← RNDr. Luděk Niedermayer

Mluvčí 1: Dobrý den, posloucháte další díl podcastu Luďka Nydrmajera. Dneska ho natáčíme u Vili Portheimka v Praze a mé pozvání přijala Johana Bazerová, mimo jiné autorka profilu Jsem obraze. Johano, díky, že jste přijala pozvání. Mluvčí 0: Díky, já moc děkuji za pozvání, ráda jsem přišla. Mluvčí 1: Já bych nejdřív začal o Vás, protože myslím, že ten Váš projekt je do určité míry unikátní. Vy namísto toho, abyste prezentoval věci, které vidíme na různých sociálních médiích, influencerů, prezentujete postoje, postřehy z vývoje společnosti, často taky svůj pohled na to. Jak jste se vlastně k takovému těžkému tématu dostala a jak to Vaši poslouchači vnímají? Mluvčí 0: Abych to uvedla do nějakého kontextu, třeba I pro sledujíci, kteří ten profil neznají, tak vlastně já teda tvořím primárně na Instagramu takový profil, který se jmenuje Jsem v obraze a zpracovávám tam aktuální dění, zpravodajství, takže to je vlastně obsah, který třeba ještě pár let zpátky na těch sociálních sítích nebyl tak typický, spíš to bylo přesně o nějakých hezkých fotkách a pak videích, ale vlastně jsem se snažila o nějakého zpravodajství, což když jsem začala před třema rokama, teď to budu tři roky v září, tak jsem to dělala vlastně jako za účelem, že jsem tak nějak jako cítila, že něco takového v tom veřejném prostoru chybí nebo jako minimálně v tom českém prostoru na sociálních sítích právě tenkrát, takže byla covidová pandemie v plném proudu, měla jsem spoustu času doma, byla jsem vlastně na konci střední školy, maturovala jsem, bylo to po maturitě, trochu jsem jako nevěděla, co se sebou a hodně jsem jako poslouchala různý podcasty zahraniční a sledovala třeba různý takovýhle jako tvůrce právě ze zahraničí, třeba vím, že takový dvě holčiny nebo tři z Nového Zélandu dělají takovýhle podobný, no ne podobný, ale jako profil takovýho podobného rázu, že tam vlastně zpracová nějaký zpravodajství, to se jmenuje Shit you should care about, nebo pak zase v Americe tam má nějaká skupinka lidí takový projekt Impact, ta dneska je u všech samozřejmě jako existuje celá řada, ale zkrátka mě inspirovalo tohle vlastně naladění lidí, kteří jako se rozhodli ty sociální sítě jako pojmout nějakým jiným způsobem, s tím, že tam jako chtěli sdílet informace a mě jako vždycky bavil ten Instagram, no vždycky jsem se jako vyhrávala s nějakýma fotkama zdovolený a tak, ale samozřejmě jsem chtěla, aby to mělo nějak jako přesah, tak jsem se začala hrát s tou grafickou stránkou I těch příspěvků a začala jsem tam prostě poskládávat různý jako aktuální informace, co se dělo. Tenkrát třeba v tom, když jsem začínala, tak to byly třeba Uygurové protesty v Hongkongu, výbuch v Beirutu a takovýhle, to mám fakt jako v rytý dopoměti, jako fakt s tím, jak jsem začínala, tak to byly ty první příspěvky, předtím jsem se soustředila hlavně spíš jako na zahraničí a pak teďka až, no a pak jako s časem jsem vlastně přišla I jako na tu českou politickou společenskou scénu. Mluvčí 1: Vy jste použila slovo přesah, ale vy taky máte velký dosah. Čekala jste, když jste s tím začínala, že se dostanete na prostě velmi vysoké počty lidí, tuším 200 tisíc lidí na Instagramu? Mluvčí 0: Jo, zhruba už, no a vůbec vlastně nečekala, já jsem samozřejmě to nedělala s tím záměrem, že bych měla mít nějaké obří dosahy čísla, vůbec jsem byla odpojena od tohohle toho nějakého s úvozovkama influencerského světa, takže to byly úplně jako pro mě někdo jiný, někdo ke komu máme strašně daleko, vůbec netuším, jaký to je být někdo s takovým dosahem a vlastně ve finále jsem to dělala první třeba 4-5 měsíců, možná díl, možná půl roku spíš pro svoje okolí. Já jsem z Mladé Beleslavy, takže to sledovali vlastně lidi z mýho gemplu, pár jako z okolí, který to prostě bavilo a potom jako až přišel vzdlom, když to nás dílal Kovy, ono se mu vlastně líbilo a sledoval to nějakou chvíli a pak se to nás dílalo jako na stories, že jako tady něco, co by vás třeba mohlo bavit, tady Johana dělá nějakou prostě srandu, seznamená jsem v obraze a tak to bylo úplně jako pak průlom prostě. Mluvčí 1: A často se říká, že nejenom teda mladou generaci, ale velkou část lidi, ta společnost a zejména politika, vy se netajíte tím, že vás zajímá politika, je pro nějaká věc, kterou úplně nechtějí řešit. Jakoby ještě stále převádá ta mentalita po roce 1989, tak teď jsme získali svobodu, tak já se chci starat o ten svůj domeček s tou svou zahrádkou. Čím to je, že tady zřejmě je část lidí, kteří o tato témata mají opravdu velký zájem? Mluvčí 0: Takže se k tomu můžou najít cestu mnohem snaž a tak vlastně díky tomu víc tušit, co třeba se jim nelíbí nebo co by rádi změnili, kde právě naopak chtějí zatlačit. A třeba s těma tématama, které jsou často prezentované jako ty témata mladých, což například může být nějaké otázky týkající se prostě gendru, rovnoprávnosti, klimatu, tak tam vlastně jako poslední dobu pozoruju, že už hodně těch mladých lidí, to jsou tyhle témata, protože se jich napřímo týkají a ještě tam určitě něco, na co se budu chtít vlastně zaměřit do budoucna, je to, že právě ty témata, které napřímo se mladého člověka nemusí dotýkat, potom je neřeším jako tolik a to je třeba škoda, že furt to je taková malá část těch témat v té společnosti, který rezonují, kterých se ta valná většina těch mladých lidí chytá, takže ještě určitě jako v tomhletstvom rozhodně, nedá se říct, že by mladí buď se vůbec nezajímali, anebo věděli všechno, měli přehled po všem, co se v té politice děje, nebo třeba u nás v České republice, takže je to takový furt jako na půl cesty bych řekla, ale myslím si, že právě přesně I díky těm sociálním sítím, nebo díky prostě té lepší dostupnosti k těm informacím a díky lidem třeba, kteří to umějí přeložit, to vlastně aktuální dění, tak se právě díky tomu víc lidí zajímá. Mluvčí 1: Jaký je ten trik v tom umět to přeložit? Vy jste použila tady tohle slovo a navíc samozřejmě Instagram, ale I jiné sítě typu Twitter vyžadují obrovskou zkratku. Já jsem z začátku z toho měl hrozný obavy, protože z té matematiky jsem zvyklý se snažit být maximálně přesný a ta zkratka často tu přesnost tak trochu vylučuje, takže jak to je s tím překládáním pro tu vaši skupinu, na kterou cílíte? Mluvčí 0: Jo, to je dobrá otázka. Vlastně se na ní ptá hodně lidí a už jsem tak nějak si přišla na to, že to asi není jen tak, že to je nějaký talent, který jsem někde sebrala a vlastně ani nevím kde, že nějakým způsobem dokážu třeba z těch informací zpráv vyzobat, co třeba je to nejpodstatnější. Vlastně kdybych to k něčemu měla přirovnat, tak je to jak když jsem dělala třeba na střední prezentaci na nějaký téma, tak jsem samozřejmě do těch slajdů prostě nedala do té prezentaci všechno, ale vybrala jsem tam tu kostru, nějaké části, které by neměly do toho celého kontextu chybět, ale určitě to není něco jednoduchého a dá s tím ruku v ruce dost velká zodpovědnost, protože samozřejmě ten kontext by tam měl být do co nejlepší míry zastoupen a někdy to jde snáž, někdy to jde hůř, někdy si téma vžáda, že se k němu vrátím, že udělám víc příspěvku na jedno téma a k nějakým tématům se možná vraceme kontinuálně, takže záleží. Ale čerpám docela hodně zdrojů, skládám si ty informace podle toho, co se objevuje asi na nejvíce zdrojích a taky zkrátka co mně přijde jako stěžení, abych já nebo ostatní lidi tomu porozuměli. Mluvčí 1: Tak na ty vaší komunikace je vidět, že to máte odpracovaný. A do jaký míry to, co skvěle zvládáte vůči určitý věkový kategorii, do jaký míry je to přenositelný třeba na komunikaci ne od takové dvacátníků a méně k čtyřicátníkům nebo k šedesátníkům. Je tam něco, co se dá přenést? Samozřejmě asi těžko, já svojí mámu, který je přes 80 asi Instagram učit nebudu, I když Facebook zvládá, ale co z hlediska tý zkrátky a tý schopnosti ty věci překládat, vlastně platí univerzální. Mluvčí 0: Tím víc je důležitý umět chytit tu pozornost těch lidí, aby se řekly, já tady scrolluju na Instagramu nebo na TikToku, prostě svajpuju prstem od dola nahoru a prostě uchopit tu jejich pozornost aspoň na pár minut, aby samrkli I na něco, co třeba může mít nějaký dopad, co se jich může týkat. A já třeba v tom svém obsehu, tak já se tam hraju s nějakýma mýms nebo jsem tam dám nějaký anglický slovíčko, protože mluvím I, prostě ta angličtina mě třeba do toho I mýho způsobu vyadřování někdy proniká, tak tam to vedu trochu autenticky, že když mi tam někde mega sedí to anglický slovo, tak to tam dám a potom je hodně lidí naštovaných a vždycky jako píšu, že jestli by to nešlo bez těch anglických slov, tak třeba to jsou takový prvky, který podle mě třeba nějakým starším lidem by nemuseli sednout, ale samozřejmě to případ od případu sleduje to docela I hodně lidí, kteří nejsou v mojí té generaci, takže v tom je to skvělý. Mluvčí 1: Já se teďka vrátím k předsedům vaší generaci a téma, které třeba mě jako hodně znervozňuje a bavím se o tom s řadou ekonomů je, že teďka ta společnost funguje tak, že vytváří do budoucna dluh, který přejde nebo který budou se do určité míry splácet ty generace po nás. Je to pro vás velké témat a je tohle? Mluvčí 0: Téma to rozhodně je a myslím si, že jako spousta právě mladých lidí nebo mých vrstevníků tohleto téma začíná vznášet a začíná být tak trochu frustrovaná, možná naštovaná a já si musím přiznat, že se mi o tom těžko mluví, protože vnímám v té společnosti takové naladění, že se hrozně kopáme mezi sebou nebo daleko od sebe spíš. A vlastně potom se stane, že se mě někdo zeptá na tohleto otázku a já zmíním třeba klima a pak to má do zvuky na Twitteru neskutečnýho rázu. Takže vlastně přijde mi, že je těžký teď pro některé mladé lidi říkat nebo mluvit o těchto pocitech, že třeba se cítíme trochu jako naštvaní na tu starší generaci nebo na to, jak to je teď nastavené třeba I v otázce toho klimatu, protože spousta lidí, které ještě u nás v Česku, to stále hrozně schazuje ze stolu. A třeba právě, když jsme byli teď v červnu, v květnu, jsem právě nás vštějila, teda Brusil, kde se I my spolubavili, tak to bylo hrozně osvěžující se bavit s někým právě přímo z parlamentu a mluvit otevřeně o tom, jak vlastně se ta klimatická změna komunikuje a že I vy vidíte třeba ty problémy v tom, jak to politici čeští někdy prostě bohužel hodně, hodně bagatelizují a v tomhle tom mi to zase trochu jako spevnilo půdu pod nohama, takže za to jako rozhodně děkuju. Mluvčí 1: To myslím, zájemně spevňuje tu půdu pod nohama, protože pro mě vždycky setkání s lidmi, zejména tedy z Česka, který tohle téma chtějí řešit, tak mi to dává trochu víc víry v to, že za první, že je to potřeba dělat a za druhý, že bychom mohli úspět. Ale vy to teda považujete v Čechách jako zaopravdu stále ještě hodně, hodně komplikovaný. Přesto všechno, co se děje. Výkyvy počasí, který asi nikdo nemůže popřít, katastrofy po celým světě, data tisíců, tisíců věců v rámci IPCC, je to komplikovaný téma. Teda I pro vás vůči vaší věkový skupině? Mluvčí 0: Je to na jednou téma, se říká jako levice nebo liberálních strán, politiků, kohokoliv a to by samozřejmě nemělo být. Já třeba jsem hodně komunikovala s třeba lidmi z UK, nebo třeba skrze britskou ambasádu, která třeba se před právě dvěma lety, když byl COP26, tomuhle tématu hodně věnovala, protože měli teda tu klimatickou konferenci u sebe v Glasgow. Tak vlastně I díky tomu jsem se k tomu tématu dostala I ke spoustě expertů, prostě k Ondrašovi Přibilovi z Fakta o klimatu, jako fakt prostě ty data, myslím si, že nějaký načtený mám a vidím třeba, kde ten problém napak vůbec není a kde je potřeba ještě pracovat. Takže jsem žila trochu v bublně a potom s tím ale dosahem, co mám, když najednou o tom mluvím, abych navázala taky na to naše setkání v Bruselu, že už ten Green Deal je podepsaný, už je to hotovo, teď už se můžeme posounout dál, tak takhle to třeba začnu komunikovat, že tohle už je snad jasný a pak najednou narazím úplně do stěny. Mluvčí 1: No to je asi cena za ten dosah, já to samozřejmě vidím v mnohem větší míře, protože ten můj dosah je věkově asi víc jako vyrovnaný, ale mě taky fascinuje vlastně ta myšlenka, že to je levicový témat, protože pravice hlásá jako odpovědnost, odpovědnost člověka za sebe, ale taky za svý okolí. A pak já nevidím nic pravicového na tom, že půjdu do cukrárny, všechno tam s ním, rozbiju tam nábytek a potom odejdu, čili a to je do určitý míry ten přístup k neobnovitelným zdrojům a životnímu prostředí, čili mě stále tady to fascinuje a to je moc dobře, jste zmínila ten příklad UK, kde vlastně konzervativci tam v mnoha ohledech tu klimatickou politiku hrají ještě tvrději než v rámci Evropské unii, čili to je určitě osvěžující tady tohle. Ale co se teda s tím dá dělat? Mluvčí 0: No jako hledat prostě společnou řeč, ale někdy se to daří, někdy ne, nebo s některýma lidma to bohužel vůbec nejde, se tak nějak přesvědčuji, ale naštěstí si myslím, že tohle je z nějaký části jenom můj nějaký cynizmus, co prostě mám v krvi a že prostě nějaká twitter bublina je ve finále a že ta společná řeč sice je to docela hodně práce jí najít někdy, ale že to jako za to stojí. Mluvčí 1: Johana, vy už nějakou dobu to děláte, či už máte lidi, kteří vás zřejmě nekojigat sledují, sledujete nějaký posun v postojích lidí a v jejich prioritách během let, nebo vidíte to na sobě? Často se říká, že možná když člověk sleduje, studuje vysokou školu, tak se dívá na ten všeho mír a řeší jako spoustu docela abstraktních témat, pak jako to studium skončí, potřebuje hypotéku, řeší jak ji splatit a tak dále a najednou ty tématy opouští. Vidíte to, nebo myslíte si, jestli to stane, nebo hrozí to vám? Mluvčí 0: Takže tam možná nebude hrát roli, nebo bylo by hezký, kdyby I do budoucna třeba ty lidi měli ten zájem furt, ačkoliv třeba ten jako aktivní, ta aktivní participace je často na těch mladých, nebo často na nějakých více aktivních lidech v té společnosti ve větších městech. Nebo to někdy prostě tak jako bejvá, nebo samozřejmě jako taky v ideálním světě tohleto bude víc rozšířený, nebo bude prostě mít možnost kdokoliv prostě z Česka jít, prostě říkat na hlas svoje problémy, nebo svoje obavy někam prostě na nějakou veřejnou, na nějaké veřejné místo. No ale je to asi ten zájem, který tam hraje roli, protože samozřejmě taky potom, když jsme starší, tak si dokážu představit, že má člověk jako větší třeba jako ten impact, ten dopad, ten vliv v té třeba svojí komunitě, ve svojí rodině. Tak je jako mnohdy důležitý a strašně těžký zároveň třeba přesvědčit někoho o něčem, co může být důležitý pro nás, pro naše děti a tak do budoucna. Takže jako každej dělá prostě ten svůj dílek a myslím si, že tam prostě hraje taky velkou roli. Takže jednak ten zájem, abysme na to nezanevřeli, že já už roším prostě hypotéku, tohle to už není problém vlastně, protože už to není na tom mým prvním, druhým, třetím místě těch nějakých priory zájemů nebo tak, ale prostě, aby se ten člověk nepřestal zajímat a abysme měli prostě vzájemný respekt k sobě, že přesně každej dělá ten svůj dílek a přesně ať je to s tím, že jestli se ten člověk baví se svojí tetou, která normálně furt volí a chce volit normálně I příští rok nebo dobře. Prostě do evropského parlamentu a tak je to důležitý se s ní bavit, prostě o prioritách stejně tak jako je důležitý jít třeba před tu Rudolfínou, když tam má ten koncent jako prostě demonstraci. Mluvčí 1: To jsme zažili hodně takových epizod, kdy vlastně dědečci a babičci se postavili proti názoru svých dětí, třeba v případě Brexitu to tak bylo a zřejmě u řady věcí tady tohle, či to riziko asi není jako úplně triviální, ale když jsme se potkali třeba v tom Bruselu, tak tam vlastně na vlastní oči vidíte, jak to rozhodování politický je často těsný, že jak snadno ta většina, která třeba podporuje tu snahu rizika snižovat a ochránit vaši generaci před tím, abyste platili ty dluhy, které my naděláme, jak snadno tahle většina tu většinu může ztratit a místo toho většinu získají ti, kteří říkají tak to nechme, ono to nějak dopadne. Co se s tímhle podle vás dá dělat? Mluvčí 0: To je dobrá otázka asi za milion, ale podle mě to fakt furt jde zpátky k tomu zájmu a k tomu prostě, abysme nebyli ho stejní. Mluvčí 1: Tak to vy děláte, vy jste schopna oslovit mnoho desítek tisíc lidí svými názory, ale stále se říká, že vlastně v tom politickým a společenským rozhodování ten vliv té mladé generace je poměrně malý. Vidíte to tak? Mluvčí 0: No připadá mi, že do jisté míry spousta těch mladých není slyšet, nebo někde slyšet je, ale nebere se to v potaz nebo nedělají se na základě toho nějaké závěry, takže je důležitý spolupracovat I s těmi lidmi, co jsou v rozhodovacích pozicích, kde je pak mnohem důležitější, když takovej člověk naslouchá mladým lidem a to je něco, čeho si vážím, protože já třeba teď jsem I frustrovaná z toho, jaká je třeba ta politická situace u nás v Česku, nebo samozřejmě je super, že u vlády nemáme populista, nebo že máme teď jako jinou vládu, než jsme měli předtím, že ve vládě není třeba SPD, ale prostě nevidím, že by tam někdo se preál extra o ty témata těch mladých. Mluvčí 1: A co jsou teda ty hlavní témata, které vám v té politice chybí? Mluvčí 0: No tak jednak je to to klimat, který prostě bohužel fakt mně nepřijde, že by bylo extra na tom stole, nebo je někde v pozadí a to je sice super, že něco se děje, někam se to hejbé, I během našeho předsednictví to tak bylo, to je třeba důležitý zmínit podle mě, ale zároveň ten, kdo by tam jako najednou něco řekl prostě na plénu, jako posledky si ho udělal o tom, že děje se klimatická změna, tak to se nedokáže představit, jako co by pak následovalo. Mluvčí 1: Ale to je asi v Čechách, v tom jsme v menšině, protože mně připadá, že jinde tady tohle je naopak jako politický témat vzatý. Mluvčí 0: A právě přesně I s myslem, že někteří vaše kolegové z parlamentu by třeba se nedovolili říct něco, co jejich spolustraníci naopak třeba v tom plénu vyslově, že by mohli někoho sežrat. Mluvčí 1: Ne, ne, to v parlamentu zaznívají jako hrozný věci, tak musíte přijet a někdy s to poslechnout. Ono naštěstí všechno, co se v parlamentu řekne je zaznamenaný, či ono se to pak dá dohledat. Takhle to je, ale já si jistě říkám, jestli je to ta aritmetika, stojí to na výpočtu, že těch mladých je relativně málo vůči těm starším a kdyby to tak bylo, tak je prostě hodně důležitý, aby se k těm tématům hlásili lidi, kteří nejsou úplně mladí. Mluvčí 0: Musíme hrát o to společnou řeč, no. Mluvčí 1: Ale jinak mě teda připadá jako hrozně nešťastný, že to téma toho přenášení těch dluhů není dostatečně reflektovaný, protože to není jenom to klima. To je například úchodovej systém, to jsou státní dluhy, kde jsou to věci, které se dají prostě na těch číslech dostatečně dobře doložit a člověk nemusí mít PhD, aby pochopil, jak to bude za 20 let, za 30 let vypadat a přesto, jak jsme to koneckonců v Čechách viděli, to upřednostnění toho rozhodnutí teď, který má vliv na nějaké konkrétní voliče proti rozhodnutí, který by ten systém zlepšilo na desítky let, tak to první vyhrává prostě. Mluvčí 0: Tohle je extrémně důležitý téma, kterým se věnovat. Duchodová reforma tam na mém profilu taky prolítla a teď třeba právě, jako zmiňovaný už v Kově, udělal dvě videa právě o duchodové reformě a taky ale za to se odnes fakt docela šílený reakce od některých prostě, od lidí, co kritizují úplně všechno, takže je to takový, že vždycky bude ta ozvěna nebo ta reakce z určitých skupin lidí fakt zvláštní, až když se mladý člověk zajímá nebo mluví I o těchto tématech. Ale to je extrémně důležitý a zapomíná se na to často. A protože se to těch mladých teď netýká, tak to teď třeba nechtějí řešit a potom na jednou jednost tohle se žere. Mluvčí 1: To je možná takový ten pocit, že za těch 20-30 let všechno bude jinak a to znamená, že to není třeba řešit a ty čísla jsou v tomhle bohužel neúprostný. Dá se s tím něco dělat? Jak říkáte, jsou extrémně těžké tématy na komunikaci, třeba pro vás. Mluvčí 0: Jo, určitě. Já vidím posun na druhou stranu. Od té doby, když jsem začala, necelé tři doky zpátky, tak v obecně té participace mladých I spousta lidí promluvá, nebo je slyšet ohledně, ať už jde o rovný prává, manželství pro všechny, klima, bydlení. Vidím ten posun rozhodně a je hrozně důležitý nepřestávat. A čím víc z nás bude, tak to bude lepší. Mluvčí 1: Tak vždycky je otázka, jestli je dost rychlej. S tím klimatem, jestli sledujete fakta o klimatu, tak vidíte, že to je strašně těsný boj, který jsme samozřejmě do určitý míry prohráli, že ta klimatická změna probíhá, ale teďka hrajeme o to, aby ty důsledky nebyly úplně bolestivý. A proto mě tak strašně bolí každé to zpochybňování a zpomalování těch kroků, protože to znamená, že ta naše ztráta proti té cestě, která minimalizuje ty škody, se prostě furt prodlužuje a ten problém je stále větší a větší. Mluvčí 0: Jo, je to tak. Já jsem chtěla říct nejdřív, že to je složitý vysvětlovat něco, co je v budoucnu a je to trochu neviditelný ta změna, ale ono to vlastně není pravda. Ona už se děje a je to teda hodně vidět, cítit. Vidět a cítit, prostě vedro šílený, požáry, teď jako jeden rekord za druhým. Ale určitě třeba nějakej posun, který bych ještě ráda viděla, je taky ten styl obecné reportování I ze strany médií, nebo jednak ta politická komunikace, to je samozřejmě téma samozřejmě o sobě, ale přesně, my říkáme, nebo já I to teď říkám, že prostě lámeme rekordy, teďka. Dneska proběhl další rekord, prostě teplotní, ale vlastně komunikovat celý ten kontext, jaký to má dopad a kolik lidí kvůli tomu fakt se skrouhne život o několik let. A tady musí být přesně jenom ty teploty, bohužel jsou taky, ale fakt je celý ten kontext, protože spousta lidí to ještě tomu nerozumí, což prostě samozřejmě těch informací je miliarda a je v tom jako bordel pro některý lidi, ale tak o to je to vlastně důležitější. Mluvčí 1: No a tu určitě ta kultura zpochybňování všeho hraje prostě hodně velkou roli. Dělají politici teda dost, nebo ne podle vás? Mluvčí 0: Ne, tomu napříjdu. Mně to přijde, že to je takový zablokovaný, prostě se obstruhuje, třeba v té poslanecké, ale zároveň máme, myslím si, že docela dobře laděné ústavní činitelé, že ten ústavní souce I nějak obněňuje snad dobrým směrem. Nejsem v tomhletom asi nějaká extra pesimistická. Myslím si, že je fajn držet furt všechny akountable, ale zároveň nepřijde mi, že když se kouknu třeba směrem k našim sousadům do Slovenska, tak si myslím, že je ještě dobře. Mluvčí 1: Určitý pokrok. Já přece musím přijít, já jsem politik. Na co byste se vlastně výměně chtěla zeptat jako politika? Mluvčí 0: Já rozhodně mám velice blízko k té Evropské unii, nebo témat obecně. Ať už je to Evropský parlament, komesa nebo jiné instituce, tak mě velice baví a baví mě I, že vlastně spousta mladých lidí to tak má. Že jsme docela jednotní v tom, že ta Evropská unie, když to řeknu úplně krátce a hrozně blbě, tak super. Tak vlastně příští rok nás čekají volby. Moje první volby v 2018 byly ty 2019 do Evropského parlamentu, takže už budu mít druhé volby teď do Evropského parlamentu. Tak se chtěla zeptat, jaká je teď nálada, ten poslední rok a jakou cestu I tam ušla ta česká reprezentace a co tam za sebou zanechává to? Mluvčí 1: Tak jo, no vy víte, že vlastně ten otisk těch národních politiků jako skupiny v tom parlamentu, zejména v případě těch malejch zemí, je hodně omezený, protože když jste země, která má 20 poslanců, kteří jsou rozstříleni do různých frakcí a mají fakticky fundamentálně různý názory na to, co je špatně, co ne, tak se o tom strašně těžko mluví, ale je pravda, že musím říct, že spoustu méch kolegů z jediska jako výkon z jediska práce tam odvádějí jako dobrou práci. Nicméně je to jako podle mě velká otázka, jak to bude za ten rok po těch volbách vypadat a jaký to bude mít důsledky, protože mně připadá, o tom taky jsme se bavili s řadou politologů, myslím si, že v Evropě nejlepší práci dělá takový ten politický střed, levej, pravej nebo střední, jsou většinou lidi, kteří hodně podporujou společné fungování, jako řešení těch velkých problémů společně, ale zároveň, co politici říkají, je těžký udržet se v tom středu, protože neustále soutěžíte s těmi extrémy a dneska ta situace není výjimečná, ale vždycky to bylo znepokojující, když vidíte, že část těch politiků z toho středu utíká víc na ty kraje, ať už je to ten levý nebo pravý kraj a má zkušenost s těmi politiky, kteří jsou víc na těch krajích toho politického spektra je, že díky tomu, že jich zatím málo, tak oni vlastně nenesou vůbec žádnou zodpovědnost. Oni tak plujou po povrchu nejenom z hediska toho, že nepracují v tom parlamentu, neúčastní se těch prací, obvykle výjimky existují, ale tak je vlastně jedno, jak hlasují. Oni ví, že ten jejich hlas nemá žádnou váhu, protože je tam nějaká většina, která nakonec tu, já věřím, správnou věc odsouhlasí a tyhle volby stejně tak jako minulé pravděpodobně povedou k tomu, že bude příbývat těch politiků, kteří spíš reprezentují ty postoje, kde já umím říct své hromové ne, ale neříkám to ano, protože nevím ano pro co. A samozřejmě já stále věřím, že tam bude taková ta proevropská konstruktivní většina, kterou v zásadě reprezentují lidovci, liberálové a socialisti, ale to se určitě a do určité míry zelení, ale to se určitě zmenší a samozřejmě tam má velká obava je, když začne příbývat těch lidí, kteří budou rádi říkat to ne a neřeknout to svoje ano, protože ta Evropská unie je postavená na principu, že budeme spolupracovat, že se umíme dohodnout a zatím to furt vychází a samozřejmě, když tam je nějaký protitlak, tak to nutí ti lidi, který si aspoň trochu rozumí víc hledat tu dohodu, ale existují určitý meze. Já to osobně vnímám a nevím, jak to vy vysvětlujete svým těm, co vás vědují, ale lidi vnímají tu Evropskou unii přesto, že dělá věci, které jsou pro ní užitečný. Společně jsme zvládli pandemii, řešíme klimatickou krizi, rozvíjíme společnej trh atd. A v okamžiku, kdyby ta Evropská unie sice formálně existovala a nebyla by schopná akce, tak vlastně ztratí podporu I těch, kteří ji dneska podporují. Či to je vlastně ta má obava? Mluvčí 0: Jo, ale je to hrozně důležitý takhle zvedat to, co ta Evropská unie dohromady zvládá. Přesně ta jednota a solidarita, to je podle mě fakt takový zobáček over everything. Prostě fakt tohle vždycky vnímám, když se o tom bavím. Ať už přesně když jsem někde na nějakém výjezdu do Bruselu, nebo když se o tom bavím s svýma vrstevníkama, tak tohle je fakt něco, na co strašně jednoduše zapomeneme, že se bavíme. Jo, tak nemáme roaming, tak je to super, ale tohle je vlastně to, co díky čemu se nám mnohem snáší a to berem samozřejmost. Mluvčí 1: A tak je podle mě pro mě důležitý také nejenom poslouchat od lidí, s čím nesouhlasí a k čemu říkají ne, ale taky slyšet jako to ano. No jasně. Protože to jako slyším velmi často s tím, že já nesouhlasím, to je moc, tohle je špatně, ale prakticky a to se týká hodně toho klimatu jsem nikdy neslyšel, co teda chceme dělat. Nebo co ti to lidé chtějí dělat. Jestli teda wait and see a pak teda říct ježišmarja to jsme před těmi pěti lety fakty jako zkazili a ono už je teďka skoro pozdě. A nebo co je ta alternativa. A myslím si, že o tom budou hodně ty volby, do jaký míry víc uspějí ti, kteří teďka kritizují a říkají ne. A do jaký míry uspějí ti, kteří nenutně jsou ze všeho nadšený, to je těžký, víte jak je to složitej systém, je těžko být opravdu nadšenej ze všeho a kteří se snaží hledat I konstruktivní dobré řešení, tak to bude prostě složitý. Mluvčí 0: Já budu držet palce. Mluvčí 1: To si budeme všichni držet palce. Johana moc díky za to, že jste přišla a za to, co děláte. Já si myslím, že je to skvělý a jsem hrozně rád, že I díky vám spoustu mladých lidí se zajíma o tom, co se děje kolem, protože podle mě je to hrozně důležitý. Tak vám držím palce a těším se, že se dřív či později někde zase potkáme. Mluvčí 0: Já moc děkuji, určitě se potkáme a taky držím palce. Mluvčí 1: Díky. To byl podcast Luďka Nydrmajera.Kopírovat text

Je starší generace "v obraze" z pohledu té mladší? To jsem se snažil zjistit od toho nejpovolanějšího hosta, autorky velmi úspěšného IG profilu @Jsemvobraze, Johany Bázlerové. "Když to řeknu v krátkosti, tak EU je super", říká Johana. Ale samozřejmě má i mnoho výhrad k vládnutí té starší (mé) generace a právě ty mě v tomto díle zajímaly. Probrali jsme toho ale mnohem více, mimo jiné i Johaniny IG začátky - Byl za tím Covid a Kovy!

Screenshot není k dispozici