← RNDr. Luděk Niedermayer

Mluvčí 00: Dobrý den posloucháte nebo sledujete další díl podkastu Luďka Nydrmajera, a tedy mého a já jsem moc rád, že tentokrát můžu přivítat Tomáše Sedláčka, Tomáši jsem rád, že jsi přišel. Mluvčí 01: Děkuju Luďko moc za pozvání, těšil jsem se na to dlouho. Mluvčí 00: Hele Tomáši začneme u toho, co není úplně radostný, my oba jsme začínali kariéru, kdy jsme byli neobvykle mladí, ty ve vztahu k prezidentu Havlovi, já jsem se dostal velmi rychle do bankovní rady, ale on ten čas nějak podivně plyne, najednou jsme Budeme stavit 20 let vstupu do EU, 35 let od vlastně pádu komunismu. Co se změnilo a co se nám povedlo a nepovedlo? Mluvčí 01: Tyhle 24 let skutečně uteklo strašně rychle, já si těžko vlastně vůbec uvědomuji, že rok 2000 byl před 24 lety, mě to přijde, že to bylo před 6. Mluvčí 00: A ještě předtím 10-11 let do pádu komunismu? Mluvčí 01: Ano, ano. Takže koukám na to s velkým Otevřenými ústy, vím, že už jsem se to všimnul, když jsem před několika lety hovořil o finanční krizi, kterou já jsem měl, že se stala včera, tak mý studenti v té době ještě nechodili pořádně do školy. Ale tak, co se změnilo? Já na té společnosti na České cítím jakousi, jakousi jakousi únavu, takovou ztrátu orientace, že ty devadesátá léta byť byla jakákoliv, tak aspoň jsme měli jasný cíl a tím imperativem postlistopadovým bylo i hned zmizet ze země nikoho, což mi přišla jako rozumná politika a spálit všechny mosty naspátek. A tento imperativ nám vstupem do Evropské unie zdá se, jak si vypršela, ztratili jsme směr a začali jsme tak jako to, čemu vlastně Petr Pidhardt když si v Rudolfínu řekl, začali jsme ten krabý krok stranou, že jsme najednou nevěděli teda jestli doleva nebo doprava. Ukrajina je zemí, které se toto příliš dlouhé setrvávání v zemi nikoho oplatilo tím způsobem, kterým se stalo. Zdá se, že je z toho i takové takové morální ponaučení, pokud člověk příliš dlouho váhá mezi jedním nebo druhým, tak si opak schromstne ta horší, ta zlejší síla. A určitě to není chyba Ukrajinců, ale tam chvíli měli pro západní vládu, chvíli pro východní vládu, bylo to také jako koketování oběma směry. A my jsme možná tu svobodu získali a tu prosperitu získali vlastně strašně lemno, my jsme ji získali, my jsme i členci v Evropské unii. Získali úplně za darmo ve srovnání s tím, co za něj dneska vlastně platí Ukrajinci. Mluvčí 00: To byla neuvěřitelná souhra okolností, že jo? Týmhle to ještě teďka o tom píše krásně v té knížce, že se dal dohromady tolik věcí, který vyrobil něco, my jsme ani nevěděli jak. My jsme si mysleli, že je to proto, že jsme tak dobrí, ale ono to kouplně nebylo, že jo? Mluvčí 01: To je jedno z mých nejoblíbenějších slov angličtině, serendipity. Což znamená, asi volně přeloženo, šťastná souhra dobrých náhod. které se kumulují v jakousi vlnu a jedna z těch vln právě byla ten neuvěřitelný rok 1989, kdy nás z nějakého nepochopitelného historického důvodu nechalo Ruskojít a dalo nám svobodu zadarmo. a naše členství v Evropské unii spočívalo v tom, že se nás Evropská unie tak jako zeptala, jestli tam chceme nebo nechceme a my jsme si řekli dobře, kolik nás to bude stát nebo co nás to bude stát a pak když jsme zjistili, že za to dostaneme ještě zaplaceno. Překvapení. Tak jsme řekli jo, ale ta skutečná cena odtržení se od totalitního způsobu fungování a připojení se k tomu duchu Evropy tak ta se ukazuje v plné bolesti na Ukrajině a tato bolest nám byla ušetřena, proto mám občas pocit, že jsme to dostali tak zadarmo, až za to nejsme vděční. Myslím, že se musíme najít místo v Evropě, že už přestal čas takového, já tomu říkám profesionální cynismus, když se takhle odlížíme za těch 34 let naspátek, tak na začátku jsme měli takové to načiní, které symbolizoval Havelon. pozdějším jedné zklamání během blbé nálady koncem 90. let. A ta blbá nálada je otázka, jestli byla jakýmsi způsobem vykompenzována, ale určitě ta blbá nálada se vlastně pak přesunula do prezidentského úřadu v tom smyslu, že oba nástupci pana prezidenta Havla byli prezidenti, kteří symbolizovali a koneckonců se i k prezidentství dostali tím, že využívali něco čemu říkám profesionální cynismus. Jinými slovy s pochybněvání veškerých hodnot, ať už to byly hodnoty Havlovské, jako je Pravda nebo Láska, když se tady jednu dobu v této země z nich stala nadávka, teď už se to taky, vlastně se to vypařilo. Ale mnoho let jsme tady měli A.B. Bartoše, nebo jak se jmenoval, takový takový pochybný individuál, hrad byl obsazen lidmi, kteří si mysleli, že země je placatá, že nejsme z opice a že 9-11 bylo tak mírně přizincenováno a taky jako kuriózní, cynický postoje, které pak vyústějí v toho, že ten duch české, nebo ten duch bohémie, já bych skoro chtěl, aby se nám vrátil ten název bohémie, protože tady si myslím, že i dlužíme Evropské unii, jakýsi střed, vlastně dlužíme Evropské unii metal Evropu. Je to asi podezřelé, že je tady furt západ, západ, západ a najednou umrsknutím kouzelného proutku je hned východ. Chybí tady ta střední Evropa, takže kdybychom s bohémství udělali středu evropské téma, že my jsme prostě bohémové, my se nebereme tak vážně a ta naše zahraniční politika není úplně zahraniční politika, je to bohémská zahraniční politika a náš minister financí je bohémský minister financí, tak by to najednou zahraničním pozorům dalo, by to právě hrozně moc věcí vysvětlovalo a to je bohémský prezident a takhle vypadají v bohémí dálnice a takhle vypadá bohémí byrokracie a takhle tady vypadá pivo a najednou to vlastně dává smysl a myslím si, že i Evropa A nebo celý západ by vlastně potřeboval entitů, která by tam hrála tu roli takových, jakoby, když to řeknu v hezkém slova smyslu hobbitů, nebo těch bohémů, který se neberou zas tak strašně vážně, jsou vlastně rezistentní vůči ideologii, tak jako i hobbiti byli rezistentní vůči, byli takový jako houžem na tým. Ale přitom se tady máme. Dobře, občas mám pocit, že žijeme v takovém malém ráji na zemi, ale aby to nebylo pro zahraniční pozorovatelé vidět, tak jsme si udělali takovej deštník z politiků. A tady jako... Zhoršuješ vnímání. Ano, zhoršujeme vnímání na zahraničí. Mluvčí 00: Aby tady všichni nechtěli žít. Mluvčí 01: Ano, protože jinak my jsme uprostřed Německa, když se to veme kolem a kolem, tak je to 3 hodiny do Berlína, 3 hodiny do Vině, 3 hodiny do Mnichova. I ta Česká republika na té mapě, když si vezmete Německo a Rakousko, nebo německy hovořící země, tak musíme jak pěst. Prostě stovky kilometrů západněji, než bychom měli být. Takže kdyby se o nás všeobecně vědělo, jak se tady dobře bohemsky žije. tak už je tady sestěhovaná i půlka Německa, protože jako paradoxně město, ze kterého se německý mluvící trh obsluhuje velice dobře, je Praha, kde bychom tady dostavili dálnice a tak dále. Mluvčí 00: Takže my jsme se... Kdyby, ale těch kdyby bude jako poměrně hodně, protože jedna z těch otázek je, jestli ta opravdu velmi vysoká životní úroveň u nás a vůbec v Evropě, jestli bude pokračovat, protože sama o sobě pokračovat v tom dnešním světě určitě nebude, že jo? Mluvčí 01: Nám ten dech dochází, volky, nevolky, My bohémové, myslím, a tím pochopitelně zahrnuju i Moravu, protože Bohémie zahrnuje Moravu na rozdíl od té Čekie, kterou jsme si nechali zase nějakým způsobem přiklepnout, aniž se o tom vedla všeobecná debata. To je jako kdybychom my, ekonomové, si takhle, já nevím, v šesti sedli a řekli, takováhle bude duchová reforma, protože tyhle ty blbečci to stejně jako nejsou schopný pochopit, takže my mám prostě, vybereme tady variantu B. A to se prostě stalo ze stran linguistů, že najednou se z nás stala Česká republika pomočka Čekie a mohli jsme být Ček Republic pomočka Bohémie. A najednou bychom měli hymnu, druhou, sekundární, kterou bychom získali zcela zadarmo, devítiminutovou, podle mnohých nejkrásnější písničku současnosti. A kdekoliv by hráli kvíňi, tak by zároveň jela reklama sekundární hymny na Českou republiku. A ta písnička by byla vhodná, protože v sobě obsahuje snad rekordní počet melodii a hudebních žánrů podobně, tak my tady křižovatka národů atd. Že bychom jako neměli abdikovat na tu roli, kterou nám kdysi věštili a soudili lidé jako Hus, nebo Jan Amos Komenský, nebo Tomáš Garek Masaryk a poslední z nich Václav Havel, možná Petr Pavel, k tomu dojde též, že máme být národem, který nebude vynikat tím, že si o sobě myslíme, že jsme skvělý národ, což Češi nemají, my jsme opravdu nejkritičtější národ, který snad na planétě země znám. ale že naším úkolem je být vzorovým národem pro ostatní národy, takže pojďme dělat fiskální politiku tak, aby se z toho ostatní národy mohly naučit, pojďme dělat reformu byrokracie. A tady v České republice, Ludku, to někdy už tak opravíš, pokud se, pokud se, pokud se, mílim, ale my tady nekopírujeme dobrý nápady, který, ani, ani ty, který fungují v cizině, že tady je taková preventivní předpřipojení, stralostlivost, že nejenom, že neskusíme něco, co nikdo nikdy nezkusil, ale neskusíme to, co funguje. A ještě poslední myšlenka, aby to neskončilo na špatnou notu, my tady máme vynikající věc v České republice, která je světová, a to je třeba zahraniční politika. Myslím si, že zahraniční politika České republiky prezidentům navzdory My jsme odstěhovali ruský špiony a ruskou ambasáru s mojím podzatkem přejmenovali na ulici Boryse Němcova. Koněva jsme nedali tam, kam jsme chtěli. V Lasovovi jsme si postavili malý pomníček, přesně tak velký, jak se zasloužili. Vyhostili jsme a dostali jsme se na a taky jsme se navštívili tajván, kdy se nám zachtělo a na to třeba větší mocnosti jako je třeba Německo nebo Francie nemají odvahu. A nás, jestli si vzpomeneš, jak tady hartusili čínsko-ruské totalitní zstrašení, jak nám tady seberou spinofy. Mluvčí 00: Teďka to krásně shrnulo euro, který připomněla ty fotky evropské třídy s čínskýma vlajkama a sliby 150 miliard investice, kterých nebylo vůbec nic. Mluvčí 01: Takže my jsme ukázali velkou odvahu a i to, nejen jakým způsobem jsme podporovali Ukrajinu, ale i ten naprosto jedinečný způsob, kterým podporujeme Izrael, je skutečně vynikající v tom smyslu, že vyniká jakémukoliv jinému státnímu průměru a že my jsme tuto podporu jak Ukrajiny, tak Izraele, tak jako ten boj proti totohle tam, dělali i za vlád Babiše a za prezidentování Miloše Zemana se stejně tato republika byla schopná celkem jako vymanit odvážně a jako prý, takže poslední myšlenka s předstanem mou tematu, který se ti podle mě bude líbit, že bychom měli nakazit naší hospodářskou politiku, tou naši zahraniční politikou a že vynikající způsobem, jak to začíná, je euro. Mluvčí 00: A mimo konec, taky bychom mohli se ale zase nechat nakazit, že jo, jako ničím, Ještě zpátky k těm dvaceti respektive víc než třiceti letům, asi ani jeden z nás si nepamatuje, jak jsem si představoval, že ten svět bude až já už jsem přes padesát, ty se k tomu pomali oblížíš. Když se teďka podíváš na tu společnost a na ten svět, tak ve světě, že obavíme se pár dní poté, co jedna země Iran, že jeho posála stovky raketa dronů na jinou zemi. Naštěstí se ukázalo, že ten západ je přece jenom technologicky někde úplně jinde, takže to nemá ten účinek, ale na Ukrajině jako každej den prostě umírají desítky stovky nevinných lidí. Když si podíváme na tu ekonomiku, tak ona to není úplně velká hitparáda. Čekal jsi, myslíš si před těmi 20-30 lety, že až jednou pomnoha, desítka, že ten svět bude vypadat úplně jiný, bude nějaký ideální, nebo sběje vždycky nějaký realista, že to nebude taková úplná legrace? Mluvčí 01: Já jsem idealista, já do dneška běžím fuku, jak mu mluví, vizi naděje světa, evangelizaci, demokracii a kapitalismem. Mimochodem, já jsem vlastně Fukuyama štější než Fukuyama sám, protože ten to pod nějakým pádem otázek odvolal, což podle mě neměl. Protože on měl spolku pravdy přinejmout, všimná se podařilo skutečně exportovat s té dvojice kapitalismu za demokracie, tak ten kapitalismu jsme exportovali až do komunistický Číny, do Arábského světa, všude. Takže tady jako máme očkrtnuto. Co se nepodařilo exportovat je demokracie. To se nepodařilo ani do Číny, ani do Ruska, kde to je teď horší než před 20 lety, když takhle teda vzpomínáme a koneckonců je arabský svět, se nám každopádně nely berezo, ne, arabské jaro nesplnilo to, co jsme čekali. V latinských zemích je to s tou demokracií tak nějak jako nahoru dolů. Takže jeden z mála regionů, ne-li jediný vlastně, který exportoval nebo importoval nebo reimportoval jak kapitalismus, tak demokracii, tak jsme my, střední Evropa. A ta střední Evropa skutečně, zase se k tomu vracím, má roli, kterou máme hrát už třeba jenom z tady toho titulu, že jsme schopni být odvážní k té naší zahraniční politice. Vlastně jsme si i všimli, když jsme trošku sebrali odvahu a vlastně jsme odčinili svůj hřík z roku 2015, když jsme nepřijali žádného běžence, tak najednou jsme byli rekordmani na hlavu v přijímání běženců. Tak jak si toho najednou Evropa všimla a jak i vlastně němečtí politici i hned přiznávali ano, centrum rozhodování Evropy se nám posunulo, jak odešla Merklova, jak se ukázalo, že Macron není, nenaplnil ty boty úplně tak rychle, jak chtěl, a Scholz už vůbec ne. A Británie je pryč z obrazu, ostatní země nevypadají, že by generovali lídera, který by byl schopen nějakým způsobem inspirovat nás kupředu. Tady si myslím, že nám třeba hodně chybí Václav Havel, můžeme klidně na něj zazpomínat hypoteticky, co by dneska, jakou roli by mohl hrát. Takže najednou Česká republika, a najednou, jako, ze náma přijde Šolt, zase ptá se na ze, tak co si myslíte vy? A my řekneme, hele, myslíme tak a tak, on řekne, ok, tak to tak třeba jako uděláme, protože jsme viděli, že vám, nám v ostatním západní Evropě trvalo rok, než jsme dostali, dospěli k podobné pozici, které Česká republika dospěla během několika málo minut po, po tom katastrofáním útoku. Mluvčí 00: Ale, on je ještě jeden případ, ten teda bohužel není z Prahy, ten je spíš z Bratislavy, který já jsem prožíval, v Evropské unii, kdy jsem reprezentoval Českou národní banku a to byly Dzurindovi a hlavně Miklošovi reformy. Já si vzpomínám, tehdy to byla složitý období v Evropské unii, ekonomické opčet, globální krizi a tehdy Němci a Francouzi pochybňovali pakt stability růstu a kdo ví co všechno. A tehdy vlastně to malé Slovensko, které předtím podle Mečiara bylo vnímáno, tak docela divně. Bylo to něco mezi Italií bez mafie a Ruska bez jaderných zbraní. A oni najednou přišli s reformou, kterou když ten Mikloš nebo jeho náměstek mluvil v tom Bruselu, Všichni mlčeli a psali si poznámky, to bylo jako zajímavý, ale od té doby se moc těch takovýchhle epizod nevrací. A v tý ekonomii jsme pozadu za očekáváníma nebo ne? Mluvčí 01: V ekonomii si myslím, Luďku, a může to říct na plnou hubu, protože když tak budeš korigovat, aby nebyl posluchač příliš sveden jedním názorem, v ekonomii jsme, jak bych to řekl, jak bych to řekl, jak bych to řekl, jako dochází nám dech. A teď mi vyjšel Česků a kdybychom se bavili o světě. No a o světě vlastně. Takže jedna z věcí, která mě překvapila v tom ohlednutím 20 let je technologie. Já jsem skutečně nevěřil před 20 lety, ani k tomu věřit nešlo, protože to nefungovalo ani na bázi fantazie, že budu mít veškerou hudbu. konečcích prstů, že budu mít všechny více méně filmy za symbolickou cenu k dispozici, že si přestanu nahrávat, že se budu moct bavit s mámou jako v hvězdných válkách, že budu mít monokolo, který mě veze jenom na jednom kole, to je věc, která se v žádný knížce nikdy neukázala, ani žádným filmům, my jsme přeskočili fantazii i filmovou a já na tom normálně jezdím dnes a denně už nevím kolik, patnáct let, a po každý, když na tom jedu, tak si říkám, jak je to zázrak, že jsem se dožil něčeho lepšího, než je tleskačovo létající kolo. Mluvčí 00: Dobrý, ale Tomáši, ale zase i na tom bohatým západě je docela hodně lidí, který jako nežijou moc dobře. Ta životní úroveň tam není úplně skvělá, promítá se to do vychovávání jejich dětí, promítá se to do té společnosti. Teď jsem se zrovna na to díval, protože soboty a neděle trávím účením dětí, Matematiku dělá můj syn tři hodiny a já tři hodiny ekonomii, takže jim tam ukazuju, nechám je samotný, ukazuju jim grafy, učíme jak číst grafy třeba. A jeden z těch grafů je velice zajímavý a hovoří o roztahujících se nužkách světa. Takže třeba v délce dožití, nebo takhle začneme, začneme pravděpodobně, nebo dětskou umrtností. Takže nejhorší místo, kde se můžete narodit současnosti se s týče dětské umrtnosti je Somálskou, kde 12,5% dětí se nedožije pěti let. a pokud se narodíte na Islandu, tak je to 0,04%, víceméně dětská umrtnost vymýcena. Takže to je několikanásobný rozdíl. Ale v roce 1820 byl světový průměr 43% dětí se nedožilo 5 let. Skoro polovina. Jinými slovy, i na tom nejhorším místě na dnešním světě v Somálii se mají furt 4x líp, než na nejlepších místech na dvorech britských šlechticů před přesně 200 lety. A takhle to můžeš vlastně jednodušet statistiku po statistice. Takže taky záleží, s čím se srovnáváme. Lidstvu, podle všech statistik, co jsem zaznamenal, ekonomických zejména, lidstvu nikdy nebylo tak dobře, jako dnes. My vlastně jsme, a jestli všechno půjde dál, tak jak to vypadá za posledních dvěsti let, to ten posněžování chudoby. V roce 1820 na této planetě žilo 87% lidí na hranici absolutní chudoby. To znamená, že ty lidi hladověli a bez dalšího dne jídla by umřeli hladem. Že to nebylo, jakože jim kručilo v břiše, ale že to bylo opravdu existenciálně nutriční deficience na pokraji smrti. Takže jenom 10% lidí, řekněme, 13, si žilo tak, že se nemuselo bát, že další dnech umře. Dnes v roce 2015, nebo dnes v roce 2015 se ty čísla prohodila a jenom 9% obyvatel této planety trpí chronickým hladem. Takže když si tuto trajektory člověk prodlouží, trošku si odečneme covid, tak to vypadá, že v roce 2036-7-8 se tato planeta může otevřít šampenský, protože se poprvé v dějinách lidstva dostaneme do situace, kdy jsme schopní se nakrmit, to naše tělo lidstva je schopno nakrmit a vlastně se i hrozně Hezky otvírá kejnsová predikce, kterou udělá v roce 19 kolik 30, kdy měl přednášku o ekonomických možnostech vašich vnoučat, ekonomické možnosti pro národní děti, kde říkal, hele podíváme se na to, jak se vyvíjela ekonomika za posledních 200 let, taky se odpoutávalo od toho roku 1820, to byl takový magický rok, když to trošku přeženu nebo zavokrouhlim. nevěděl nic o technologický revoluci, která nás čeká, nevěděl nic o tom neskutečném nárůstu bohatstvů, které se vlastně v Evropě stalo po druhé světové válce. Tento projev měl předvečer druhé světové války, takže se na to pochopitelně zapomněl. Ale tam predikuje, že za 100 let, to znamená zhruba teď, za chvíli, se zrodí, on používá extrémně dokonce teologický jazyk na ekonom, to je celkem zácná věc, že se narodí nový Adam. který už nebude muset drtivou většinu svýhodné starat o to, jenom aby nakrmil svoje tělo a že se bude moc vědomat tomu, čemu se lidé měli vědomá od začátku a to je. filozofie, psychologii, povídání, příběhům, rodině, přátelům a že už nebudeme živočišný druh, který, který pohybuje svaly jenom kvůli tomu, aby ty svaly udržel, což je klasická situace živočišné říše, ze které my se zdá se vymaňujeme. Mluvčí 01: Takže toto srovnání já mám v paměti, já si ještě pamatuju Poslední dny komunismu, to mě bylo 13-14 let, asi pamatuju velice dobře, jak vypadaly výlohy a jak i nejbohatší nákupy v Tuzexu dneska jsou směšný s nákupem plůměrného důchodce v Tesku. Mluvčí 00: Jo, ale zajímavý je, jako tady tyhle dlouhodobý časový řady, ty jsou přesvědčivý, ty o tom mluvíš, píšu o tom spoustu knih, Ludoví Todor, teďka dočasný premiér, slovensky, napsal moc seskou knihu, známá je fakt to mluva, že jo? To všechno říká jako, že bychom měli být rádi, kde jsme, ale přesto ta společnost je úplně bezprecedentně rozhádána. Jak to spolu souvisí tady tohle, jak moc nebezpečný to podle tebe je? Mluvčí 01: Mě ta rozhádánost té společnosti přijde, naopak já bych teda postavil proti tomu hypotézu, že je nejmíně rozhádána ve všech svých dějinách. Mluvčí 00: A to? Mluvčí 01: Válka na Ukrajině, jak to víc, všechno? Ano, ale uvnitř spojených států amerických řekněme, nebo uvnitř Evropské unie, byt tam jsou tření v Americe řekněme rasově, gendrové, nebo vlastně i politika se tam vyhrocuje do povstaleckých vln až, jako, tak ale jako furt je to nic ve srovnání s tím, jak se tam mydli v šedesátých letech, nebo v sedmnesátých letech, atd. atd. I vlastně na tu ludku, že si to člověk věme, že se nám spojili v jedný noosféře, v jednom neurálním propojení, mám na mysli internet, ne nic esoterického, hinduismus, kapitalismus, komunismus, arabský extremismus a to všechno se slilo do jedný diskusní skupiny. Tak jako za první není vůbec divu a je to i v pořádku, že se tam lidi hádají, protože se tohle nikdy nestalo. A taky když jsem byl malý, když tak tady věříme, tak si pamatuju, jak jsem nikdy nechápal, co teda jako znamená proletáři všech zemí spojte se. Já jsem jako nevěděl, jak tomuto vyhovět, jako i kdybych chtěl. Tak jako, co to znamená, že se jako zatančíme spolu nějakou písničku, nebo že jako německý chudý, nebo pro letáři... Internet nebyl, že jo, pro pojici to nedalo. Až teď právě, jak se internet, takže teď se zpovedl ten komunistický, co to bylo, sen. Teď jsme, teď na svoje vlastní uši slyšíme, jak to zní, když se proletáři všeho světa spojí. Že my jsme to nikdy předtím nevěděli, my jsme měli volby, jestli chcete hnědý, oranžový, červený, bílý, zvolte si, anebo průzkumy veřejného mění, na škále 0 až 10 ohodnute, jak jste spokojená se svou ekonomickou situaci, ale to furt nebyl hlas lidu. Hlas lidu je děte všichni! Ano. Někam jo a to jsme opravdu a to dneska slyšíš pod komentáři probublává to vlastně dobrý jo takže to vlastně dobře na to na to co se co se jako jak se slil já nevím co islám s křesťan nebo jak se spotýkají všechny tyhle ty názory tak ten internet vlastně slouží jako jako diskusní fórum který je násilnostně relativně a tady potřebuji slovo relativně impotentní protože ano jistě internet je vodíčkou terorismu protože, ale ale ne o moc větší než byla televize která byla jednoslovná. Mluvčí 00: To je jenom změna jako nějaké kvantity a ne kvality protože jo taky když si vznikly tištěný média najednou se ty informace šířili rádio televize teďka jsme jenom jako mnohem mnohem a zároveň nikdy nikdy nebyla tak taková doba kdyby vůdcové národů, Mluvčí 01: tak odezírali zrtů svých lidí co chtějí nebo nechtějí. Mluvčí 00: A na to jsem se já právě chtěl zeptat, protože ta rozhádaná společnost produkuje jako určitý typ politiků. A ono to může vypadat v tom tvým velkým světě ideí a tom, že jdeme správným směrem, že na tom tolik nezáleží, ale pak ti politici přijmou rozhodnutí, které se ukážou jako řekněme neprozíravá jako pro mě byl šok brexit že jo proto je furt můžeme stady hádat a víme že to dává smysl a najednou někdo prostě politicky vytvořil konstrukt že to nedává smysl odejdeme. No ono to má důsadky ona z to stane a to ještě není zdáka to nejhorší co se že on může stát. Čili do jaký míry jako. Tenhle tady tohle napětí který jako taky ty sociální sítě podporují může vést ty politiky k rozhodnutím, který se ukážou, že nás odchýlí z tý dobrý cesty nebo nebo ty odchýlení jsou tak malý, že podle tebe neohrožuje. Mluvčí 01: O tom píše hrozně hezky potenciálná kundera nebo i kafka moment, kdy se ti prostředek vymkne a začne si to jako šéfovat sám. Kundera mnohdy mluví o situaci nebo skoro vlastně všechny jeho přírodotě a ještě jeho zápletek spočívá v tom, že někdo, většinou muž, začal o tom v žersku, že udělá nějaké něco, A to se mu vymkne, ta hra se mu vymkne. A stane se otrokem ta situace, což je celá hrozně hezky zázraněný ve filmu Being John Malkovich, jestli jste to viděli, jak z loutkaře se najednou pak stane ta loutka. A to, že člověk vytáhne, vypustí strukturu démona, který pak začne žít svým vlastním životem, je vlastností obecnou a máme jí dobře zdokumentovanou, u Kafky je to třeba proces. Ten proces samotnej, taky se to tak jmenuje, vezme precedence nad tím smyslem toho procesu. Takže tam na jednu, každá, nebo zámek, drtivá většina bych řekl, že i Kafkových příběhů je o tom, že ta cesta byrokratická třeba je tak komplikovaná, třeba například u té krásné knihy Zámek, a nebo i v metamorfóze vlastně, že najednou ten duch dostane jiný tělo a to tělo přetváří zpětně toho ducha. Takže jak ten řehoř Samsa se změnil titulu a my lidstvo, teď když jsou jenom takový oslý můstek, tak my lidstvo, když teda mi povolíš ten širší obrázek, tak s lidstvem se teď děje to, co se děje v kavkové metamorfóze, nám se mění tělo. Nám se změní biologické tělo, které ještě před 200 lety bylo celé dominantní Oblasti vyžadující péči, udržit tohle na životě mi zebralo 87% energie a času a to. Tak teď se vlastně z nás stávají duševnější bytosti, ne v tom, že bychom byli víc duševní, ale že ta naš duše je vnější. A ta naše duše dneska, 70% český ekonomiky, už je duševní majetek, nebo duševní, duševní HDP. Aktivita. Aktivita se je tak jako tvoje, moje a drtivý většiny lidí. Takže my vlastně procházíme neskutečnou metamorfózou, stáváme se, a chceme se stávat lehce našlapujícími entitami, které, jak to už říkám, jako elvským krokem ekologicky a vůbec jako našlapují, ale jinak se vlastně ten svůj život žíjí už jako tak jako posluchači mají pocit, že tady jsou s náma, ale nejsou, protože je to digitální trik a tak dále, takže my a ta naše ekonomika, abych se teda vrátil na zpátek na zem, touto metamorfosou neprochází. A je to třeba hrozně hezké vidět na Praze, jak ta Praha žila 20 let z toho, že jsme prostě hezká, rostomilá modelka, která je mladá, která se všem líbí, ale teď ta modelka zestarla, a přijde a už najednou neví co s tím tak jako trošku bojuje s vrázkama ale ale už ví že to nikdy nezlepší taky naštvaná za to že ten čas běžel že by ho nevyužil že vlastně teď jsem jel kolem kolem kolem masaryčky tak to je jedna z věcí která na kterou jsem hrdej a tímto ale tak jako zhruba víceméně končí podívejte se co se nám stalo s váslavským náměstím a něco podobného se nám možná stalo s tou ekonomikou. Rozrostlo se tam takový slovo, který, nebo já bych to povzal slovem, který si musím pučit od nekonečného příběhu, takový jako nějaká nicota. Jo, Václavské náměstí, kde jsme se my ještě za mlada scházeli pod koněm. Mluvčí 00: Tak my Brně ne, zas tak často ne, jo. Mluvčí 01: Ale když jste byli v Praze, no jasně. A to je třeba zajímavé, jak si toho ducha Brno s Prahou prohodilo, protože Brno bylo mrtvé v devadesátej letech, Praze to čelo a teď je to navopak, Brno je prostě bezvané město, kde to zručí a v Praze se rozmáhá nic, to nic začalo na tom Václavském náměstí a pak se jako prokopávalo na staromák a dokonce je na malostranském náměstí, teď tomu chci udělat velký event, jsme tomu nic postavili sochu. Na to si nevšimnám, na malostranském náměstí spodním jak tam kdysi bylo parkoviště, tak i za mýho velkýho potlesku se to nalo prič a teď se tam nainstalovalo takových 250 metrů vysoký nic. Tam na tom náměstí už pět let je jí, tam není nic, tam je socha, nicu, první na světě a já myslím, že bychom měli doma udělat vernisáž, tu sochu nic nasvítit, udělat kolem toho event, já už to mám domluvit třeba s Davidem Čenem, že se domluvíme, že nebylo potřeba žádný povolení a že ekologicky jsme postavili první sochu bez jakýkoliv ekologický, je to bezemistní, jenom že se s tím nic blbě pracovalo, to už se jako vymyslíme, že nevěděli si šroubem nebo nebo tím. a že tohle, a taky ty jsi to vem, plno lidí si myslí, že nic stvořilo svět a to nic nemá nikde žádnou sochu, takže bychom mohli jako vlastně okusit zmrtvý vody České republice a přiznat si, že jsme tady vlastně řešili na tu naši rostomilost Havlovsko-Pražskou-Kunderovskou, která nás jako dostala tam, kde jsme a dál už se musíme probudit z toho Fénixového popelasami, takže nejdřív bych doporučal tu mrtvou vodu toho toho přiznaného nic, co jsme tady stavili třicet let a odrazit se od dna, tak jako se to podařilo v Slovensku. Mluvčí 00: Já ti to nechci ukazit, ty tam vedle bydlíš, ale já jsem nám nedávno viděl zase auta, teda ale relativně málo, jo, ale... No, no, jasný, vákum se zapojí, a jako já jsem rád, že ten prostor existuje a měli bychom tam fakt, tam fakt tu poksochu... Ale je neuvěřitelný, že se, že se jako vše nic, že jo, ale... Máme obrovská suchadnic. A tím se dostáváme, ty jsi to nakousl a... Já jsem tě přerušil, protože to byla škoda se nepobavit o těchhle víc filozofických věcech, ale teďka zpátky na zem v tom Česku a my oba máme stejný názor na to, že jsme vyčerpali něco, co jsme měli a bylo to tady s náma docela dlouho a potřebujeme něco novýho, jak vážný to je, protože při vší úctě, i když uděláme, uděláš ten event k tý sošenic, tak to možná krátkodobě zvýší turizmus, kdo by nechtěl jít do Prahy za nic, Ale teda za ničím, za nic ne, ale za ničím. Ale jak velkej to je problém a lišíme se v tím teda, ty říkal, že bychom měli dávat ten příklad. Mluvčí 01: Ano. Je to velký problém, protože ještě před pár lety jsme byli na třicátém místě, co se týče HDP, nahlebu v paritě kupní síly, patřili jsme mezi šampiony, nedalo se hovořit úplně o českém zázraku, bych správně hovořil o polském, když o někomu nebo. Mluvčí 00: Poslední databa ze sporu. Mluvčí 01: Tak, tak. ale o českém zázraku nemůžeme hovořit, ale byli jsme 30. byli jsme na čele peletonu, zejména z titulu opět toho, co jsme zdědili, jak geopoliticky a tak dále, takže jsme jako tak, jako průměrně pomaloučku, jako porůstávali si, měli jsme na dohled Itálii, měli jsme na dohled Izrael, jsme skoro předběhli v HDP na hlavu v paritě kupní síly. Za posledních dva roky, což je hezký vidět i na HDP, nám se prostě propadlo v roce 2020 HDP s titulů covidu o 5,6% HDP a všude jinde na světě naskočilo další rok už jenom statisticky tím náběhem na zpátek do původních kolejí o třeba plus 5%. Ale připomínám znovu, to není jakoby růst, ale to je jenom tím, že se tam člověku vyrovná taková vlnka. A nám se ta vlnka nevyrovnala. My jsme ten růst měli extrémně slabý v roce 2021. A takže jsme nedohnali, my jsme nenaskočili na tu post-covidovou vlnu. A takže ten covid s námi udělal něco hlubšího než ze standardní ekonomikou. A od té doby jsme se propadli na 38. místo během dvou let. Takže Izraele v nedohlednu, Itálie opět v nedohlednu, dohání nás Polsko a Litva nás předběhla a Slovinsko nás definitivně, nám vždycky šlapalo na krk v této statistice. Mluvčí 00: Zase v něčem jsme měli Tomáši Smůlu, v něčem jsme dostali větší rán než ostatní a to je ta ruská válka na Ukrajině. kdy se ukázalo, že nejenom ta energetická závislost je prostě problém a tady jsme inkasovali nadprůměrnou cenu, ale... Ale to je tím, že jsme tady tak dlouho měli... No to je tím, že jsme se neměnili. Ano, to je tím, přesně to je, to je dan za to, že jsme se neměnili. A plus, taky suroviny, že jo, taky tam byl nějaký obchod, ale je to jako překvapení, že... Mluvčí 01: To už to už není úplně poprvé taky už to úplně sranda už to není roztomilý už to vlastně nikoho jako nebavíme jsme něčím tak výjimečný aby nás ten svět jako nějakým způsobem jako mazlil nebo upřednostňoval. A ty ještě tím jak nemáme euro tak se tady zná za chvíličku stane takový divná země která tomu říkám že jsme u EU. že nejsme úplně v EU, ale že jsme jako u EU a že tak sedíme na zadním sedač se v tom autobusu a tak nějakou Klausovsko Zemanovsky mrmláme a jsme u toho rád by vtipný ale. Mluvčí 00: A taky ještě máme jednu specifickou vlastnost hledáme chyby těch ostatních, co oni dělaj blbě a nebo jakým způsobem nás jako srážejí že jo. Mluvčí 01: U ostatních, ale i u sebe, my jsme tak jako sebe kritický národ, já mám pocit, že všechny ostatní národy cestujou, aby se někam podívali a že Češi cestují, aby vypadli z České republiko, že skoro jedno kam a když se potkají dva Češi někde cizině, tak dělají, že se neznají a tohle jsou u jiných národů, národů neznám. Tady ta kritičnost, já teď hodně přednáším malostranické besedě o duchu Evropy, co to je vlastně, na co to vlastně putin zautočil. Co to vlastně znamenalo, že Česká republika chtěla zpět do Evropy, tak jistě jsme se nechtěli jako stěhovat geograficky. Co to znamenalo, že tady chceme, aby nám vládnul evropský duch. Jak je možné, že zase v tom kouzelném roce 1820, teď je to hodně zavoukrouhlený, protože zázraky se nedějí v horizontu let, ale desetiletí až století. Se stalo v Evropě něco, čemu do dneška historici říkají European Miracle, nebo je to ještě Great European Economic Divergence, kdy se najednou rozštíp svět na běžně se vyvějící Čínu, Indii, Afriku a tak dále, ty se normálně vyvíjeli tempem, kterým se vyvíjeli posledních 2000 let. A najednou tady v Evropě, země, které neměly skoro žádné nerůstné suroviny, které neměly žádné výjimečné klima, Holandsko a velká spojené království. A ze Západu se stal na dlouhou dobu tahoun politicky, filozoficky, ale určitě ekonomicky a vojensky celého světa. Historici se dodnež zamyslí nad tím, čím to bylo. Máme na to asi 200 teorii od skvrna na slunci, ty je budeš znát všechny naspělně, od skvrna na slunci až po úrodu a jedna z nich, kterou prosazuje Max Weber, nejznámější ze všech sociologů a nejznámější vysvětlení této teorie, proč teda zrovna v Evropě, proč ne v Číně, která byla technologicky mnohem pokročilejší, tak jak je možný, že činů, Nenapadlo objevit Austrálii, ale zrovna největší národ, který úplně nejleží střet země kvůli objevit. A že ta věc, a teď se dostávám na zpátek na tu zem, do České republiky, do Bohemiek, to je naše podstatě. To, co nás, Evropu, Učinilo bohatým. Je to, že jsme si zdomestikovali křesťanské ježíšovo morální maximum, který je ve svém originálním znění tak přísný, až je za vlasy utažený praštěný idealistický sluníčkovský dobro. Ono, miluj svého nepřítelé, jsme mi přetavili na návyč svojí opozici. Ne, miluj! Ale nenávid, takže čeština mi tady povoluje škrtnou dvoj negativům a vymyslet nové slovo návid, jako návidcího souseda, nemusíš mu nosit kytky každý ráno, ale návid. A to myslíš, že začal v roce 1820. A tato věc, toho, že v Evropě vyhledáváme kritiku, vlastně Evropa je vnitřně nejkritičtější kontinent, Představ se, jak by vypadal americký kongres, kdyby to bylo 23% kongresmanů proti Union a že by chtěli naspátek konfederaci. To je nepředstavitelné, to je vtip. A teď si představ, jestli teda, když jsme v kategorii vtipů, tak si představ opozici v Rusku. A nebo jestli můžu přitvrdit opozici v Číně. A to je jeden z důvodů, proč třeba Greta nevzrostla v Pekingu. Kdybych byl ufon a nevěděl bych nic o lidské rase, tak bych řekl, hele, tyjo, tam za první mají ten problém větší. Nemají co dýchat. Nemají co dýchat dostové. A za druhý je to komunistická země, která má chránit zejména majitek všech a co je větší majitek? Všechny. Vzduch, který nelze si udržet a musíte ho vrátit na zpátek do cirkulace, aby ta celá sranda fungovala. Takže já jsem teď měl v Paríži přednášku na téma, kterou jsem pojmeroval následujícím způsobem, co mě mohla bý Kapitalism does not destroy the environment. As much as communism did. Takže máme tady paradox. Jak je možný, že egoisticky neregulovaný zisk maximalizující autisti korporátní ve Finsku se zachovali ke svému společnému majetku přírodě vzduchu řekám lépe než jakýkoliv komunistický stát, kde jsme na tom měli 250 komisí, který měli na čele napsáno, budeme kránit společný majetek. A nebyla to spíš ta demokracie, která jde jako ruku ruku s tím. Takže a co je na té demokracii, co to dělá v té demokracii? Schopnost kritizovat. Takže my v Evropě, ať si v okrejtě nic moc velkého nemyslím, ale My jsme poslouchali dítě, který nic speciálního nevymyslelo, jenom tomu dalo, řekněme, ducha, tím, že přestalo chodit do školy v pátek, nápad, který mohl mít každej z nás. A pak ta Greta se musela rodit ve Švédsku nebo v Evropě, protože všude jinde by ji ukamenovali v arabských zemích, v Číně i v Rusku, by se nedožila podle mě 16 let. na svobodě a nebo vůbec. A to, že my v Evropě milujeme nebo návidíme svoje Slavoje Žižky, svoje Jordany Petersny, svoje lepeny. Někdy docela hrozný. Někdy ty nejhroznější, ale tím, že my jsme schopný se tímhle vnitřně posouvat, tak to je to, co je, kdyby se mě teď znal pod krk, přimášknu mě, kdo rouhu a nutil mě mlácením říct jedním slovem, jak je možný, že Evropa je bohatá a Rusko je chudý a jak je možný, že atd. atd. a že jsme tady bohatý nejen na těle, ale i na duši a na duchu, tak bych řekl právě tato vlastnost. Schopnost milovat své nepřítelé. A když to v Rusku je vraždí. Mluvčí 00: A přitom se zdá, že tolik lidí by jako spoustu těchto hodnot, které jsou úplně zásadní, vyměňuje. Nebo je dokonce považovat za nebezpečný. Mluvčí 01: A je to nebezpečný? No, tak co se nebezpečí týče, tak je zajímavý, jak vlastně Evropy se nikdo nebojí. To je v historickém srovnání, když jsme všechny impéria, tak všechny okolní mocnosti se vždycky báli okolním mocností, protože jediné, co okolní mocnosti chtěli je zničit své okolní mocnosti. Evropy se nikdo nebojí Jo, máš plno lidí, co jsou proti Americe, co jsou proti Rusky, ale jako proti Evropským může být jenom Evropan. A co je zajímavé, co Evropanům nejvíc vadí na Evropě, je, že není dost evropská. Jo, jo. To je další, jo, demokratický defiz, říkám, ok, jasně, ale kdo ti jako vůbec vnuknul ten, jako to je přece, takže vlastně ty vytýkáš Evropě, Evropské unii, že není dost evropská. I Klaus ti bude vytýkat, že Evropská unie není dost evropská. Takže to je vlastně lichotka Evropanství, že i tak sofistikovaná instituce jako EU není dost dobrá na to, aby splněla ideální představě Václava Klauseva o Evropě. Mluvčí 00: A pak ještě ke zmatení všeho toho nám venku říkají, že bychom měli být více evropští, čemuž my jako vůbec samozřejmě nerozumíme, že jo. Ale když teďka mluvíme o ty EU, těch 20 let našich, že jo, tak to není celá dějina EU, ale mně připadá, že těch 20 let našich v EU vlastně Ono to bylo trochu delší, reprezentuje takovou druhou fázi té společné Evropy. Na začátku tam byl mír, že jo. Najdeme to, co nás víc spojuje, než rozděluje a už postavme něco, co jako zabrání těm válkám, že jo. Pak přišla druhá fáze, někdy koncem 70.ech, 80.ech, tam se Britové v tom hrály velkou roli, kteří tam dali hodně ty ekonomie, že jo, společnej trh, to bylo to hrozně dlouho a a velmi brzy zjistili že to že odstranit slanic neřeší pokud nebudeme mít spojený normy a tady tyhle věci a to vlastně odstartovalo nějakou druhou fázi která se proťala s tím neuvěřitelným rokem 89 a vlastně do tady tohle gigantickýho procesu společnej trech vlastně vstoupilo to rozšíření a musí skonzumovat jo. Ty stávající čanové a víme že některým ještě trochu v tom žaludku že leží. Ale já mám pocit, že obě tyhle věci jsou jako vlastně komplíty. Protože dostali jsme se hodně daleko v tý ekonomii a teďka vidět, že každý další rozhodnutí prostě to je takový jako boj. To rozšíření to naše je skonzumovaný je jako funguje a do toho dalšího se nám teďka nechce. Nemělo by přijít jako něco dalšího? Nějaký velký téma? Jo a já si a já tady na tom vlastně Já tomu říkám poločas rozpadu, že přesně v půlce vstup České republiky v roce 2004, znamená 15 let pro převratu, je zhruba plus minus poločase, kde se nacházíme teď. a že tady se možná jakoby i prohodila ta role Praha a Brna, kdy jsme v ten moment, ten duch se přestělal z politické Prahy do takového studíně příjemného města jako je Brno. A že my jsme se utábořili... Proto tam máme premiéra, že jo? A některé europosance. A tím víc takové to bohemství, které funguje na Moravě, to je to pravý bohemství. My v Praze tady jako nemáme tuchu, tady je to prostě New York bez New Yorku, dřív lidi jako v New Yorku, akorát, že tady nemáme ten New York kolem sebe, mám pocit. Ale já sám jsem Pražák, Pražáky miluju, ale jsem opět, jak cestuji po České republice, to schopen vidět, jak mnohem bohemštější a leskavější lidé, který by si zasloužili to jméno, ten titul bohemství, žijí de facto na Moravě. Takže ten poločen z rozpadu skutečně, jakoby nastal tím vstupem, já tomu říkám post-koitalní depresie. Protože... Teď probíhá. Ano, protože mimochodem to je celkem častý zdroj klinických depresí, je splnění cíle. Je to snad čtvrtý nejčastější spouštěč depresí, když si člověk splní svůj cíl a pak najednou nastane to, zase to nic, takový to vákum. A teď nám nikdo nejak jako neřek, nebo Hava nám to teda řekla mnohokrát, ale my jsme nás nebrali vážně, že tou revolucí to začíná. Že tím, že jsme se dostali do Evropské unie, tak to není fejt a compli, že máme jako hotovo. Ale že ta Evropská unie od nás, že nás jako přijímala právě v naději, že se tady od nás dozví něco nového, nějaký nový stimul. A my jsme mu ho bohužel nedali. Ani Václav Havel nebyl schopen přijít s něčím, co by bylo politicky originální, ani Václav Klaus. Nejoriginálnějším výplodem naší scénní Evropy je možná Sebaslavov žižek. Jako určitě intelektuálně je to největší export Slovenská, možná i celé. Teď je dlouhá otázka, jestli na to můžeme být dostatečně hry. Ale něco takového jako žižeka, Krát, tři, lepšího, chycejšího, dotaženějšího. Si myslím, že lidi čekali od nás. A nestalo se to ani v politické sféře. Ani v té sféře ekonomické. A my jsme se tady utábořili v takovém teplíčku, kde funguje ten paks bohemika, že máme nízkou neznáměstnost a nízké mzdy. A že tak jako ten náš život pod sluncem netrávíme příliš vysokými ideály, protože se zdá se, jsme byli tak trošku znavení sluncem. A taky si vlastně všimni, že ten obchod v tý Evr, nebo já si teda často všímám, že ten obchod byl sekundární.Kopírovat text

Ztratili jsme jako národ směr? A kde ho máme hledat? Co pro nás Evropa při našem vstupu do EU před 20 lety vlastně znamenala? A co pro nás znamená dnes? Měli bychom se brát méně vážně? Jak to vypadá s budoucností lidstva? A co máme společného s hobity? O tom všem jsme si povídali s ekonomem Tomášem Sedláčkem.

Screenshot není k dispozici