcera Evropa, která stále je se 14 euro. Mě to trvalo tři měsíce, než jsem jí jakoby poslal na zpátek a dřív ji nechal, protože s ní bylo takového vlovy. Kdyby to bylo z Německa, tak mi to přijde i s mašličkou. Takže kde je ta byrokracie, která vás na osobní úrovni tak strašně brzdí, že jste schopní vylejt s tím, s tou vodou takhle dospělý a úspěšný dílo, jako je Evropská unie, jak je vůbec možný, že to funguje, to bychom se měli divit, jak je možný, že Evropská unie funguje. A teď jsem o tom mluvil s Vladimírem Špidlou na Colours of Ostrava, kde byl teda i Matt Fields a britský Velvet Sonnets, bavili jsme se o Brexitu a Radimír Špidlak, jehož já považuju za vynikajícího filozofa, nedoceněný, opravdu extrémně sečtělý člověk, já ho měl celkem rád i jako politika, já jsem nikdy teda sociální demokracii nevolil, ale když byl premiérem, tak jsem neměl důvodů se stydět názorově. V té době to byla pozitivní odchylka, slušný člověk premiérem. Tak, slušný člověk premiérem, manželka knihomnice nebo něco takového, co víc si přát. tak jsme měli tu debatu na Colours of Ostrava, kam tedy mimochodem všechny z vůb přes den se tam dělají intelektuální debaty a večeře se chodí na konzerta a tančí tam. Mluvčí 01: Já jsem byl jenom přes den, bohužel. Mluvčí 00: Tak víš, jak je to tam vlastně příjemný, že se... Takže Vladimír Špirla, když jsme se o tom bavili, tak on dokonce jako mě úplně vzal vítr spachet s tím, že máme dalšího euro optimistů mezi námi. Já jsem to ti říkal, hele, pro mě teda Evropa je takový jako nečekaný způsob, který má v sobě naději toho, že bychom někdy v budoucnu za dvě, za tři generace mohli podobným způsobem řídit, nebo neřídit, organizovat svět. Protože jaký jiný kandidát tady je? Americký způsob? Ne. Čínský? Ne. Ruský? Ne. Africký? Ne. Latinsko-americký? Ne. Evropská unie byla schopná 70 let udržet v klidu bohaté země s chudými, východ se západem, mík se severem, byrokratické země s nebyrokratické země a vlastně jsme se takovým nenápadným tempem posunuli neskutečně daleko. Takže tady v tom vidím zárodek naděje, Evropská unie která si nikdy ze všech impérií nebo zdrti většin imperii si nikdy nekladla imperiální nádech nebo ambice. Tak vlastně a taky se jmenuje Evropská takže tam je to geografické omezení na hmotu. Ale časem se to podle mě znění že to to bude opravdu o duchu kdo se která se cítí být Evropského ducha ať už je to Ukrajina nebo Izrael nebo My, před 30 lety, to jsme byli taky, nebo Rumůnsko, tak se pojďte stát členem této myšlenky, jestli ne, tak jako bohémstvím bychom měli prezentovat jako stav lidstva, ke kterému se kíží a ne jako jenom vyhraněně český, českověst, takže i ta evropanství by neměla být pouze pro Evropu. A Vladimír Špidla mě vzal vítr z plachet, kdy řekl, ano, já si myslím, že Evropská unie je salvátor mundi. Takhle silně a takhle stručně mi vzal vírus plechet, protože není žádný jiný kandidát, teď běží v kýněch Duna, tak všichni víme, že ta knížka je kritika mesiářství, ale ta Evropská unie právě tím, že tu kritiku mesiářství zahnula do mesiáše samotného, tak se jim může stát. Tak, to jsem to. Mluvčí 01: Ale hele, ještě na závěr jako jedna otázka, která vlastně teďka v tom evropským kontextu hodně jako rezonuje. Ty tady říkáš, že ten určitej chaos, nebo říkáš loď bláznů a ono tak divoký to asi není, ale je pravda, že ta Evropa neměla nikdy vlastně v poslední době žádné výrazné lídry. A o ty myšlenky se tam jako ti lidi přetahujou a já myslím že je to hrozně zdravý ale pak tady máš takový věci globální výzvy jako klima. A ta Evropa tam zvolila určitou cestu kterou někdo považuje za extrémně direktivní a že tohle není ta loď bláznu na který každej udělá to co uznává za vhodné a ono to dobře dopadne. Jak se vlastně ty díváš na tu otázku klima v tom kontextu to dnešního světa na tu roli Evropy a Říkali ten svět je jako spoustu věcí zvládl opravdu ten pokles tý chudoby a spoustu další věcí to je fascinující ale tohle je jako docela velká výzba velkej problém je že to CO2 nesmrdí takže vlastně člověk to snadno může ignorovat a přitom je to jako ta vařená žába jo jako furt nic nic a najednou je prostě uvařená. Mluvčí 00: Tak zaplýta je zajímavý že ekologie je evropské téma. Předně. seversko-evropské, ale zejména evropské. Takže tady je zase vidět další věc, která se tady v Evropě často vyskytuje a to, že jsme jako první ti tahovní, že nemáme moc žádný vzor, u koho se inspirovat. Což má své výhody i nevýhody. Slepé uličky občas. Musíme projet slepé uličky, ale na druhou stranu my jsme ti, co tu vlnu určujou a pak až tady vymyslíme, jakým způsobem se vyrobí kombust spalovací motory, tak se to dá vyrábět na východ a na jich. Jakmile zjistíme, jak se dá vyrábět elektromotory, tak se to dá vyrábět na východ a na jich A my se tady musíme vždy udržovat na hraně té vlny neustále se měnící kreativního ducha. A konec konců, když to tady v Evropě nezvládneme, tak jaká jiná naděje je, že svět se bude dál vyvíjet nějakým si spolupracujícím způsobem. Ještě to tady my pokazíme, tak zemřela naděje na dvě generace. Mluvčí 01: Ono teda tady je takový zajímavý prvek, protože některé ty technologie, že jo, tak Tesla. se hrála jako zásadní roli, ti číněni jako spoustu věcí nevymysleli a poté se vymyslel někdo jinej u některých oni trefili, že tohle bude ten hybatel části ekonomiky, čili ten mask přišel žejo s elektromobilama pro těch bohatejch 10% a oni začínají je vyrábět pro těch dalších 50 solární paneli a tady tohle to nám všechno jako sebrala, sebrala Čína vlastně ty závazky na to snižování emisií jako přijímají všichni, Zvládne to ten dnešní svět, nebo je to ten problém pro ty další dvě generace? Oba máme děti, čiže, pokud mluvíme o problému dalších dvou generací, tak mluvíme o mizerie pro naše děti, což je blbý. Mluvčí 00: Já protože věřím v ducha Weltgeista Hegelovského. Tak mě dává smysl zdánlivá náhoda. Představ si, kdybychom objevili technologii štěpení jaderní, kdybychom objevili jadernou bombu, ne, jako i štěpení, jako, v ranném středověku. Mluvčí 01: No. Co by se stalo? Mluvčí 00: Co by se stalo? Já si myslím, že bychom tady neseděli. Protože tenkrát naše, náš duch, řekněme, nebyl dost vyvinutý na to, aby unesl takhle kadentní nebo silnou myšlenku jako schopnost udělat jadernou bombu. Takže my jsme jako lidstvo ji použili dvakrát a od té doby ne. Mluvčí 01: A docela jsme se poučili. Mluvčí 00: Takže z tady toho já mám pocit, že dospíváme zrovna v době, kdy hrozí, že se ekologické, to je mimochodem dokumentovaný civilizační filter v astrofizice, že civilizace jiné neprošli civilizačním filtrem, jeden z nich je třeba osedlání Úranu, že se prostě vymydlili na sobě navzájem, to je ta známá odpověď na tu Fermiho paradox, jak to, že jsme jediný v kosmo, jak to, že jsme nebyvnuli vyšší civilizace, myslím, relativně mladá galaxie, mladá sluneční soustava. Jeden z odpovědí je, že ty civilizace vyspělější, než my neprošli civilizačním filtrem. Jeden z nich je ekologie, druhá z nich je třeba jaderná bomba. Mluvčí 01: Život v špatné pořadí. Mluvčí 00: Život v špatné pořadí, přesně tak. Takže Tomáš Halík se často ptá, jestli můžeme všechno, co můžeme. Tak co to znamená, jestli můžeme morálně všechno, co můžeme technicky. Takže my ano, jsme schopni vytvořit něco, atomovku, ale smíme ji použít. A u té ekologie mám podobnou takovou jako vlastně vizi, že zrovna když už to začalo být špatný, tak se na světě, v Evropě, na severu někde probudil duch, který se s tím začal snažit něco dělat. Mám si to, že parížské dohody jsou vlastně první dohodou hodné civilizace typu, jedna je planetální civilizace, my nejsme, My jsme planetální civilizace podle kardosové škály 0,73, což civilizace typu 1 je schopna zužitkovat veškerou energii, která ji padá na její vlastní planetu, což my ještě stále nejsme schopni, my to jsme schopni. Vyhrabáváme to ze země. My to vyhrabáváme ze země, používáme uran atd. a jsme zhruba na 0,75% využitý energie. A civilizace typu 1 dokáže sklidit veškerou energii a dokáže se taky planetárně organizovat. A my sice máme instituce, které jsou typické pro budoucí civilizace typu 1, jako je třeba internet, to je typická vlastnost civilizace typu 1, že je schopna se globálně ve vteřině koordinovat a tak dále. a biznis je taky vlastně víc typ 1, politika naopak je bytostně civilizace typu 1, kde prostě českým prezidentem může být pouze Čech nebo Češka, takže tak úplně jen. Ty civilizace typu 0 je střed civilizací. civilizace typu 1. Mimochodem, podle drtivé většiny teoretických fyziků, Karlem Saganem počínaje Michio Kaku, Conchae, ale i Penrosem a dalšími, tak pokud bude hesporádský růst, pokud bude tempem, kterým šel poslední 200 let, tak by tato planeta měla přesídlit z planetální civilizace typu 0 na civilizace typu 1 během, řekněme, 200 až 300 let. Takže i z tohoto hlediska tu naší planetu čeká třeba celoplanetání hlasování. My sice máme demokracii, ale to máme na národní úrovni, takže lidi ti budou dávat jiné odpovědi, když se jich ptáš, tak můžou do České republiky běženci nebo ne, než to, když se ptáš lidí celé planety, co dělat v situaci, kdy jeden národ potřebuje někam jinam, tak ty odpovědi jsou jiný. Takže tady si myslím, že taky budeme schopni díky internetu a technologiím a tak dále a vůbec vývoji ducha lidstva hlasovat o některých věcech, některé věci, které jsou zaseklé na národní úrovni, si myslím, že by se odsekly, kdyby to hlasování bylo, bylo, a ty vlastně jseš účastním tady toho malopočetů, ty jseš účastním evropského hlasování, takže to je taky první krok. Mluvčí 01: Kde samozřejmě občas ten pohled jako na větší cele k tě vede k něčemu jinému a těžko si to prodává. Mluvčí 00: Tak, jo, takže za chvíli bude, za chvíli budeme třeba takhle parlament, třeba tvé, naše děti se možná budou uchá Hele to by bylo to je mnohem lepší vize, než že se všichni uvaříme. Takže já bych to možná tady jako ukončil, protože já myslím, že nic optimističnějšího už tady dneska nevyrobíme, protože teďka bychom začali generovat ty alejo, jak se při tom zněčíme. Takže Tomáši moc díky za to, že jsi přišel, já doufám, že se k té diskuzi někdy vrátíme a hlavně doufám, že ten duch Dílem dílem loď bláznů a dílem duch nám opravdu pomůže všechno to zvládnout, i když na venek to někdy nevypadá úplně skvěle. To si řekl hrozně krásně. Tak moc díky Tomáši. A tohle byl další díl podcastu Luďka Nydrmajera. Někdy zase naviděno.Kopírovat text

Tento podcast byl natočen ve spolupráci s Evropskou lidovou stranou (ELS). Ztratili jsme jako národ směr? A kde ho máme hledat? Co pro nás Evropa při našem vstupu do EU před 20 lety vlastně znamenala? A co pro nás znamená dnes? Měli bychom se brát méně vážně? Jak to vypadá s budoucností lidstva? A co máme společného s hobity? O tom všem jsme si povídali s ekonomem Tomášem Sedláčkem.

Screenshot není k dispozici