← RNDr. Luděk Niedermayer

Mluvčí 1: Dobrý večer, já jsem Rudi Niedermeyer a toto je naše první online diskuze v tomto roce. Naším dnešním tématem je ekonomika. S tím, jak snad už pomalu končí pandemie a krize s ní spojená, tak se obrací čím dál tím více pozornost ve směru k vývoji ekonomiky. Vývoj ekonomiky je v posledních měsících opravdu bouřlivý. Optimistické zprávy o restartování ekonomiky střídají méně optimistické zprávy o růstu inflací. Do toho se ještě v České republice promítá obava ohledně důsledků uvolněné rozpočtové politiky v minulých letech. A proto je to téma velice relevantní a velice složité. Proto jsem si pozval lidi, kteří nám poskytnou výborný insight do toho, co se v ekonomice děje a co by se mohlo dít v tomto roce. Mě pozvání přijala Helena Horská, což je hlavní ekonomika Raiffeisenbanky, taktéž členka její dozorčí rady a mimo jiné členka poradců premiéra Petra Fiali. A druhým jim hostem je nevenně renovovaný ekonom Pavel Sobíše, který je takté šéf ekonomem Unikreditu. A mimo jiné, a to je velmi relevantní, je předseda výboru pro rozpočtové prognózy. Tedy člověk, který dohlíží na tom, aby ministerstvo financí ve svých výhledech vycházelo pokud možno co nejvíc reality. No a mé pozvání k mé radosti na moderování této diskuze přijal Jaroslav Bukovský, který je redaktorem E15, který velmi často velmi kompetentně píše o ekonomice, měnové politice a vůbec událostech ze světa byznysu. Jaroslav zatím bude přítomen staticky, protože jeho kamera vypověděla poslušnost. Nicméně to nic nemění na tom, že předávám slovo a děkuji mu za to, že se ujal moderování dnešní události. Přeji vám zajímavou diskuzi. Mluvčí 3: Dobrý den, přeji všem divákům, poslouchačům, hostům samozřejmě. Díky za zajímavou možnost panu poslanci Evropského parlamentu, panu Niedemajerovi, že mohou moderovat tuhle diskuzi. Já bych skočil asi rovnou, skočil bych rovnou do vody, v pohlavě s tématem, které Čechy zřejmě tíží momentálně nejvíce, konkrétně naše peněženky. A když se týká o vysokou inflaci, podle některých odhadů má v tomto roce dosáhnout až 10%, což znamená, že se vracíme. Byť jsou, byť 90. a 90. lety jsou velice populární téma, tak v tomhle ohledu, tenhle odkaz na 90. leta zrovna asi nikdo po něm netoužil, pokud je o vysokou inflaci. Zeptal bych se, pana Soblížka, téma inflace je nám zatím předkladáno, když to vezmu globálně, jako jev, který je přechodný. Tak se nám to snaží komunikovat centrální banky, včetně České národní banky, dokonce pro příští rok vidí bankéři, Čestí centrální bankéři, návrat k inflačnímu cíle na úrovni 2%. Hypotetický 10% v tomto roce je to poměrně divoký scénář. Co si myslíte, je inflace přechodný, je v případně, jak tu s námi, tenhle jev, dlouho bude, jak moc nás bude bolet? Mluvčí 0: Výborná otázka. Děkuji za ní. Dobrý podvečer všem. Já jsem opravdu tím, kdo by chtěl tuhle mainstreamovou story trošku relativizovat. Ta mainstreamová story je teda o tom, že inflace je v tomto okamžiku nepochybně nejdiskutovanější makroekonomický parametr pro letošní rok. A tak to zůstane nejméně několik měsíců, dokud neuvidíme, kde je ten její pík a dokud neuvidíme, že z toho píku se posouváme postupně dolů. To, že teda pík bude někdy, dejme tomu, v prvním kvartálu letošního roku někde na úrovni těsně pod 10% nebo možná dokonce na těch 10% a že pak začne inflace pozvolna klesat, o tom není diskuze. Nicméně součástí této mainstreamové story je, že prostě inflace zvedla pandemie a s tím, jak pandemie odezní, tak odezní I ta inflace. A tohle bych chtěl zpochybnit. Inflace má podle mého názoru podstatně hlubší kořeny, které souvisejí jednak s tím, že všude ve světě docházelo k dlouhodobému stimulování poptávky, možná až moc. A za druhé, že na té straně nabídky prostě docházelo k různým regulatorním zásahům, které stranu nabídky omezovaly. A tady uvedu dva příklady. První jsou ceny námořní dopravy. To je něco, co nás překvapivě musí zajímat I v Česku, protože objem zboží, který se k nám vozí po moři z Číny, zejména, tak je obrovský. Čína je druhým nejdůležitějším obchodním partnerem. A víme, že ty ceny námořní dopravy prostě během druhého pololitikovinského roku vyskočily na mnoho násobek a nemají úplně tendenci se vracet. Zároveň platí, že na trhu vládne takový chaos a lidé z branže o něm říkají, že je uměle živený. Čili, že ti rejdaři si zvykli na to, že jsou ceny vysoké, že si odběratele nechávají líbit, že se zboží vozí do jiných přístavů, než kam je to objednáno. Že jejich objednávky platí, když jsou tam nejrůznější příplatky, kdy až nesmyslné. Co na to já můžu říct jako makroekonom, pokud je opravdu situace takováhle, tak z toho vyplývá, že na trhu je enormní nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. A kořeny tohohle nesouladu nejspíš sahají do doby Trumpových obchodních válek mezi Amerikou a Čínou. Během nich se vzájemný obchod mezi těmito dvěma zeměmi smrskl o 30%. Tehdy samozřejmě rejdaři nebyli motivováni k investicím do lodí a přístavní infrastruktury a kontejnerů. A napravit tu proinvestovnost bude záležitostí mnoha let. Otázka, jestli vůbec se do toho rejdaři pustí, protože pokud se teď mluví o deglobalizaci, o tom, že ten vzájemný obchod po moři by mohl klesat, tak možná tento nedostatek prostě s námi bude hodně dlouho. Druhý příklad, ceny emisních povolenek. To se teda týká především Evropy, ale zatímco ceny energii víme, že vzrostly velmi rychle na velmi vysokou úroveň a těch důvodů toho růstu je řada, tak jedním z nich je nepochybně vývoj ceny emisních povolenek a ten je takový transparentní, že se dá odhadnout, co to vlastně s tou inflací může I teoreticky udělat. Když si vezmu základ pro rok 2015, kdy se podepisovala Pražíšská smlouva o klimatu, tehdy cena emisních povolenek byla 10 EUR za tunu. Pak jsme tady měli několik let, kdy ty ceny dokonce klesaly. Ještě v roce 2019 byli na velmi rozumné úrovni, ale rok 2020 přinesl obrad a během roku 2021 máme růst průměrné ceny emisních povolenek o 30 EUR za tunu. Když si vezmu, kam jsme se dostali od té průměrné ceny za prvních 1,5 měsíce letošního roku, tak je to dalších 30 EUR nahoru. Z input-output tabulek se dá odhadnout, co toto znamená pro inflaci v Česku a je to neuvěřitelné. Z toho bych řekl, že jenom malá část cedute skutečné inflace dostala do této chvíle, čili máme tady potenciál, aby inflace rostla z titulu ceny emisních povolenek o dalších mnohrocentních bodů. Zároveň není jasné, jestli ten vrchol ceny emisních povolenek bude ta stovka EUR, o které se uvažovalo, nebo jestli půjde víc. Momentálně je cena 93, kdyby se to na té stovce zastavilo, tak bychom mohli říct, že inflaci, kterou jsme tady měli mít někdy průběžně do roku 2030, tak jsme si odbyli rychleji. Pokud ta cena emisní povolenky půjde dál nahoru, tak samozřejmě je to ještě dramatičnější story. Takže to jsou dva příklady toho, že nás inflace asi bude provázet déle a na závěr tohohle z toho úvodního vystoupení řeknu ještě jeden důvod, který je možná ještě dlouhodobější a to je napnutý pracovní trh. Důvod z toho napnutého pracovního trhu je zřejmý klesá podíl těch, kteří vytvářejí hodnoty proti těm, kteří jsou v důchodu a jen služby a zboží čerpají. A pokud tady existuje tenhle nesoulad, tak je to jednoznačně důvod, aby inflace zůstala vysoko nebo rostla. Mluvčí 3: Já bych se zeptal, paní Horské, pan Sobíšek tu zmínil zahraniční faktory, zmínil tu jeden domácí faktor, inflační. Česká Národní banka reaguje, jak reaguje, divot se zvedá, úrokové sazby. Působí to až strašidelně a já se ptám, do jaké míry je Česká Národní banka schopná inflaci zkrotit, pokud uvážím, že možná z větší části je ta inflace dovezená. Má smysl takové tempo, taková intenzita zjišování zazeb? Nebo je to v zásadě, to bude mít za efekt to, že řadatele hypotéky budou jaksi otráveni a otráveni budou I firmy, kterým bude zdražovat financování a potenciálně bude otráven I stát, kterému podraží dluhy. Má to smysl takto dělat a dělat to takto intenzivně? Mluvčí 2: Já vám moc krát děkuji za dotaz a také děkuji za pozvání do této diskuze. A jsem velmi ráda, že se mohu účastnit. A rovnou na dotaz vás Jaroslave, za mě zaprvé nemyslím si, že jde o nějaké, řekněme extra hořlavé a drakonické zjišování úrokových zazeb, které by nebylo adekvátní. Protože musíme se podívat, jak říkal správně Pavel Sobíšek, na tu strukturu inflace. A já s ním v tom souhlasím minimálně v tom, že část té inflace je dlouhodobá a strukturální, která má hodně co dočinění s nesouledem a možná I dlouhodobým nesouledem mezi navídkou a poptávkou. Ale pak je tam významná část té takzvané poptávkové inflace, která není jenom spojená s růstem mest, nejenom v České republice, ale ve spojených státech amerických a postupem času asi pravděpodobně I v Evropě. Ale v případě České republiky je také právě podpořena, a to Pavel zmiňoval, I možná příliš intenzivní podporou spotřeby domácností, té takzvané domácí poptávky během covidu. A stále velmi vysoké odložené spotřeby, kterou my vlastně stále vnímáme na tom trhu a tak trochu se I z pohledu centrálních bankéřů bojíme, kdy ta případná odložená spotřeba bude vrhnuta na trh. Já jenom připomenu, my si v rámci týmu počítáme takzvané nadvklady. My nepočítáme absolutní příroste vkladů domácností a firem, ale počítáme ten přírostek vkladů nad nějaký dlouhodobý trvalý trend, který byl před covidem. A tato úroveň nadvkladů se mimochodem během následujících měsíců loňského roku začala výrazněji snižovat, řekněme, každý měsíc o jednotky miliard korun. A vlastně na konci loňského roku jsme byli zhruba už o 40 miliard korun níž, než jsme byli v loňském roce. Jinými slovy, dochází již teďka k čerpání té odložené spotřeby a je to vrženo na trh. A výsledkem toho samozřejmě je, že ceny s tím také rostou. Takže za mě Česká národní banka musí reagovat na tak extrémní nárůst cen, který není tažen jenom tou nabídkovou stranou, ale je tažen I právě tou poptávkovou stranou. A kdyby byla, řekněme, přehnaná a, řekleme, krvelačná, tak by řekla ano, krvelačná bude, když by zvedala Centrální banka úrokové sazby na třeba hladinu s sedmi procent, kde mimochodem je I odhadovaná takzvaná míněnově politická inflace. A ona, Centrální banka, I dopředu avizuje, že nechce zvyšovat úrokové sazby na takovou určitou magickou hranicí, což je pět procent. A když se vlastně logicky zeptáte, proč zrovna pět procent, tak já sama jsem na to hledala odpověď a tu odpověď jsem našla v inflačních očekáváních. Když se podíváte na inflační očekávání domácností a firm, tak nenáhodou právě inflační očekávání v současné době se pohybují právě okolo pěti procent. Takže myslím si, že Centrální banka správně reaguje právě na ta zvýšená inflační očekávání a tomu přizpůsobuje I úroveň, na kterou chce svými úrokovými sazbami alespoň krátkodobě dosáhnout. A nechce a v žádném případě nemá ambice vyrovnat současné úrovně inflace svými úrokovými sazbami. Takže za mě je to nutné zlo, současné zvyšování úrokových sazeb. A myslím si, že je to zlo, které je menší, než kdybychom nechali tu inflaci probublávat ekonomikou. Trvale zvyšovali inflační očekávání I nad současné úrovně. Vytvářili tzv. mzdově inflační spirálu. To znamená, odbory by vzhledem k inflaci ještě výrazněji tlačili na růst mest. Dále by se nám zvyšovala inflace a samozřejmě ono nakonec I s tím růstem úrokových nákladů na dluh. Ať je to státu, fire nebo nás v domácnosti, by možná ta gradualistická metoda pozvolného růstu úrokových sazeb byla více bolestivá, než jak já tomu říkám šoková terapie. Rychlého růstu úrokových sazeb po nějakou dobu na vyšší úroveň, ale a to si myslím a budu se také v to uvozovkách modlit, že na konci letošního roku už naopak, sice pomaleji, pozvolna, budou už úrokové sazby zase klesat z těch vyšších úrovník, které možná ještě uvidíme. Myslím si, že ještě není konec vyšování úrokových sazeb v Česku. A myslím si, že ty sazby naopak zase budou klesat. Takže za mě a to možná lidi, kteří mít dramétu, může říct si I svůj názor člověka, který seděl v bankovní radě a v době navíc, v době velmi krizové, kdy byl útok na korunu, že někdy ta šoková terapie přináší menší náklady, než ta útrpná postupná strategie, která nás sice trápí dlouho a méně intenzivně, ale velmi dlouho. Takže pak ta boles už je nesnesitelná. Mluvčí 3: To bych se rovnou zeptal, pané Drmajara, jakou byste z pozice ex-bankéře České národní banky dal známku současné politice, současnému krocení inflace Českou národní bankou? Je to jednička nebo jak to? Mluvčí 1: To není jako vůbec snadné říct, protože teďka vlastně na tom pomyslném ringu, kde centrální banky bojují s tou inflací, možná proběhlo to první kolo. A v tom prvním kole, abych řekl, obrázně řečeno, že ČNB vyhrála nad ECB. Protože když jsme někdy v září vřínu diskutovali s šéfkou Evropské centrální banky o tom vývoji inflace, tak vlastně panovalo docela silné přesvědčení, že víme, o co jde a poměrně rychle to bude pryč. To přesvědčení vycházelo v zásadě z toho, že jsou tam dva hlavní faktory, které není ceny ženou nahoru. Podle teda mých analýz, to vidím trošku jinak než Pavel, ten nejrychlejší driver v Evropě na konci roku byl růst ceny plynu. Protože růst ceny plynu sebou vytahl stejně rychle nahoru růst cen elektrické energie, či dotkosto nejenom podniků, dotkosto I retailů, spadlo to do cenových indexů a ta krize, nebo respektuje ten velký nárůst plynu, začal globálně, ale v Evropě to zřejmě podpořilo rostoucí napětí mezi Ruskem a Evropskou unii, které se také promítlo zřejmě do toho, co Gazprom udělal se zásobníky plynu a jak vypadaly dodávky z Ruska. Čili to je jeden faktor. A druhej faktor jsou ty chybějící čipy, které v řadu výrobků, protože se omezila jejich nabídka, tak ceny vytlačily nahoru. Je tam samozřejmě ta logistika, o které Pavel mluve, která se týká dokonce I těch výrobků, v kterých ty čipy nechybí. Byly to v zásadě faktory, o kterých tehdy se vedla taková diskuze, tak za půl roku plyn klesne, on tedy opravdu začal klesat, ty čipy dojdou a budeme z toho pryč. A vlastně relativně málo se uvažovalo o tom, jak byle vypadat ten průsek inflace třeba do mest. A teďka už v těch čísech vidíme, že vlastně ten růst cen probíhá ve všech součástích toho spotřebitelského košty, kdy samozřejmě nejvíc třeba v těch energích a v dopravě a v souvislosti s tím se navyšuje růst mest. Čili už ani ECB a vlastně nikdo nemluví o tom, že je to epizoda, kterou jen tak přežijeme a zapomeneme a nebude mít žádné důsledky. Čili to první kolo proběhlo a ten výsledek je jasný, že to bude trvat nějakou delší dobu. Samozřejmě pesimista by také mohl říct, že se nám začne vracet ta extrémně uvolněná měnová politika, která tady byla možná třeba pro 15 let a možná také to, že vlastně a Pavel o tom mluvil, ta nabídková strana té ekonomiky, která dřív byla vnímána jako něco, co dodává jakékoliv množství zboží v jakémkoliv čase za velmi nízkou cenu, tak na jednou chvíli třeba bude diktovat ty tempa. Tak kdyby se tohle všechno sešlo, tak jsme v úplně jiném prostředí, než jaké jsme těch posledních 15 let prožívali. Ale nyní teďka vlastně k té otázce. Za prvé zhlediska, myslím si, že rozhodnutí centrální banky naší, že to neprospí, ale bude něco dělat, bylo správné. Rozhodnutí ECB, která naopak zdůrazňovala, že důležité je nic nedělat, správné nebylo. Čiže to je to první kolo. Ale samozřejmě, co se týká kalibrace, gradace těch kroků, tak je zásadní ne to, kde je nyní ta inflace, což je samozřejmě znepoklivě vysoko, ale kde bude za rok. A to už je trošku složitější otázka, protože opravdu ten zemní plyn by z toho měl klesnout. Podle mých kalkulací zase ty povolenky toho tak strašně moc neudělají, ale je pravda, že Pavel to pojímá určitě mnohem komplexněj, než se na to dívám já. Já se dívám hlavně na ten průsak do ceny energii, kde tam je opravdu nejzásadnější ten plyn, ale zároveň ten průsak do mest, tam prostě nějakou roli hrát bude. Naše centrální banka má svým způsobem výhodu, někdy je to taky nevýhoda, že vlastně my tu inflaci teďka krotíme přes kurz. Centrální banka ho zvýší úrokové sazby tolik, aby posílil dostatečně kurz a ten kurz je rychlej kanál, kterými sundáme tu inflaci přes dovozní ceny a taky přes konkurenci dovozních cen k výrobcům domácím. Čiže to je kanál, který funguje mnohem rychlej než ten úrokovej kanál, ale tenhle kanál třeba Evropská centrální banka nemá k dispozici, protože jednak ty její akce na kurz EURUSD nejsou tak zásadní, ale hlavně dolar nehraje takovou zásadní roli jako měna pro vývoj inflace v Evropě. Čiže tady je jako určitý rozdíl a další podstatný rozdíl je v tom, že v eurozóně a my jsme zrovna včera o tom měli velkou diskuzi, inflační očekávání je docela pevně ukotvené na těch dvou procentech. Čili proto vlastně Evropská centrální banka, I když podle mě neúplně oprávně, stále váhá jak radikálně postupovat, protože věří, že ty inflační očekávání vlastně nějakým způsobem způsobí, že ta inflace určitě nebude v tom řádu problémů, o kterém před chvilkou mluvila Helena. Čili je to první kolo toho boxerského zápasu a myslím si, že vyhlašovat vítěze k tomu, to bude ještě potřebovat jako několik kol. Pro mě je také samozřejmě otázka, jaký dopad na českou ekonomiku bude mít, když vlastně ty naše podniky budou operovat v jiném měnově politickém prostředí než ti naši konkurenti třeba ze Slovenska. Protože ty vyšší úrokové sezby samozřejmě znamenají, že budeme mít dražší úvěry. Pravděpodobně ty vyšší úrokové sezby a to je vlastně cíl České národní banky vedou taky k tomu, že bude posilovat směnej kurz či dostane to do určitýho stresu exportéři. Zadem k tomu, že ta ekonomika po pandemii vypadá velmi silně a pravděpodobně budou prováděny masivní investice, rozvoj podniků, tak se to u nás promítne. Ale na druhou stranu tady souhlasím s Helenou, v případě, kdyby ty centrální banky se dopustili chyby a došlo by opravdu k vytvoření silných a persistentních inflačních očekávání, tak na tom opravdu vydělá málo kdo. Čili je to strašně těžké soudit, v každém případě v tom prvním kole analytici České národní banky podle mého názoru zvítězily nad analýzami ECB, protože myslím si, že nějaká měnově politická reakce od toho konce minulého roku byla na místě. Jakoliv je třeba mít opravdu na paměti, že u nás možnost zkrotit ten kurz, tu inflaci přes posílení kurzu existuje a to třeba FED nebo Evropská centrální banka nemá. Mluvčí 3: Já bych se dotkl z pozice spotřebitele, potenciálního investora otázky, na kterou vlastně jsme tady úplně konkrétně zatím nedostali opověď, ale mě by zajímalo trajektorie růstu nebo vývoje inflace, kterou očekáváte. Zeptal bych se konkrétně asi každého postupně z vás, jestli byste nám řekli, kde vidíte inflaci za rok, řekněme meziroční inflaci, s jakou budeme začínat příští rok a potom nějaký řekněme středně dobrý výhled, pokud máte pocit, že ta inflace s námi tady zůstane déle, jak alespoň tak ta hrozba v současnosti vypadá. Já bych začal panem Sobíškem, jestli by nám prozradil ze své křišťávé koule, když samozřejmě má sofistikovanější metody. Ne, omlouvám se, máte slovo. Mluvčí 0: Tak, já začnu inflací na konci tohoto roku. Přiznám se, že tenhle den nějak úplně, příští den, nemám úplně v hlavě, ale konec letošního roku, to znamená prosinec, vidíme inflaci mezi 6,5 a 7 %. Jsme v tomto směru, řekl bych dokonce, mírně optimistištější než Česká národní banka sama, ale ten jediný důvod je zřejmě rozdílný odhad lednové inflace, která bude zveřejněna už nejbližší pondělí. Takže je možné, že v lednu ten názor malinko změníme. Nicméně podstatně důležitější je, kam ta inflace se bude sunout poté, protože ten tlak, který teď pozorujeme, tak se dostává do inflace a se trvává tam 12 měsíců a pak vypadne. Čím výš bude inflace v tuto chvíli, tak tím je v některých segmentech I větší šance, že pak bude ta korekce cenová směrem dolů, to znamená, bude inflace po těch 12 měsících klesat dokonce rychleji. A ten střednědobý horizont já už teda nevidím na dvou procentech. Tam, kde by ho chtěla Česká národní banka mít, je to spíš někde mezi dvěma a půl a třemi procenty. A to právě z těch důvodů, o kterých jsem mluvil, včetně emisní povolenky, kde teda jenom dovysvětlím, že my počítáme ten efekt opravdu komplexněji, protože cena emisních povolenek se dostává do cen všech takzvaně špinavých energí a energie máme vlastně obsažené ve všem zbožím a ve všech službách, které v této zemi konzumujeme. A input-output v tabulky naštěstí umožňují toto celkem spolehlivě vyčíslit. Mluvčí 2: Tak, když se budeme bavit o začátku roku, očekáváme za nás inflaci, kde ji má mimochodem I Česká národní banka. Na úrovni 9,4 procenta, ale bohužel, jak to bývá, leden může přinést mnoho překvapení. Takže nelze vyloučit, že by inflace mohla začít opravdu dvuciferným číslem, to znamená překonat hranici 10 procent, ale s příchodem letní topné sezóny věříme, že inflace začne výrazněji zpomalovat, ale ke konci roku, a tady se shodnu s odhadem Pavla Sobíška, se může inflace pohybovat nad hranicí 5 procent. A další vývoj bude opravdu záležet nejen na srovnávací základně, ale také na tom, jak se budou vyvíjet ty klíčové položky z potřebního koše, které do posud táhly inflaci nahoru a které byly odrazem také té, řekněme, trochu trvalejšího nesouladu mezi nabídkou a poptávkou. Tady narážím nejen na tu zmíněnovanou logistiku dopravní, ale také I hlavně ceny energii. Abychom nemluvili jenom o tom absolutním čísle, tak myslím si, že zajímavé se podívat I do střet té inflace, protože to je velmi zajímavé, když posloucháte například prodejce maloobchodního zpotřebního zboží, tak oni vám vysvětlí, že některý růst cen je způsoben také tím, že není dostatek zboží a většina firm, která si může vybrat, jestli pošlet do našich obchodů zboží, které má vyšší přidanou hodnotu, má tam vyšší marži, takže pak ve výsledku v obchodech máme dispozici pouze drahé modely dražšího zpotřebního zboží, ať je to myčka, ať je to ledníčka nebo také automobilu. A zdá se nám I subjektivně, že ta inflace je vyšší. A já právě věřím, že s ohledem na ustanovení výrobních řetězců a na to, že se výrobní řetězce zase vrátí do původního, řekněme, propojeného stavu, se zase začne obnovat ta nabídka v té široké škále. Od těch levných výrobků s vyšší marží pod ty drahé výrobky s vyšší marží. A I ta vnímaná inflace pro nás, pro spotřebitele, kteří jsou například moceni vyměnit myčku, koupit nové auto, bude I vnímaná daleko méně citlivě. Takže za mě I takový ten spotřebitelský vhled do té inflace je velmi důležitý, protože teď v téhle inflaci právě vidíme I ten nárůst cen, který je vidětelný právě u toho zboží s vyšší marží a s vyšší přidanou hodnotou u těch vyšších modelů a tím pádem I dražších modelů. Mluvčí 3: Já bych se zeptal pana Niedermayera, hned několik známých v poslední době mi říkalo, že hodlá říct šéfovi o to, aby mu zjišli plát. A to dokonce o víc než o meziroční inflaci, ale hodlají si spravit chuty I za ten předchozí rok, kdy byla inflace posledně níž. Nicméně byla podprahová v zásadě natolik, že většina lidí si o zvýšení plato neřekla a aniže to zřejmě neprošlo. Nakolik se může to současné inflační očekávání odrazit v masivním růstu mest a tím pádem jako přeměnit systému dlouhodobě a přeměnit se v nějakou podobu, Mluvčí 1: Tak to je to, co právě chce centrální banka naše tom zabránit. A určitě jí to nebude usnadňovat to, že ten náš pracovní trh je zjevně přehřátý. Čili stejně tak, jako na tom trhu zboží, ti dodavatelé najednou začínají hrát prým nad těmi odběrateli, tak na tom pracovním trhu zaměstnanci často budou v lepší pozici pro vyjednávání, než jejich zaměstnovat. Či určitě v řadě sektorů tady toto bude možné, ale co se týká té inflace, pro mě je docela podstatná věc, co se stane se směným kurzem. Protože centrální banka počítá, že přesto, že bude držet vysoké úrokové sazby, tuším v tomto roce, tam očekává průměr někde 4,3%, tak přesto počítá, že neposílí směný kurz. Pokud by k tomu došlo, tak opravdu ta inflace bude klesat pomalu. No, sice z toho vypadnou ty šoky, způsobené zejména tím nárůstem cen energii na konci minulého roku. Po 12 měsících nám tu hodnotu mezirační inflace opustí. Nicméně to rychlé snížení inflace by bylo spojené s tím, že by směný kurz měl v souladu s ekonomickou teorií, protože budeme mít otevřený zřejmě poměrně významný úrokový diferenciál, který by měl víc posílit. Pokud se tady tohle nepovede, tak opravdu asi nebudeme směřovat k nějakým dvěma procentům. A viděl bych to tak, jak to vidí Helena I Pavel, to znamená, že budeme směřovat někam zřejmě k nějakým třem nebo čtyřem procentům, protože tam bude hrát roli jednak ta poptávková inflace, o které, myslím, Helena mluvila na začátku. Bude tam hrát roli vývoj natruhu práce, o kterém tady vlastně hovoříme všichni. A to znamená, budeme v trošku jiný situaci. Když to porovnávám s tou diskuzí v té eurozóně, tak znovu opakuju to, že eurozóna nebude moc použít ten kurzový kanál na rychlé snížení inflace. Je pravda, že v eurozóně je velmi nízká nezaměstnanost na standardy eurozóny, je to tušímkovém 7%. Nicméně, to je stále ještě míra nezaměstnanosti, při které při nějakých vhodných strukturálních opatření by na tom trhu práce nemuselo být tak těsno. Takže ta naše situace je přece jenom o trošinku jiná, stejně taky jako je jiná situace Evropy proti Americe, protože ta americká situace je zase blížší té naší. Tam je opravdu viditelné přehrátí ekonomiky, zejména na tom pracovním trhu a když se sejde takovýto nákladový šok, který se u nás odehrál, a který vystřelí tu inflaci nahoru s přehrátým pracovním trhem, na kterém opravdu ti zaměstnanci zatím svým šéfem jdou a říkají mu, že je třeba s tím něco udělat, tak je možné, že ten návrat té nižší inflaci bude trvat poměrně dlouhou dobu a já jsem vlastně s tím způsobem překvapený z toho, že ty inflační očekávání v eurozóně jsou tak nízká a říkám si, do jaké míry zatím stojí nějaké robustní ekonomické analýzy a do jaké míry to spíš není výsledkem toho, že vlastně v eurozóně je inflace dlouhodobě podstřelovaná, ale uvidíme. Mluvčí 3: Zde mě se shodneme na tom, že jedním z faktorů, které přebuje inflace bude nebo respektive určitě je relativně marnotratná politika státních financí v pandemických letech. Schodky byly obrovské a přispěly k tomu, že spotřebitelská poptávka zažila strmní růst. Na stole máme nový rozpočet, který má předpokládání jehož schode ke výraze niž, než byl původní. Pomůže nový rozpočet stlačit inflace, respektive je navržený tak, že dává smysl pro českou ekonomiku a dává naději v tom, že některé negativní trendy, které tu panují, se alespoň zvolňují. Pane Horskou bych požádal jako první odpověď. Mluvčí 2: Děkuju za toto téma, protože myslím, že fiskální politika nebo rozpočtová politika by měla být součástí tohoto boje s inflací a se stabilizací ekonomiky, protože bez toho to je jako když pošelte vojáka do pole a má jenom jednu nohu. Takže to je úplně stejné, je potřeba řídit vlastně tu zborářskou politiku minimálně přes obě dvě nohy, to znamená fiskální a měnovou. A vlastně do posud to bylo tak, že minimálně loňský rok utahovat kohouty začala jenom měnová politika, zatímco rozpočtová politika vlastně šla proti měnové politice. Takže to je jako kdybyste se chtěli rozejít doleva a doprava zároveň a skončíte na jednom místě. Takže za mě jakýkoliv posun směrem k nižším schodkům je dobrý posun. Můžeme se bavit, jestli je to dostatečné a nakolik je možné balancovat utažení rozpočtové politiky přes transfery a domácí spotřebu, aniž bychom zároveň nějak výrazným způsobem ovlivnili rekonmalescenci české ekonomiky po zásahu pandemii. Nakolik je potřeba vlastně schladit domácí spotřebu, nakolik je naopak potřeba naopak stimulovat investice do ekonomiky, do ekonomiky, která je dlouhodobě podinvestovaná, protože jenom se podívejte na dopravní infrastrukturu, ale také I infrastrukturu digitální a také rozvoj pracovních sil, o kterých tak trochu vlastně mluvil I Luděk Niedermayer s tím, jak máme přeřátý trh práce. Takže za mě je dobře, že vláda připravila nějakou konsolidaci veřejných rozpočtů. Nicméně, tady jako makroekonom musím říct, že vlastně letošní rok není tak úplně klíčový. Klíčový svým způsobem budou následující roky a tam bude potřeba udělat spíše razantnější, ne tak samozřejmě rychlé, protože na to čas tato vláda neměla dělat nějaké zásadní hlubší strukturální změny, ale ty příští roky budou právě o těch strukturálních změnách ve veřejných rozpočtech a to samozřejmě bude bolet. To samozřejmě bude vyvolat nevoli těch institucí, osob, firem, podnikatelů, kteří byly napojeni na tu strukturu veřejných financí. Nebude to určitě velmi vítáno, ale je to potřeba udělat, pokud chceme opravdu nastavit nějaký ozdravný proces ve veřejných financích a budeme muset nutně se podívat na ty mandatorní výdaje, které v současnosti zaujímají tři štvrtě výdajů v státního sektoru a když se podívám jenom na stát, tak vlastně výdaje jsou větší než příjmy očištěné o příjmy z evropských fondů. Takže jenom to ukazuje, že výdaje, které máte dány se zákonem, tak vlastně my je nejsme schopni ani pořádně profinancovat v době, kdy obzvlášť ekonomika, nedej Bože, by zase začala zpomalovat. Takže je potřeba udělat opravdu tyto změny a tyto změny se musí začít připravovat už v letošním roce, že poté, co bude vlastně schválen rozpočet na tento rok, tak I hned bude muset ministerstvo financí s ostatními odpovědnými institucemi začít připravovat rozpočty na další roky a tam to bude ještě větší a větší krutější boj, protože půjde opravdu o řezání do toho tučného a všichni se podle mého názoru budou bránit. Ale mám je říct stručně, ano, nastoupili jsme správnou cestu, je to ale první krok na cestě k nějakým, řekněme, meřeným rozpočtům, které by měly podporovat makroekonomickou stabilitu v české ekonomice a měly by vlastně zabránit dalšímu přikrmování inflace v České republice. Mluvčí 3: Tak se zeptal pana Subíčka, koho bude návrat té makrostabilitě zadiska fiskálu bolet. Zadiska to je výdělové strany, kdo k tomu, kdo nedostane, kdo dříve dostal a na opačné straně otázka daní. Vyhneme se růstu daní nebo nakonec se z toho stane z vyšších daní nevyhnutelnost? Mluvčí 0: Těžká otázka. Já bych zopakoval, že naprosto souhlasím s Helenou, že podstatné, co se ve fiskální politice bude odehrávat, začne tímto rokem, kdy začne příprava rozpočtu roku 2023. Doposladní změna rozpočtu, tak jak ji připravila tato vláda proti původnímu návrhu předchozí vlády, je krok s fráným směrem, ale krok, který má samozřejmě obrovský limit v tom, že nebyl čas na jakékoliv legislativní změny. Příští rozpočet už musí být s promyšlenou přípravou v legislativní oblasti, která jednoznačně zotoví na to, na co jste se, Jaroslav, ptal. To znamená, zda se obejdeme bez zvýšení některých daňových sazeb a na koho dopadne to šetření, které nepochybně musí být součástí. Kdybych měl říct svůj odhad, tak si myslím, že bez zvýšení daňí se neobejdeme. Pokud máme strukturální deficit, který v tomto okamžiku je zhruba 200 miliard korun, bude zajímavé, jestli se na tomto čísle shodujeme, všichni, kteří na tomto semináři mluvíme, to znamená, že o těch 200 miliard korun by se v nějakém nepříštdlouhém horizontu měly veřejné finance stabilizovat, tak to podle mě nepůjde udělat jenom z té jedné strany, to znamená šetřením. Bude nutné zapojit I druhou stranu. A tady možná mě napadá zajímavé srovnání s Německem v oblasti superhrubé mzdy. Superhrubou mzdu měli Němci také před nějakými 16 nebo 17 lety a také se jí zbavili, ale podstatně jiným způsobem než my. My jsme se jí zbavili, otázka je, jestli natrvalo, ale tím způsobem, že se o příslušnou částku snížilo příjem státního rozportu. Němci si řekli, superhrubá mzda je vlastně způsob, jakýmsi pracující předplácejí služby státu za dobu, kdy budou tyto služby čerpat, ale už nebudou přispívat do toho státního rozpočtu, to znamená v době odchodu do penze. A tím pádem Němci měli důvod, proč postupně překlápět superhrubou mzdu, která se snižovala, nebo její zdanění se snižovalo, do zdanění důchodu. Myslím, že to je geniální způsob, který, otázka je, jestli jsme náhodou nepropásli ten správný okamžik pro zavedení tím, že jsme se nejdřív zbavili toho příjmu a teď nám bude někde chybět. Mluvčí 3: Každá dlouhá cesta, jak praví čínské přísloví, lečí na prvým krokem, stejně tak I k fiskální stabilizaci. Já bych se zeptal pana Niedemajera, první krok vypadá zatím, že je správným směrem, ale každá dlouhá cesta nese riziko klopítnutí a zlomení nohy. Myslíte, že udržíme ten dobrý kurz, který zatím tak nějak byl představen, nebo zklouzneme zpátky někam do fiskálního pekla? Mluvčí 1: Já teďka asi budu mluvit spíš jako ekonom a jako postanec Evropského parlamentu, než jako člen strany, která je součástí vládní koalice. Ale já mám pocit, že v tom prvním kroku, který je, myslím si, že vláda měla plné právo, a je dobře, že to udělala, vyčistit ten rozpočet, který zdědila, protože v něm opravdu byly věci, které by tam neměly být. Ale ten zásadní problém je, a Pavel to tady řekl zcela jasně, zásadním problémem je strukturální deficit. A zásadní otázkou je, kde s tím rozpočtem chceme být za nějakých čtyři, pět let. Já bych byl rád, kdybychom opravdu za ty čtyři, pět let sestavili rozpočet za předpokladu, že ekonomika se bude vyvíjet průměr s deficitem někde kolem 1% HDP. Což znamená velmi významné snižování toho strukturálního deficitu, který je dneska zřejmě někde kolem čtyřech, možná pěti procent. Já bych byl rád, kdyby ten odhad Pavla, že je to dvěstě, byl správný, protože ty analýzy ještě před časem spíš naznačovaly, že by to měla být trošku víc. A nejsem si jistý, jaký podíl těch opatření, které by dneska zveřejněny opravdu cíli na ten strukturální deficit. Já bych možná tady navázal na tom, o čem mluvil Pavel, protože kdybychom si to chtěli hodně zjednodušit a vycházejí z toho, že ten strukturální deficit je zhruba 200 miliard, tak vlastně víme, jak k němu došlo. 100 miliard bylo nesystémové, I když třeba velmi dobře zdůvodněné skokové navýšení, které jich přijmu. Můžeme jmenovat tři, které se na tom podílejí, mnoha desítkami miliard. Je to vyšší než zákonem anticipované zvyšování penzí, je to znásobení příspěvků za státní pojištěnce a jsou to peníze do školství. Tyto tři položky vlastně dělají řádově 100 miliard, jako řekněme, nějakého nadstandardního navýšení výdajů. A 100 miliard dalších tvoří pokles příjmu státního rozpočtu, z čehož největší část hraje ta superhruba vzdále. Nezapomeňme, že velkou ránu také bylo například zrušení daně z převodu nemovitosti a některé další jednotlivé kroky. Čili máme tam zhruba 200 miliard tady těchto strukturálních opatření a proti nim, hold, musíme přijít s nějakými jinými strukturálními opatřeními. Abychom se dostali, řekněme, na ten, kdybychom si řekli, jednoprocentní deficit nějakých 50-60 miliard. Jedna možnost je opravdu příjmou ty strukturální opatření, jak na straně příjmu, jak na straně výdajů. Kdyby to bylo na straně výdajů, tak ale musíme počítat, že ten stát začne opravdu poskytovat viditelně jiné služby svým občanům anebo na straně příjmu, jak říkal Pavel s výšením daní, anebo pokud to, nad čem jsme se shodli před nějakou čtvrthodinou, že nás bude provázet vyšší inflace, samozřejmě se to dá řešit způsobem využitím inflační daně. To znamená, že vlastně budou klesat reálné hodnoty těch státních výdajů, což je vlastně jenom v jiné formě to, že budete víceméně proporčně škrtat všechny výdajové položky rozpočtu. Je ale jasné, že ani jedna z těchto cest není něco, co by něco nestálo. Stejně tak, jako ta rozpočtová expanze někomu výrazně pomohla, tak stejně tak ta korekce té expanze se dotkne lidí a je politické rozhodnutí, kterých těch skupin se to bude dotýkat. Já jenom považuju za důležité, abychom se vrátili k té rozpočtové odpovědnosti, protože jsme malá ekonomika, jsme navíc malá ekonomika, která se rozhodla fungovat s plovoucím kurzem, čili nemáme různé ochranné mechanizmy, které nás chrání třeba v případě, kdybychom začali mít trošku problémy s refinancováním státního dluhu. Čili si nemůžeme příliš znepokojovat ty investory, který nakupují státní dluhopisy. Čili ten první moment podle mě je, že bychom měli mít plán, že věm, nějakých 4-5 let se opravdu dostaneme do úplně jiné rozpočtové kondice, ve které jsme a potom je samozřejmě politická diskuze, jestli k tomu dojde dominantně na straně příjmu, dominantně na straně výdajů anebo jestli to necháme odehrát ve formě nějaké inflační daně, což podle mě není ta dobrá cesta, protože je to taková neřízená cesta k postupnému snižování investit státu a zhoršování jeho služeb. Ale je to politické řešení, čili samozřejmě existuje teoretická možnost to udělat bez navýšení příjmu. Je otázka, jaké by byly dopady na fungování naší společnosti. Mluvčí 3: Já bych tenhle blok týkající se veřejných financí uzavřil zase jednou společnou otázkou. V posledních dnech v společnosti rozpočtová obrad, který působí pohledem posledních let, skoro jako utopie, a je to vyrovnaný rozpočet. To žádal bych asi zase z vás postupně, třeba začneme paní Horskou, je to realistické případně kdy, nebo je to něco, co asi řada z nás možná vůbec nenastane a nepozná? Mluvčí 2: Tak já bych chtěla být poslem dobrých zpráv, ale asi nebudu, protože bych se, řekněme, zpronevěřila mému čistému svědomí a s mému povolání a mým výpočtům, které mám. Co se podle mého názoru podaří a nebude to vyžadovat nějaké drakonické úspory, ale samozřejmě měly by tady být, tak je možné se dostat před tu tzv. tu aspoň minimálně původně magickou hranici 3 % hlubého domácího produktu. Pokud je ekonomika v následujících třich letech prosté a budeme mít I o trošičku průměrně vyšší inflaci, tak se můžeme vlastně zklouznout zpátky pod hranici 3 %, pokud budou dál hledány každým rokem nějaké drobné úspory. Ale neznamená to, o čem tady všichni mluvíme, o tom, že je potřeba nastavit opravdu dlouhodobě održitelné veřejné finance, protože tady to zklouznutí vám vůbec nevytváří prostor pro řešení důchodové reformy, pro řešení reformy ve zdravotním systému, řešení problémů ve školství, ve vědě, ve výzkumě a rozvoji ekonomiky jako takové. To znamená takové to pasivní zklouznutí po 3 % by vlastně tak nějak šlo tak trochu samo právě za pomocí tzv. inflační daně a růstu ekonomiky, pokud nepřijde zpomalení. Ale to není asi to, o čem my tady v té naší skupince voláme, protože to není to skočirování té strukturální disbalance ve veřejných rozpočtech, která je tam tvrdě zabudovaná. Protože za mě, jak říkal Pavel Subíšek a chtěl vlastně, vyzval nás, ať se k tomu vyjádříme, když si podíváme, že strukturální schodek je opravdu mezi 4,5 a 5 %, tak vlastně by to vyžadovalo konsolidaci spíše na úrovni 270 až 300 miliard korun. Samozřejmě v cenách budoucích. Za mě je to docela velká částka, která bude vyžadovat opravdu změnu mnohých systémů, to znamená bez toho, jak už jsem zmiňovala, bez změny mandatorních výdejů, bez změny často I systémového nastavení některých zákonných norem od důchodového, sociálního či zdravotního systému, to bohužel za mě nepůjde. A ta čistá nula je podle mě něco, co je z mého uhlu pohledu na následující 4 roky jako nerealizovatelné. Řekla bych přehnaně ambiciozní a spíš opravdu bych volala to slovo nerealizovatelné a myslím si, že je lepší možná za cenu nějakých přechodných nákladů zaměřit se na to, jak připravit důchodový, sociální, zdravotní systém, ale I trh práce, tedy vzdělalnostní systém na ty výzvy, které nás čekají a to hlavní asi výzvou je stárnutí obyvatel, ale také přesun k moderní formě nebo k nové moderní ekonomice, která bude vyžadovat od zaměstnanců větší flexibilitu, možná jiné dovednosti a věci, které budou od nás, od každého z nás vyžadovat nějakou změnu. Že bohužel tu černou nulu já v tom horizontu, ze kterého moje křišťánová koule je schopna vidět, tak tam bohužel tu černou nulu nevidím. Mluvčí 3: Pokud má pan Niedermayer před sebou svojí křišťávou kouly, ukazuje zhruba to samé, nebo hýří světlejšími barvami, nebo ukazuje stíž nějaké ošklivé odstiny šedi? Mluvčí 1: Jako vyrovnaný rozpočet, to by byla souhra neuvěřitelných okolností a trochu účetní kreativity, což by se možná sice dalo vytvořit, ale určitě by to nemělo tu hodnotu a o tom hlena mluvila. Já myslím, že základem by měl být ten plán opravdu snižování toho strukturálního deficitu o více než o půl procenta, což je to, o čem se obyvka v České republice mluví. A samozřejmě teď existuje velká nejistota ohledně toho, jaký je ten strukturální deficit, protože ten se určuje podle pozice ekonomiky v ekonomickém cyklu pomocí output gapu a o tom po pandemii víme hrozně málo. Kdybych chtěl říct, co je určitá naděje pro to, jak by se daly ty rozpočty dát rychleji dohromady, kdyby tam existoval ten jasný komitment, který opravdu musí zahrnovat všechno to, co říkala Helena. To znamená podívat se na ty takzvané mandatorní výdaje. Ona u nás mandatorní je synonymum jako neměný, což samozřejmě vůbec není pravda, protože mandatorní výdaj se prostě změní tím, že se změní ten zákon, který ho určuje a k tomu stačí parlamentní většina, kterou tato vláda disponuje. Ale důležité je si uvědomit, že v těch následujících, řekněme 6 letech, my získáme z rozpočtu Evropské unie minimálně 1000 miliard. A za určité okolnosti to ještě může být větší částka. Což je samozřejmě úplně nepředstavitelná suma z hlediska našeho rozpočtu. Těch let je poměrně málo, čili se bavíte opravdu o řádově 150 miliardách ročně a bude strašně záležet na to, jak efektivně je využijeme. Přičemž to efektivní využití není to, že vlastně rozpočet ušetří na investicích, který nechá zaplatit těmi evropskými penězi, ale to efektivní využití je, že tyto peníze opravdu dramaticky posunou výkon té ekonomiky. A samozřejmě, kdybychom měli dobrý fiskální plán a kdyby se nám podařilo I za přizpění těchto peněz výrazným způsobem oživit ekonomický růst, a znovu připomínám, 1000 miliard je částka, která je úplně mimo představy kteréhokoliv ministra financí a vlastně to, co jsme v minulosti tady zažili. Je to zhruba dvakrát tolik, co bylo těch evropských peněz v minulosti, protože do toho vstupuje jak ten krizový fond, tak zejména opravdu velkoryse, transfery na podporu dekarbonizace naší ekonomiky. Tak kdybychom tyhle peníze využili, tak je možné, že bychom se mohli posunout dál, ale jakoliv je atraktivní dotlačit rozpočet do nuly, tak o tom to není. Je to o tom, abychom opravdu udělali ty velké věci, o kterých mluví Helena a zároveň snížej strukturální schodek na nějakou hodnotu hluboko po 3 % a podle mě ta cílová hodnota pro tuto vládu na konci jeho vládnutí nemůže být vyšší než 1 až 2 % a v žádném případě 2,95, to prostě by bylo úplně špatně. Mluvčí 3: Jak jsme se tedy rozveděli, tak věrovaný rozpočet nejenom, že zřejmě utopí, ale ani by nebyl pro českou ekonomiku tím nejlepším řešením. Zeptal bych se pana Sobíška, myslíte si, že těch současných 280 miliard schodků, se kterým počítá návrh rozpočtu, bude první rok nové vlády nejhorším fiskálním rokem v jejím funkčním období, pokud tady se trvá po celou dobu tahle ta vláda? Nebo vidíte nějaké jiné scénáře, třeba že přijde ještě nějaká horší situace než letos? Mluvčí 0: Tak bylo by hodně špatně, kdyby v dalších letech dosáhla tato země horšího výsledku než 280 miliard, který je plánovaný na tento rok. To by pravděpodobně znamenalo buď to, že si vláda neodpracovala to, co se od ní očekává, to znamená legislativní změny by nevedly k tomu snižování strukturálního schodku, anebo by tam musel být velký a nečekaný problém vzhlediska výpadku ekonomiky. To se samozřejmě vyučit nedá, nikdo to neumí předpovídat, ale I za takového stavu víc než 280 miliardy bylo opravdu hodně špatně. Z mého hlediska nejde o to usilovat o vyrovnaný rozpočet ve střednidobém horizontu, ale udržitelný rozpočet. A pod tím pojmem udržitelný já si představuju rozpočet, který by ve strukturálním podobě neměl větší než jednoprocentní schodek. Ten jednoprocentní schodek si prostě země, pokud normálně ho spodaří, tak může dovolit. A pokud není předlužená, což Česko zatím není. K tomu bychom měli ve střednidobém horizontu snižovat, ale jak už tady říkali mi předřetníci, rozhodně se tam nedostaneme automaticky, ale jenom tím, že na tom bude vláda po dobu více let intenzivně a systematicky pracovat. Mluvčí 3: Mluvíme o měnovém výhledu, fiskálním výhledu. Pojďme to tedy zobecnit na obecně ekonomický výhled jako takový a co nás čeká a srovnejme si to s ekonomikami, se kterými se měříme s průměrem Evropské unie, řekněme. Já bych požádal pana Niedermejera, jestli by nám předestřel nějaký scénář konvergence české ekonomiky k průměru Evropské unie. Zatím pořád na něm nejsme, pokud se teda nevyzdvihneme a nepostavíme na pědestal Prahu, tak jako celé, jako Česko jsme pořád někde pod průměrem a tempo té konvergence, řekněme, se zastabilo a podle všeho zřejmě vlastně v minulém roce došlo I k divergenci. Jak to vidíte dál? Ustrhnuli jsme nějaké fázy konvergence nebo se to obrátí v dobré? Mluvčí 1: Tu divergenci jsme podle mě způsobili obrovským a tragickým nezvládnutím pandemie. Já věřím, že my bychom jinak měli být na nějaké konvergenční lince. V četu jsem se tam všiml, že je tam dotaz vlastně, jak to vidíme s růstem ekonomiky. Já bych to s tím spojil. Tak především opravdu za toho posledního půl roku došlo k velkému přehodnocení pohledu na vývoj ekonomiky. Vlastně ještě před půl rokem nebo něco víc před půl rokem vlastně jsme dávali dohromady nějaký balíček na podporu ekonomik po překonání pandemie, protože se očekávalo, že ty ekonomiky se z té pandemie dostanou velmi slabé a bude třeba jejich intenzivní fiskální podpora. Zapojil se do toho evropský rozpočet a proběhlo pár měsíců a vlastně najednou se všichni bavíme, prakticky všichni o tom, že ekonomiky jsou buď to hodně nebo velmi hodně přehráte. Čiže I teďka krátkodobě ta perspektiva toho vývoje ekonomiky vypadá opravdu podle mého názoru dobře a myslím si, že bychom se mohli dostat na nějaké růsty, které budou třeba jako viditelně nad nějakými třemi procenty. Já si teďka rychle dívám vlastně jakou tam má prognoza Centrální banka, ale myslím si, že by nás mohli opravdu čekat docela slušné růstové roky a lepší než třeba vidím teďka v prognozi ČNB, ale myslím si, že zásadní otázka je ta konvergence, protože v té ekonomice se budou dít jako teďka velké věci. Jednak to vypadá, že to oživení pro pandemii je intenzivnější než se zdá, ale hlavně opravdu ty ekonomiky v nich startuje ten proces příprav na tu dekarbonizaci. A to je prostě velká změna. A vlastně makroekonomicky to podle mě sebou nesé dva jevy. Jeden jev je velké navýšení investic. Já jsem tady o tom trošku mluvil. Ty chuťší země dostanou obrovskou podporu z evropských fondů na tady tyto investice, ale vlastně drtivá věčna těch investic bude financovaná soukromým kapitálem. Budou investovat podniky, budou také třeba investovat domácnosti, tak jako už v České republice vidíme třeba spoustu lidí, aby snížili budoucí náklady na energie, tak si zateplují domy, instalují na ně fotovoltaické elektrárny. A to jsou taky tady tyto investice. Čili to u nás bude probíhat opravdu silně a bude to pohodleno těmi stovkami miliardů z unijních prostředků. Zároveň tím, že naše banky jsou ve velmi dobré kondici, tak myslím si, že nebudou existovat problémy s nabídkou u věru. Samozřejmě začne tam hrát roli ta úroková sazba, kdy půjčovat si za 5% je něco jiného, než si půjčovat za 2%, ale dostupnost u věru nebude problém. Ale pak tam bude druhej faktor a to je vlastně restrukturalizaci těch firm. Restrukturalizaci těch firm na výrobky, které jsou jaksi kompatibilní s tou dekarbonizací, s nízkou uhlíkovou ekonomikou. U nás se o tom mluví v souvislosti s automovým průmyslem. Mnohem větší úkol je to pro dodavaté automobilového průmyslu než pro finalisty, ale vlastně bude se to odehrávat v obrovské části průmyslu. A teďka samozřejmě, myslím si, že výsledkem toho v tom evropském měřítku nebude zpomalení ekonomiky. Bude to, řekněme, v horizontu 5 let spíš, abych řekl mírné navýšení toho výkonu té ekonomiky, ale to neznamená, že se to stejně promítne do všech zemí. Můžou být některé země, ve kterých většina firm prostě nebude věřit, že třeba provést tuto restrukturalizaci, třeba si budou myslet, že budoucnost patří uhlí nebo spávacím motorům, ty firmy prostě neprovedou ty investice a v okamžiku, kdy dojdou k tomu poznání, že ty investice musí provést, tak na tom trhu už prostě nebude místo, protože ho zaberou jiné firmy, které budou postupovat mnohem dynamičtěji. A toto je podle mě pro nás jako velká hrozba, čili my nebudeme čelit omezení peněz, nebudeme podle mého názoru čelit omezení úvěru, ale může se stát, že část našich firm prostě nebude dostatečně rychlá v tom, jak se zorientujou a uváznou v nějaké výrobě, která bude prostě na nějaké útlumové trajektory. Kdyby se tohle stalo, a to je prostě ten černý scénář, tak by se mohlo stát, že ta konvergence nebude pokračovat. Ale jinak si myslím, že máme jak finanční, tak třeba ředická nouha, nebo struktury ekonomiky dobré podmínky na to, abychom dokonce tu konvergenci mohli urychlit. Ale jestli se to stane, to opravdu není vůbec jisté. Ten výsledek bohužel může být podle mého názoru I negativní. Mluvčí 3: Česká ekonomika a ekonomika eurozóny, ještě si to můžu říct takovým jedním slovem, se diametrálně liší v současnosti v měnové politice. Na jednu stranu poměrně silně přísunící Česká národní banka versus stále uvolněná Evropská centrální banka, která má v zásadě stále roce v klíně, nemůže mít ten silný rozdíl v pohledu na měnové politickou budoucnost, dopad na konvergenci a nezadusí teda, řekněme, Česká národní banka, český růst natolik, že nestihneme ten evropský, nebudeme se přibližovat Evropě. Pani Horskou bych požádala. Mluvčí 2: Děkuji za svůj pro mě komplikovaný dotaz, protože ono je velmi těžké odhadnout ty detailní strukturální dopady této vlastně jednak nárůstu inflace, zároveň také růstu rukových sazeb, protože ono z makropohledu se to možná jeví jako jasněji než z toho mikropohledu, protože jednoznačně budou mít tyhle teblevy také dopad strukturální a do toho, jak o tom mluvil I Luděk Nýdrme, do toho chodí právě I ty, řekněme, politikou chtěné strukturální změny k té udržitelné zelené ekonomice. A já si myslím, že a v tom bych opět souhlasila s Luďkem, že je potřeba veškeré ty výzvy, které přicházejí z Evropy, nebrat jako ohrožení a neodmítat je a priori, ale možná je fakt spíše pojímat výzvami a možná jenom se snažit aktivně v případě, že by mohly s ním být proti české ekonomice a proti dlouhodobým zájemů české ekonomiky. Ne, že z lenosti bychom nechtěli dělat změny, anebo protože prostě změny nemáme rádi, nebo nemáme rádi, že nám někdo něco diktuje, ale prostě pokud zjistíme, že některé změny mohou být pro nás dlouhodobě nepříznivé a nepříjemné a nevýhodné, tak samozřejmě pak se vozva. Ale když se podívám na tu konkrétní otázku, to znamená, může-li restriktivní fiskální a měnová politika způsobit problémy v konvergenci a naopak. Já si myslím, že je dobře, že Česká národní banka teď už konečně snad I za pomoci fiskální politiky zase bude pomáhat ekonomice k nějaké stabilitě, že nebudeme růst jenom přes potřebu, protože když se podíváme na strukturu české ekonomiky, tak vidíme, že na rozdíl od investic, tak spotřeba domácností už byla v třetím kvartálu inského roku na předpandemické úrovni, zatímco investice, export a jiné položky nebyly. Že vidíte, že vlastně to oživení zatím táhla spotřeba a to se samozřejmě muselo nutně projevit I v také inflaci v době, kdy máte vystresovanou nabídku, to znamená firmy nejsou schopní obstát a uspokojit tak zvýšenou odloženou spotřebu. Že za mě to zvýšování úrokových sazeb je nutné, je to cesta k nějaké možná I střední konsolidaci ve smyslu toho, že to období těch extrémně nízkých úrokových sazeb a to období extrémně nízké inflace vlastně bylo také takové nepřirozené té ekonomice. Nic, co se vlastně v té ekonomice dělo, nebyla tady ještě zmíněna Čína jako dlouhodobý faktor, který mimochodem ovlivňuje cenovou hladinu po celém světě. A to, že Čína vlastně už před covidem přestala vyvážet takzvanou tu deflaci ze své ekonomiky a také tím, že I tam rostou produční náklady, I tam rostou hudbové náklady a vlastně Čína se stává postupně I zdrojem právě naopak vývozu inflace. Má dlouhodobé konotace I pro měnovou politiku nejenom České národní banky, ale hlavně Evropské centrální banky a amerického fedu. Takže si myslím, že tohle je, řekněme, nutný doprovodný efekt toho, co se teď děje v ekonomice a myslím si, že lepší, než abychom nějak krátkodobě například přes potřebu a vyšší inflaci nominálně doháněli Evropu, tak je lepší možná dohánět tu Evropu pozvolněji, ale ne růstem nominálních veličin, ale spíše růstem výkonnosti ekonomiky jako takové. To znamená její větší odolnosti vůči šokům, jejího většího potenciálu a tam za mě větší roli než, když to řeknu, úrokové sazby. Za mě hraje roli trh práce, protože když se podíváme už na ten předpandemický vývoj, tak vlastně brzdou toho růstu nebyly úrokové sazby, nebyla inflace a myslím si, že brzdou, když se podíváte na průzkumy, konjunkturální průzkumy, index nákupních manažerů, tak podniky neříkají, když mají nutně problém s růstem úrokových sazeb, nebo je to růst vstupování, řeknou, my bychom rostli, přijímaly bychom zakázek víc, ale nemůžeme, protože nemáme zaměstnance. Vám z těch průzkumů ti podnikatelé říkají, kde je problém. Většina, když jsme dělali průzkum mezi exportéry, překvapilo nás samotné, že 80 % exportérů řeklo, že vlastně, co se týká přechodu nebo zvyšování úrokových sazeb, je to něco, co je nepřinutí si vzít eurové úběry, že zůstanou u koronomích. A pouze vlastně necelých 40 % respondentů mezi exportéry řeklo, že ano, vyšší úrokové sazby mohou nějakým způsobem omezit jejich růstové investiční aktivity, ale nezastaví je. To znamená je vidět, že tohle fakt není ten problém, jak koruná úrokové sazby a tak řekněme I růstové náklady na produkci, ale jsou to hlavně lidi, jejich nedostatek a možná I taky nenostatečná kvalifikace, odbornost, kterou teď ti podnikatelé potřebují. Takže tohle je za mě brzda a to ostatní už jenom, řekněme, vyrovnává tu teplotu té ekonomiky na tu ideální provozní teplotu, jako je lidské tělo. To znamená ideálně 36,7. Mluvčí 3: Zatáhne se pana Soblížka, jak on vidí zbližování nebo naopak třeba oddalování české ekonomiky a nějakého evropského standardu, řekněme, v příštích pěti letech. Mluvčí 0: Tak, když začnu trošičku pohledem dozadu, tak to vypadá, že česká ekonomika dosáhne své předpandemické úrovně se spožděním proti eurozóně. To spoždění nebude asi nějak kritické, několik málo kvartalů, možná dva, ale znamená to, že my jsme prostě během pandemie propadli víc než eurozóna jako průměr. A teď ludě k tomu měl vysvětlení nezvládnutá pandemie. Já bych přidal další vysvětlení a to je velký podíl automobilového průmyslu na české ekonomice, právě toho segmentu ekonomiky, který je momentálně největší brzdou kvůli nabídkové straně. To nejsou jenom ty chybějící čipy, ale chybí kde co všecko. Z toho ovšem taky vyplývá to, že v okamžiku, pokud se tyto brzdy podaří odstranit, tak by česká ekonomika měla skokově vzrůst a to svoje spoždění dohnat, podobně tak jako Německo ve srovnání s ostatními zeměmi eurozóny. No a pak tady máme ten horizont střednědobý a tady naprosto souhlasím s Luďkem, že ten bude určován dominantně tou dekarbonizací. A tam jsou rizika, tam je potenciál. Velmi bude záviset na tom, jak tohle uhrajeme. Nicméně ty investice, o kterých Luďek předtím mluvil, to znamená zateplování budov a změna energii, kterou podniky používají. To je všechno naprosto podstatné, ale nezvyšuje to potenciál ekonomiky. Čili bude potřeba k tomuhle dodat ještě právě ty strukturální změny a v těch bude mnoho příležitostí, které mohou vít a nebo nemusí. A možná mě napadá poslední příměr. Víš, jsem se podíval do minulosti, které ekonomice se vlastně za posledních 30 let podařilo dohnat a předehnat průměr kontinentu. Tak je tam jediná, Jirsko. Čili je nějaký zakopaný pes v tom, že řada ekonomik, když se dostane na úroveň mezi 80 a 90 % průměru, tak není schopná postoupit v reálné konvergenci dál. To je historie. Do budoucna si myslím, že tohle může vypadat výrazně jinak právě díky dekarbonizaci a nutným změnám ve struktuře. Takže souhlasím, že pojď to ano nebo ne. Mluvčí 3: Pojďme to zase schrnout jednou otázkou. Možná by posluchač, respektive diváky, zajímalo, kdy tak Česko dosáhne toho standardu LVU. Můžeme říct rok s nadzázkou určitou, ale aby toho nějakým způsobem trošku ilustrativně zaznělo, kdy tak máme ten bod klíčový vývoje. Žeské ekonomické budoucnosti očekávat. Můžeme začít, paní Horskou? Mluvčí 2: Opět to už není zase navěštění z křišťálové koule, ale možná dívání se do daleké budoucnosti, jako si byla. Za mě můžu to vzít matematicky jednoduše. Když si řekneme, že se nám bude dařit růst dvěma procentními bory rychleji než průměru, a teď chceme se porovnávat s eurozónu, tak je to určitě víc než čtvrtstoletí. Takže tady si myslím, že je tam svým způsobem krutý předpoklad. Ale já tyto otázky svým způsobem moc nemám ráda, protože podívejte se na eurozónu jako celé na jednotlivé státy. Teď mezi těmi státy jsou prostě trvalé dlouhodobě velké rozdíly. To, že my někam směřujeme, neznamená, že v jeden okamžik dosáhneme průměru a my na tom průměru zůstaneme. Je spíš otázka, jak vlastně integrovat Českou ekonomiku tak, aby zvyšovala dlouhodobě svůj potenciál, aby se jí v tom prostředí, do kterého stoupí, dařilo dobře. Dařilo se dobře těm občanům a možná je jedno, jestli my budeme mírně pod průměrem nebo dokonce se dostaneme nad průměr. Ale myslím si, že co je potřeba fakt řešit, jsou ty naše strukturální výzvy a těto, jak říkal Pavel Sobíšek, velká váha automobilového průmyslu, která mimochodem začíná být vyvažována naopak průmyslem e-commerce, digitalizace, věci, které naopak České ekonomice rostou a jdou nám. A bavme se o tom, jak jsem zmenivala už, nezrelém trhu práce, který dělá českým firmám velký problém. A možná za mě to je něco, co bychom měli řešit, a to, že budeme mít za 10, za 15 nebo za 25 let úroveň průměru Evropské měnové unie či eurozóny je vlastně jenom produkt. To znamená, bude to ta odměna, ten výsledek toho, že jsme řešili ty skutečné problémy a že jsme vlastně dali ty ekonomice a těm občanům, kteří jsou v té ekonomice zaměstnání šanci vlastně dosáhnout vlastně lepšího životního standardu, ale také udřetelného standardu. To si myslím, že důležité je v této době také možná říkat čím dál, tím častěji. Mluvčí 3: Já bych se pana Sobíčka zeptal, kde vidí Česko v tuhle chvíli v rámci zemí EU teď a zhruba myslím, že se pohybujeme úrovní ekonomiky na hlavu někde kolem španělská. Bude to třeba za dekádu jinak? Budeme někde v přednějších příčkách, na přednějších příčkách těch evropských ekonomik? Mluvčí 0: Dobrá otázka. Určitě jsem přesvědčen, že nebudeme na stejné pozici za deset let, jako jsme teď. Už musím říct, že nejsem přesvědčen, ale doufám, že ta pozice bude lepší. A pokud bychom se měli porovnávat se španělském, tak bych řekl, že máme určité předpoklady, abychom právě v té době těch velkých, téměř dramatických změn ve struktuře ekonomiky, uspěli víc než oni. Ty důvody jsou určitě v tom, že máme velice kvalitní vědecko-technickou základnu, máme rozvědíčtí se e-commerce od větví, o kterém mluvila Helena, a jsme průmyslovou zemí. Myslím si, že právě průmyslové země budou mít tu příležitost v době transformace ekonomiky lépe otevřenou než země, které v minulosti těžili spíš jenom z turistiky. Čili to jsou naše plusy, určitě by se našla I řada negativ, které tohle mohou zvrátit na druhou stranu. Když se podívám a teď už přemýšlím téměř nahlas, nejsem na tu odpověď úplně připravený, tak kde je v rámci české ekonomiky nížší konkurenceschopnost, kde to zatím tak bylo, byl veřejný sektor. Pokud by se podařilo veřejný sektor dostat do lepších ulic, určitě by jsme měli větší šance uspět v té následující dekádě. Mluvčí 3: Požádám pana Neidemaera o stručnou odpověď a číslo, označující rok, kdy budeme na 100% Evropské unie a standardu EU. Mluvčí 1: Já musím říct, že mě to vůbec netrápí, protože pro měné typu HDP v paritě kupní síly na hlavu je číslo, které je ryze průměrná, které úplně neodpovídá tomu, jaká je v té zemi kvalita života. A hlavně, co je důležité, je úplně něco jiného, pokud bychom se na ten průměr dostali tím, že ti ostatní budou klesat, nebo kdybychom se na něm dostali tím, že my bychom rostli rychleji než ti ostatní, kteří by docela dobře rostli. Čili já mám pocit, že ve hře je něco jiného, je to například přibližování mest, je to zlepšování životní úrovní, je to zlepšování kvality života a v tom bychom se měli posunout a k tomu právě konkurence schopná, fungující ekonomika dobře, fungující soukromý sektor, jako tam mluví Pavel, jsou úplně zásadní a z tohohle hlediska pro mě není úplně zásadní, kdy nějaké číslo se protne s nějakým průměrem, ale aby tady tyto věci byly v pořádku. A jak už tady bylo řečeno, existují dobré důvody pro to, až bychom to mohli dosáhnout, ale dojít k tomu nemusí, protože můžeme prostě udělat nějaké chyby. Čili soustředíme se možná na víc těch proměných. Mluvčí 3: Já bych se vrhnul na dotazy, které se nám tu nakupily, dotazy diváků. Prvním z nich, který se týká asi nejpůjčivějšího tématu současnosti zdražujících energií, konkrétně z nich, jak by měla vláda postupovat proti zdražujícím energiím? Pokud vůbec, pochopitelně. Můžeme začít paní Horskou? Mluvčí 2: Děkuju za těžkou odpověď, protože musím si říci, že není to vůbec lehké, ten nárůst cen energií, já doufím, že je překotně vysoký, je dynamický. A tady si myslím, I vzhledem k možnostem státu a také svým způsobem I důležité signální funkci růstu cen energii je, aby stát pomáhal opravdu těm, co tu pomoc opravdu potřebují. Protože za mě, a to jsem zmiňovala I v tom našem inflačím výhledu, já si myslím, že ceny energii budou dále růst a ten růst by měl, jako každá cena má velmi důležitou roli I v našem chování. To znamená, pokud domácnosti uvidí, že ceny energii budou dlouhodobě růst, tak také vlastně pomůžou celé naší ekonomice smížit energetickou náročnost. A naopak to bude to přizpůsobování sice trochu nepříjemné, možná bolestivé, ale bude to tím správným směrem. Nicméně, to se netýká tady toho překotného, dramatického, drastického růstu cen energii teďka zažíváme, protože na něj jsme se těžko mohli připravit a nemůžeme někomu vyčítat, že nebyl připraven, kromě energetického regulačního úřadu, který určitě mohl být v některých věcech efektivnější, agresivnější a cílenější. Za mě ano, pojďme pomoci těm rodinám, které potřebují pomoci, jsou na tom finančně, řekněme, velmi špatně mají, velmi slabou finanční situaci a potřebují pomoci, ale ostatní věci, to znamená plošné, nejdej Bože, zrušení DPH, či nějaké plošné snížování cen energií, je za mě naopak kontraproduktivní a je potřeba připravit domácnosti na to, že ceny energií anebo energie jako takové už levné prostě nebudou. Mluvčí 3: Další dotaz směřuje k paktu stability a růstu. Já bych si ptal pana Niedermayera, jak se díváte na diskuzi nebo ústy našeho posluchače diváka, že by mohl být dluh k HDP zastropován na úrovni 100%? Mluvčí 1: Podle mě by nemohl, protože ty hodnoty 63% jsou součástí smluv v Evropské unii a smluvy se dají změnit podle pouze jednomyslným rozhodnutím všečenských zemí. V některých případech se to ratifikuje v referendech, či to je mimo realitu, ale opravdu se mluví o změně těch dnešních fiskálních pravidel, které stojí stejně tak jako u nás vlastně na output gapu a strukturálním deficitu. Ono se ukazuje, že zejména v těch situacích, kdy se mění povaha ekonomiky nebo dochází k nějakým šokům, tak tahle pravidla dávají velmi špatné vodítko pro vývoj fiskální politiky a proto v mnoha zemích naší počína je došlo k velkému fiskálnímu uklouznutí, které se bude není velmi těžko napravovat. Ve hře je podle mě velmi dobrý návrh, ze kterým přišla Evropská fiskální rada, profesor Tigesen, kteří navrhují, abychom od té závislosti na output gapu a strukturálnímu deficitu přišli na limity pro zavedení výdajových stropů, střednědobých výdajových stropů, které by korespondovaly zvýšit dluhu jednotlivých českých zemí, aby zajišťovali pokles té úrovně dluhu k HDP u těch vysoce zadlužených zemí k té hodnotě 60 %. Mně se zdá, že to pravidla z mnoha důvodů by byla mnohem pragmatičtější, ale Evropská komise zatím na tom stále pracuje, proběhla tam nějaká veřejná konzultace, ale myslím si, věřím, doufám, že jsme jenom týdny od toho, aby ten návrh byl zveřejněný a pak samozřejmě bude záležet na tom, jestli získá dostatečnou podporu. Podle mě by to byl krok s právným směrem a myslím si, že Česká republika by se v tom měla inspirovat, protože to naše fiskální pravidlo vlastně v té krizi skončilo také jako velmi neslavně a nejenom, že se ukázá úplně nefunkční a myslím si, že dneska nemá ani dostatečnou kredibilitu. Mluvčí 3: Poslední otázku bych směřoval na pana Sobíška, je náš čtenář, nebo sluchač otázka, jaký očekáte růst České ekonomiky v příštích třech letech? Mluvčí 0: Růst České ekonomiky v tomto roce očekáváme na třech procentech, čili v tomto ohledu jsme mírně skeptičtější, než je průměr na trhu, který je tak kolem třech a půl, dejme tomu. V dalším roce by to mělo být podobně, to už je s větším rizikem, protože tam můžou být faktory, které to posunou na jednu nebo na druhou stranu a konec konců v tom dalším roce, pokud se něco zásadního neodehraje, na globálním poli, tak by nám ten růst kolem tří nebo lehce přes tři procenta měl vydržet. Je v tom obsažen jednak to, co ekonomové nazývají potenciální růst, čili to, kde je ekonomika schopná růst, aniž by produkovala nadměrné inflační tlaky a je v tom obsažen I kousek toho dohánění covidového výpadku, čili třeba toho, že automobilový průmysl by byl schopen nabět podstatně více, aniž by třeba musel investovat větší částky, protože momentálně jede jenom na půl plynu. Takže tři procenta až tři a půl po dobu následujících tří let, pokud se nic dramatického nestane ve světě. Mluvčí 3: Já si myslím, že jsme skončili s potřebnou lehkou darávkou optimismu, kterou všichni potřebujeme, včetně ekonomiky jako takové. A tím bych tedy dnešní pohled ukončil. Moc děkuju za účast hostům, kteří nám dali vyčerpávající odpovědi na zřejmě nejpoučitější problémy současnosti, současné ekonomiky. Děkuju panu Niedermayerovi, panu Horské, panu Subíškovi. Mluvčí 1: Já děkuju Jaroslove vám za to, že jste se ujel té moderace. Jako pořádající jednota se omlouvám za drobné technické problémy, které nás tentokrát výjimečně potkaly. A také chci moc poděkovat kromě vás, teda samozřejmě Heleně a Pavlově, za velmi kompetentní a otevřené odpovědi, které snad v té nejisté době posluchačům dali určitý vhled do toho, co nás může, ale také nemusí potkat. Já bych možná skončil u toho, že já bych doufal, že se ukáže ten 3% růst jako pesimistický odhad. Protože myslím si, že existuje možnost, pokud věci uděláme správně a budeme mít štěstí, že se můžeme dostat viditelně výš, ale je to částečně v našich, ale neplně v našich rukou. Takže uvidíme a třeba se k téhle diskuzi někdy brzy vrátíme a můžeme si říct, jak to vlastně dopadlo. Takže oběma hostům moc děkuji Jaroslavovi za moderaci a těším se o nějakého dalšího online, který v nějaké dohledné době určitě uspořádáme. Přeji hezkej večer a díky. Mluvčí 2: Díky a hezkej večer, naschle. Mluvčí 3: Dobrý večer.Kopírovat text

Minulý rok byl dalším složitým rokem pro naši ekonomiku i společnost. Naše země byla jednou z deseti zemí EU, které zažily během koronavirové pandemie největší ekonomický propad. S pandemií spojené výdaje státu, spolu s dalšími zásahy do veřejných financí pak přinesly rekordní schodkový rozpočet a zapříčinily nelehkou situaci pro roky další. K tomu všemu v poslední třetině roku občané pocítili rekordní inflaci. Zejména skokové zdražení cen energie zasáhlo do peněženek mnoha občanů. Je vysoká inflace jen přechodným jevem a nebo se nepodaří, bez razantního zvýšení úroků růst cen zastavit? Co by měla nová vláda podniknout, aby ozdravila český rozpočet, ale zároveň zabránila zhoršení situace nejzranitelnější části obyvatelstva? Jak nám v tomto může pomoci Evropská unie? A jaké jsou vůbec perspektivy pro naší ekonomiku na dalších 5 až 10 let? Moje pozvání do diskuse přijali skvělí odborníci. Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank, a Pavel Sobíšek, šéfekonom UniCredit Bank. Moderátorem bude Jaroslav Bukovský, ekonomický redaktor deníku E15.

Screenshot není k dispozici