← RNDr. Luděk Niedermayer

Mluvčí 01: Dobrý den, posloucháte nebo díváte se na další díl podcastu Luďka Nydermayera. Já jsem moc rád, že mé pozvání dneska přijal Marek Rokovácha. Dobrý den. Dobrý den. Pro ty, kteří vás náhodou neznají, není úplně jednoduché vás představit, jste teolog, jste pedagog, jste scout a jste taky vědec, molekulární biolog a taky člověk, který se zavádí genetikou a etickými stránkami, či ono je toho tady hrozně moc. Jste moc hodný, že jste přišel. Děkuji. Děkuji za pozvání. Nedá se asi začít jinak, než jste z toho pohledu, jak vypadá společnost, vy hodně cestujete a samozřejmě si díváte, jak vypadá ten svět tady venku. Jaký je vlastně stav světa teďka? Stav světa je takový, že je v krizi, ale to bylo vždycky v krizi. A co se týče řešení té situace, tak Mám na to dva názory, jeden biologický, jeden ideologický. Ten biologický je takový, že v evoluci člověka my jsme vždycky uměli jednu věc, která se jmenuje specializace na nespecializovanost. My jsme nikdy nebyli tak tak rychlí jako gepard, nikdy jsme tak dobře nešplahali jako jako nevím jo, opice nějaký, ale vždycky jsme byli takoví ti univerzálové a jestli něco umíme v té evoluci jak řešit, tak to jsou právě nové problémy jako je klima nebo jako jsou tady ty ty ty války nebo podobně takže to mě dává jako určitou naději v to že, že zvládneme problémy které přijdou že jestli by ten náš druh měl mít schopnost něco vyřešit tak je to tady toto jo nejhorší specialista mravenečník je výborný ale když mu dojdou mravenci nebo vyhynou mravenci no tak je po něm co dělat s tím jazykem jo ale my tady toto umíme. Ten druhý postoj ten teologický a to je, Velká otázka, protože všichni znají tu z knihy Devarim, z Pátek měj Moji Žížovi, to když Moji Žíži říká dávám ti požehnání nebo kledbu život nebo smrt, vybar si života. My na to velice rádi kážeme, že si máme vybrat život, že si máme vybrat požehnání a jsem si říkal, že přece by se mělo kázat o tom, že je v našich reálných silách si vybrat tu smrt. A bavila jsem se o tom s člověkem, kterého doufám, můžu nazvat svým přítelem s Davidem Aksou, s rabinem Komunity Ex Chaim. A ptala jsem se ho na tu situaci, kdy Bůh sešle na tu zemi potopu a dohudá jako znamení, že už ta potopa nepřijde. Se mu říkal, dá se na to spolehnout? Davide říkal, já nevím. Takže já si, já si myslím, že do toho rejstří ku lidské svobody. jako fakt patří to, že si můžeme vybrat smrt. Že zejména, tak já jsem katolický kněz, že zejména mi věřící, pořád zdá se mi, že žijeme v určité představě, že nakonec, jako to malé dítě, že se třeba vymácháme někde v tom blatě nebo tak, ale nakonec ten tatínek, že nás z té blindy vytáhne. Mluvčí 00: Já si myslím, že ne. Já si myslím, že to je jako opravdu v našich rukou a že to vybrat si smrt, že to je reálná možnost a že na tom se osvědčí dospělost nás dvou. Mluvčí 01: Ale to nezní jako moc lákavá volba, pokud se bavíme o společnosti. Mluvčí 00: Pro mě to zní jako jako volba vlastně dospělého člověka, že jestli teda mám dospět, jestli se mám stát osobností, Jungian by řekl, jestli se mám individuovat, tak tady tuto volbu musím s velkou vážností přijmout, že to teda není tak, že jsme ty děti nebeského otce, který za nás vyřeší všechny průšvihy, ale že před námi je ta reálná možnost toho života, ale taky třeba reálná možnost teď té jaderné katastrofy. Jsme se v neděli v kostele modlili za svatou zemi, protože zdá se mi, že ta jízva se vlastně pořád trhá jaksi, že místo toho, abychom to nějak vyléčili, ten sedmí hříjen, tak vlastně pořád mám ten dojem, že to v tom těle se trhá dál a dál a dál a nevíme úplně, jak to skončí Zdá se mi, že jako bychom to pořád nebrali vážně. Mluvčí 01: Určitě míra určité lehkomyslnosti a taky vlastně rozhádanosti v tý společnosti mě připadá, že to všechno zvyšuje rizikoté havárie, ale bavuji se s Tomášem sedláčkem, který říká, že si myslí, že zase něco tady je co přece jenom to lidstvo stále naviguje nějakým směrem který taky umožní že třeba naše děti budou mít před sebou život dobrý život volby ale. Proto jsem se právě na začátku ptal na ten stav světa protože. Určitě platí že spoustu těch výzev jsme zvládli a zvládli jsme úspěšně. ale těch výzep je čím dál tím víc a u některých nejde jenom o to je zvládnout tak je zvládnout v nějakým čase když se třeba bavíme o tom klimatu to není jedno jestli lidstvo to zvládne v následujících deseti letech nebo v následujícím století to může mít jako fatální důsledky. Mluvčí 00: A jisté je to, že za 300 let se možná na to 21. století budou lidi dívat ne jako na století třeba islámského státu, ale na století, kdy jsme si vymlátili biodiverzitu. Mluvčí 01: A to ještě není úplně ten nejhorší možný výsledek. Mluvčí 00: A to ještě není úplně nejhorší výsledek. Mluvčí 01: A vy jste teda říkal něco, co já říkám z hlediska politiky, nebo dost podobně, jestli jsem to dobře pochopil, který říkám lidem, že ta zpráva je, a nevím jestli dobrá nebo špatná, že to máme v rukou. Mluvčí 00: Toto je zásadní myšlenka, že nemůžeme spolehat na to, že to ze nás vyřeší politici. Nemůžeme spoléhat na to, že to za nás vyřeší církevní hierarchie, nebo někdo vyšší, nebo pán Bůh, že si dáme nohy na stůl a pomodlíme se, aby to dobře dopadlo. Pokud něco známe z těch kultur, které zanikly, studie třeba majské civilizaci, tak zaprvé to, že neřešili problémy této chvíli a odkazovali je na další generace, a za druhé, že se utíkali dosti často do dosti bizarních a časově náročných náboženských rituálů a tím vlastně jako by vytěsnili tu tu realitu. Naopak říká můj oblíbený rabin Saks, ti lidi, kteří opravdu něco v životě dokázali, tak mysleli těch 25-50 let dopředu, což je Bill Gates, Bezos, Elon Musk pochopitelně, Steve Jobs a tady tíhle kluci, že se dokázali podívat na to, co bude za 50 let a dovedli tomu jít naproti. Mluvčí 01: Teďka ta společnost jedná z charakteristik je, že je rozhádaná. Tomáš Sedlážek třeba mluví o tom taky, že máme bezprecedentní možnost výměny informace a to vlastně vede k těm konfrontacím, který by jinak nenastali, protože bychom se prostě v tom virtuálním prostoru, kde odehrávají se lec, který ty hádky nesetkali. Další věc, která hodně charakterizuje tu společnost, je populismus. Já za tím populismem právě hlavně vidím to odkládání těch skutečných problémů, vytváření fiktivních problémů, a to znamená neřešení těch velkejch. Jsou to nějaké věci, které nám to hodně komplikují? Mluvčí 00: Velmi. Já jsem se hodnou kloností, teda zrovna jsem dneska měl pro studenty pátého ročníku u nás v Americině etiku vědy a tam jsem jenom takový vzletný úvod, To, co si myslím, že takže vy jste politik, já nejsem, ale to, co to, co si myslím, že stojí za to tady říct nahlas, 2017, jako by před covidem, byl pořad v českém rozhlasu a ptám se svých studentů, jestli kdyby byli ředitelé českého rozhlasu, jestli by to pustili. Byl to pořad, který mě měl znepokojit, ale tenkrát člověk tak nevnímá, že covid nebyla tak. Veronika Sedláčková, což je taková elitní moderátorka Českého rozhlasu, si pozvala do svého studia, tak který sedíme my dva, dva hosty, protože média mají rádi ten konflikt, duel pro a proti a takový. A první byl astrofizik Jiří Grigar, který si z nějakých důvodů myslel a prezentoval svůj názor, že země je kulatá a nechal se vyfotografovat a jeho oponentem byl jakýsi pan vladimír bača který se nenechal vyfotografovat a který z jiných důvodů zastával názor že ze mě placatá a takhle spolu debatovali, Vrnek a Sedláčková to ostatečně odmoderovala, co mě tam chybělo a to nemyslím jako vtip, co mě tam chybělo bylo to aby diváci či posluchači mohli pomocí textových zpráv hlasovat jak to tedy je, a aby tak jak to když se baví politici aby hlasovali podle barvy kravaty bon motu podle schopnosti oponenta zesměšnit nebo nebo podobně tak by mě zajímala jak by to teda odhlasovala česká společnost a tohle mělo být pro mě varování a nebylo pak přišel kovid. a najednou se ukázalo to, že když občané úplně nevěří svým politikům, takže v dobách prosperity tak můžeme pokročit rameny, ale teď tady najednou jako přišla pandemie, filozofie to nazývá hermeneutika podezření, kdy najednou já nevěřím, tomu, co mě říká ten politik. Tak jako si člověk říká, tak jestli nevěřím to, co mě říkají učitelé na základní a na střední škole, jestli nevěřím takové trivialitě země kulata, to máme křížově potvrzeno z mnoha, mnoha stran, takže to je naprosto jako bezdebat, jako to nemám přece cenu dělat nějaké pořady tady o tomto, tak jak potom uvěřím tomu, že například se mám bránit proti covidu. úplně triviální věc jakože mám nosit roušku jako na to fakt jako nemusím být molekulární biolog jako když vím že se to šíří kapenkovi tak když nosím roušku tak zaprvé chráním spoluobčany a trošku chráním sebe ale to přece jako na to nemusím být velké vzdělání filozofové tomu říkají hermenem týka podezření což znamená to, že když mě politik řekne, že mám nosit roušku, tak já okamžitě se neptám potom, co ten politik říká, ale proč to říká. Aha, on má asi akcie ve firmě, která šíje roušky, jo, nebo asi je nalobován a podplacen nějakou firmou, která ty roušky distribuje a proto on mě to říká, takže zdá se mi, že politika v České republice musí udělat dvě důležité věci, ta dvouhá je těžší než ta první. Ta první je, taková, že až přijde nějaký nový problém a co by biolog si troufám říct, že nová pandemie nějakého nového viru přijde určitě. Z důvodu, které jsou monokularně biologické. Takže zaprvé musí vymyslet optimální řešení pro tu společnost, což není otázka jenom biologii nebo medicíny, ale opravdu i politiky. A za druhé, a to je horší, musíte přesvědčit občany, že nemáte žádný jiný úmysl, žádnou jinou intenci, než optimální řešení pro občany. A toto je daleko těžší. Vystřeba stát Israel, kde to při všech komplikacích tamto fungovalo výborně, oni covid zvládli bezvadně, to byl nesmírně ukázněný stát, protože jsou zvyklí na ten tlak a ví přesně, co se má dělat, a najednou česká společnost, kde bylo obrovské množství diskuzí o rouškách a o tomhle a mám jednoho dobrého kamaráda, který je vyskoškolský učitel, či byl milován studenty, oblíben kolegy, mimochodem velmi zbožný, který nám najednou začal rozesílat řetězové maily a ten poslední mail, který napsal, tak byl typicky ten mail plný fake news podobně na umřel na kovid 72 letech v nemocnici, tak to neočkován. A se mnou to teda zafřástla, říkala jsem si, co jsem měl ještě dělat, jak jsem ještě měl argumentovat, jaké blogy jsem měl napsat, co jsem ještě měl líp přijít z televizi, jo, jak jsem to ještě měl jako víc, víc vyargumentovat a a nesmějte se, cítím jako určitou svoji vlastní odpovědnost Marka Váchy za život tohoto člověka. Mluvčí 01: A víte, já jsem, vy jste říkali, že jsem politik, já jsem nikdy nečekal, že půjdu do politiky, my jsme téměř spolužáci z vysoké školy, já jsem vždycky chtěl dělat matematiku, pak teda po roce 89 finance, což je taková dobrá aplikace tý matematiky, ale vlastně, když už jsem to absolvoval hodně v té kariéře, tak jsem si nakonec říkal, že bych měl zkusit, fakt já to říkám, ono to zní, jako úsměvně, co takhle zkusit, udělá ten svět trochu lepší, a on je to strašně složitý v té politice a pro mě ten váš moment před tím kovidem vystup z toho placotou zemi byl trochu třeba moment brexitu protože kolem toho to byla tak naracionální věc jako absolutně nepochopitelná a ten politický konstrukt který se kolem toho vytvořil to bylo prostě člověk jenom zíral a ono to dopadlo o ty těsný jako jako desetiny a A teďka prostě v té politice, nebo to co zabijí tu společnost je vlastně neochota uznat, že aspoň v některých věcech ta pravda je. A ten druhej názor, že to není alternativní pravda, jak rusové rádi dělají naše pravda, vaše pravda, ale je to fakt lež. A to tam není. Co se stalo v té společnosti, že tohle najednou není problém. Ještě jednu věc, kterou jsem říkal, když tohle začalo, a když ještě furt to byla taková uchylka, Donald Trump, podívejte se co on říká, to je strašný. A jeji, on je prezidentem. Jsem říkal, když přece vás vychovávají jako dítě, tak víte, že lhát se nesmí. Nemá, anebo přijde nějaký trest. Když jsem bráchovi ukradl bonbony, tak vždycky z toho byl nějaký průšvih. A najednou se dostanete do světa, kdy ti největší lháři mají ten největší úspěch. Co se jako v té společnosti stalo? To mě trochu nahráváte na smeč. Já si upřímně myslím, že tohle je role, kterou má dělat scout a kterou mají dělat církve. kde slyšíte na hlas, že na vás někdo křičí zkazatelný, že se nesmí krást, že se nesmí lhát. Možná to někdo slyší v rodinách, ale jinak to neuslyšíte. Takže když jsem byli teď velikonoce, tak tam je jeden moment, který je pro mě naprosto stěžejný a který je taky duchovní centrum. Velikonoce dělá na Bělou sobotu, kdy všichni stojí, mají zapalené svíčky v rukou, si připomínají svůj křest atd. Ale když odmyslíte tento logický rámec, tak ten kněz se nahlas ptá všech. Odříkáte se, přátelé, všeho zla? A každý nahlas řekne ano. Všechno, co zlo nabízí? Ano. Všechno, čím se zlo vyznačuje, čím se pišní? Ano. To mi teda přijde výborný jako ne že by se mi to povedlo ten další rok jo ale aspoň jednou za rok jako nahlas zakřičím já chci být na straně dobra a ne na straně lži chci být na straně pravdy ne na straně nepravdy chci být na straně krásy ne na straně všechno vlastně. To by byla hezká součást přísahy poslanců třeba na začátku. No jistě. Dneska jsem to křičil na ty naše studenty, protože někdy tam máme dosti sloužité kazuistiky v té lékařské etice a někdy řešení té kazuistiky, tak jaksi to pragmatické je, aby ten lékař třeba neřešil jednu kauzu, která byla velmi dávno v Brně, možná bychom se na to vzpomněli, kdy se jednalo o to, že ti záchranáři a lékař, který byl extrémně poctivý, odvezli dítě do porodnice, protože ta maminka porodila to dítě asi 300 metrů od obilňáků a přijeli tam ve dvě ráno a tak ten lékař, jako říkal, tak podvázali po peční šňůru a říkali, tak my si vás naložíme do stanitky, odvezeme vás a podíváme se na vás, pak vás pustíme domů a ta maminka s tím tatínkem říkali, ne, my tady zůstaneme. Mluvčí 00: a byly tři hodiny ráno tak potom nakonec lékař zavolá policii a pak se to řešilo že oni zažilovali tu nemocnici a podobně a pragmatické řešení je no ten lékař měl vyslovit podezření na jakoukoliv nemoc odvezli by tě do porodnice a podobně a já křičím na své studenty ale přece vaším svatým právem je aby když jste v práci aby vás jako nikdo nenutil hát Přece nesmíte lhády, to je právo každého řidiče autobusu, jakékoliv jiné profese, takže i ten lékař přece musí mít jaksi právo na to, aby nelhal a aby tyhle kazuistiky šli vyřešit tak, abych se neuchyloval ke lži, protože lhát je špať. Mluvčí 01: Takže myslím si, že tohle by se mělo jako křičet jako na lidi. To je možná totiž jako kořen ty situace v těch politikách, že vy občas máte pocit, že děláte nějakou pragmatickou lež, která je přece jenom jako dobrá, ale potom z toho vzniká celý jako obrovský konstrukt, který vás vede k dalším dalším a dalším. Já to jako strašně těžko nesu, ale furt se snažím, ale To riziko je opravdu jako mně připadá hrozně velký protože ono je to opravdu tak jak my budeme chtít. Část lidí prostě se nechá přesvědčit že chce něco co se tak strašně brzy ukáže že je přímo proti jejich zájmu že to až člověku bere dech tady toto. Či není to jenom výsada politiky tady toto. Mluvčí 00: Krátkodobě samozřejmě je vždycky výhodná ale v dlouhém běhu to je to je to vypíná ta logika prostě. Mluvčí 01: Vy se zabýváte hodně jako otázkami etiky, třeba tuším takové spojení s genetikou. Mluvčí 00: Já nejsem vědec v tom smyslu, že bych pracoval v laboratoři s Petrými jistkami a podobně, byť se mi potom velmi stýská a bych bych moc rád, Toho času se živím tím, že na třetí lékařské fakultě Univerzity Karlovy tady v Praze, že učím studenty lékařskou etiku, takže tam se mně velmi dobře hodí molekulární biologie i vlastně ta teologie, že je to takový jako průstřel a jak říkáme v genetice, tak budoucnost patří hybridům a říkáme studenty, no musíte být občané obou světu, nedá se nic dělat, takže každý ten lékař musí umět zahrát pár skladeb na klaviaturu filozofie říká se a naopak samozřejmě pokud se chceme bavit o lékařské etice. Takže najednou se mi to moc a moc hodí a mám to rád tady ten oborník. Mluvčí 01: Zvládáme eticky ty možnosti, které nám ty technologie otvírají, protože těch věcí, ty pokroky jsou nyní opravdu obrovské. Mluvčí 00: Úplně ne, úplně ne, samozřejmě otázka by byla co je to etika a tak dál, ale etika by vždycky měla být profilaxí, to znamená, my bychom vždycky, my etici teda, my bychom měli být vždycky dva kroky před tou technologií a zvažovat dopředu, co se stane a tohle teda není, se říká, že jsou dva obory, které jsou rychlejší než je fantazie autorů science fiction a to je váš obor, to je IT, a to je molekulární biologie vlastně na jednou přijde něco nového přišli krispy teďka a etici vlastně dýchavičně dva kroky za technologiemi si říkají a jo vlastně děje tady tohle tohle měli bychom to nějak reflektovat takže určitě nejsou vpředu ale spíš jako by pořád dohánějí to co se najednou zjistí že že už umíme a přemýšlí o tom jestli bychom to teda měli dělat. Mluvčí 01: To je paradox že třeba v uměji inteligenci o který se v této souvislosti vlastně nejvíc teďka mluví tak tak třeba EU ale taky to se mi udělá americký prezident jsou kritizováni za to že se snaží do toho vnes aspoň nějaká elementární pravidla. Ta kritika je obrovská vlastně postoj části veřejnosti se změní až když nějaká celebrita tuším zpěvačka taylor swift. Je to u mě inteligencí zvlečená najednou ti fanoušci si říkaj hle tohle nechceme. Ale předtím slyšíte takový jako výrazy jakože co je to za komunismus že vy tady chcete do něčeho. zasahovat jak tady tohle vlastně zvláda dobře z mého pohledu ta etika taky by měla být nějaká ochrana před tím abychom neudělali něco čeho budeme velmi brzy litovat totiž. Mluvčí 00: Tak. Už tady začínám přednášet ale proč ne taková ta základní etika tak to je aristotelská ta je jednoduchá říká co dělat abych prožil zdařilý život. Říká všichni čtyři co jsme tady v tom studiu všichni chceme prožít dobrý život a až se poslední den otočíme tak si přejeme aby za námi byl dobrý život a to je krásný tady tohle čístil každé slovo které řeknete to je tak štětcem po velkém bílém plátně každý čin který uděláte to je zase drobný tak tím štětečkem a jedná se o nic menšího než aby poslední den kdy se otočím aby to plátno bylo dokonalé to znamená etika to je umění žít jako život jako umělecké dílo co si co se musím učit jako se učím hru na housle hru na klavír a tak dále takže překrásný když to nepromění můj život tak je zbytečný studovat etiku protože k čemu by byla medicína kdyby nedokázala uzdravit pacienta k čemu by byla etika kdyby nedokázala proměnit život člověka k lepšímu toto teda potom převezme Tomáš Akvinský to je vlastně ta etika toho všetního dne pro mě já si to pro sebe takhle parafrazuji že i vlastně ta křesťanská morálka v podstatě nauka Abych když se ráno probudím a jdu si udělat první kafe, abych to proměnil v diamant. A pak když jedu desítkou nebo šestnáctkou do práce do Fenekave, abych z toho to udělal umělecký díl a jedu třeba po deset tisíce let. A toto je taková ta aristotelská etika, aby ten den se skutečně povedl. Pak je to o čem se bavíme to je teda řekněme bioetika a tato má definované jinak říká zda smíme to co můžeme tedy zda zda smíme udělat morálně to co umíme udělat technicky jinými slovy zde existuje rozdíl mezi technickou nemožností a morální nemožnosti. A morální nemožnost to vůbec nemusí být, že mi to zakazují bohové nebo moje svědomí nebo kdo ví co. Jeden z těch příkladů současné morální nemožnosti jsou třeba jaderné zbraně. Nikdo to od Nagasaki neudělal, než by nám to zakazovali bohové, ale spíš vůli veřejnému mění kvůli politice a podobně. A doufejme, že to vydrží, tedy tahle morální nemožnost. Takže to může být třeba veřejné měnění a podobně. A když jste teda na koustu umělou inteligenci no tak v New York Times byl krásnej článek na to no krásnej strašnej, že když to teda Čína testuje na těch Uygurech, tak to umí nejenom poznávat ty tváře, ale už to umí zezadu poznávat i způsob chůze toho člověka, to znamená kdekoliv se odstnu, tak oni ví teda kde ten Marek Vácha tady po Praze se pohybuje a už mě nikdo ani nemusí svítit do tváře, takže je si otázka zní jestli tady toto chceme. Mluvčí 01: No ono to záleží asi na nastavení ty společnosti protože ty technologie se dají použít samozřejmě k zlepšování života v některých případech i zvýšování bezpečnosti ale pak je otázka těch hranic. Vy cestujete nebo cestoval jste hodně po světě i do těch zemí který mají ten mindset jiný nebo spíš do těch který aspoň vyznávají do určitý míry ty hodnoty který vyznáváme my. Mluvčí 00: My jsme konzervativní a my jsme vyrostli v tom tramsko-woodcraftersko-skoutském proudu, takže já když jedu na tzv. expedici, 14 dní až tady 3 týdny, tak a jedeme s kamarády, tak máme jedinou zásadu, abychom ideálně týden nikoho nepotkali. To znamená do značné míry škrtáme Azii a vykrystalizovali se nám z toho vlastně jenom ty Andy a té Jižní Americe. Mluvčí 01: A nebyl jste na Antarktidě taky? Taky, dvakrát. Tam se tam taky je možný někoho nepotkat, ale mám přitom zima, ne? Mluvčí 00: Ne, není, tam je to překrásně. Já už bych tam teďka, já nevím, jel bych hnedka, pochopite, okamžitě samozřejmě, protože to je, to je ze všech těch zemí, řekl bych trošku Andi a hodně Antarktida, my tomu říkáme antarktický virus, protože kdo tam byl, tak se chce vrátit, naprosto nutně. Přírodní minimalismus, je to jenom skály, let, vítr, oceán, nic víc, ale je to teda, je to, je to neuvěřitelný. Já jsem tam měl fakt jako mystický zážitky, že jsem se tam cítil jako velmi, velmi, velmi blízko Bohu. No pak jsem byl vlastně těsně poté půl roku v trapistickém klášteře, v Saffon ve Francii, taky na půl roku. To je klášter, kde se mlčí, kde vlastně tími žiži spolu nekomunikují, takže je to vlastně taky taková Antarktyda. Obě ty místa mají cosi do sebe, ale jestli teda mám zavřít oči a vzpomenout si na nějaký kus země, rezervace San Quichermo v Argentině, náhorní planina a potom pochopitelně Antarktyda. Já nevím čím to je. Mluvčí 01: Když mluvíte o Jižní Americe, to jsou místa, kde my se na ně díváme trochu ze zhora, protože mají nižší životní úroveň, taky ty sociální standardy jsou tam často ale co jsou inspirace, které si ho tam člověk přinese. To je místo, kde já jsem nikdy nebyl, protože práce mě tam nikdy neposlala a zase v volném čase tolik necestujeme s rodinou. Obrovský, obrovský. Mluvčí 00: Že jo tak já jsem za prvé teda jako první co mi napadá improvizuj tak jsem katolický kněz a ty tady jsou ty tady jsou ty debaty zimna tady v té intelektuální Praze o takových těch jako detailech podávání svatého přijímání na ruku do úst nebo tak a najednou jste v Argentině tam je to všechno obrovský živelný obrovský víra je je je co si co je naprosto nekontrolovatelného naprosto živelného kdy všichni chodí samozřejmě do kostela všichni jsou katolíci no pak někdo ještě obitovat bohům tam někde jako do lesa nebo a to všechno jako se se takhle jako do toho do toho ponoří Leoš Messi je tam vlastně jo uctívaný tak nějak jako trošku jak si jo je tam Domů se fakt člověk musí smát ale ale já to miluji teda jedete podle té silnice a tam jsou takový jako červený praporky pořád a nějaký takový červený jakoby psí boudy vůbec nevíte jako co to je k čemu to je zbožný řidič zatroubí a to je jakýsi gauchito gil místní jánošík který teda určitě nebyl světec to našim konvenčním slova smyslu že se zaplitil nějaké občanské války potom prohlásil že kvarnýský bůh mu řekla ať to nedělá tak jako dobrý a dobrý teda jo potom se tam ještě milostá nějaká zápletka a byl potom uctíván jako divotvůrce no nicméně nicméně sbožní Argentinci si ho uctívají jako svědce, Vatikán pozdvihuje obočí no jo ale k místu jeho jeho hrobu se síždí ročně asi 200 tisíc Argentinců ta katolická círka no tak co už to mámše svaté a mě se líbí že to je tak neuvěřitelně živelný nějaká dogmatika nebo nějaké pravidla to jsou takové jako vlny když je socha světce tak to má ne kítičku růží ale 500 růží. když je průvodstvou sochou toho světce tak je to socha která má lidské vlasy tančí se u toho tam 6 vatá to je opravdu ten fotbalový zápas se vším dobrým se vším špatným, křest jo 9 děcek tam bylo křtěno tu neděli kněz potom řekl tak je teďka pozvedněte a teď celá ta katedrála se rozjásela, fakt jak na tom fotbalu, Rodrigo, jo, vítej na světě, a mě to teda přišlo sympatických, že my jsme takový, jako zaspíváme si nějakou tu kytarovku tady v tom kostelu a jsme takový, jako trošku umírdění a tak, a já tam jsem naprosto spokojený, že to je ta jiho americká lehkomyslnost, obrovská láska k životu jakási nekonvenčnost živelnost barevnost indiánskost nevím jak to mám popsat a já tam jsem s ním jako fakt jako šťastnej. Mluvčí 01: Ztratili jsme tady schopnost mít radost ze života? Já myslím že jo. A čím to je? Mluvčí 00: Všechny ingredience ke štěstí máme. Mluvčí 01: Ale prostě. Není to stav konta že jo? Mluvčí 00: Neumíme to. Mám na to výbornou historku, když jsem si dál na tom napsal blog jsem ve vlaku jsem usnul tam mě ukradli tady ten ten ten baťocha, Já tam mám všechno tam klíče a všechny tyhle a pro mě to byla teda obrovská škola a rád to tady řeknu nahlas. Pak jsem jeden den života obětoval tomu že jsem chodil po těch úřadech byl jsem naprosto nadšený občanku ta úřednice byla nesmírně láskavá. Tady v Praze vyfotili si mě, pak zavolali jinou úřednici, která fotka je hezčí a to bylo fakt jako vtipný. Vespořitelně nesmírně laskavá Slovenka. Lítačka. Nesmírně laskavý mladý kluk těsně po škole mě tam ještě poučoval a tak a... a takhle jsem kartička vzp jako všechno všechno všechno buď byly mimořádně zdvořilý nebo aspoň zdvořilý policie, já jsem nahlásil hnedka mě poradili co mám udělat pak jsem jim děkoval pak mě ještě telefonovali že teda jako nikdo nenašli a já jsem ještě děkoval říkal pomáháte chráníte naše heslo a já jsem fakt jako tomuto uvěřil, a za ten den to bylo třeba sedm nebo osm úřadů takže ve 100% případu to bylo vynikající a končilo to tím že jsem večer šel koupit nějaký dárek na Václaváku tady do jedné prodejny a byla tam nějaká slečna snědých rysů tak jsme začali se teda bavit potřeba nějakou rtěnku nebo nějaké ženě či komu to bylo tenkrát už nespomínám. A pak se mi teda zeptala, jestli můžeme udělat switch do angličtiny. Říkala tak why not. A pak se mi říkala, odkud jste? Ona říká z New Yorku. Říkala, ale nejsi rodiláňorčanka. Ona říká, já jsem z Dominikánské republiky. Tak jsme znovu uděli switch do španělštiny. a ona mě v podstatě začala nadávat přesně to na co se ptáte a říkala já tady mám dceru ta chodí do školy vy tady máte vynikající lékařskou péči skvělý školství nemáte tady teroristy na co všechno prosím vás pořád nadáváte co jste to za národ vy češi vůbec nevíte co tady máte a já jsem teda tam stál s určitými výčítkami svědomí a poslouchal jsem teda jak na mě vlastně křič nějaká 20 letá holka ale dával jsem mi zapravdu měl jsem za sebou ten zážitek toho jak vlastně všechny ty úřady fungují jak je to vlastně země která vlastně funguje jako velmi dobře vyřízenou občanku za chvilku všechny tady ty věci takže fakt si člověk jako uvědomuje že všechny ingredience štěstí už máme máme teď. Mluvčí 01: V tom případě vám radím abyste nestratil občanku v Bruselu protože to se stalo mě a trochu ta zkušenost byla mírně jiná ale určitě to štěstí má taky trochu spojenýho se stavem mysli žeho to není jako. Objektivně co jsem dostal k jídlu co si mohu koupit a tak dále a Tomáš Sedláček v tom podcastu který jsme natáčeli, zmiňoval že mi evropani a hlavně mi češi jsme takový ultra kritičtí a to možná v nás vytváří, tu nespokojenost, protože mám pocit, že furt je něco špatně. Může něco na tom být? Mluvčí 00: Na to má výborný vtip Renčín, který říká, že ano, po každém fotbalovém zápase máme 10 milionů trenérů, kteří ví velmi přesně, co se mělo dělat, ale zase mi to nahrává na smeč, protože tohle výborně vyřešili židi. My, když máme českou ústavu nebo dopravní předpisy, tak nás zajímají ty skutky. Jedu na červenou, dostanu pokutu. Přejedu plnou čáru, dostanu pokutu. Skutek se počítá. A v desateru, jak známo, máme ty přikázání 9 a 10. které vlastně už jako nikdo nezná že všichni jako všechny pokradek jsou unavení ty osmičku jsou unavení a navíc je to nepožádáš blížního majitku blížního svého co to znamená nebo aniž požádáš statku jeho co to znamená a osvícení faráře říkáme no jasně to znamená že nemáme závidět ono je to hlubší. Přikázání 9 a 10 říká dej si pozor člověče na co myslíš o čem přemýšlíš. protože já si můžu rozhodnout o tom čem přemýšlíš a všichni máme tu zkušenost že takhle jaro jako je teď venku lidi nás mají rádi všechno je vlastně v pořádku a teď já jdu po té ulici a říkám si jak ten člověk se ke mně nezachová to bylo přes čáru to je naprosto nepřijatelný že tohle by teda opravdu jako nemělo být že by se mělo něco udělat nějak se mu třeba pomstit nebo podobně a technicky tomuto stavu se říká peklo. To je velmi jednoduchý, pěklo není budoucná, ale pěklo je neviditelná. To znamená, mám všechny ingredience ke štěstí, ale teďka tak jdu po té ulici a zprava zleva ty myšlenky v té hlavě hrkají ze předu, ze zadu, jak se ke mně někdo nezachoval a proto to nejdůležitější slovo, teda mimochodem taky je odpuštění, pustím něco z ruky, otočím kohoutkem a ta špína se vyleje. Mysl se zaleje zase čistou vodou jako odpuštění ve smyslu odpuštění vody to je služba kterou jsme dlužní především především sami sobě takže já si na tohle dávám pozor a snažím se vědomně myslet na ty jako krásný věci. Mluvčí 01: Ale zase někdo by řekl že ta určitá míra kritičnosti je něco co člověka motivuje k tomu aby byl lepší. Tak nefunguje. Mluvčí 00: Nemluvte špatně o druhých a střeste se tě kdo tak činí. Ať to dělají lidi, kteří cítí potřebu to dělat, já ne. No samozřejmě, že jsme v tom kompetitivním světě a že se všichni musíme snažit a to se taky říká, já taky to křičím na přednáškách na lidi, že 10 tisíc hodin pro každého kdo něco dokázal, že to nikdo nemá takhle jako by dar od pána boha, říkáme třeba Mozart, No dobře, ale když mu bylo ty tři roky, tak ten jeho despotický otec ho teda hodně nutil, aby na ten klavír hrál a iluze si myslet, že dosáhnu něčeho v lékařské etice, nebo v hudbě, nebo v umění, nebo tak, aniž bych tomu věnoval těch deset tisíc hodin. Že to chce opravdu ten drill. Michelangelo v patnácti letech v podstatě šel do ateliéru a už z něho nevyšel. Tak pak to taky je samozřejmě. to čemu říkáme pevná vůle nebo odhodlání nebo i určitá tvrdohlavost jo náš Mendl brněnský, já fakt jako naprosto obdivuju že on použil asi 28 tisíc roslinek hrachu, osamělý běžec, představuji si že na tom Altbrín, Osmu a dvacet tisíc rostlinek den za dnem to dělá, jde si svojí cestou, představují si vtípky spolubratří, které si umím představit. Hrabeš hlíně a hrášky. On není schopen nikomu vysvětlit, co dělá a proč, pak to odpřednáší 8.1.1865 a nikdo tomu nevěří, protože on to spojil s matematikou, tak to se nenosilo tehdy. takže to byla absolutně a šel si tou svojí cestou naprosto paličatě naprosto tvrdolavě krok za krokem a urval to. Mluvčí 01: Vy jste zmíněl kompetitivnost od dnešního světa pro někoho je to ten motor pro někoho ale je to to co opravdu k tomu štěstí nevede, jste taky pedagog nejste jenom teolog, kde jako tady hledat tu balancia. já jsem nedávno byl na diskuzi o vzdělání foecd, který v tom dělá výbornou práci, protože porovnává ty modely a taky dobře ukazuje, že více není vždycky více v některých oblastech vzdělání, jak, jak jsi se tímhle poradit, že ten svět je takový agresivní a na jednu stranu, honoruje tu kompetitivnost na druhou stranu činí spoustu lidí nešťastných včetně těch úspěšných často. Mluvčí 00: To je těžká otázka, těžká odpověď, protože jistě jsou obory, kde je lepší kompetice, nebo kdy je lepší ta spolupráce. Na straně druhé, až mě bude operovat chirurg, tak bych teda byl moc rád, aby bylo kompetitivní a aby teda byl těch svých 18 hodin v té práci za toho studia a aby to bylo tzv. v ruce. Aby to nebyl člověk, který umí výborně diskutovat, ale chtěl bych, aby uměl to svoje řemeslo a aby v tom byl opravdu dobrý, aby byl takzvaně vyoperovaný. Takže myslím si, že jsou obory lidské činnosti, kde bych si opravdu moc přál, aby lidi, kteří se mnou budou pracovat, tak aby měli ten drive. si myslím že člověk opravdu může mít ten ten ten drive to touhu jako něco dokázat jo aniž bych cítil potřebu být lepší než ostatní jo že že velkým se člověk stane pokud dělám velké dílo pokud se učestním většinou velkého pokud si na velký úkol tak na tom na tom vyrostu a nemám jako radost z toho že bych měl být nějak jako lepší než ostatní ale takový ten jako buldak fakt jako ve mě trochu já nemyslím že to je špatně. Mluvčí 01: Říkal, že mě zajímavě jste nejdřív řekl dělám a pak jste řekl účastním se já to hrozně vidím jako v té politice kde já vidím jako určitý paradox v tom, že dnešní ta veřejná práce a vlastně ovlivňování ty společnosti neskutečně složitý mně připadá, že v porovnání třeba s dobou před 50 lety, že kdybychom se tam přenesli že asi bychom se poměrně snadno dohodli co je dobře co je špatně, A dneska je to nemožný, bavili jsme se třeba o AI, o těch hranicích toho, co můžeme, ale neměli bychom dělat, třeba někdy určovaný zákony. Čili mně připadá, že se to dá dělat dobře jedně, když je to to, že podílím se na to. Že je to jako kolektivní hra, ale zdá se, že ta veřejnost čeká toho jednoho, který řekne, já to dělám. A pak je nejhorší, když ten člověk tomu uvěří a opravdu má pocit, že by to on měl dělat a že to všechno zvládne sám. Což je podle mě cesta do katastrofy Proto já tu kompetitivnost jako nevidím vždycky v tom jako jeden člověk, to se nevyloučuje v tom, že je nějaká kolektivní snaha, ale to personifikování těch věcí, který pak vede lidi k tomu, že oni chtějí být ti, to jde všechno na úkor jako toho výsledku, který je potom horší, je to tak, ale se s tím něco dělat, jak přesvědčit tu veřejnost, že, že ten svět jako vyžaduje víc kooperace a mín těch silnejch, obvykle mužů, těch žens silnejch, to zatím ještě není. Mluvčí 00: Já si pořád myslím je to banální a naprosto triviální to říct, ale ale nech to tady zazní, že jako fakt ten jediný člověk na této planetě, který opravdu můžu změnit je ten Marek Vácha. To je to musí takhle takhle zezdola a příští mám přednášky pro veřejnost, tak na ně křičím na ty lidi na sebe křičím, já říkám prosím vás život je spíš uměleckým dílem než vědou, protože v té vědě no tak na co nepřijdu já tak na co Na to přijdou třeba moji studenti nebo na to potom přijdou studenti jejich studentů. O Tomase Kuna víme, že to není tak jako úplně, ale v zásadě, když se žádá o granty, tak takhle jako, tak si představujeme, že venku za oknem ten svět je ta velká rubiková kostka, že teda přicházíme na nové a nové pravidla hry tohoto fyzikálního světa, jako dobře. Ale v tom umění to takhle není, jo, tam tu symfonii, kterou nenapíšete vy, nebude napsána vůbec a ty určité dobré projekty, které když neuděláte vy, tak nebudou udělány vůbec, takže pokud nezačneme tím, že začneme kooperovat v tom nejbližším třeba partě kamarádů, podniků, firmě nebo nevím jak to říct, tak to nebude a Mluvčí 01: A pak to nebudeme čekat ani od těch ostatních zřejmě, když to my sami nenaučíme. Mluvčí 00: Věřím v to, že ty dobré projekty, které když neudělám já, nebudou vůbec. Říká se víra, je protest proti tomu, že svět není takový, jaký by měl být. V jedné chvíli to člověka takhle rozvibruje, že si řeknete, že jestli s tím něco neudělám já, tak to nebude, tím pádem musím to udělat já. my křesťané tady pořád hledáme boží vůli, tak moje rada je pro všechny posluchače, uviděte si co vás baví, co vás těší, co umíte, kde jste silní, kde máte svoje silná místa a pak co potřebuje tento svět. Tam, kde se to protne, tak tam by to mohlo být zajímavý. Tam by mohlo být zajímavý průsvědčí, co bych mohl udělat a čím bych mohl přispět do tohoto světa. Mám na to krásný příklad, teď o něm je film o Nikolasi Vintnovi, výborný. Prosím pěkně, kdyby to byl pracovník neziskovky, kdyby pracovala v člověku v tísni, kdyby to byl duchovní nějakého vyznání, tak si člověk řekne, no tak jako asi jo, bankovní úředník, chtěl je do Švýcarska na liže, kamarád mu říká, potřebuji, kdyby se radši jel do Prahy, byl konec 30. let, tak jel do Prahy, viděl jaká je situace, kdyby neudělal nic, tak nikdo nemůže absolutně nic vytknout a teďka začne tady organizovat 669 židovských dětí a zajímavý potom bylo, co udělal po válce a odpověď je vůbec nic. Místo to, aby řekl novinářům, kameramanům, televizi podívejte se za mnou tady 669 židovských dětí, natočte o mě film. On nedělal absolutně nic, potom jeho manželka po mnoha letech, někdy v osmdesátkách, našla v archivu teda rodinem, tady tyhle věci, tak to dali nějaké kamarádce, historičce, pak na konci osmdesátých let vlastně najednou svět zalapal po dechu, Matěj Mináč potom o ním natočil ten film Všichni moji blízcí, kde je jedna výborná sekvence, kdy tam Abraham a Šofránková hrají ty rodiče, teda toho dítěte, a ptají se ho při cestě s autem, jako proč vy to děláte, vy riskujete smrt, vy riskujete, že vás vězení nebo tak, a Nikolas odpovídá Because there is no need. Protože potřeba to udělat. Mluvčí 01: Vy jste tady na začátku zmiňoval, že je to třeba scout, kde jste taky získal tu přesdívku od lidí o koči, asi jste se vždycky dívá na ty věci se z hora, si představuji, nebo je to taky kostel, kde se lidi učí těm základním hodnotám, nebo je slyší aspoň, který pak z nich třeba udělají to výjim, který třeba udělá něco mnohem míň, ale má to taky obrovskou cenu pro svět, ale ono toho dost není. Co se dá udělat, aby toho bylo víc? Mluvčí 00: No tak mám pořád stejnou odpověď. Mě ta moje náboženská tradice, řekněme to židovsko-křesťanská, naučila důležitou věc, že mě řekla, že zdá se mi, že židovství a křesťanství takhle člověka chytnou za límec, vytáhnou ho nahoru a řeknou mu, na tobě záleží osud světa. Tomoše Moimonides to je 13. století, to je současník Tomáša Aquinskýho. Tak ten říká, představte si, že síly dobra a zla spolu zápasí a bitva je tak vyrovnaná, tak trošku jako by ten pan Prsten a ten Tolkien. Vy jste jazyčkem na místce Vak, jak se vám povede den, tak tyhle síly dneska zvítězí. A je to, je to v tom až ten patos, kdy zbožní chasit nosí v levé kapse kabátu papírek s nápisem prach si a prach se obrátíš a v pravé kapse papírek s nápisem kvůli tobě byl stvořen svět. oboje je pravda. že nežijeme banální role, křičím v Lechovicích ve své farnosti, vaše lechovická farnost nebo naše lechovická farnost není méně významná než farnost v Korintu, v Efezu, v Římě a podobně, jako píšeme stejné dějiny, máme stejné problémy, takže na tom, jak prožijeme teďka ten život, tak na tom fakt jako záleží, jako nikdo nežijeme banální životy, takže tohle by byla jako moje odpověď, když to dokázal Nikola Swinton, Dokonce, když to dokázal i Oskar Schindler, Nikola Swinton to je opravdu Mirek Dušín, to teda málo naplat, Oskar Schindler nikoli. Přezdívaný ve svém rodném městěži Oskar Schindler, který mě už zřejmě odmládí svoji velice specifickou pověst, tím je pro mě zajímavý, že to teda opravdu jako Mirek Dušín nebyl a v té rozhodující chvíli života se zachoval dobře. Předtím ne, po té válce se mu taky moc nedařilo, ale když šlo do tuhýho, obytoval všechny peníze co měl, riskoval smrt a nakonec objektivní pravda je, že těch jedenáctset životů zachránil. Obrovský. Mluvčí 01: Prostě ty věci nejsou vždycky úplně černý a úplně výlý. Mluvčí 00: A i když by si někdo z našich poslouchačů myslel, no já určitě nejsem ten Mirek Dušín, no nevadí, když to dokázal Oskar Schindler, tak to dokáže, že to taky. Mluvčí 01: Na závěre oči, to jste mi nahrál právě na co bych se ptal, na konec našeho rozhovoru, Čili těch výzev je fakt hodně, teďka velká bezpečnostní situace. Z mého pohledu klima, to klima je nebezpečné tím, protože se zdá, že to můžeme neustále odkládat a neřešit, jak jsme se dobojeni ve čátku. Mluvčí 00: Myslíte, že to zvládneme? Jak říkal velký čaroděj Gandalf, There was never much hope. Naděje nikdy nebylo mnoho. Ale věřím, že Právě ten Tolkien to tak geniálně vystihl, že vždycky se zdá, že to dobro je na slabší straně, že to dobro vždycky prohrává, nebo že ty síly zla jsou obrovské, že zlo drží všechny karty a nakonec, když se najdou ty síly, tak to dobro nakonec to zvládne. Takže abych se vrátil k začátku našeho dialogu, Nemyslím si, že by nad námi byl ten tatínek, který by teda až bude nejhůře by zasáhal, že opravdu jako stojíme před výzvami, to jestli lidstvo bude nebo nebude, že máme ten arsenál, abychom se úspěšně zničili, ale že zřejmě to bude žádat síly každého z nás, abychom bojovali a obstáli. Já bych za sebe chtěl, abychom aspoň za sebe vydali to nejlepší, abych i když to nedopadne, abych si aspoň řekl, že jsem nebojoval marně, nebo že se za sebe nemusím stydět. Zase to trochu říkal Václav Havel, ale můžeme tím skončit, že optimismus je ta víra, že to dopadne dobře a naděje zvláštní, Teologální cnost, tak naděje buď je cnost teologální nebo není cnost vůbec, jako co je naděje za cnost. Naděje znamená to, že my dva musíme napřít všechny síly, aby to dobře dopadlo. Nemusíme být optimisté, ale nesmíme nikdy ztratit naději. To jste strašně hezky zakončil, protože ono už to chvíli vypadalo, že i když té naděje není moc, ono to dobře dopadne, ale myslím si, že je strašně důležité ten konec, fakt záleží na každém z nás a je to přesnej opak to, co si myslí spoustu lidí, ale je to tak, záleží na každém z nás. Takže já vám strašně moc děkuju za to, že jste přišel, přeji vám, ať se vám daří a hlavně co nejvíc lidí přesvědčíte že tohle je tohle je ta cesta takže ještě jednou díky že jsem přišel a děkuji moc na zapozvání děkuji a toto byl další díl podcastu Rudka Nedrmajera těším se možných dalších pokračování.Kopírovat text

Jak si jako společnost stojíme? Jsme rozhádaní? A jak s tím souvisí politika? A co populismus? Jak moc velké nebezpečí představuje pro naši současnost a hlavně budoucnost? To vše jsme probrali s výjimečným hostem, Markem Orko Váchou. A ne jen to. Bavili jsme se třeba i tom, jak ve světě zaměřeném na výkon najít vnitřní klid. Nemusíme být optimisté, ale nesmíme nikdy ztratit naději, říká Marek Orko Vácha v novém dílu Podcastu Luďka Niedermayera.

Screenshot není k dispozici