← RNDr. Luděk Niedermayer

Mluvčí 2: Díky všem, co jste přišli a díky těm, kteří se na nás budou dívat na internetu. Vítám vás na vlastně první, po strašně, strašně dlouhé době, opravdu otevřenou fyzickou diskuzi. Na dva roky jsme se posunuli do online prostoru. Máte svá výhled na internetu. Má to své výhody a má to také nevýhody. Napoprvé, když s Vítkou a Patrykem jsme chtěli udělat tuhle akci, tak v takovém polo, polo už v fyzickém formátu, tak do toho přišla Invezana a Ukrajinu a my jsme se zabývali tím aktuálním tématem, tak jsem hrozně rád, že to dneska vyšlo. Já jsem tady měl plán, že tu debatu začnu něčím, co mi kdo si říkal, když jsem ještě se zabýval bankovnictvím, chtěl jsem si tady donést mafukovací balónek a ta pointa té věci je, že fukáte do toho balónku a po každém tom nádechu si říkáte, že je to dobrý. A jak ten balónek se zvětšuje, tak si flt říkáte, že je to dobrý, protože když jste do něho minule foukli, tak nepraskl, tak do něho můžete fouknout znovu a on zase nepraskne. Ale ti z vás, kteří to někdy zkoušeli, ví, že v nějaký momentu dojde k tomu, že ten balónek praskne. A to je ten problém se sustainability, s udržitelností, o kterém se dneska budeme bavit. Já jsem ten balónek nepřinesl, vlastně Jitko, kvůli vám, protože vy jste takový ambasádor udržitelnosti a zodpovědnosti, tak zrovna ty nafukovací balónky jsou něco, co se hodně těžko dá odůvodnit a já bych pak musel přijít v nějakou důvěryhodnou story, co s tím prasklým balónkem udělám, takže jsem si říkal, že to tady zvládnu jenom verbálně. Ale jsem hrozně rád, že tady přijáme pozvání Jitka Nováčková, která, dá by se říct, všechno možné o vás, influencerka, modelka, výtězka, miss, vlastně obecně velmi známá osoba, dá by se skoro říct, takový renezanční člověk 21. století, co všechno děláte. Je to člověk, který se narodil někde na nějakém poměrně malém městě, nebo sepletu. Mluvčí 0: No, já myslím, že český Budějovice nejsou zas tak malý město. Mluvčí 2: No jo, není to Praha, který cestováním po světě se vypracoval k 450 tisícům sledujících, čiže vás každý Budějovičan musí sledovat čtyřikrát, aby to vyšlo asi. Mluvčí 0: To doufám, z každého svého profilu, předpokládám, ano. Mluvčí 2: A mimo jiné teda vyhrála také ceny Go Global v Čech Social Awards, což ukazuje, že nejenom, že dělá influencing, ale také dělá influencing způsobem, kterého si lidé váží. Hodně se angažuje v udržitelnosti, v cirkulární ekonomice, v těhle věcech a vlastně ty témata udržitelnosti přinášíte do oblastí, kde se o nich tolik nemluví. Takže jsem hrozně rád, že tady jste. A mým druhým hostem je Patrik. Patrik Kořenář, kteří, já nevím jak to říct, jestli víc novinář, nebo youtuber, nebo vědátor. Mluvčí 1: On asi nejlíp sedí publicista z hlediska definice slova, protože jako nejsem novinár, že bych příslušel k nějaký redakci, ale v podstatě publikuju nějakou svoji rešeřní práci na sociálních sítích. Mluvčí 2: No a Patrik se vlastně nejvíc zabývá potíráním lží, vysvětlováním, má svůj pořad fakta vítězí a angažuje se hlavně v oblasti sociálních sítí a porozumění vlastně tomu, jaké věci a proč se tam dějí. Čili Patriku jsem hrozně rád, že jste tady taky. A začal bych od takové úplně nejobecnější otázky. Jinak náš plán je, že si zhruba hodinu, tři čtvrtě hodiny budeme takhle povídat a potom to otevřeme pro vaše dotazy. Takže bych začal takovou to úplně nejednodušší otázkou. Co vás vlastně přivedlo k tomu, že se snažíte lidi ovlivnit a proč je ovlivňujete v čem, že je ovlivňujete, Jitko? Mluvčí 0: Já ještě teda jednou děkuji moc krát za ten hezký úvod. A co se týká toho ovlivňování, já si myslím, že jsem si asi neuvědomila nějaký moment, kdyby se to změnilo prostě na sociálních sítích. Takže jsem poměrně dlouho sdílela jsem nějakou, asi to byla spíš zábava. Snažila jsem se lidem ukázat, protože zevnitř tomu, že jsem fungovala jako, řekněme, něco jako veřejně známá osobnost, to znamená, viděli jste o mně spíš z novin a tak dál, ale nemohla jsem říct, že ano, tahle akce byla krásná, ale nevíte, že se mi stalo to a to a to, nebo že to vlastně není taková pohádka. Snažila jsem se lidem ukazovat, že svět není úplně černobílej a že není všechno zlato, co se třpití a vlastně tím jsem tak jako začala. To znamená, nepřemýšlela jsem nad udržitelností primárně a už vůbec ne na začátku, ale snažila jsem se ukázat trochu kontrast mezi tím, že prostě nikdo není dokonalý, I když to tak může vypadat. A tak nějak jsem se přesouvala, že jsem z té zábavy nebo z toho odlehčenýho tématu mě vlastně víc a víc v mým osobním životě zajímala nějaká udržitelnost. Tady opravdu já mám strašně pomalej ten přerod a posun a ještě mám spoustu práce před sebou, ale tak se mi to postupně přesouvalo. Myslím si, že to může být třeba tři roky, kdy jsem si řekla, že byla příjemná příležitost vlastně na konci roku, jsem si řekla OK, tak tady jsem si dala nějaké svoje hranice a nějaký jako svůj kodex, jaké spolupráce chci přijímat na sociálních sítích, co chci sdílet a vlastně od té doby nějakým způsobem pokračuju plinule. Mluvčí 2: Měla na vás určitý vliv to, že jste vlastně žila ve spoustě zemí po Evropě docela dlouhou dobu se svým partnerem a viděla jste, že tam žijí třeba jiným způsobem. Něco bylo třeba pozitivní, inspirací něco negativní. Myslíte, že byste se dostala k tomuto stejně rychle, kdybyste tuhé zkušenost neměla? Mluvčí 0: Já si myslím, že mě to možná trochu urychlilo, protože mě mnohem víc zajmaly ty rozdíly. Přišlo mi, když jsem žila v malém městě v Dánsku, že jsem si říkala, ty lidi tady netřídějí tolik jako my. My to děláme prostě mnohem líp než celý Dánsk, nebo než to město, ve kterém jsem žila. A to jsem měla pocit, že Nádové jsou přeci hrozně daleko, takže možná jsem si začala koukat spíš, jak to funguje a snažila jsem se nějaký způsoby porovnávat a hledat, co děláme líp a hůř. Ale samozřejmě, to je strašně složitý téma. Takže pak zase zjistíte, že I když my víc třídíme, tak oni mají lepší ty třídící linky a recyklační linky. Takže jo, to je prostě všechno se všim. Mluvčí 2: Patriku, teďka k vám. V sociálních sítěch, média, různé zaručené, nezaručené zprávy. Část lidí už je tím tak zahlcená, že My jsme si o tom bavili, když jsme měli ten technický výpadek, že dřív či později si člověk dostane do situace, že ty komentáře prostě nečte, některé portály prostě neotevírá a snaží se přesvědčit I své blízké, aby je pokud možná neotevírali. Vy naopak jako jdete do té hloubky a snažíte se pochopit, co proč se děje a co to může znamenat pro tu společnost, co vás v tom vlastně přivedlo. Mluvčí 1: No, mně tomu asi to bylo hodně rychle stručně řečeno. Já jsem dřív dělal jako redaktora v časopise Epocha. Vždycky mě zajímala historie, věda, technologie atd. Pak jsem chvíli točil na sebe a časem jsem zjistil, že chci dělat v podstatě oboje. Nebo spíš mě zajímalo zjišťování informací a jejich prezentace. To znamená, že ten nejlepší formát, který tomu v tu chvíli byl dostupný, což byl asi rok 2016-2017, tak byl YouTube. A proto jsem tak velice naivně tehdy nazval ten svůj pořad fakta vítězí, protože pointa byla, že já přece vyhledám primární zdroje, vyhledám data, takhle je představím lidem a tam maximálně se objeví nějaká konstruktivní kritika, ale přece tím to skončí. Ukázalo se, že nemohl jsem být dál od pravdy než takhle, protože docházelo ke celé zjevnému logické popírání těch faktů, ale I těch vědí nebo argumentů, ne na základě faktů. To znamená, že čím dál víc a jsem se začal zabývat právě tou funkcí přenosu informací, funkcí sociálních sítí a jejich společenského, technologického vlivu. Protože to spolu všechno úžasně souvisí spíš než těmi konspiračními teoriemi jako takovými, o čem byla ta videa, tak jsem se zabýval mnohdy jako jejich vznikem, vědeckým průzkumem atd. A ano, v podstatě to spočívá v tom, že člověk prolízá nejzajímavější úvozovká zákoutí internetu a by zjistil, jakým způsobem argumentuje ty zedroje, které jsou mnohdy velice slyšetý přestože jejich argumentace je velice slabá. Mluvčí 2: My teďka v parlamentu už léta hodně mluvíme o GAF-ě, o vlivu těch největších firm Google, Amazon, Facebook, tak do jaké míry se zastavujete ve své zkoumání to, co se tam děje, předtím, než byste uvažoval, proč ty algoritmy na těch sociálních sítích fungují tak, jak fungují a do jaké míry je to špatně a nebezpečné. Tuhle otázku dáváte stranou nebo taky si tím zabýváte? Mluvčí 1: To je v podstatě jeden z největších problémů v současné době. Je to jeden z největších základů problémů a sice technologický zázemí sociálních sítí a sice takzvaný engagement-driven algorithm, to znamená prostě algoritmus, který funguje na základě engagementu, to znamená uživatelské aktivity. To je v podstatě jeden ze základů problémů, kterým činíme v současné době. Ty algoritmy fungují tak, že amplifikují informace nebo informace. Jakýkoliv obsah, který prostě zblúzuje nějaká emoce, a mnohdy to jsou emoce negativní, a absolutně je mu jedno v úvozovkách, protože to je prostě systém matematických formulí, který analyzuje obsah nezáviselého kontextu a na základě toho, jak s ním interagují uživatelé. No a v tu chvíli vzhledem k tom, že cílem tady těch algoritmů je maximalizace té naší aktivity, což znamená maximalizace zobrazení reklam nám uživatelů, takže maximalizace zisku, tak samozřejmě I přesto, že ty firmy jako meta a podobně si dlouhodobě uvědomují, že tady ta technologie má spoustu negativních efektů, tak nemají úplně největší motivaci je měnit, protože to je jejich business model v podstatě. To znamená, že ano, ignorovat technologie algoritmů a diskutovat o dezinformacích, médiích, sociálních sítích je v podstatě nemožné. A něco s tím dělat, to je obrovský téma, který jsem koukal, že se trochu řeší, minimálně ten Digital Services Act se snažil aspoň trošku nějakým způsobem to napíchnout, ale bude strašně moc záležet na tom, jak se tam postaví ty firmy a lidi a politice a tak dále. Mluvčí 2: Možná se k tomu ještě dostaneme, to je věc, kterou taky řeším dnem a nocí, protože první je mít tu politickou odvahu s tím něco dělat a potom ale opravdu dosáhnout nějaké změny. Ale já bych teďka se přesunul konkrétně k tomu tématu, který je vlastně s udržitelností nejvíc spojované a to jsou věci životního prostředí a klimatu a Jitko, vy vlastně se v tomhle velmi angažujete v těch věcech, které nejsou tolik jako vidět, jako třeba cirkulární ekonomika, odpady, udržitelné oblíkání a tak dále. Jak složité bylo tady tohle dostat víc do té vaší komunikace? Vy jste určitě měla spoustu možností, jak komunikovat věci, které se lidem budou líbit, které budou bezesporné a za které si získáte stále více a více sledujících, ale pustila jste se do něčeho, co asi nějaké emoce vzbudilo. Tak co vás v tom přivedlo a jak složitý to bylo? Byla to velká změna? Mluvčí 0: Já si myslím, že primárně pořád se snažím, protože jsem mainstream nebo mainstreamový influencer a je to ta moje cesta, snažím se dostávat velmi základní informace k co největšímu počtu lidí. To znamená I přesto, že třeba jsem si prošla nějakým půlročním workshopem cirkulárního zadávání a nějakým know-how jsem se tam dozvěděla. A jak jsem věděla, že když ho budu sdílet tak, jak mě zajímá strašně, tak to nikoho zajímat úplně nebude. To znamená, že já komunikuju hodně lehce. Když se podíváte na můj Instagram, vlastně by vás vůbec nenapadlo, že se tam něco snažím, nebo možná trochu by vás to napadlo, ale ve svý podstatě neříkám nahlas, máme tady klimatickou změnu, pojďme to řešit, ale spíš dávám řešení lidem a snažím se najít tu jejich motivace. Mě jde spíš o ten výsledek, než o to, aby lidi věděli, že já vím, že je tady klimatická změna, jestli to dává smysl. To znamená, snažím se rovnou říct, hele, když to vezmu na to oblečení, protože já mám 80% sledujících dívek, takže nejvíc zajímají tahleta témata, tak prostě řeknu, OK, tady jsou typy secondhandů, pojďme si sdílet šatníky, pojďte se podívat k mamce do šatníku a pojďme toho nekupovat tolik, anebo pokud tak, aby jsme to nosili co nejvíckrát za sebou. Zároveň nechci, aby se člověk cítil proviněn na tom profilu, chci, aby si jenom našel tu inspiraci, takže pokud si někdo koupí tričko z Primarku, k tomu se dostaneme, tak to není vůbec problém, protože ho můžete nosit do nekonečna a tím pádem jeho údržitelná stopa se zase sníží. Samozřejmě můžeme polemizovat o nějaké etické stránce, ale myslím si, že se hodně příjemnou a lidskou cestou snažím lidi motivovat k těmhle malým krokům. A teď bych se, Patrik, u tebe zeptala na tvůj příběh s tričkem z Primarku. Mluvčí 1: Jsem řekl, že to neměl říkat předtím. To měl být trošku takový joke. Asi můžu na to je vidět, ale já nejsem úplně moda, není můj zájem nebo tak, takže já jsem ten člověk, který bude nosit jeany, dokud se nerozpadnou a má kraťasy, protože to jsou kraťasy a tričko, je to černý tričko, takže dobrý, takže cool. Nicméně právě, já jsem tu vzal takový příklad, že já jsem jako, řekněme, že něco jako osobní udržitelnost, nebo jak to jinak nazvat, nejde tak dlouho, co jsme začali aspoň trochu o to zajímat, právě tím, že jsem to neřešil vůbec. A to znamená, že třeba já teď mám prostě vyložené tričko, které jsem si koupil pár let zpátky někde v Německu v Primarku. A je to taková zajímavá věc s tím, že když jsem na těm začal přemýšlet, no jako to je přesně Bangladeš, prostě Swedshop, je to největší hovodina, co udělat. Na druhou stranu to tričko už mám, takže teď kono vyhodit by byla největší hovodina, co udělat v tu chvíli. To znamená, že člověk tím spíš z mýho pozice, aniž bych se tomu nějak detalně věnoval, jde o to, že člověk si jako uvědomí dopady toho jednání, s tím, že v tu chvíli minimalizuje jakýkoliv další škody. Aniž bych z toho vyšiloval, že ježišmarja, to je nějaký tričko převedený přes půl světa, zapacený za absolutně minimální vzduch v hrozných podmínkách. To znamená, že pojím tady, jak on pro mě třeba bude, já ho budu prostě nosit, dokud se nedospadne a to je na to nejlepší, co s tím můžu udělat. Přece si nechám všechno pro sebe. Mluvčí 2: Já v tomhle pořád řeším takový osobní rozpor, protože já jsem taky dotady tohle fanda, jenomže pak v tom tričku z Primarku, který už docela dlouho zažil, člověk najednou potká nějakou televizi, která ho natočí a pak je oheň na střeše, čili ono je to takový jako složitější s tou udržitelností. Ale jak často se vám stává, nebo stává se vám to vůbec, že někdy jako tu strunu trochu přepnete a komunikujete s tou svojí komunitou něco, co se jí nelíbí, co už má pocit, že je zásah třeba do jejich života a že vlastně to už nechtějí poslouchat. Stává se vám to, nebo to vždycky uřídíte v té bezpečné zóně? Mluvčí 0: Já se snažím hodně zůstávat v té bezpečné zóně, ale samozřejmě mám zpětnou vazbu, téma udržitelnosti nebo tyhle cesty není zas tak oblíbené, to znamená, nebo zároveň já jsem třeba I v rámci udržitelnosti začala hodně omezovat maso a samozřejmě to jsou taková témata, která se komunikují těžko a moc o tom nechcete slyšet, protože vzhledem k tomu, že jsem čerstvě omezila maso, tak vím, jak nepříjemný to je, když vám někdo ukazuje nebo říká ty videa a fotky o tom, co se s tím zvířatům děje, protože to trochu tušíte, ale vlastně nechcete to o tom slyšet. Nicméně bavila jsem se třeba I s influencerem a zpěvákem Benem Kristovou, jestli znáte, tak ten je vlastně dlouhodobě veganem. Já nejsem striktní vegan, ale omezuju maso a on je vegan a opravdu hodně to tlačí a vlastně oba jsme se shodli na tom, že tahle témata nejsou témata, která nám přinaší followery, to jsou témata, kde my je ztrácíme, ale vlastně nám to přijde důležitý a přijde nám to lepší, než mlčet, takže I když víme, že pár těch lidí ubyde, tak pořád tam máme strašnou spoustu lidí, který to může inspirovat a děje se to, dostávám hezký zprávy a právě tím, že nejsem nějak vyhraněná a nikomu neříkám, co má dělat, ale jenom dávám typy, tak je to taková vlastně strašně příjemná komunita a mám z toho velkou radost, že lidi dělají malé hezké kroky a pak se mi pochlubějí a mám pocit, že děláme teď budou hrozně kýčová, ale svět hezčím místem. Co ty, Patriku? Mluvčí 2: No tak o tom to ale je, to znamená, Patriku, to vypadá, že Jitka má vlastně svůj algoritmus toho Google, který prostě říká, že teďka to můžu zkusit, sice to možná něco bude stat, ale zase to něco jako přinese, ale zároveň to řídíte v nějakých mezích, čili vypadá to, že to je jako hodně sofistikovaný přístup tedy tohle, I když asi to nemáte jako napsaný v tom Excelu, že byste si to tam dávala. Ale k tomuhle tématu, Patriku, na vás je něco specifického v té komunikaci těch témat klimatu, životního prostředí. Samozřejmě těch hejtů je tam spoustu, je jich všude, těch fake news je tam spoustu, jsou všude. Co je na tom specifického, jestli je něco? Mluvčí 1: To je dobrá otázka. Takhle, tak v první řadě, pokud se, já teda rozhodně nemám takový dosah jako Jitka, takže já to spíš se snažím různě specializovat a tak, ale pokud tam je hejt, tak výborně, protože na internetu je hejt, to je internet, prostě internet funguje tak, jak funguje a tvářit se prostě překvapeně a oblíženě, že tam budou komentáře, který mě nesnášejí, to bych jako zavíral oči před realitou. Samozřejmě to neznamená, aspoň z mý pozice, nereagovat na jako všechny třeba negativní komentáře. Jako samozřejmě, pokud ten komentář je konstruktivní kritika, rád na něj reaguji, rád rozproudím další diskuzi, pokud se lidem něco nelíbí, výborně. Tím myslím jako, já jako se snažím nedělat obsah tak, aby se líbil komunitě a si to můžu dovolit, protože to je v podstatě to, co dělám. Myslím, že lidé třeba, jako lidka, mají v podstatě horší pozici tady v tom. A zároveň mojí prací v podstatě je ty argumenty dohloupky rozebírat. To znamená, že dalo by se předpokládat v určitých tématech, že budu mít jako určitou aspoň znalost nebo povědomí a budu schopnější a ochotnější argumentovat nebo se do toho pouštět. Zároveň, když nebudu vědět, tak přiznám, že nevím a ono mnohdy v podstatě lidi, kterým se bude líbit ten obsah, tak se jim bude líbit, lidem, kterým ne, tak se jim líbit nebude. Tak věci fungujou. Já se z toho nezblázním. Samozřejmě to neznamená to, že občas člověk, když si pročítá komentáře, tak je člověk ve finále, takže občas je to trošku facepalm. Ale zároveň kritická zpětná vazba je vždycky cená. Specifičnost tady těch témat, to znamená v čem jsou třeba udržetelnost, klimatická změna a tak dále, v čem jsou tak extrémně No oni jsou emotivní víc než možná spousta jiných témat. Já si myslím, že taková ta společenská témata, nebo lidská práva a podobně, tak tam je strašně moc vidět, že jsou navázaná na osobní názory a postoje lidí. To znamená, že to není nějaký názor, který máme jen tak bokem, ale že jsou nějaký součástí našeho vnitřního přesvědčení. To znamená, že je vidět, že mnohem víc lidí to bere nějakým způsobem osobně a je jedno, jestli to téma má naštvat nebo má zlepšit situaci a tak dále, což mimochodem souvisí právě s tou algoritmizací, protože jestli něco letí na sociálních sítích, tak to je obsah, který v podstatě vydváří negativní emoci, protože negativní emoce víc iniciuje jakoukoliv akci, lajkování, dezlajkování, komentáře a samozřejmě delší komentáře, než jakákoliv jiná emoce v podstatě. To znamená, že potom se pak šíří nejvíc ty nejvíc ohnivé a nejvíc v podstatě děsuplné diskuze, protože prostě ten algoritmus funguje, což zase je problém, o kterém víme už nějakou dobu a nedaří se ho úplně mitigovat. Takže to je takový základ, asi, co to ohnivá téma to. Mluvčí 2: Myslím, že obě ty věci, obě ty témata mají něco společného I to, co dělá Jitka, I to, o čem jsem se ptal vás a proto mě zajímuje, jestli třeba nemyslíte, že ten stát by vám měl vlastně, by tam měl hrát taky nějakou roli. Že by to nemělo být jenom na vás, abyste lidem vysvětlovala jako odpady, zvířata atd. Selhává tam někdo nebo je to opravdu na lidech jako jste vy, aby se snažili ty druhý ovlivnit? Mluvčí 0: Já se skoro bojím, že kdyby se zapojil u nás stát, tak lidi to budou vnímat velmi negativně. Že vlastně mám pocit, že u nás nebo určitě v hodně státech je takový ten pocit, že stát, nebo já nevím, vláda, nikdo nám říká, co máme dělat a já to nechci dělat, já to chci dělat po svým a vlastně je trošku proti tomu systému a trochu se bojím, že pokud by se do toho vložil vyloženě ještě někdo další, že by to úplně nefungovalo. Nebo minimálně tak to vnímám já. Já jsem se ještě, že vám do toho skočím, já jsem se chtěla zeptat, jak to možná děláte vy, když my komunikujeme tato témata samozřejmě s veřejností, ale jak to třeba děláte vy v Bruselu, když potřebujete něco komunikovat a jak to, jak protože vy to děláte offline, že jo? Jestli máte nějaký postup, nebo jestli víte, jak s jakými typy lidí mluvit nebo jak to odhadnete? Mluvčí 2: No, jednoduště řečeno, asi moc dobře to neděláme, proto jsem se vás taky pozval, abyste mi řekli, jak to mám, jak to máme dělat. My to neděláme úplně offline, my to děláme v některých případech až extrémně online, kdy třeba v Evropském parlamentu vy vlastně si kliknete na stránku a tam dobře vidíte, co děláme. Teda neštěstně úplně všechno, ale vidíte, jak jednáme ve výborech, kdo tam co řekl, když někdo tam například chce změnit nějakou legislativu a dělá to ve jménu nějakého lobby, tak vy si na věky věku dohledáte, že to navrhoval tam pan Novák, tady tuhle věc, která se ukáže jako úplně špatná. Či ona to funguje jako, či ten online dohled jako a u nás to není bohužel jak úplně oceněno, ale ta transparence je tam jako obrovská. Myslím si, že v těch, když se dívám třeba na tu komunikaci přes ty sociální sítě, tak je to takové čisté, je to takové profesionální, ale prostě to nefunguje. Vidíte, že to má hrozně malý dosahy a my třeba s týmem, když občas sdílíme různé ty infografiky a tak, tak to většinou končí jako prahbítně, čili špatný na tom je, že vlastně ten stát, zatímco influenci nebo soukromí osoby mají velkej prostor pro to, jak tu informaci zabalí, jak přesně ji interpretují, jak komplexně do každého detailu o tom něco řeknou. Vy se můžete zaměřit na nějakou část, ještě nějak emotivně probarvit, připojit to s nějakou story vlastní osobní, jenomže ten stát jako ten tvůrce těch pravidel od něho se očekává, že komunikuje naprosto přesně, exaktně. To znamená komplikovaně. Čili to je ten jeden průvod. Když se bavíme o komunikaci institucí, no a pak se dostáváte do komunikace jako mě třeba jako konkrétního politika, tak já prostě sázím na to, já se snažím ty věci jako nějak racionálně vysvětlovat, ale nevím, nevím jak to, jako jak možné je s tím jako uspět. Je to asi o tom, že na každou tu skupinu to funguje jinak. Někteří lidi prostě vůči nějakému politikovi třeba pojmou důvěru a vlastně ty věci berou jakože jsou v pořádku, někteří jsou ti, kteří se spíš dívají jako na ty argumenty a podle toho se rozhodují. Ale myslím si, že v těch tématech, kterých vlastně všechno je spolitizované, čili pro někoho je spolitizovaná I ta otázka, jestli je fajn, že se plasty hážou do moře, protože přece nebudeme říkat lidem, co mají dělat. A to jsme zpátky u toho nafukování toho balónku. Ten balónek je fakt už hodně plnej. Ten balónek těch všech našich problémů, který máme, je to klima, je to využívání nerostného bohatství, je to níčení životního prostředí. Ono to není tak, že to vybuchne, to je ten rozdíl proti tom balónku, ale fakt už toho na tu zemi nakládáme hrozně moc, čili člověk by si chtěl říct, že by s tím potřeba něco udělat a na rozdíl od vás, která to dělá jako evolučně, my potřebujeme tu evoluci ne jako revoluci, ale jako mnohem radikálnější. A samozřejmě to znamená opravdu začít nějaké ty věci dělat. A to je ten moment, ve kterým vzniká ten problém. Co si vy o tom myslíte? Jak komunikovat a v jakou roli bychom to mohli sehrát státy? Mluvčí 1: Stát samozřejmě má to omezní, která se to vyjmenoval, to znamená, že je to instituce se své podstaty, je od něj jiná očekávání než u člověka. A na druhou stranu to neznamená, že nemá šanci komunikovat kvalitně, případně fakticky, což mnohdy on stát. Já si myslím, že perfektní příklad bohužel je covid za poslední dva roky, kdy nedocházel ani k té faktické komunikaci, ani k té interpretaci základních data, ta byla k dispozici naprosto běžně a plošně a dokonce se dělaly práce, kdy různé vlády se dělaly vlastní analýzy, zjišťovali, jak komunikovat, jak funguje, co nefunguje. A přestože existovaly už v roce 2020, tak v roce 2021 se opachovaly ty samé problémy. To znamená, že pokud máte, stát je hrozně obecné slovo, pokud máte v té konkrétní garantůře na tom konkrétním poslaneckém klubu, v tom úřednickém aparatu dohraného ministerstva lidi, kteří chápou problém a přemýšlí nad ním a nejsou uzavřeni nějakým, třeba novým metodám komunikace, třeba v současné době ignorovat komunikaci na sociálních sítích je neskutečná nezodpovědnost. Já jako chápu to, že svět se vyvíjí velice rychle, to znamená, že neskočit na vlak každé nové sociální sítě, která se objeví, může být náročné. Na stranu druhou, nad těch sítích jsou lidé, to znamená, že lidé je používají, lidé tam diskutují, odhrává se tam ta diskuze I v formování určité kultury a kompletně je vynechat z komunikace, což se mnohdy děje a dít asi proč ještě nějakou dobu bude, to je třeba jeden krok. Druhý krok je, že složitá informace jde vysvětlit jenom jednoduše, pokud jí člověk rozumí a zaměří se na to, zaměří finanční a lidské zdroje na to, aby to někdo vymyslel, protože ostatně třeba popularizace vědy nebo nezinformací jako lze dělat, jenom to vyžaduje čas a lidi a komunikaci s experty, kteří jsou experty v oboru, ať už je to marketing nebo virologie, nebo klimatická změna. To znamená, že já si myslím, že je spousta možností, jak stát může komunikovat, nebo může ty svoje zdroje a svoji autoritu usměrňovat dobrým směrem, jenom z mého pohledu nám zatím tady v těch důležitých tématech, ať už je to klimatická změna, nebo je to cirkulární ekonomika, obnovitelné zdroje, nebo jsou to dezinformace nebo misinformace, nebo popularec zase medicínských dán, že nás spíš hází klacky pod nohy jako jednotlivcům. Protože některé věci, řekněme to takhle, to, co jsou schopní dělat jednotlivci a skupiny za malé, buď žádné peníze, je stonásobně efektivnější než to, co dělá zajitý aparát s neuvěřitelnými prostředky a kontakty autoritou. Takže šlo by to, kdyby byla vůle. Těžko říct, kde ta vůle konkrétně má být. Mluvčí 2: To je taky, myslím si, to, co Jitka říkala, že má pocit, že u nás, kdyby ten stát něco předepisoval, že to dopadne špatně. Měl jste pocit, když jste žil někde jinde, že v některých těch zemích je větší důvěra v ten stát a pokud ano, čím jsi ji zasoužil? Mluvčí 0: Já samozřejmě taky žiju v nějaké svojí bublině, ale musím říct, že třeba Finsko a obecně ty severský státy, mně přijde, že fungují trochu jinak. Možná je to tím, že nejsou tak čerstvě poznamenaný komunismem, ale tam opravdu důvěřují svému státu a naopak nejenom, že je poslouchají, ale vy se cítíte jako černá ovce, pokud neposloucháte. Já to řeknu na jednom úplně hloupém příkladu. Já jsem byla jedinej člověk, který v Dánsku přecházel prázdnou silnici na Červenou, když opravdu ale nejelo auto nikde. A měla jsem pocit, že vy tady stojíte a oni na mě koukali, že já co si potřebuji dokazovat. Nebo když jedete rychleji na Tam si nepotřebuji ty lidi dokazovat. Já to mám, nebo měla jsem to, že tady nechcete, aby vám někdo něco říkal. Nebo možná to máme z výchovy, nebo já jsem to tam určitě měla, že já to zvládnu, nebo já tohle dokážu, ale já si to budu dělat po svým. A tam opravdu budete za špatného člověka, pokud nebudete v Davu. To znamená, já jsem měla pocit, že vy jste tady všichni ovce. A po tom, co jsem tam žila vlastně dva roky, jsem si najednou hrozně příjemně se zařadila do toho ovčího stáda a bylo nám hrozně dobře, protože jsme k sobě byli všichni milí, ohleduplní a bylo to fajn. Takže trošku jsem se v tom zamotala. Teď nevím, co byla přesně otázka, ale myslím si, že jsem tak nějak zhruba odpověděla na to přikazování na ten stád, nebo jak člověk vnímá ty doporučení. Myslím si, že tam asi zvládají tu komunikaci nějakým způsobem, že to bude asi strategičtější. Já samozřejmě neumím ani finsky, ani švédsky, teda ani švédsky, ani dánsky, takže já jsem tolik zprávy nečetla, ale přijde mi, že I co se týká Evropské unie, tak tam jsou opravdu pišní na to, že jsou součástí Evropské unie, zatímco u nás jsme trošku skeptičtí, což mi přijde hrozná škoda, protože opravdu tam jsem měla pocit, že my jsme v Evropě, my jsme Evropani a měla jsem z toho hrozně dobrý pocit. Tak to bych si přála třeba, aby se u nás změnilo, aby možná víc lidí cestovalo do toho Finská, bavilo se se sevěřskýma státama, uvědomovalo si, že I přesto, že pro ně je to, oni přístupují opravdu vysokýma částkama, tak pořád je to vlastně, to vnímají jako správnou věc a jsou na to pišní. Mluvčí 2: No to je zajímavé, že u nás se vždycky musí stát nějaký opravdu astronomický problém, abychom se to uvědomili, když se válka na Ukrajině, po které podle těch dát jako výrazně vzrostla podpora našeho čenství v NATO, v Evropské unii a najednou máme pocit, že je to to, co nás ochraňuje, což je zcela správné. Já doufám, že to chvíli zůstane, ale je to opravdu zajímavá otázka, jak jsme se do té situace dostali, protože podle toho, jak je ta společnost podle mě nastavená, tak vnímá ty impulzy. Když ti lidi důvěřují tomu státu a když ten stát je chce někam navíst, tak když mu důvěřují, tak jsou ochotní o tom otevřeně uvažovat. No a pokud si jim nestane příliš často, že je to špatný nápad, o co ten stát chce, tak se to utvrdují. Když je to naopak, tak to funguje přesně opačně. To já třeba říkám u nás, že co se stýká třeba té komunikace ze Země a Evropskou unii, že to, že daný politik řekne osm pozitivních výroků a dva negativní v Čechách, vede jednoznačně ke zhoršení té situace. Protože ti lidi jsou nastavení, jsou citliví na ten negativní výrok a ten to potvrzuje, zatímco ty pozitivní mají jako mnohem menší dopad. Ale, tak Patrýko, jak si myslíte, jestli jsme se dostali třeba do té situaci, kdy prostě řady, podle řady různých průzkumu, prostě trochu z toho evropského mainstreamu vypadáváme. Možná se to bude týkat tady toho klimatu, určitě toho postoje ke Evropské unii, taky k té, řekněme, západní liberální společnosti si to někdy týká? Mluvčí 1: No, já asi nemůžu, netroufnu si na žádnou hlubší analýzu toho, jak jsme se dostali do budu, do kterého jsme se dostali, anebo nějaké srovnání oproti jiným státům, na to bych se musel podělat na nějaké průzkumy. Nicméně, minimálně teda z mé pozice jako člověka, který se venuje médiím a mediální kramatnosti a konspiračním terorím a tak podobně, tak rozhodně svůj díl na, řekněme, rozmělnění diskuze a nějaké polarizace diskuze má, řekněme, šíření věcí na věcí, říkám záměrně, protože to může být absolutně cokoliv, skrze mediální prostor, kde dochází k tomu, že ať už aktéři soukromí či státní, či organizace komunikují více či méně zavádícím způsobem, zjednodušují témata kvůli různým důvodům, proto aby v podstatě, můžeme už říct jednoduše, třeba média jako taková, v podstatě tradiční média procházejí krizi od podstatě začátku 21. století. Potom, co se obsah přesunul na internet, začaly se rozvíjet sociální sítě, tak prostě pozornost člověka je omezená a lidé se začaly koukat na mnoho jiných lidí, který mi mohli najednou začít publikovat, což je vlastně každý z nás v tuhle tu chvíli. Odlila se masovně inzertce, ty velké organizace v mediálních začaly strácat peníze, tím pádem prostě neudrželi silné lidi, museli najímat horší lidi, zhoršil se obsah právě tím, že bojují třeba na sociálních sítích nebo obecně o pozornost nás jako diváků, tak musí být zbulvarizovat I seriózní témata, což vede ke zjednodušování a vzhledem tomu, že nějakým způsobem tady velice stagnuje třeba oproti Finsku mediální kremotnost, tak v dnešní době v podstatě mnoho lidí si dělá názory na závěry titulku a obrázku, nezávěst se na tom, jestli je to sociální sít, nebo jestli to jsou novinky, nebo kdekoliv jinde, což je extrémně zkratkovitý způsob, jak to dělat, plus samozřejmě to samotný ekosystem těch sociálních sítí nepodporuje hlubší diskuzy, si Twitter má 180 znaků, už 140 mýval, se nesem jistý, když to v něm opravte, to znamená, tam už se bude to bavit zkratkovitě a křičet, to samé Facebook, to samé Instagram a tak dále, není tam moc prostoru pro komplexnější diskuzy, zároveň, já se zase nechci vytahovat, ty algoritmy tam taky hrajou roli, protože systém hodnocení těch příspojevků mnohdy záleží na tom, jak moc tam je rozjetá diskuza, ta je mnohdy rozjetá tam, kde jsou lidi naštvaný, to znamená, že v podstatě stál se nám z toho jednoduše řečeno takový extrémní emocionální marast, ve kterém v podstatě nezávisle na tématu, ale hodně je to znát u tématu, jako je klimatická změna Evropské unie a tak dále, což rozhodně, trochu bych si říkal, zásadní mírou přispělo k tomu, že v podstatě každý do jisté míry, že dnešní době je ve vse vlastní alternativní realitě do jisté míry, prostě tím, že právě každý konzumujeme úplně jiný typ zpráv, jiná tradiční média, jiné influencery, prostě jiné obsahy, je toho obrovské množství, tak každý máme absolutně jinou představu o světě a potom v tu chvíli navázat jakoukoliv diskuzi, já nevím, jakou si máte zkušenost, třeba vy, ale pro mě mnohdy vejist dříve relativně normální diskuzi, znamená to, že si musíme vůbec vyčistit hřiště a půl hodiny nám trvá, o čem se to vlastně bavíme, jako shodneme se na tom, že existuje nějaká objektivní realita, shodneme se na tom, že tady ten termín znamená tohle, pokud ano, tak OK, dobře, můžeme se bavit dál, protože mnohdy ty diskuze stojí na tom, že každý mluví o něčem jiném I přesto, že používá stejná slova. To znamená, že je tam řada problémů, které vyhrocují tu diskuzi. V tu chvíli najednou samozřejmě jakákoliv diskuze faktická, vezměme příklad změna klimatu a takzvaný ten takový IPCC report, to je krásný příklad extrému, kdy máte ohromné množství dat, které je samozřejmě redukované, je tam ten report vědecký, kde jsou tisíce stran, máte report, který má zhruba 100-130 stran, který už je schrnující, pak tam je nějaký summary for policymakers, aby to řekl týmhle politik nicmeslem pochopil ty základní výtahy a neřešil fyziku, složitou ekologii a tak dále. I přesto drtěje většiné případu nenarazíte na to, že by se někdo dával čas a práci projít aspoň I ta zjednodušená témata. Drtěje většinou případu ta diskuze se týká toho, nějaký IPCC věci si něco myslejí támhle, když to hodně zjednoduším. A nebo jo, oni zas něco támhle řekli, nebo si něco myslejí, aniž by ta diskuze byla jakoliv loupší. Takže samozřejmě, ale tady bych jenom velice stručně hodil trošku, bych chtěl jako odvést vinu v úlozovkách od lidí jako nás, jako konzumentů právě toho obsahu. Protože naší prací ani šancí není vyznat se v tom obrovském mrastu. Jsou nějaké možnosti, ale není to naše povinnost. Myslím si, že mnohem větší úlohu víc než dřív právě hrajou třeba, ať už to jsou politici, anebo to znamená komunikátoři. Takže řekněme, že my jako komunikátoři různýho typu, politici jako jiný typ komunikátorů, který má ještě nějakou pravomoc, a média, mediální organizace. Protože mediální organizace platí lidi za to, aby analyzovali obsah a představili jeho lidem. A pokud oni tady to nebudou dělat, pokud oni se povezou na tom, že my máme rádi emoce, a oni nám teda dodručují ty emoce, a že oni jsou teda v tom případě z obliga, a budou na tom vydělávat nějakým způsobem, tak se nikam moc daleko nedostaneme. Stručně teda, za mě. Mluvčí 2: No já taky cítím tu frustraci s tou neschopností si aspoň něco přečíst, protože myslím si, že ten poměr diskuze nad tím právě reportem o klimatu, nad tím, kdo to dělá a co tím sleduje, v porovnání s tím, co to obsahuje, tak tam je to prostě desetku jedné. A I když ti tvůrci těch reportů už myslím si, se dostali hodně daleko v tom, že z toho Executive Summary udělají ještě exekutivnější Summary, z toho udělají ještě exekutivnější Summary, pak se dostanou třeba do konce k jednomu grafu, který by normálně něco řekl. A stejně ta mesič se nedostane, protože odbočí do toho, kde jsou tam ti lidi vzali, co jsou zač a co tím sledují. A to jsme zase se vracíme k těm sociálním sítím a těm algoritmům. Je to teda stav, se kterým se musíme smířit a naučit se s tím nějak zacházet, nebo jak se na to vydíváte? Mluvčí 1: Ne a jo. Neměli bychom se s tím smířit v žádným případě, protože to nevěstí nic dobrého pro řadu stavů našeho světa. A tím nemyslím ani tady tu diskuzi, ale se sociálními sítími je spojená spousta dalších problémů, psychických problémů, prostě můžete přesně víc válku, můžete přesně dělat genocidu, to už jsou témata sama o sobě. Ale si myslím, že aspoň z toho, co tak pozoruju a co vyplývá z našich možností jako lidí, tak vzhledem k tomu, že obecně třeba instituce jako je stát nebo je Evropská unie atd. jsou prostě pomalejší, protože to trvá, lidi se musí pobavit, nesouhlasují spolu atd. nebo někdo nemá zájem, kdo by třeba mohl mít rozhodovací pravomoc, tak mnohdy to je vyloženě na nás, že my se musíme naučit nějaký základní pravidla, jak se v tom zhruba vyznat, jak se z toho ideálně nezbláznit, v nějaký typ obsahu se zaměřit mín, na který víc a holci musíme nějakým způsobem budovat do jisté míry tu kultivaci společnosti od spoda. To je společenské diskuze, což nezní optimálně, ale je to jako spousta jiných problémů. Ještě to je teda ta jedna věc a druhá naše možnost je prostě tlačit na systémové změry. Což znamená otravovat politiky, otravovat společnosti větší, který mají tu politickou a ekonomickou moc, aby s tím skutečně něco dělali a poukazovat na ty problémy a vlastně psát maily a dělat videa a, co já vím, protestovat. Třeba to já úplně nedělám, nejsem fanoušek, ale já dělám spíš třeba jako vizual a audiovizualní obsah. Každý může dělat to, co mu sedí. A to je možná cesta k tomu, že když bude velký veřejný zájem, nebo prostě lidi, kteří budou ochotní poslouchat I na těch pozicích, kde mají nějakou moc, tak budou moci jako sami tlačit nějakým způsobem tu změnu. Mluvčí 2: Ono je to pak, že oni dostávají bohužel impulzy s obou těch stran, ale tady padlo I slovo média, tady se tam možná překopěje vás jít klasický média, jiný než sociální sítě. Jakou mají pro vás relevanci a jak podle vás fungujou? Mluvčí 0: Co se týká udržitelných témat. Mluvčí 2: No vlastně celkově vašeho života, protože vy v něm neřešíte jenom udržitelnost. Taky jste kompetentní uživatel médií a jak se díváte, jakou oni v tom sehrávají roli? Mluvčí 0: Takhle vzhledem k tomu, že média většinou řeší, jestli jsem přibrala nebo nepřibrala, tak ano, já si myslím, co mě třeba hrozně potěšilo, což teda se netýká udržitelnosti, ale těch sociálních sítí, na začátku jsem byla hodně euforická z toho, že najednou spoustu let vlastně pracujete a nemůžete lidem nic vysvětlit. Děláte něco, přijdete na akci, nikdo neví, jak jste se tam chovala, co jste dělala, a pak se vyfotí fotka, někdo napíše, Miss Kneddyk si zase dala třikrát něco k jídlu a vy vlastně vůbec nemůžete nic vysvětlit. A ty média jsou často proti vám samozřejmě, protože to se jim hodí. Takže já jsem sociálníma sítěma najednou měla pocit, že mám neuvěřitelnou svobodu, že můžu lidem vysvětlit, jaký jsou moje názory, že opravdu můj život není jenom o příbírání a ubírání. A cítila jsem se hrozně fajn a teď mám pocit, že se to právě trošku stáčí nedobrým směrem. Na druhou stranu, myslím si, že sociální sítě možná čeká takový lehčí přerod. Nevím, jestli se mnou bude Patrik souhlasit. Já si myslím, že možná bude víc lidí odcházet, že vlastně zjistíme, že toho na nás teď bylo hodně ještě speciálně s těma tématama a budeme čím dál tím víc. Nebo I na sobě vnímám, že už jsem toho na sociálních sítích spoustu viděla. Viděla jsem spoustu témat a přijde mi, že už se potom často opakujou, takže člověk bude chtít možná být víc offline, což bude zajímavé a možná se budeme vrátit zase k těm běžným médiím trochu nebo možná nějakým způsobem víc. Nevím, jak se to bude přelývat. Taky si myslím, že influenceři začnou mnohem víc řešit hlubší tématá. Mám pocit, že to je teď docela zajímavé téma, proto si myslím, že, Patriku, tobě přijdou skvělé časy. Stejně tak jako všichni milujeme Kovyho a baví nás vlastně sledovat něco trochu hlubšího, než Ahoj? Než, než, já nevím, co jsem dělal ve středu a tak dál, ale prostě zjišťovat si o tom něco víc. Takže myslím si, že ta cesta jde správně a uvidíme, jak ta klasická média zafungují a jakým se to směrem bude ubírat. Mluvčí 2: Vy jste zmínila, že se může stát, že ten vliv těch sociálních médií buď to trochu klesne, anebo vy taky z toho můžete být unavená prostě. A kdybyste chtěla teda v těch tématech pokračovat a tuhle část byste potlačila, tak co byste začala dělat? Kdybyste se nechtěla vzdát těch témat? Mluvčí 0: Potlačila, myslíte, kterou část? Mluvčí 2: No tu část přes ty sociální média, kde vlastně teďka ten influencing děláte efektivně skvěle a ve velkém rozsahu a kdyby najednou se ukázalo, že teda buď to vás to neuspokojuje, anebo ten dosah není takový a přesto byste chtěla pokračovat a řekat, tak tomu věnuju 50% energie, tak do čeho byste dali těch zbývajících 50? Mluvčí 0: Já si myslím, že teď opravdu bude fungovat format typu to, co dělá Kovy nebo právě Patrik. Budou to zajímavější, hlubší témata, možná delší, protože už jsme, nebo já mluvím aspoň za sebe, trochu unavený z těch rychlých záblesků, co se týká Instagramu a jenom nějakých fotek, který nemají úplně hloubku, takže na to já se osobně trochu těším a už to na sobě vnímám, že vlastně mnohem víc mě zajímají právě tyhle ty delší, hlubší formáty. Ale ty se úplně netváříš, tak možná? Mluvčí 2: Patriku, teďka to prosím nás nezazděte, protože já mám pocit, že já jsem jako v tomhle pionír, protože když jsem nevěděl, co je to Facebook a přišel jsem do té politiky, a tady Veronika mi ukázala, co je to Facebook a začala jsem napsat první věci, tak oni byli v zdišení, protože to byly A4 formáty prostě. Říkali, ne, takhle se to nedělá, z toho musíš udělat tři řádky. Já říkal, já se to neumím udělat tři řádky. A tak jsem prostě jel dál a pak mi po dvou letech někdo, když v parlamentu jsme měli nějakou diskusi s odborníky, tak říkali, hele, začínají teďka letět takový dlouhý post, jen se si všimli, že třeba tady ten Niedermayer ten to dělal. Či vlastně teďka to nezazděte, že jako, že tam kam jsem se dostal, že to je špatně. Ale vážně, co teda jako, co dál, když se ukáže, že část té společnosti, už ty Twittery a ty fotky, že jsou připraveni na něco jinýho, tak jak pokračovat? Mluvčí 1: No takhle, v první řadě skutečnost, že Loni byl TikTok nejztahovanější aplikací na světě a vzhledem k jeho formatu, ta skutečnost, že široká veřejnost prahne po hlubším a delším obsehu, si myslím, že je fakticky nesprávna. Možná takhle. To je teda jedna věc. Druhá věc je taková, že další, vzhledem k tomu, že to funguje, tak řada dalších velkých sociálních sítí spíš nežeby jela vlastní trend a snažila se o něco, co Twitter nazval social media. To znamená, Twitter byl jeden z mála, který se snažili aspoň trochu dělat opatřením, která byla proti ním samotným a aby, řekněme, bojovala proti určitým formám závislosti a šíření hovadin na jejich sítí. Neudělali toho hodně, ale aspoň něco snažili se. Málo. A ostatní se naopak třeba snaží kopírovat TikTok. To znamená, že jestli něco, tak dochází k tomu, že ty velké společnosti zříkají, jej, pojďme to dělat taky a udělíme to ještě kratší a udělíme to co nejrychlejší a fenomen doomscrollingu, který je na tady těch sítích čím dál běžnější, protože to je to, jakým způsobem stylizují svoje sdi, tak je na vzestupu. To znamená, že minimálně v krátkém časovém odobí se nemyslím, že dojde k tomu, že by si lidi užívali super dlouhý obsah. Je vidět, že streamování třeba na Twitchy nebo delší videa na YouTube jako fungujou nějak, ale zase pro určitý publiku. My se vždycky bavíme o určitým publiku a jasně, vždycky dojde k tomu, že určitý lidi budou unavený určitým typem zábavy, obsahem a tak dále. A oni přijdou nový a vždycky přicházejí nový a čím dýle člověk na světě, než by se cítil extrémně starý, tak tím víc pozoruje určitou repetitivnost nějakýho formatu, který se akorát remediuje do jiného média. To znamená, že když přišel TikTok a lidi začali říkat, a tam akorát dětska tancujou, no to byl YouTube. Ten začal úplně stejně, ale jako dřeskopírák. My akorát zapomínáme, že už objelo dost velký čas, co jsme si zvykli. A nějaká platforma se vyvinula a přišli třeba noví uživatelé, některý dospělé, stejně jako my nebo dokoliv z nás, tady dospělý a unaví se nějakým obsahem, tak odejde jinam, ale hromada dalších lidí přijde, nebude znát nějaký typ obsahu a bude se mu třeba líbit, nebo prostě fungovat to, co jede. Takže pokud neudělají ty společnosti nějakou zásadní změnu, jako odklonu od toho, že začnou podporovat třeba obsah, který bude hlubší, delší třeba a tak dál, tak si nejsem úplně jistý, jestli to bude mít velký společenský efekt. Jako v jednoduchých cích asi, jo. Pokud budou lidi jako třeba ty s velkým dosahem tady o tom komunikovat, tak třeba, jo, bude to mít nějaký dopad, ale nejsem takhle super optimista tady v tom smyslu. Na druhou stranu pak byla ještě doplňující otázka, abych to nezazdělul. Mluvčí 2: Abyste neřekl, že tudy ne. No, vy jste to už řekl, že se to bude zjednout. Jední, co můžu slíbit, TikTok nebude. Mluvčí 1: No takhle, takhle ono zase na druhou stranu, jo. TikTok, to je nejlepší na tom, že kdokoliv z nás teďkom vezme telefon. Já třeba jsem uživatel, nebo nejsem uživatel TikToku, začal jsem být producent obsahu na TikToku až teda s invazí. Když jsem si řekl, OK, musím dělat něco jinýho než doteď, protože já jsem dělal prostě dlouhý rozbory, kdy vydám jedno video za x měsíců. A to jako není nejlepší format na určitou situaci. Tak jsem si řekl, dobře, tak to zkusím taky. Zkusím prostě dělat krátký, schrannující video, I když nesnažím zjednodušování. Je zjevný, že, jestli něco, tak TikTok má fascinující algoritmus, protože ten je dobrý a špatný zároveň. Novýmu tvůrci nabídne obrovský rozlet. To znamená, že I přesto, že máte nový účet, tak oproti všem ostatním platformám ten účet může vystřelit, nebo ten obsah, to konkrétní video. Na druhou stranu je extrémně nevypočítatelný. Zároveň prostě to znamená, že vzhledem tomu, že lidi jsou na té platformě zvyklí na zjednodušovaný obsah, na komplexní témata, tam nemají moc místo. Co jsem koukal, tak když jsem si řekl, že teda podporuje, a tužím, až 4 minuty, když to mě opravdu, myslím, že TikTok má až 4 nebo 5 minut. Ono se to furt mění, takže těžko říct přesně. Ale zjistil jsem, že v podstatě stejně je to hrozně dlouhý. Že něco jako 3 minuty je v podstatě nesledovaná věc, protože lidi mají rádi minutu. Jsem se rozhoděl od lidí, co dělají, teda influencing. No jo, jenomže ono je tím, že lidi, kteří produkují ten obsah, se dozvědí, že lidi mají rádi minutu a proto vytváří veškerý další obsah na tu minutu. A proto lidi mají rádi minutu, ne? Protože by sami preferovali určitou délku videa, ale protože to je standard, tady se vzájemně postiluje, že jo? Mluvčí 2: Hele, minuta je skvělá, jako musím říct. Máme v parlamentu na vystoupení na plénu 90 vteřin, čili to je pro mě úplně Mluvčí 1: Super, ano. To je super na komplexní pojetí problematiky, že jo? Mluvčí 2: Ale mě při prvním mediálním tréninku říkali, že prvních 20 vteřin mám šanci zaujmout, že I minutu to bych bral. Mluvčí 1: Je to jako 20 vteřin ještě hodně to, když se bavíme o socítích, tak tam jste v rádu vteřin maximálně, no. Což teda I pro mě je extrémně frustrující, protože taky jsem asi víc OG tvůrce, nebo jako old schoolovej a tak. Ale zároveň zase, pozor, to neznamená, že tyto jako platforma má na sobě jenom samej špatnej obsah. Stejně jako na jakýkoliv jiný platformě. A teď moc jsem to vyložně slyšel někoho říct, nevím jestli to byl politik, nebo člověk, který se měl zamiřovat na Jo, Ježišmara, to byl Já ho radši nebudu jmenovat, ale to byl jistý pán z DVTV. A on v podstatě prohlásil v nějakým mediálním školení, že na sociálních sítích jsou názory, primárně, a v tradičních médiích jo nejsou. Asi nikdy nebyl na sociálních sítích, protože sociální sítě je tak obecný pojem jako internet, že jo. Tam můžete stejně jako na internetu obecně najít super kvalitní obsah, který absolutně převyšuje mnohdy obsah tradičních médií, ať už svojí produční kvalitou, přednesem, nebo faktyčností. A naopak samozřejmě tam můžete najít pulvár, nebo To je jako nám furt přetrvává v hlavách, tím, jak se ten svět hrozně rychle vyvíjí, že rozdělujeme, co já vím, že internet je horší než kníha, třeba ohledně zdroje, to je taky taková standardní. A to jsem milovník knížek a nemůžu souhlasit, protože vytisknout se může absolutně cokoliv, jenom prostě to máme zafixovaný v hlavě, že něco je lepší než druhý. A to samé je s těma sociálníma sítima. Takže ono dá jenom o to, že bude víc třeba tvůrců, kteří začaly na těch sociálních sítích, dospívá. Tím pádem jim samotným nevehuuje už mnohdy ten obsah, ten jednoduchý obsah, který dělali a hledají to, co je samotný, uspokojí mnohdy. Což jsou mnohdy složitější témata. Takže skrze ty dospívající tvůrce tam vidím jako určitou naději a tak. Ale to samozřejmě zase, to jsou jenom ty jednotlivý lidi a zase tam přicházejí mladší, nebo Já neříkám, že to je čistě jen na věku, to už v žádném případě, jenom určitý korolát tam logicky je vidět. Takže Nech to ukončit dobře. No, takže to není jako ztracený, jde o to naučit se to prostředí ovládat. Stejně jako když přišel tisk nebo televize, taky všichni nevěděli, jak dělat super kvalitní obsah do televize. Dělali prostě, když československá televize začala vysílat, tak to byly samé technické poruchy, četli se dlouhý scénáře, nikdo pořádně nevěděl, co má dělat a museli se to naučit, no. A naučili se to. Některý víc, některý líp. Hůř a ty, co se to naučili líp, tak vyhráli v obozovkách. Mluvčí 2: Ale já bych teda ještě asi upravil, že bulvar, kdyby bylo to nejhorší, co by bylo na sociálních sítí, tak bychom všichni asi byli ve šťastný společnosti. Mluvčí 1: Já bych pro to neměl slušné slovo. Mluvčí 2: Já vím, jak elfové tuším, používají termín traviči studní, že to je, jak bych řekl, ta úroveň, která činí ten problém. A taky se vás zeptám, kdybyste chtěl dál jako Patriku ovlivňovat tu společnost a buď to teda z nějakého důvodu, byste to nedělal přes ty sociální sítě, včetně I třeba YouTube, nebo byste se chtěl dostat k tomu obrovskému procentu lidí, který tam nejsou, nebudou a nebyli, tak co byste dělal? Mluvčí 1: Já se obávám, že se absolutně nesnažím dostat k obrovskému množství lidí, protože já se snažím dělat to, co mě baví. No tak nevím, abych to psal, no. Jakože mě nedělá problém médium, já nejsem závislej na médiu, že bych byl YouTube-ovej influencer nebo Instagram-ovej influencer, prostě pokud já budu považovat téma za zajímavý a důležitý a nebudu mít, buď jenom prostor mě omrzí, nebo nebudu ho mít dispozici, tak se pokusím vymyšlet jiný prostor, ať už to bude třeba formou psání, nebo to bude formou jako já nevím, natočení něčeho složitějšího, delšího, no, což je stejně s čím si pohrávám už další dobu, takže spíš to jenom otázka, jako Mluvčí 2: A to jste furt jako v tom světě těch sociálních médií? Ne, ne, ne. Nebo maximálně se dostanete k tomu tisku? Jako k těštěnej médii? Mluvčí 1: No tak jasně, no tak člověk, já nevím, tak může oslovit média přesně, jako nebo online média ti myslím, tak nejen jenom tisk, jako tisk, že jo, myslím, jako online vydání tiskovin, tak to je třeba jedna možnost, jako se kterýma třeba potenciálně budeš navázat Jsou podle mě různý možnosti, dokonce existuje I, to bych sociální sítě nenazval, existuje Slack, se to jmenuje, což je v podstatě crowdfunding psání, to znamená, že vy můžete psát, a lidi, kterým se líbí vaše psání, tak vám posílají peníze, stejně jako, jak to funguje obecně na jiných sociálních sítích, plus samozřejmě můžete se vrhnout, vyložit do tradičních médií, já třeba vím, psát knížky, když vám to někdo vydá, nebo si to vydat sám, a nebo se domluvit s nějakou televizí a něco dělat, takže já se jako myslím, že možnosti jsou, tam záleží, co chce asi člověk předat. No já se na to. Mluvčí 2: Dívám trochu z pohledu své zkušenosti v politice, protože ono přibývá zemí, ve kterých si ti, co jsou moci, uvědomují, že jedna cesta, jak se udržet u moci, je selektovat informace, a jako jasně, v zemích I v těch, ve kterých je ta snaha úspěšná, třeba v Maďarsku, tak tam existují sociální média, samozřejmě, existují tam internetová žurnalistika, ale ten dosah je prostě daný jako nějakým přirozeným omezením té komunity, ale oni velmi efektivně jsou schopni ovlivnit ty klasické tištěné média, kam byste zkoušel psat ty svý texty, a oni by vám je ne a ne vytisknout asi. Co se pak s tímhle dá dělat? Protože, když vídete z toho, že přes ty sociální média, to má omezený dosah, a když opravdu rostou ty tendence, že vlastně v médii veřejný služby se lec, kde stavají média, vládní, což je jako dramatický rozdíl, protože oni potom podporují vládu a podporují taky v tom, aby zůstalou moci co nejdéle nejlépe na věky věku. Má to pak jako nějaké řešení tady tohle? Mluvčí 1: Řešení? Abychom se do toho nedostali asi, minimálně z naší pozice. To znamená, kdy se objeví tendence, že by došlo k nějakým takovým státem kontrolovaným omezením, nazveme to, jako takové zkreslování informací, tak jako tam velice zuby nechty buď se tomu bránit a nebo nějakým způsobem to regulovat a držkovat. To je asi nejlepší slovo, které mi takové napadá. Ale já si myslím, že takový dobrý zástupný příklad je diskuze, která je mnohdy obsáhá zase podle toho, kde ohledně toho potenciálního blokování těch takzvaných dezinformačních webů, kdy v podstatě vidíte, že tam je pestrá škala názorů a mnohdy jako vyloženě je to o tom, že nejdřív se musí v první řadě uznat a přesně popsat problém, což se mnohdy nedělá. Protože my si jako, bohužel, to je jedna z těch věcí, my si tady s lovičkem dezinformace taky trošku házíme zleva do prava. Já jsem teda přiznám se úplně spokojený, protože ne každý, kdo šíří nějakou nepravdivou nebo neuvěřitelnou informaci, není dezinformátor, protože dezinformace v sobě nesí nějaký záměr. To znamená, že mnoho lidí to prostě šíří jenom proto, že tomu věří nebo se jim to líbí nebo jim na tom vlastně tolik nezáleží, jenom to prostě předzdíle někam dál. A pak jsou různé motivace, jestli finanční, politická nebo čistě právě jako osobní motivace s tím, že mám určitý světonázor to šířit dál. Takže tam je dobré popsat, musíme jasně rozlišit věci, popsat problémy a následně se bavit s lidma. To se váže těm mnoha věcem, co jste říkala předtím. Ať už je to tohle, nebo je to třeba ta klimatická změna a udržitelnost, tak jestli něco ten stát nebo lidi v něm můžou dělat, tak to je nejednat s člověkem jako s idiotem do jisté míry. Já jako na to proto nemám lepší slovo, ale to neznamená vést super obsáhá diskuze s každým komentářem na sociální síti, ale transparentně komunikovat důvody, proč co dělám, jako poslouchat nějakou konstruktivní kritiku a nějak se snažit o to, že hele, já dělám co nejlepší, nejsem super dokonalej, což já vím, že nejsou politické body, to je mi naprosto jasné, že to prostě tam je samozřejmě, to by bylo nejvní se myslet, že to bude takhle dělat každý, ale I tady v tom si myslím, že tam je potřeba prostě neustále transparentně jako prezentovat svoje rozhodování a komunikaci, což vede jako pak trochu takové si říct ke zlepšení a myslím si, že takové nevytáhnout z hlavy ty výzkumy, ale minimálně třeba zase, když šáhnu jenom rychle zpátky ke covidu, tak Britány velice rychle zjistili, že některé informace fungují, některé ne a například zjistili, že hele, politiky nikdo moc neposlouchá, oni dělali takový paralelní výzkumy delší dobu a zjistili, ale tady klesá pozornost, tady prostě klesá důvěra, ale je vidět, že lidi používají experti, to znamená, spolkněte v úvozovkách, tam to nebylo přesně takhle řečeno a doporučujeme spolknout trochu to ego, nenechat tam moc dlouho toho ministra mluvit, nebo neustálezně dělat mluvící hlavu, nebo dělat zase jako politické rozhodnutí, ale půjste tam někoho, kdo je důvěryhodný, kdo má oběřené informace, podá to transparentně a srozumitelně a máte mnohem větší šanci dosáhnout výsledku, aniž by vám to nějak extrémně ubral body. Takže, no. Mluvčí 2: Tam je velký paradox v tom, že za to slovo expert se schová kdokoliv a slovo, kterým se, myslím, u nás dostatečně nepracuje, je slovo lobbysta. U nás lobbysta je ten, který chodí někam s kufříkem a někde z něco z toho kufříku vydává, ale lobbysta, třeba v tom pojetí té nečeské politiky, někdo, kdo ovlivňuje to rozhodování ve svůj prospěch nebo ve prospěch svého klienta, no, velmi často ti takzvaní experti jsou lobbysti. Už z podstaty svého zaměstnání, nebo to, čím se živí. A tady pak dochází k takový paradoxní situaci, že ten politik je ten, kterýmu se nesmí věřit a ten expert je ten, kterýmu se má věřit. Jenomže ten expert, ten konkrétní expert, který tam může být, může být ještě desetkrát více ovlivněnej, než ten politik. Ale možná se blížíme k tomu, že necháme vás, abyste zeptali, ale nedá mi to, jak je to s pojmem vlastně pravda, jak relevantní je slovo pravda alež na sociálních sítích, jestli chcete začít Jitkovi nebo Patrik. Nebo vy na to nenarážíte, neřešíte? Mluvčí 0: Mám to zkusit. Já vlastně vůbec nevím, co odpovědět na tohle otázku, protože já se myslím, že zároveň můj kanál není vlastně tak Já vzhledem k tomu, že ty věci nekomunikuju tak dohloubky, jako to děláte vy dva, tak já se k tomuhle tématu tolik nedostávám. Já prostě vlastně sdílim své názory a nikomu Nezdílim expertízy, nezdílim vlastně fakta. Já jenom dávám takový typy, návod na život. Takže já si myslím, že v tomhle to mám strašně jednoduchou pozici a spíš to bude asi otázka na vás dva, kteří tam předkládáte ty fakta a tvrdý data a setkáváte se s těma komentářema prostě tváří v tvář. Mluvčí 2: Čili vy nenarážíte na to, že by ty reakce na vás byly takový, že je to prostě absolutní nesmysl a teďka vyřešíte jestli to komentovat, že prostě takhle to fakt není. To se vám nestává. Protože třeba třeba typický u toho jídla, že jo. Jídlo je jako zvědiskou udržitelnosti, třeba maso to je to, co vyřešíte, to je jako obrovský problém. A když vám někdo napsal, že jste se úplně zblázněli, že je to všechno úplně jinak a žádný problém neexistuje, tak to spíš přecházíte. Mluvčí 0: Já teda mám opravdu hodně specifický sledující, že mám strašně příjemnou a milou tu komunitu, takže většinou se nám podaří nějakým způsobem to jako debatovat v milém duchu a pokud je tam někdo, kdo s tím nesouhlasí, tak zase musím zaklepat, tak vlastně vedeme dost milou diskuzi. A vlastně se třeba shodneme na tom, že se neshodneme, ale já opravdu nejsem tolik konfrontovaná s negativníma komentářema a zároveň pokud nějaké přijdou, tak se snažím je vyřešit co nejrychleji, aby se právě nevzniklo takový to zlý vlákno, kde se spousta lidí napojí, ale aby rovnou ty lidi co nejdřív viděli, co si o tom teda myslím, na tohle negativní věc, která tam na mě vystřelí, to znamená většinou, co bych možná doporučila, opravdu, když člověk něco zazdílí, tak prvních 30 minut minimálně být hodně na tom telefonu a koukat se, co se děje a okamžitě reagovat a pak už to můžete nechat bejt, protože vy udržíte ten začátek a ten směr té debaty a pak už si to vlastně můžou ty lidi vyříkat mezi sebou nebo aspoň minimálně na mých sítích se takhle funguje. Zamřím mě, říkám, nemám tak kontroverzní témata a nemám tak nenávistné komentáře a nemám tak jakoby striktní striktní data, no. Mluvčí 2: Co vy, Patrik? Mluvčí 1: Já se snažím s pravdou moc neoperovat, protože pravda je mnohem brána jako interpretace faktů, to znamená, že každý v podstatě ano, může mít svoji pravdu, protože tý považuje za pravdu v tu chvíli. To znamená, že moje zaměření je právě, že se nesnažíme hledat pravdu nebo tak něco, ono už to má I špatnou takovou konotaci. Když se snažíte někomu říkat pravdu, tak jste prohrál už na začátku, na startovní čáře, si myslím. Ale myslím si, že lze ověřovat informace a lze jako operovat s tím, že pokud máte názor, což je na prostou pořádku a taky, tak na základě čeho? A můžeme se debat o té podstatě toho, na základě čeho se tedy vlastně diskutujeme. A to je taková alfa omega, si myslím, diskuze nejenom na sociálních sítích, protože mnohdy se operuje samozřejmě s názory a s pravdou, ale nikoli s tou faktickou argumentací. Což samozřejmě bychom si všichni hrozně asi přáli, aby se dělo, ale to by vyžadovalo jako změnu zásadních přístupů k tomu, jak každý z nás se chová na sociálních sítích a médiích a jak je pojímá. Mluvčí 2: To je právě to, na co jsem se ptal, protože to nahrává tady tenhle přístup, že vycházíte z nějakých faktů, který interpretujete, prostě nahráváte teorii těch alternativních pravd, že jo. Když tehdy nad Ukrajinou bylo sestřeleno to malajské letadlo, tak Rusové začali produkovat různé fake obrázky toho, jak tam byla ta stíhačka, jiná stíhačka, spadla to někde úplně jinde, tam někdo letěl, tam letěl někdo jiný, byl to útok na jiné letadlo. A vždycky oni vyšli z toho, že vlastně té veřejnosti předložili ten obrázek, který byl lež, protože prostě neodpovídal té realitě a na základě toho postavili jako tu linku, či co s tímhle. Mluvčí 1: No to je jako asi další super velký problém a to je relativizace, ono jsme říká relativizace pravdy, ale v podstatě všechno je možné a nic se neděje náhodou, to je informační prostředí, se kterým se v tohoto chvíli nacházíme, že nemůže, nelze si nic ověřit, protože všechno je možné, což je, což není pravda, do jisté míry, což je něco, co bych chtěl Dobře, no to není, ok, není to, víte, jsem se sám zahrnul do kouta, musím začít tady používat jenom to, že není to ověřitelný fakt, bylo by se takhle říct, že to zní hrozně, hrozně, hrozně zvláštně, ne, tak to prostě není jednoduše řečeno, protože věci se dají samozřejmě ověřovat, dáleží jako, když se do toho dá někdo nějakou práci a nebo případně, když někdo něco, jak to říct, prostě jste schopní mnohdy, a ono to vypadá super složitě, že těch informací je strašně moc, a jak se má ověřovat každou druhou věc. Mnohdy jako stačí pár relativně jednoduchých nástrojů, abyste na první dobrou zjistili, co je něco pravděpodobnější, nebo není. To je totiž další strašně důležitá věc, podle měho názoru, že my potřebujeme mít věci rozstříděné napravdu a lež. Je to tak, není to tak. A mnohdy to je o tom, hle, tady to je zatraceně víc pravděpodobnější, než tohle, což je v pořádku. Nevědět věci je v pořádku a aproximovat pravděpodobnost je v pořádku. A nemít super pevně daný světonázor na základě dané pravdy nebo faktů, což je taky v pohodě. Což zase není úplně rozšiřená realita. A na straně druhé je nestavět si na základě těch informací nějaký, nech to říct, nějaký bedrok, nebo vyložit, nereagovat na to superemocionálně, jako kdyby to měnilo na život. Což bohužel to se mnohdy děje. Že se myslím, že třeba moje malá asi výhoda někdy je ta, že neže by mi na těch věcech nezáleželo, ale mnohdy je nějaká ohývá diskuze ohledně, já nevím, masa třeba, nebo gendru a tak dále. Jakož mně se to třeba mnohdy buď netýká tolik, nebo jsem to někdy neskoumal, tak mě to takový OK, cool, tak se na to podíváme a jestli to dopadne tak nebo tak. Většinou se snažím říkat, že to je dobrá rada na to, jak přistupovat k informacím, ale není to úplně realistické, protože mnoho informací je z principů emocionálních a máme k něm nějaký osobní vztah. Mluvčí 2: Člověk je k tomu, co stojí na emocích přistupovat neemocionálně. Ale místo té pravdy, já se mohu použít jako jiný termín. Je to otázka důvěry. Protože když se zase vrátím třeba k té ruské kauze toho letadla sestřelenýho, tak vy jste mě na výběr. Buď to uvěříte tomu Belinkatu, který tomu věnoval obrovskou energii a krok za krokem vám vysvětlil, co udělal. A nebo uvěříte tomu Russia Today, který prostě dají na obrazovku jednu, jeden obrázek a čili ta důvěra je prostě jako hrozně. Mluvčí 1: Důležitá komodita. To, co jste udělal, se odvíjelo od toho, v jakým světo nás druhu se nacházel před tím, jak se se ho kultivoval. To znamená, že asi to bylo tak, že pokud by tomu říčel člověk, který to nějak moc neřešil a vlastně vydělal jenom nějaký obrázky, tak byl potenciálně buď to nechal být, nebo byl náchylnější oběma stranám, prostě tak, jak zrovna mu to sedělo. A to je právě ono. Tak, jak nám něco Tak klasický konformační zkreslení. Prostě principálně my všichni to, co děláme, je, že to, co se nám víc líbí a hodí se do světovnázoru, tak podvědomně tomu vědomí větší pozornost než tomu, co ne, že jo. Takže stačí, aby člověk měl někde zafixováno, že no, tam možná to není tak, jak je a možná ty naše média přece jenom jsou trochu skorumpovaný a támhle ten Bellingcat, to jsou stejně agenti CIA, což byla jedna z těch tezí, která se šířila a ještě stále šíří o nich jako o skupeně investigativních To nejsou žurnalisti, investigativců starýho světa, to je Bellingcat. Tak v podstatě jednou šerečenou jste náchylnější nejen příkonice k tomu, že něco je něco je reálnější, no, takže tam je ten vzor spektra toho, jak přistupovat k různým vecem podle toho, co čtete, jak se na to díváte, jak jste byl vychovávan v určitým světu názoru třeba, jaký je vaše politický postavní a podle toho vy se rozhodnete. No a nejhorší je, že tady to všechno vědí, ať už soukromí nebo státní společnosti a vytváří obsah cíleně na to, aby pak právě lidi tomu víc uvěřili, aby víc naskočili na jejich variantu, na jejich variantu reality, protože oni vlastně tvrdí to, že to jsou jenom dvě varianty reality. A kdo staví, aby jste tvrdil, že jedna je správnější než druhá, no. Mluvčí 2: Tak ta důvěra je v tom asi zásadní, že jo. Rozhodnete se, komu budete věřit, protože ten svět je prostě složitý. Já jsem hrozně rád, když věří jíce a když věří vám, ale ještě z těch 450 tisíc Já jim říkám, neběžte stát dál. Ověřujte si ty věci. Takže teďka bychom možná chvilku dali, dali vám, kteří jste tady s námi už strávili teďka hodinu a půl, ale protože jsme začali později, tak ještě tak 20 dnů diskutovat budeme. A takže kdo se chce na něco zeptat? Mluvčí 0: Tak já budu takhle chodit s mikrofonem a třeba mě někdo zastaví. Co myslíte? No, tak, tak můžu, ale Nebo chcete? Tak jo, tak v tom případě dobře. Mluvčí 2: Máme tady první dotaz? Mluvčí 0: Dobré odpoledne, Pavla Obrichtová. Já bych měla dotaz asi hlavně na pata Patrika Kuřenáře. Krátce po vypuknutí války na Ukrajině byly u nás vlastně vypnuty, nebo uzakázány ruská dezinformační média. Russia Today a tak dále, Sputnik a tak dále. Jak se na to díváte? Mají teda takhle Ruská dezinformační média jsou velmi silnou zbraní ruské propagandy. Víme, že teda umí nadělat pořádnou paseku. Mají tato média být volně k dispozici ve svobodných demokratických zemích, nebo mají být nějakým způsobem blokovány? Mluvčí 1: No, one byly zakázány, takzvané dezinformační weby, které patřily s soukromým jedincům a společnostem. První řadě to znamená, že vezmeme prostě od AC24 protiprodu Sputinu, ne právě, aeronetu a tak dále. To byla problematická věc. Já na jednu stranu chápu, proč to udělali, na stavu druhou si nemyslím, že to byl nejlepší nápad z řady důvodů, protože v první řadě nebyly vlastně zavlokovány úplně, byly vlastně akorát zamezen přístup na.cz, takže mnoho z nich se akorát otřepalo, přeskočilo na jinou doménu a byly mučedníci. Nemyslím si, že to byl dobrý nápad tady v tom smyslu. V řadě druhé jsme neměli žádnou právní úpravu, která by tady to umožňovala, což způsobilo zase vlnu odporu a jenom to nabilo vlastně jakémukoliv odporu tady na tu reakci, což samozřejmě v tu chvíli ty lidi nemohli takhle vymyslet během oni potřebovali rychle reagovat, takže nemohli si najednou vymyslet ten zákon. To si myslím, že je dlouhodobé saldohání, podsaňování tady té problematiky. Ve chvíli, kdy se to vezme jako skutečně reálný problém a začne se na to dělat legislativa, tak už to bude trochu lepší. Nemyslím si teda, že to byl nejlepší nápad, ale, co si myslím, že byl dobrý nápad, tak bylo zablokování Sputniku ART, protože to byly prokazatelně státní kanály, které se tím nijak netajily a v tu chvíli skutečně šlo o státního aktera, ne soukromou osobu podnikající na našem území, který prostě šířil propagandu válečného agresora, která se dala debankovat, dala se ověřovat a tak dále. A tam s tím bych souhlasil. Nesouhlasil byl s tím provedením tak, jak to bylo uděláno za s těmi dezinformačními weby, protože tam by toho bylo ještě hodně, ale stručně takhle, jestli to stačilo. Dobrý den, můžu se zeptat. Ve vztahu s tím, kolik teda dezinformací na sociálních sítích a podobně nebyla by na místě, stejně jako v případě třeba ochrany osobních údejů, tak Evropská unie zakročila a přinesla nějakou legislativu na té evropské úrovni. Nebylo by možné právě třeba sociální sítě nějakým způsobem regulovat? To je spíš teda otázka tam na pana europoslance. Mluvčí 2: O nás to děje. Teďka jsme někde ve finále schvalování toho DSA a DMA, Digital Market Act, který tam něco přinese, ale někoho, kdo by čekal nějakou revoluci, to určitě neuspokojí. Předtím se dlouho vedlo třeba v Německu diskuze vůbec, jestli podle nějakých třeba antimonopolních zákonů nedonutit ty firmy na to, aby se zmenšili, aby třeba nastoupila nějaká absolutní přenositelnost toho titulu a vy prostě jenom vezmete tu svoji identitu a šoupnete ji na nějaké konkurenční medium, které bude menší a nebude hrát takovouhle velkou roli, tak tímhle směrem toho určitě nejde. Spíše je to snaha v řadě oblastí ty firmy, který mají opravdu gigantický dosah a gigantické zisky, tak s nimi zacházet, jako prostě s těmi monopolisty. Ale je to jako těžký, protože to má těch oblastí a vznikla na to velmi dlouhá zpráva pro americký, tuším, kongres, se názemou kongres, mnoha set stránkov a probíhalo tam spoustu slyšení a jsem si hodně těch věcí četl a ty hříchy, který tam ti experti našli, jsou jako obrovský a hluboký. Takže jedna z těch věcí, která se tam třeba řeší a která je asi důležitá, je jak tyhle firmy se chovají protikonkurenčně v oblasti technologii. Tím, že vlastně buď to omezují tu konkurenci, která by vznikla, například systém Google a aplikace na Androidu, tak on stále víc zatěžuje ty developery tak, aby buď to pro ně to bylo finančně méně lukrativní, anebo aby je dostali do situace, kdy třeba je převezme. Čiže v tomhle ta úprava bude celkem mocná, vznikají tam taky nějaký ty kooperativní mechanizmy z hlediska toho obsahu, ale úplně velká revoluce to nebude. On to, Patrik, říkal. Ty státy jsou vždycky několik kroků za nimi. Oni také mají spoustu lidí, který je více či méně podporují, čili já bych spíš řekl, že je to nějaká evoluce a není to alternativa tomu, aby lidi byli mediálně gramotní prostě. Aby s tím obsahem dokázali zacházet. Tady bych potvrdil vlastně ten pocit toho Patrika, že to řešení, když se objevují nějaké informace, které jsou třeba hrozné a jsou nebezpečné pro tu společnost, tak to řešení není zakázat. Myslím si, že ta svoboda slova je jeden ze základních atributů tu naší společnosti a myslím si, že proti té svobodě slova se může jít opravdu jenom v těch úplně extrémních případech. Koneckoncu, jak to říkají naše zákony. Jako vyzývání k rasový nenávisti atd. Nebo k nějakým trestným činům. Ale touhle cestou nemůžeme jít. Ano, myslím si, že antimonopolní regulace je součást kapitalismu. To není něco, co si vymyslel někdo někde. Prostě ta logika té soutěhy na tom, kterou často vede k tomu, že dojde k takovému potlačení konkurence, že to prostě má velký negativní dopady. Tohle se nepodařilo podchytit v tom rozvoji té digitální technologie. Či teďka vlastně ta EU je asi jeden z prvních, kdo se to snaží nějak systémově řešit, ale není to něco, co změní úplně zásadně ten systém. Musí to být prostě to chování těch uživatelů. Patriku nebo Vojtku, chcete k tomu něco? Mluvčí 1: Maximálně asi tak, že jako co jsem četl z řadu expertů na tadyto téma, tak jako regulace je nutná. Spíš jde o to, jak moc. Takže jako zase většiní se mnou, že to je nutné, protože ty dopady na společnost a právě ekonomiku jsou ohromné. A rozhodně to nebude snadné, protože ať už než se vezme společnost Meta třeba, tak hodně slušně řečeno, tak tam jsou lidé, kteří si uvědomují ty problémy. Nější inženýři, běžní zaměstnanci, ze kterých z jejich řada třeba vzdešla I Francis Hogan, jako vysvětloverka tzv. Facebook files loni v říjnu. Ale zároveň tam je systémový blok uvnitř toho vyššího vedení, který prostě furt se zodpovídá určitým akcionářům, furt se snaží nějakým způsobem tlačit nějakou svoji vizi a zároveň, ač to je, zní to hrozně paradoxní oproti tomu, jak se diskutuje o sociálních sítích, tak mnoho těch lidí, který je vlastní, neřeší tolik problémy, tak, jak by měly, nebo je třeba protivložený těm super škodlivým informacím a dezinformacím, protože sami jsou silně věřící v úvozovkách, ve svobodu slova, v absolutní slobodu slova a mnohdy proto tam vznikají obrovské rozpory obrovské rozpory takže tam, zároveň samozřejmě pak jsou, pak se strašně zjednodušuje diskuze ohodně toho, co je svoboda slova, co je cenzura I přesto, že to jsou složitá a úžasně zajímavá témata, tak minimálně u nás mám poté, že se diskutuje, že buď anebo a v podstatě tím to tak nějak končí a zase pokud bude nějaký tlak veřejnosti nebo podpora těch firm, aby dělali to, co dělají dál, případně, aby tam byly nějaké minimální změny, tak to dělat nebudou. Plus samozřejmě lobování, no Facebook zásadně lobuje, to znamená, že tam jsou obrovské finance podobně, jako bylo u ropného průmyslu a podobně, takže je to jakýkoliv jiný biznis, který tomu hází klatsky pod nohy. Mluvčí 2: Ještě k tomu možná dodal jednu věc, já si myslím, že I v zájmu Facebooku, Googlu a těch dalších firm, je přece jenom, aby nějaká ta regulace vznikla a aby nebyly ty některé jejich praktiky vnímány tak hostělní vůči společnosti. Jenom, že tam jsme svědky něčeho, co je prostě věc, která teďka komplikuje podle mě fungování společnosti a fungování řady biznisů a to, že ty firmy nejsou schopny si dívat dostatečně dopředu. Vlastně ta kultura toho Shell Holders Value a těch krátkodoběch zisků vede k tomu, že se soustředíte na krátkodobý zisk a ten krátkodobý zisk je samozřejmě přijetím buďto nějaký regulace nebo samoregulace negativní ovlivněn. Čili je to vlastně taky podobně zase sme jakouto balonku. Oni si furt ještě myslí, že furt se do toho dá foukat, že se nic nestane. Ale myslím si, že ze společensko-politickýho hlediska čím víc lidí bude mít pocit, že se to vymyká kontrole, tak tím víc budou volat po nástrojích, který budou jako věcně špatný. Budou přestřelený a nefunkční. Čili myslím si, že kdyby ty firmy trochu víc akcentovali svůj střednědobý závěr, což oni verbálně dělají, když se díváte na ty vyjádření, ale fakticky toho nedělají, tak bychom vlastně ten problém měli malý. Ale bohužel ta akcionářská kultura se zabývá jako profity v příštím kvartálu. A to je problém, který se netýká zdaleka jenom Facebooku, Googleu, to se týká celé řady velkých firm. A v tom střednědobém horizontu to vede prostě k problému. Tady byl dotaz vpředu ještě. Kdo další potom? Abychom věděli, kam máme běžet. Mluvčí 1: Dobrý den, Jakub Kraus. Já bych se krátce vrátil jenom k té udržitelnosti. A měl bych dotaz asi na paní Jitku Nováčkovou. Jestli máte nějaké schrnutí nebo typy, Mluvčí 2: Co. Mluvčí 1: Třeba já můžu každej den dělat, abych trošku přispěl taky k nějaké udržitelnosti nebo jak doporučujete třeba ohledně obleční, nebo jestli si mám pořídit třeba nějaký kompost s červíkama, tak jestli něco takového máte. Mluvčí 0: Děkuji. Je, to je strašně hezká otázka. Komposty určitě můžete pořídit, ale já se přiznám, že teda teďko jedu s bioodpadovýma popelnicema. Přičem je to hrozně zajímavé. Jen je mi trochu líto, že u nás se musí odemykat, tak je to trošku Když máte ten bioodpad a ještě musíte do toho s dítětem se snažit odemknout po popelnici, je to trošku au, ale jinak, co se týká nějakých typů, strašně spousta takových chrků. Mně přijde. Hezký je vědět, že necítte se špatně, když něco máte, ale prostě využívejte to, bejt si jistý, že to používáte. Třeba mně hrozně pomohlo stěhování, protože pak člověk zjistí, že toho za prvý tolik nepotřebujete a za druhý objevíte spoustu charitativních obchůdků, to je mimochodem taky další můj tip, o kterým jsem nevěděla nebo nekoukala jsem tam tak často. Můžete mnohem z nás, když se budete třídit třeba byt a probírat věci, ať už v šatníku, což mimochodem taky doporučuju, když budete mít větší vytřídění věcí jakýchkoliv, tak je budete mnohem víc používat, budete se cítit trošku víc fresh. Tak je mnohem lepší rovnou vědět, kam ty věci jdou. To znamená, když si zjistíte třeba, že ten charitativní obchůd pomláhá tam a tam a kouknete se na ty konkrétní fotky, tak potom, když se kouknete na to triko, který přemýšlíte, jestli si ještě necháte nebo jestli už ho necháte zase jako putovat dál, tak když zatím vidíte konkrétní příběh, tak je to mnohem z nás. Přemýšlím ještě z jaký Co se týká třeba lítání, to je taková častá věc, tak aspoň offseting mi přijde fajn, že I když samozřejmě taky je to sporný, myslím, že teďka jsem slyšela, že některé ty firmy tam mají taky trošku díry, no, ale třeba pokud si vezmeme Českou republiku, tak tady je offsetujeme CO2 a myslím, že se jmenuje to sázíme budoucnost, tak tam věřím, že tam by to mohlo fungovat, což je fajn. Offseting zároveň stojí trochu víc peněz, pokud to děláte v Česku nebo v rozvinutějších státech, jenom abych vysvětla, offseting je jako kompenzace uhlíkový stopy. Takže třeba, co mě docela potěšilo, bylo, že jsem se vypočítala na český webovce offsetujeme CO2 svoji uhlíkovou stopu za ten rok, tam vyplníte opravdu od jak velkým bytě bydlím, jak často cestuju, jim maso a tak dál. Zjistíte nějakou svoji stopu a pak si můžete vybrat, v jakém projektu byste jakoby zkompenzoval tu svoji uhlíkovou stopu a je to zase další motivace. A pak jsou to typy jako neplýtovat. Mně přijde dost často stačí jenom na tím, jak ušetřit, protože častokrát ty udržitelný cesty byvají nejlevnější. Takže prostě pesto z mrkvové natě, kdybyste nikdo nevěděli, tak si to můžete vygooglovat a když si koupíte mrkev, máte na něm celou tu natě, tak můžete z toho ještě spoustu věcí vykouzlit a samozřejmě potom Je toho hodně. Já vlastně nevím, kde začít. Ještě tak mě zastavte nebo mě možná naveďte na nějaký směr, který mám který mám otevřit. Mluvčí 1: Já myslím, že takhle jako dobrý. Takhle super, děkuji. Mluvčí 2: Když počítáte I ty uhlíkový stopy, tak vlastně, kde je ten největší impact toho vašeho fungování? Kde těch chemisí vytváříte nejvíc a kde je to nejtěžší to zredukovat? Mluvčí 0: Já si myslím, že u mě je to jasné lítání, protože můj partner je Fin. Rodinu máme ve Finsku a máme dceru. To znamená, to je taková je to taková oblast, kterou jsem prostě si uvědomila, že je úplně neomezím. Ať už je to to, že finská babička prostě chce dceru vidět. Jak jsem říkala, nevybírejte si jenom lokální potraveny, ale lokální partnery. Je to rozhodně nejudržitelnější cesta. Mluvčí 1: Já nechci být ten, co hází do věcí vydlezl, až do kompostu, ale tady v tom případě bych se trochu zajíměl, jako jako věc, protože jako tady to všechno samozřejmě super, já sám se třeba snažím jako dělat právě věci na osobní úrovni, ale zároveň nemůžu zavírat oči třeba před těma úžasnýma pojmama, jako je offseting a uhlíková stopa. Protože příběh uhlíkové stopy mi přijde naprosto fascinující, když to doporučuji pro jakoukoliv freshersi, on je docela hodně materiálu, protože uhlíkovou stopu vymyslel v roce 2005 British Petrol, aby hodil vinu na občany pro to, abychom se cítili blbě, že máme nějakou stopu. A byl to úžasný marketingovej táh, nalili do toho asi 200 milionů dolarů. Úžasná věc, vznikali materiály na to, ptali se lidí, rozdělali kampaň po světě a vlastně od té doby a mnoho I sériózných médií s vědeckými redakcemi, vlastně aniž by jako nutně ignorovali tady ten problém, tak nejli na tu retoriku toho, že a jaká je vaša uhlíková stopa a vy můžete přispět takhle. A jako mnohdy je o to, že ty úkony, který takhle děláme, jsou důležitý. Ne jenom proto, že skutečně redukujeme nějakým způsobem nějakého, neděláme zbytečný plétvání, jednoduše řečeno. To je jedno, co to je, jestli je to oblečení, jídlo, emise a tak dále. Ale v porovnání se systémovými změnami, to jsou extrémně, extrémně malá čísla efektů jednotlivce versus firem. To znamená, že právě mnohdy se vytváří diversion tactics od ty firmy, které mají peníze a mají business, nečekaně, nechtějí o ten business přijít, jednoduše řečeno. Ať už je to, ať už mnohdy tady v tom případě se to týká právě toho robního vrůmyslu. A jako dělejí poměrně sofistikované strategie, které mnohdy ani my si nemusíme na první dobrou uvědomit, že se jako snaží odvést pozornost od toho, že oni jako jsou do velké míry distribuci toho problému. A to se týká I třeba toho offsetingu, jak jsi říkala, že to je super věc, že prostě OK, já tady sice zaplatím za letenku, ale ta společnost se zaváží, že někde prostě, co já vím, vysadí lesy nebo nalaží na to peníze. Je řada problémů třeba ve Spojených státech, kdy samozřejmě firmy, protože chtějí ušetřit, tak si najdou způsoby, jak najít třeba nějaký park, do kterého se zavážou, že budou vysazovat stromy a udržovat ho. Problém je v tom, že ten park byl už celou dobu rezervace, to znamená, že nikdy by se z něj nekácelo. A oni akorát na papíře se můžou chlubit tím, že offsetujou, vy to máte na letence, cítíte se dobře a ve skutečnosti ta společnost neušetřila absolutně nic, jenom vznikla představa, že jsme vlastně ušetřili ušetřili jsme nějak přírodu, no. Což je trošičku na prd, protože pak člověk musí začít uvažovat I nad tím, jaká ta společnost teda offsetuje, tak kam offsetuje, měl by si rešeršovat nějakým způsobem, jestli skutečně teda se došlo k nějakýmu ušetření stromů nebo konzervaci stromů nebo jestli prostě někdo si chtěl ulejt prachy, jak se to tak stává. A je to v podstatě strašně podobnej problém, jako třeba, když jsme se bavili o tí regulace sociálních sítí a jakýkoliv finančních komonoplů, já nejsem nějakej, aby to nepůsobilo, že jsme nějaký socialista extrénní nebo tak něco, spíš jde jenom o to, že evidentně mnoho problémů je je vázaných na to, že marketing je dobrý a funguje a mnoho z aktérů, který mají prachy na marketing, si ví, jak je vynaložit. To znamená, že třeba taky uhlíková stopa je jako kultermín. Je dobrý přemýšlet nad tím, že když nemusím letět, nepoletím. Je dobrý ušetřit palivem. To všechno dává perfektní smysl. Ale já to třeba beru z toho pohledu, že sice se to budu snažit dělat a snažím se to dělat, ale zároveň bych chtěl co nejvíc stlačit na ty systémový změny, že jako ta že vlastně ta moje osobní zodpovědnost počívá v tom, že nejenom, že to budu dělat a tím jako přetvářet nějaký úsový filozofii života a zároveň trošku jako pomáhat životnímu prostředí a šířit tu informaci dál. Nebo to ten styl života. Ale zároveň se snažit jako zvyšovat to povědomí a tlačit zase na ty lidi, který mají ty rozhodovací pravomoci zatlačit na ty skutečný cíle toho problému. Nebo ty subice toho problému. Mluvčí 2: To je moc dobře, že jsme se k tomu hned dostali. Ne proto, že tím skončíme. Už za chvíli skončíme. Ale jednak proto, abych vám řekl, že tady jestli chcete, tak si pak můžete vzít udržitelnou láhev, která bude udržitelná pouze tehdy, pokud pořádnou skleněnou láhev, který budete hodně, ale hodně dlouho používat. Ti z vás, kteří nechtějí láhev, tak můžou nám tady slíbit, že na dálnici budou jezdit maximálně 115 km hodině. Když pojedete po dálnici 115 km hodině, tak v Čechách ztratíte na té cestě pár jednotek minut a ušetříte zhruba 20% svých spotřeby proti 130C a zaplatíte méně peněz do ruska za rupu. Ale to se mě říct úplně na konci, a my ještě nejsme úplně na konci, protože já bych se rád vrátil k tomuhle otázce, kterou jsem chtěl použít vám obyvam od začátku. A teďka vlastně nad ním vznikl takový trochu spor. Já bych tady se trochu zastál těch offsetů, protože ty offsety začínají být jako certifikovaný jako hodně pečlivě a snad už nějakej takový ten greenwashing, že někdo vyrobí něco, co bude jenom na papíře, snad to není úplně častý. Ale stejně je tady jako určitý, je tady jako velký problém. Když se podíváte na průzkumy v České republice, tak zjistíte, že většina lidí, jasná většina lidí, sehlásí k těm velkým, důležitým myšlenkám, že nemůžeme zrujnovat naši planetu pro naše děti a pro jejich děti. Musíme s tím začít něco dělat, ne po zítří, ale jako už dneska. Tam je docela robustní povědomí. A teďka se musíme dostat k těm konkrétním věcem. K těm konkrétním krokům, které s tím něco udělají. Kroky jsou relativně malé, jako vy říkáte, že snažím se produkovat méně odpadů, snažím se kupovat méně věcí, snažím se někam neletět, když tam letím, tak aspoň offsetuju a snažím se tam letět třeba méně často. Zároveň je pravda, že z vědětka těch čísele jsou úplně zásadní ty velké věci. Prostě v okamžiku, I když se uchodím do ty biopopelnice a zároveň budu elektřinu vyrábět z uhlí, tak jako ten svět nezachráním. A já vidím vlastně z těch společensko-politických diskuzí, že ono z to láme na tom momentu, že ti lidi na té nejvyšší úrovni by to rádi řešili, by byli rádi, aby se s tím něco dělalo. A když se dojede na ty konkrétní věci, tak vlastně tohle, to ne, já chci každej den svůj biftek. Chci jezdit autem a chci, aby to bylo auto na benzín. Lítat, chci. No přece mi nebudete říkat, že si budu kupovat mínně oblečení a tak dále. Čili jak vlastně se dostat k tomu, abychom dostali trošku větší podporu aspoň některých těch konkrétních opatření a tím vlastně, aby vznikla větší společensko-politická podpora k tomu, aby se I v téhle zemi konečně začalo něco dělat. Mluvčí 0: Já budu mluvit asi o svojí cílový skupině a u mě prostě funguje to, že se z toho snažím udělat trend a snažím se to možná trochu přetočit. To znamená, pokud bude trendy mít míň věcí a budu to víc sdílet, tak když si nějaká slečna tím tím bude inspirovat, tak vlastně nemusí říkat, že si ji možná nechtělo tolik utrácet za pět barevných triček, ale může říct, hele, mně prostě přijde super, já jsem teďka, nevím, minimalistka nebo já teda ještě nejsem minimalistka, ale vlastně to přehoupnout do toho, že ty lidi to budou dělat rádi a možná zmírnit ten černobílej pohled na to, to teďka zrovna docela hodně opakuju. Mně přijde, že pokud uděláte hezký krok, tak se strašně krát vyvstane slovo ale. To znamená, jak když vám řeknu běžtě do biopopelnice, tak se tady může někdo přihlásit a říct, ale lítáte. A to mi přijde škoda, protože to potom hrozně demotivuje kohokoliv dělat jakýkoliv malý krok. Já si myslím, že obecně by bylo fajn, kdyby kdyby jsme byli trochu pozitivnější k jakýkoliv změně k lepšímu a nehledali tam to ale a právě proto by se to lidem dělalo mnohem s nás a vždycky si myslím, že motivace pozitivní je příjemnější než ta negativní. Že pokud budete někomu říkat, že něco dělá špatně a nebude z toho mít radost tak to prostě nebude chtít dělat. A nějakým způsobem to zjednodušit právě možná to, že budeme otevřenější k těm malinkým změnám, tak mnohem to zjednodušíme, protože ve chvíli, kdy se budete snažit říct udržitelně, tak se budete bát toho, že no jo, ale já vlastně nikdy nebudu perfektní, tak já nikdy nezačnu. A s tímhle si, střeha se já docela potýkám, že na mě můžete najít spoustu věcí, které dělám špatně a dělám je špatně a vím to, ale vlastně jsem si asi sama se před sebou řekla, že tohle je prostě můj postoj, nebudu nikdy dokonalá, budu to dělat střední cestou a jestli se chcete v nějakých krokách inspirovat, tak je to fajn a furt bude lepší, pokud nás bude 10, 20 tisíc, 200 tisíc, než když bude jeden 100% vegan, který nebude lítat a nebude to nikomu dal sdílet a nebude se to dal šířit. A zároveň ještě se vrátím k tomu, vlastně si myslím, že jsme se shodli na tom, že trošku důležitá je buzerace těch lidí nahoře, což já docela ráda dělám I pozitivně, I negativně, prostě se ozvat, když se nám něco nelíbí, protože vy tam nahoře, vy nevidíte, že my s něčím nejsme spokojení, pokud vám to nenapíšeme. Já třeba často dělám to, že jdu do kavárny a vlastně se zeptám, máte rostlinné mlíko? Já to vím, že oni to nemají, já umím číst to meníčko. Ale říkám si, když se nás zeptá 5-10, bude to už něco jinýho. Když mi napíše firma o spolupráci a já už jasně vím, že to asi nebude ladit, tak se jich třeba minimálně zeptám, děkuju vám moc krát, můžete mi prosím poslat nějaké své udržitelné kroky, tím minimálně tomu marketingu dám nějaký signál toho, že někoho to zajímá, já si o tom musím něco zjistit, nebo už se to možná může začít točit. Takže myslím si, že I takové lehké e-maily, které budou směřovat kamkoliv, ať to je na firmu, nebo na politiky, nebo I na nás, já nevím, na influencery, udělaj hodně, ale nezapomeňme na to psát I ty hezký, abysme nebyli jenom nepříjemní. Mluvčí 2: Já dostávám ty opačné, ale Patriku, na vás bude teď to těžší, protože vy jste správně řekl, že ty velký kroky jsou ty, co dělají počasí, tak jak tam s tím? Mluvčí 1: Jo, tak to je dobře. Já si myslím, že třeba ohledně českého prostředí a třeba udržitelnosti klimatické změny, tak je evidentní, že minimálně z těch průzkumů, které máme do dispozici, I přestože nejsou dokonalé, tak aspoň co máme, tak je zemné, že prostě lidem záleží na jich zemi. Šok, že jo? To znamená, že možná, by se člověk mohlo zamlécet a říct si, dobře, možná nebudu komunikovat nutně celou globální změnu klimatu, ale budu se soustředit na ty aspekty, které dopadnou a že dopadnou na naše životní prostředí a jakými konkrétními způsoby. Mnohdy to může být tak, že samozřejmě bavíme se o vodě, o suchu, bavíme se o nedostatku určitých surovin, o zvyšovaní cen určitých materiálů a tak dále, ale zároveň to může být I, až to zní jako zvláštně, tak mnohdy I téma migrace se dá docela dobře, jako I přestože extrémně, jak to říct, polarizované téma a tak dále, tak se dá poměrně dobře o to, čitým způsobem, že I člověka nebo Evropy se může dotknout toho, že prostě bude ignorovat nějaké celospolečenské a celosvětové dopady tím, že prostě někdy lidé už nebudou schopni žít a v důsledku se budou snažit přemístit prostě někam, kde kde bude, kde prostě bude k žití, to znamená, že to zvýší nároky třeba na ekonomiku a tak dále. Takže já si myslím, že jako specifičtější komunikace těch témat, no. Což je třeba něco, co já bych si taky jako vzal trochu za cíl a třeba to jsem taky změnil v posledních pár letech, když se snažím dělat rozbor konspirační teorie, třeba, tak ho dělám vyložně ideálně pro český kontext. To znamená, že ano, mohl bych to dělat třeba anglicky, mohl bych to dělat jako obecně, ale nejlepší je, že prostě mnohdy tady jsou lidé, kteří to komunikují. Tady jsou prostě těm, mnohdy je to jako vázané na naše nějaké, naše téma, fůlzovka, to české téma. Nebo jsou to nějaký čeští odborníci, nebo naopak proponenti nějakého nesmyslu. A si myslím, že jako ta cílená komunikace, ke který má člověk blíž, nebo tento prostředí, ke kterému má blíž, tak má mnohem větší dopad, než zobecňování a než jako obecní ztrašení, že a, tamhle v Amazonii nebude les. Ať to zní blbě, když to bude týkat naší ekonomiky, tak tam si myslím, že by to mohl mít mnohem větší efekt. No a zase je to o tom, aby se na tady tím zamyslel někdo, kdo má dosáh a kompetence a vytvořil nějakou komunikační strategii a tu pak třeba jel dál, aby novináři se nad tím zamysleli a třeba nějaký influenceri, no. Mluvčí 2: Tak třeba z to stane. Já myslím, že už jsme vyčerpali čas. Já přeště chci moc poděkovat Jitce a Patrikovi, že si našli čas si o tomto tématu popovídat. Moc děkuju svým koleginím, bez nich by se to nestalo, čili Monice, Natáli a všem ostatním, kteří to dájí dohromady. Moc děkuju vám, že jste tady byli, těm, kteří nás sledují na internetu. Slibuji, že doufám, pokud se tedy nic nezvrhne zase zdravotně, že budeme pokračovat ve fyzických formátech. Pravděpodobně zaměřené hodně na ty aktuální téma, čili už či se dočkáte nějaké energetiky nebo něčeho takového, ale pro dnešek už opravdu jsme na konci, takže všem moc děkuji. Znovu připomínám, kdo opravdu je schopný vyměnout skleněné lahve za spoustu plastových pomoci světu, tak ať se ji tady vezme, zvažte tu dálnici, ušetříte taky spoustu peněz a je tam něco málo občerstvení, proto jsme žádali o registraci, abychom to občerstvení zhruba koupili tolik, kolik ho sníte, takže máte povinnost ho sníst, abychom neprodukovali zbytečně zbytky. Takže moc díky a někdy zase nashranou. Mluvčí 0: Kopírovat text

Co může udělat každý z nás, aby snížil svůj dopad na naše životní prostředí? Jak lze přispět ke zlepšení společnosti kolem nás? A jak hledat k tomuto tématu společnou řeč v rozděleném světě? O tématu udržitelnosti a osobní zodpovědnosti diskutuji s modelkou a influencerkou Jitkou Nováčkovou a novinářem a youtuberem Patrikem Kořenářem. V debatě rozebíráme: Jaká by měla být role jednotlivce, vlád a velkých firem v této oblasti Jak složitá a environmentální témata nejlépe komunikovat Jakým způsobem lze ovlivňovat firmy a politiky k tomu, aby se něco zlepšilo

Screenshot není k dispozici