← RNDr. Luděk Niedermayer

Mluvčí 1: Dobrý večer, vítám vám na dalším už více méně pravidelném onlinu, onlinu, kterému dneska mimořádně přeje počasí, protože venku je opravdu počasí, že by člověk téměř sa nevyhnal. A na tento večer jsme si pro vás připravili téma, které je sice docela složité, ale také velmi důležité. Vlastně nastínil bych ho pár otázkami. Jedna z nich je, jak férově danit, jak férově danit společnosti v dnešním velmi složitém světě. Jakým způsobem zdanit nadnárodní korporace, které někdy vypadají, že mají větší sílu než vlády některých zemí. Jakým způsobem bojovat proti daňovým unikům nebo obcházením daní. A další otázka může být to, jestli tyto výzvy a problémy budeme řešit každý za sebe, anebo jestli v tom budeme spolupracovat. Je to téma velmi aktuální, protože je to jenom pár dní, co se ukázalo, že je možné znovu rozjet velmi intenzivní jednání v rámci pařížské OECD, která hledá odpovědi na některé tyto otázky. Zároveň vznikl návrh americké administrativy na některé globální dohady v oblasti daní a velmi aktivní je v tom také Evropská unie. Samozřejmě jedna z otázek, kterou si můžeme položit je, co by to znamenalo pro nás jako pro malou, nisméně se světem velmi propojenou, ekonomiku. Já jsem hrozně rád, že mé pozvání dneska přijali opravdu bez nás cásky ty největší odborníci na tuto oblast v České republice, protože oba mají, oba mojí odborní hosté, paní profesorka Danuše Nerudová a pan Petr Janský, kteří jsou, tuším, zřejmě jedni, dva nebo určitě ti nejviditelnější dva akademici, kteří v tomto pracují opravdu na evropské úrovni, ne na světové úrovni, publikují papery, pracují na studiích, které slouží jako podklady pro rozhodování v Evropské unii. A zároveň jsem hrozně rád, že moderace se ujeme Jiří Nádoba, což není jenom vynikající reportér respektu, ale já si ho pamatuji také jako ekonomického reportéra Reuters. Takže Jiří, předám vám slovo a je to na vás. Doufám, že budete mít příjemný večer s námi. Mluvčí 3: Dobrý den, děkuji za slovo, já vás moc zdravím. Já bych poprosil na začátek pana Janského o stručný úvod k tomu, o čem bychom se vlastně nezměli bavit, abychom si prostřeli stůl, jaká jsou vlastně fakta východiska, to je naši diskuzi. Tématem diskuzy je, když budu citovat, Evropská unie, Spojené státy a OECD na cestě k daňové dohodě. Tak bych vás Petře poprosil, jestli si můžeme krátce schrnout, zdali jsme skutečně na cestě k daňové dohodě a jak by ta dohoda případně mohla vypadat. Mluvčí 2: Děkuji moc za pozvání do této debaty a věřím, že kromě Evropské unie, Spojených států amerických a zbytků světa na cestě k té reformě mezinárodního zdaní je I Česká republika a proto jsem rád, že tady o tom můžeme dnes diskutovat. Je to zásadní téma a je důležité to diskutovat doma a pak ty dohody o těch reformách taky přirozené, že v tomto případě je nutné provádět mezinárodně. My sami ani nezvládneme jako součásti Evropské unie, toho zvládneme a mnohem víc. Proč je tohleto téma důležité? Jeden z důvodů, proč je to důležité, je ten současný stav toho, jak daníme nadnárodní společnosti, nefunguje. 40 % všech zisků nadnárodní společnosti tak je přesuváno do daňových rájů. Takže ten současný stav nefunguje. Země, co chtějí danit, tyto zisky nadnárodní společnosti tak nemohou. Je tedy dobře, že díky vstupům Evropské unie I Spojených států amerických, tak se bavíme o reformě zdanění nadnárodních korporací. Z těch diskutovaných reform je jasné, že daňové ráje by měly tratit. Co se ale ptám já a se mnou I mý kolegové, tak je, kdo jak moc získá z těchto reform. A to bude záležet na těch často technicky vypadejících, ale zásadních detailech těchto reform. O jakých reformách se bavíme? Bavíme se už o nich každopádně hodně dlouho. V rámci OECD tak tyto diskuze proběhly nejméně od roku 2013 a získali nový směr od roku 2018-2019. A OECD připravilo tzv. dva pilíře. V rámci prvního pilíře se zabývá zdaněním digitálních společností. Na ten teď reagovaly I Spojené státy americké a Bidenová nová vláda. Přišli s konkrétním upravou tohoto prvního pilíře a o tom, jaké společnosti a jakým způsobem by se měly danit původně o ty digitální služby. Původně o ten druhý pilíř. Tam se nao všechny společnosti nezabývá se jenom digitálním společnostmi a jde o minimální zdanění všech společností. OECD návrh, tzv. pilíř 2, tak ten se pohyboval někde na 10% s touto minimálním sazbou a určoval, že pokud zisky na národní společnosti nebudou zdaněny nejméně touto sazbou, tak pak budou dodaněny. Především v zemích, kde tyto společnosti sídlí, ale je tam I možnost pro to, aby byly dodaněny v dalších zemích, kde nenutně mají hlavní sídlo. Amerika přišla před měsícem s mnohem vyšší sazbou, s 21%, a návrhuje ale, že by se to mělo dodaněvat jenom do těch zemí, kde ty společnosti mají sídlo. A není úplně náhodou, že zemí, která má těchto společností nejvíce se sídlem, tak jsou právě spojené státy americké. Já spolu s kolegy tak jsme přišli s vlastním návrhem, a jmenuje se, když to řeknu česky, tak se jmenuje METR, to je Minimální efektivní zdanění na národních společnostích. Sazba záleží na vyználení dohodě, ale indikativně by mohla být někde kolem těch 20%. A nezáleží by na tom, kde firmy mají své hlavní sídlo, ale na tom, kde mají své ekonomické aktivity. A I podle našich odhadů, tak tato verze reformy byla mnohem přátelštější k zemím, jako je Česká republika, do většině dalších zemí, které nemají zhod na moc společností, které by v nich měly své hlavní sídlo. Tak to je základní představení těchto reform. Máme tady problematický status quo, máme současný svět, kde na národní společnosti si často můžou vybrat to, jak moc budou daněny. A jsou často daněny méně než malé a střední podniky, například České republice. Takže máme tady tu možnost pro ty daněvé uniky, které je potřeba uzavřít. A máme tady nějaké nedokonalé reformy, ale záleží pak na detailech, ale ne tak špatné, které jsou někde na cestě mezi tímto nefungujícím statusem quo k nějakému ideálnímu stavu, I když ideální samozřejmě nejsou. Mluvčí 3: Vědělo by se říct velmi v kostce, že oproti situaci před rokem, dnešní svět je na cestě k něčemu, co by mohlo být dohodou, k něčemu, o čem se nám před rokem ani nesnílo. Jsme blízko k té dohodě, nebo spíš ještě pořád hodně daleko? Mluvčí 2: Dokud ta dohoda není a není implementovaná, tak jsme, myslím, stále hodně daleko. Ale Spojené státy americké jsou jednou z největších ekonomik a jsou důležité v těchto mezinárodních vyjednáváních. Za předchozí Trumpové vlády tyhle vyjednávání buď blokovali, nebo ignorovali. Takže ten posun teď s tou Bidenovou vládou tak je velký v tom, že jsou ochotní se vůbec tímto zabývat a jsou ochotní vyjednávat. Dojednaná mezinárodní dohoda, kde by nebyly Spojené státy americké, není vlastně mezinárodní dohoda. Takže ten posun je velký. Zároveň těch otázek z odpovězení je mnoho. A samozřejmě přirozeně všechny země chrání svoje zájmy těchto vyjednávání. Takže třeba v mém nedávném výzkumu tak ukazujeme, že Spojené státy americké, ty společnosti tředních sídlí, tak patří k těm nejagresivnějším společnostem, kterým půjde o přesuvání zisku do daněvých rájů. A ostatní úskupení země tak mají také své vlastní zájmy, které brání tomu, aby se domluvila nějaká dobrá dohoda. Když se nějaká dohoda vůbec domluví, tak to bude víc méně zázrak, ale jsme tomu blíž než před rokem. Například Evropská unie mohla být dobrým členem nějakého kompromisu, ale v ní jsou země jako Mířozemí, Jirsko, Lucembursko, což jsou také velké daněvé ráje a chrání v rámci těch vyjednávání své zájmy. Podobně je na tom spojené království, které samo někdy funguje trochu jako daněvý ráj, a každopádně už se nevázáno historicky a právně na jedný z největších daněvých rájů na světě, Kaimanské ostrovy a Bermudy. Takže když si vezme tady tu realitu současného stavu a chceme se od ní přesunout někam jinam, tak spousta zemí podle všeho by mělo dojít v nějaké dohodě mezinárodní, tak musí upozadit alespoň částečně své zájmy, což budu sám zvědavit, jestli k tomu dojde. Mluvčí 3: Luďku, můžu vás poprosit o nějaké stručné schrnutí, v jakém stavu teda podle vás je ta evropská debata. Je to tak, že proti tomu na první pohled střícnému kroku se Spojených států je tady nějaká jednotná odezva z Evropské unie, nebo I tady v rámci Evropy je ta dohoda ještě daleko? Jak na tom vlastně jsme? Mluvčí 1: Já musím začít přece jenom trošku návratem do historie, protože ono už vlastně budeme slavit řádově deset let, kdy pařížská OECD je vlastně tou hybnou silou, která se snaží zprostředkovat vznik těchto globálních dohod, a vlastně pařížská OECD, kdyby se ona sama rozhodla, že to chce řešit, tak by neměla jako žádnou autoritu, ale ten trik je v tom, že jí pověřila země G8, aby na tomto pracovala. A vy správně, Jirko, Petr, říkáte, že je vlastně zázrak, když se taková dohoda povede. Nicméně ona už se jedna povedla. Ten první projekt se jmenoval projekt BEPS a zaměřoval se na takové ty opravdu z dnešního pohledu jednoduché způsoby, jakým se obcházeli daně, nebo krátili daně, ale to samozřejmě v gigantických sumách. A ono se opravdu během řádově nějakých pěti let podařilo OECD nejenom přijít s technickým návrhem, ale dokonce pro něj získat podporu takovou, že my už vlastně považujeme za samozřejmost, že ty aspekty toho BEPSu, například různé vyvádění daní pomocí půjček, které nemají ekonomický obsah, nebo rozdílného zacházení s dividendami a úroky, takže to už vlastně patří minulostí. A k tomu projektu, který je iniciován G8-ou a zeměmi OECD, se nakonec přidává řádově stovka zemí, čili ono to opravdu jde a bylo jasné, že to je první krok. A OECD začala okamžitě pracovat na tom druhém kroku, který Petr jasně popsal, který zahrnoval jak zdanění těch, ono se tam říká digitálních společností, ale vlastně se jedná o řešení problému firm, které podnikají na trzích, ale nemají tam tu klasickou fyzickou přítomnost. Ten daňový systém už možná sto let zčojí na bázi toho, že daňový úředník najde trvalou provozovnu nějaké firmy a teď jí proskoumá, jaké jsou tam peněžní toky, určí získ a z toho se zaplatí dání. Jenomže nic takového Facebook nebo Amazon nepotřebuje, protože prostě podniká v podrátech. Či to byl ten požadavek ze strany Evropské unie, protože Evropská unie se v tomhle cítí jako výrazně znevýhodněna. Tím, že tomu digitálnímu světu dominují firmy, které nemají domicil v Evropské unii a vyhýbají se tomu, aby v Evropské unii platili daně, tak vlastně Evropská unie tady tohle viděla jako prioritu a z dobrých důvodů. Neprotože by chtěla americkou státní pokladnu připravit o peníze, ale protože tyhle firmy vytlačují z trhu firmy domácí, čili oni vlastně využívají té své obrovské tržní síly, přebírají stále větší část trhu a zároveň ale neplatí v té naší ekonomice daně. Čili to byl vlastně ten koncept, který je v Evropě velmi viditelný, protože si od toho slibujeme příjmy do buď to do rozpočtu Evropské unie nebo členských zemí. A Evropská unie vlastně už několik let indikuje, že ty digitální společnosti zdaní v případě, že se nepodaří najít vlastně tu globální dohodu. No a jakoliv americká administrativa stála zatím projektem BEPS, tak to bude jiná administrativa než administrativa Donalda Trumpa, která docela demonstrativně ten projekt opustila s takovým jako docela populisticky čitelným a srozumitelným heslem, že cílem toho projektu je zdanit americké korporace, což není jako věcně úplně zdaleka vůbec přesné. Takže jakoliv Evropská unie říká, že si přeje tu dohodu v rámci OECD, tak zároveň Evropská unie připravuje určité alternativy, kterým by se chtěla dostat například k tomu fairovějšímu zdanění digitálních firm a pravděpodobně bychom se vydali I cestou k tomu konceptu toho minimálního zdanění, což je něco jiného než minimální daň, což je docela problematický koncept, protože pravděpodobně v té další vlně těch opatření proti obcházení daní by Evropská unie k tomuto konceptu začala směřovat taky. Čiže my jsme teď tak trošku na rozcestí, protože tím, že se Amerika velmi hlasitě a pro mě až překvapivě radikálně přihlásila k tomuhle konceptu tím svým návrhem a samozřejmě přišla se svým návrhem, protože pro Ameriku je nepřijatelné, aby najednou řekla, že prostě přijímá ten koncept, který připravil OECD, ale věcně se ty věci velmi silně prolínají. Takže na jedné straně je tady určitá šance, že by ta dohoda mohla vzniknout a myslím si, že by to byla jednoznačně dohoda v zájmu zemí Evropské unie, ale na druhou stranu Evropská unie, mám pocit, chápe, že ta dohoda a Petr o tom mluvil, dokud nebude uzavřena, tak prostě nebude existovat. Či paralelně s tím, jak si probíhají stále ty práce na tom, že by Evropa hledala nějaké vlastní řešení, které třeba v případě digitálních společností by bylo mnohem komplikovanější, protože vlastně u těch firm, jako jsou firmy GAFA, či Google, Amazon, Facebook, Apple, problém je, že my bychom se tady začali dohadovat o tom, jakou dání mají ty země v Evropské unii platit a přitom ty firmy vlastně tady nemají tu fyzickou prezenci, od které by se ty dáně dali odvíjet. Takže já doufám, že převáží ta snaha nalézt dohodu v rámci OECD a vytvořit z toho nový světový standard, ke kterému, věřím, se přidá mnoho desítek zemí, ale Evropská unie také nesmí rezignovat na to, že v případě, když ta dohoda nebude, takže v tom dnešním stavu nemůžeme pokračovat, protože ten je pro Evropskou unii velmi nevýhodný. Mluvčí 3: Můžu vás, paní Nerudová, poprosit o ještě vhled, v jakém kontextu se pohybuje Česko v celé téhleté debatě. Ta první reakce byla taková, že ten návrh OECD ohrožuje naši danovou suverenitu, což možná bylo pramenilo I z nějakého nedorozumění, protože na první pohled to vypadá, že celá tahle iniciativa je přece pro Česko výhodná nějaké globální kooperace, pokud tedy Česko není nějaký daňový raj, ale to přece ve vztahu ke korporacím není. Takže jak rozumět naší pozici a jaká by vlastně naše pozice k tomu celému měla být? Mluvčí 0: Dobrý den. Tu pozici České republiky jste popsal velmi podrobně. Já se bohužel nedomnívám, že to je nedopatřením. To je setrvalý stav už asi deset let k čemukoliv, co přichází ze zahraničí. Já myslím, že oba dva mý předřečníci jasně ukázali a hovořili o tom, že zdanění nadnárodních digitálních firm je prostě globální výzva. A globální výzvu nejde řešit národním způsobem. To je první věc, kterou si tvůrce naší daňové politiky musí uvědomit. Žijeme v globalizovaném světě a cokoliv, co se odehrává daleko od nás, tak v době, kdy společnosti prošly digitální transformaci a mají digitální struktury, tak má dopad I na náš daňový systém. Takže dneska v oblasti toho korporátního zdanění absolutně nelze hovořit o nějaké národní daňové suverenitě. To je naprostá fikce. Nic takového dneska už vůbec neexistuje. My si nemůžeme autonomně, jednostranně stanovit daňovou sazbu a čekat, že nepřijde žádná reakce. Ona přijde, protože ty firmy dneska prostě podnikají globálně. Takže tady ta digitální přítomnost, to, že my se musíme v tom korporátním zdanění vlastně posunout z paradigmatu toho, že pro zdanění musí mít společnost fyzickou přítomnost v daném státě, my se musíme posunout do té digitální přítomnosti. A s tím souvisí to, že skutečně to musí být globální řešení. A co se týká nějakého fiskálního efektu, tak samozřejmě pro Českou republiku by ten fiskální efekt byl kladný. Ale chtěla bych zdůraznit, že tak, jak jsme již počítali při nějakých evropských snahách společně danit nadnárodní společnosti a teď ne digitálně, mám na mysli ten koncept toho společného konsolidovaného základu daně, tak ten efekt byl mílně fiskálně pozitivní s hruba kolem 3 % výběru daně z korporací. Dá se očekávat, že by byl mírně fiskálně pozitivní I v případě toho, že by to bylo globální řešení. Takže obavy ze ztráty daňových příjmů zcela jistě nejsou na místě a obavy ze ztráty daňové suvereny v oblasti korporátních daní také na místě nejsou. Protože je potřeba si uvědomit, že pokud to zavede svět a my budeme stát opodál, tak to, že my tu daní nevybereme, nezaplatí nikdo jiný než naši občané. Protože naši občané jsou nemobilní, těžce se přestěhují do jiného státu, těžce přestěhují svoji daňovou přítomnost. A ta nevybraná dáně samozřejmě bude někde chybět. Já bych chtěla ještě ale reagovat na své dva kolegy, kteří hovořili přede mnou a doplnit jednu věc k tomu americkému návrhu. Jenom ono to nezaznělo, tak abychom přesně věděli, kde se pohybujeme. Ten návrh v OECD začal jako vlastně návrh zdanění digitálních společností. Takže se primárně týkal digitálních společností a týkal se skupin, které mají obrat více jak 750 milionů eur. Ten návrh vlastně americké administrativy zvyšuje ten limit. On navrhuje, aby ten limit byl, jestli se nemýlím, 20 miliard dolarů, což z toho návrhu dělá, že by se týkal asi zhruba stovky největších nadnárodních společností a zároveň chtějí, aby se týkal unblock napříč sektory, aby to nebyl jenom digitální sektor. Takže to je trošku něco odlišného. Ten návrh směřuje trošku jiným směrem. Proč? Protože si samozřejmě američané spočítali moc dobře ví, že těch sto nadnárodních firm z těch jiných oborů chtějí, aby I část disku byla v USA. A ještě jedna věc, ta souvisí s tím také, co říkal Petr o tom, že dělal ten výzkum, že ty společnosti, které nejvíce agresivně daňově plánují, takže to už jsou americké společnosti, tak vlastně tady tím návrhem, který se sice tváří jako globální návrh, tak Bidenova administrativa vlastně řeší I svůj národní problém agresivního daňového plánování. A to je jednou věcí, o které se tady moc nemluví v Evropě, ale je to v podstatě hluboké překročení Rubiconu na to, co jsme v daných a v účetnictví zvyklí, protože součástí toho návrhu je reakce na to, že dlouhodobě v Americe velká část společností mají účetní zisk, ale daňovou ztrátu, velkou daňovou ztrátu. To se ukázalo konec konců v krizi v roce 2008, když se ukazovalo, jaké rozdíly jsou mezi účetními zisky a daňovým základem. No a součástí tedy toho návrhu Bidena je taky to, že by národní společnosti v USA platili 15% minimální sazbu daně z účetních nikoli v daňových zisku, z účetních zisku, což je ten druhý nástroj pro to, s jakým se vlastně Bidenová administrativa chce vypořádat, s tím agresivním daňovým plánováním těch malých firm národních, který jim prostě utíkají do daňových rájů, které mají vlastně velmi blízko jeho Karibskou oblast. Takže je potřeba ten návrh Bidenovy administrativy vnímat, že on kromě té globální úrovně má ještě součást, kterou si vlastně oni řeší svůj domácí problém s daňovým plánováním. Za mě je klíčovej ten posun z toho digitálního sektoru vlastně k tomu, že by se to mělo týkat zhruba asi stovky největších firm na světě. A ještě jedna věc, já všechny tady tyto návrhy vítám a jak říká pan Niederma, je to obrovský posun, jestli se něco dohodne, tak to bude úplně skvělé, ale zároveň říkám, jako to B a C, že máme problémy se zeměmi BRICS. S těmi zeměmi vlastně nikdo nevyjednává. A pro ty společnosti GAFA, Google, Facebook, Amazon není problém přesunout tu daňovou přítomnost tady do těchto zemí. To znamená, nám se může stát, že sice globálně vyřešíme digitální firmy, ale pokud s námi nebude spolupracovat Brazílie, pokud s námi nebude spolupracovat Čína, pokud s námi nebude spolupracovat Indie, tak za pár let ten problém můžeme mít na stole znova a budeme ho řešit znova. Tak to je ode mě na úvod všechny. Mluvčí 3: Moc děkuju. Já jenom řeknu takovou malou organizační poznámku pro všechny diváky, kteří nás pozorují na Facebooku. Budeme moc rádi, když do komentářů pod ten přenos napíšete vaše případné dotazy. My si je budeme sledovat a budeme se snažit na ně odpovědět respektive. Naši řečníci se na ně budou snažit odpovědět, takže se určitě nestytíte a píšte. Budeme moc rádi. Přece je nejpříjemné vidět nějakou zpětnou vazbu. Takové diskuzi. Mezitím se teda budu ptát dál já. Poprosím vás, Petře, vy jste na začátku řekl takovou zajímavou věc. Čtyřicet procent daní korporátních daní zmizí v dnešním světě. Můžete to trochu rozvést, jakým způsobem dneska vlastně mizí a zasadit to do toho kontextu, o čem se nyní bavíme. Jak přesně na to ty jednotlivé návrhy reagují, jak se tomu snaží předejít, jak se tomu snaží zabránit? Mluvčí 2: No to není, že by mizeli, ale způsob, jak se na národní společnosti vyhýbají placení daní, tak je, že přesunou umělé zisky do jiné země, než kde probíhá ekonomická aktivita. Tudíž například na národní společnost, co má v Česku aktivity, tak místo toho, aby tady reportovala ziska, platila z nich v Česku daně, tak možná má zřízenou nějakou pobočku na Bermudách nebo na Klimantských ostrovech. Tam možná má nějaké formální sídlo nebo nějakou formální pobočku, která poskytuje nějaké manažerské služby. A teď je otázka, kolik tyhle manažerské služby opravdu k ním dochází v těch daněních rajích. A ta platí, ta česká pobočka, co by měla být zisková, tak hlavně místo toho, aby měla ty zisky, tak platí velké popatky za tyhle manažerské služby do toho daním euro. A tím pánem pak v Česku vlastně ta společnost není zisková, nemá z čeho platit daně a místo toho reportuje spoustu zisků v tom jednom nebo druhém daněvém raji. A tam například v Klimantských ostrovech tak je sazba 0%. Takže formálně je podle všeho všechno OK, ale my říkáme, že ano, nadnárodní společnosti se vyjíbají, mnohé nadnárodní společnosti se vyjíbají placení daní ze svého zisku tímto způsobem. A my říkáme, když se podíváme na velké nadnárodní společnosti, o čem je můj poslední výzkumný článek, tak mají zhruba přes dva triliony amerických dolarů zisku a až jeden trilion z nich tak přesouvají tímto a jinými způsoby podobnými, můžeme to diskutovat méně detalněji, do daněvých rajů. Takže z těchto zisku neplatí daně v té zemi, kde by měly platit. A teď ten současný systém transferové ceny, tohleto slovo tady ještě nepadlo, myslím, tak tohleto umožňují. A teďka jeden způsob, jak s tím pracovat, tak by byl změnit ten systém, jak se určuje, kde se platí daně. Takže nějaká velká reforma, nový systém. O tom tyhle současné reformy nejsou. O tom bychom se tady mohli bavit, ale o tom ty současné věci nejsou. To, co se tady bavíme, tak jsou relativně velké reformy, ale ne ty největší možné. Ty reformy, co se tady bavíme, tak zaplatují ten současný systém. Systém transferových cen a další věci zůstávají, jak platí. A navíc k tomu se tady bavíme o pilíř 1, to je, jak budeme danit digitální společnosti nebo všech nejvelké společnosti, podle amerického návrhu. A v druhém pilíři se bavíme o tom, že ten současný systém tohoto umožňuje a jedna cesta je k tomu zabránit, tak je říct, že všechny zisky musí být zdaněny nějakou minimální sazbou. Nebo nemusí být zdaněny, ale je možné pak to zdaněvat tím nebo jiným způsobem, v čem se právě říší ty různé návrhy. Takže to je někde na půl cesty ty současné návrhy. Že jsou relativně hodně výrazné a významné ty návrhy, ale spousta té současné infrastruktury tak zůstává stejná, jaká je, a je to spíš taková jako záplata, nadstavba tomu současnému systému. Což je jedna z jejich nevýhod. Musím si znat, že prostě kromě toho strašně komplexního systému, který tady máme, tak ho učiníme ještě komplexnější. Mluvčí 3: Čili kdybychom si to měli představit v českých podmínkách, tak řekněme, že známe řadu firm, které mají sídlo nebo pobočku někde v zahraničí, kde je nějaká nízká danová sozba. A pokud bychom se teda vydali tím směrem, který navoduje OECD, nebo Joe Biden svým způsobem I Evropská unie, nebo I vy ve vašem metr systému, tak bychom všude po světě měli nějaké minimální úrovně daní. A tím pádem ta motivace třeba pro PPF, aby sídlila v Holandsku, by byla nižší z toho titulu, že tam je nižší danová sozba. Takhle jednoduché je to, nebo jsem se teď dopustil nějakého moc vážnějšího? Mluvčí 2: Ne, ne, ne, já myslím, je to zhruba tak, jak říkáte, ale těch možných efektů je tam spousta. Takže při zavedení toho mezinárodního zdanění, tak jednak pokud tady nějaká společnost, která teď ze zisku třeba sídlí v Americe, ale díky nějaké své pobojce na Bermudě, tak platí celkově nízké daně, pokud by to bylo podle Ameriky, a platí o těch 21%, tak Amerika téhleté společnosti tak dál může platit na těch Bermudách, co je ta společnost nové daně, to nikdo nenutí, aby ta Bermuda zavedla, zvýšila svou danivou sozbu, ale Amerika by díky téhleté reformě získala právo dodanit ty daně téhleté společnosti, aby ta minimální sozba byla 21%, takže by mohla zdanit nějaký nárok na zdaní téhleté společnosti, který už částečně, zase nechci zabíhat do detailu, ale které částečně už Amerika má, protože se rozhodla jednostranně zavést takzvanou GILTY v reformě z roku 2017, takže my už se tady bavíme o něčem, co třeba ta Amerika přímo dělá, a teď jde o to, jestli to budou moct dělat I ostatní země. To je jen tak na okry, ale to jsou ty přímé dopady toho zanavízení, takže by tady zase mohlo dodanovat ty získy, co teďka nejsou zdaněny. Ale pak jsou ty vedlejší efekty, které můžou být mnohem důležitější. Takže pokud tady budeme mít něco, o čem se bavíme, o tom minimálním zdanění, tak ono to povede k nějaké reakci. Například, kdyby ta sazba byla 21%, znamená to, že Česká republika si ponechá svou sazbu 19% a nebo se rozhodne jim třeba na těch 21%, že jinak by dávala možnost ostatním zemím dodanovat do těch 21% těm společnostem, co by tady měla. Nebo co budou dělat případně danové ráje? Budou zvědat své danové sazby, nebo ne? To můžou být mnohem důležitější efekty, než ty příjme efekty. A kdyby to bylo implementované v roce 2023, tak se vůbec nevím, jak bude svět vypadat, jaké danové sazby tady bude mít v roce 2025. My teď tady žijeme ve světě posledních několik dekád a jednoduště si každý posluchač může dohledat grafy, jak ty danové sazby jdou dolů, všude. Normální sazby před 30, 40 lety byly kolem 40%. Dnes je normální 20%. To je prostě obrovské snížení zdanění společností. V mnohých zemích to zdanění je nulové nebo blízko nula. Takže tady se teď bavíme o nějakém návratu. A jestli je možný, je to otázka, ale je to návrat k něčemu, co bylo dříve. Mluvčí 3: Luďku, my jsme si říkali před chvílí, že čelit téhleté situaci je to prostě globální výzva. A z toho, jak si o tom zatím povídáme, se zdá, že jak Spojené státy, tak Evropská unie, pokud teda ponecháme stranou země, třeba jako je Irsko nebo Nizozemsko, tak jsou v podstatě na jedné lodi přece v tomhle problému. Tak vidíte velký prostor k tomu, aby ta dohoda skutečně vznikla. A nebo jsou tam schované v nějakém druhém gardu nějaké pasti, která by byla samozřejmě principiálně obrovská. Já nevím, kdy naposledy se svět dohodl na něčem tak velkém. Nebo při nejmenším jako Spojené státy s Evropou. Je tedy ta dohoda možná nebo ne? Jsme na jedné lodi a nebo to jen tak vypadá? Mluvčí 1: No, to záleží, kdo si představujete, že je ten pasažer. Jestli ten pasažer jsou třeba velké korporace, které v některých případech mají opravdu obrovský vliv na fungování zemí. Koneckoncu uvědomujeme si vliv třeba skupiny PPF na politiku, na zahraniční politiku České republiky. Tak samozřejmě těch lidí, kteří z takovýchto iniciativ nejsou nadšení, je hodně na obou stranách toho stolu. V Americe to můžou být jako americké korporace, které na něčem nemusí mít zájem. A koneckoncu, myslím si, že jeden z důvodů, proč prezident Biden přišel s tím druhým pilířem, a Petriansky tady o tom před chvilkou mluvil, oni američani docela překvapivě a velmi rychle zavedli ten svůj systém GILTI, který dodaněval zisky z těch korporací, které vznikaly v těch zemích s nízkými daněmi. A samozřejmě ty korporace si stěžují, že jsou tím znevýhodněni proti například evropským korporacím, které jakoby mohly naplnout ty takzvané výhody těch danových rájů využívat. Čili určitě existuje velmi silná lobby velmi silných firm, a můžou to také být nejenom ty firmy, ale také ti, kteří jim vlastně ty struktury vytváří. Různí poradci a finančníci a právníci, kteří samozřejmě mají obrovský zájem na tom statutu quo. Vy jste správně zmiňoval, že v té Evropě samozřejmě, zatímco naše země hovoří o tom, že daněvou suverenitu si musíme ponechat. Paní profesorka Nerudová říkala, že on už je to tak trochu fiktivní pojem, ale I tu daněvou suverenitu, kterou máme, my jsme ji nikdy nevyužívali tak, abychom se pokusili někomu, já to řeknu lidově, uzmout peníze, kterému patří. Ale v té Evropě je spoustu zemí, které tady to hledají velmi dovedně. A samozřejmě pro ně udržení toho statutu quo, třeba jenom o nějakých pět, deset let, je jako hrozně zajímavý. Když mluvíme o Holandsku, když mluvíme o Irsku, o Lucembursku, nebo o Maltě, konec koncu I Maďarsko má určité takové daňové struktury, tak oni samozřejmě vědí, že ten systém je nefér, že vlastně oni vybírají peníze do své státní pokladny na úkor těch dalších. A to není ještě celý ten problém. Ten druhý problém je, který změnil Petr Jánský, že ti ostatní na to musí reagovat například tím, že také zavádí různá daňová zvýhodnění, která ekonomicky nejsou opodstatněná. Takže ano, nebude to jako vůbec jednoduchý. Kdybychom nechali mluvit strážce státních pokladen a kvalitní ekonomii, tak myslím si, že ti by se dohodli velmi rychle. A dohodli by se na něčem, co by bylo možná ještě širší než tady tato dohoda. Jakmile do té hry vstoupí ty zájmy těch lobbystických skupin, v Evropě zájmy jednotlivých členských zemí, tak ta situace se jako výrazným způsobem komplikuje. To, co je teď paradoxně výhoda, je, že po té koronavirové krizi se země vynoří z té krize s výrazným zvýšením úrovně státního dluhu. A některé, jako Česká republika, také díky vlastním chybám s velmi vysokými deficity. A v tu chvíli, jakkoliv se všichni shodneme, že je dobré také se naučit jako opravdu šetřit a dobře vynakládat ty peníze ze strany na straně výdajů, tak tam je také přece jenom ta otázka těch příjmů. Čili teďka to zní prostě atraktivně pro země přece jenom přiškrtit ten kohoutek, který jim odtékají ty peníze, které by do těch státních pokladen patřily. Takže já bych řekl, že ta šance na dohodu je největší, jaká byla za velmi dlouhou dobu. A vy máte pravdu říct, že ze strategického pohledu to má velkou cenu, protože to vlastně zavádí, zavedlo by to pravděpodobně co? Světový koncept danění té nové ekonomiky, o který jsme třeba před 50 lety neměli ani ponětí. Ale je zdaleka není jisté, jestli se to povede. Ještě bych možná reagoval na jednu věc. Jak velké je riziko, že některé další země vlastně začnou tu dohodu podrývat? Tady musím říct, že je velmi efektivní ekonomická diplomacie o ECD, protože ono existuje spoustu opravdu velkých návrhů. Ať už to byl ten první balíček proti obcházení daní, ten takzvaný BEPS, ale možná ještě významnější jsou dohody o automatické výměně daňových informací. Je to rozkrývání skutečných vlastníků firm a tak dále. A to všechno vznikalo na úrovni OECD, ale velmi šikovnou ekonomickou diplomací a ne možná úplně viditelným nátlakem těch velkých hráčů, jaký může být Amerika, Evropská unie, vlastně se k tomu přidají desítky dalších zemí, které vlastně akceptují, že ta OECD vytváří ten standard. Ono podobné ambice mají spojené národy, ale ten efekt tam takový není, protože to jednání je tam na mnohem složitější. Já jsem opravdu v tomhle optimista, že to opravdu otvírá cestu k nějaké dohodě, která je velmi významná. Zase je ale tady potřeba říct, že z úrovně Evropské unie, že bychom mohli čekat, že pokud by ta dohoda vznikla přes noc, že to vyřeší rozpočtové problémy v Evropské unii, tak to je prostě omyl. Konec konců I v České republice se mluví o tom výnosu digitální daně v řádu jednotek miliard, zatímco ten náš problém dokonce není ani v řádu desítek, ale je v řádu stovek miliard. Ty úniky přes ty daňové ráje, které by tady opravdu dostaly, podle mě, velkou ránu na solar, tak ty se velmi těžko odhadují a ty firmy zjevně, pokud by vznikl ten druhý pilíř, prokážou velkou kreativitu v tom, jak najít nějaké jiné cesty, jak snižovat ty své daňové povinnosti. Čili vlastně bych řekl, že ta strategická hodnota téhle dohody je vyšší asi než ta ekonomická. A pokud chceme lépe vybírat daně, tak nás samozřejmě čeká spoustu práce doma. Jak na úrovni České republiky, tak na úrovni Evropské unie. Protože ne všechno má tu globální dimenzi. Tady opravdu řešíme něco, co má tu globální dimenzi a proto to musíme řešit globálně, ale spoustu problémů v té daňové oblasti má tu dimenzi řekněme regionální, neli dokonce jenom je to problém na úrovni jedné země. Můžeme tady poslední věc bych zmínil. Mě hrozně překvapilo, když jsem poprvé, a to už je mnoho let, byl v Americe na daňové misi jménem Evropského parlamentu, tak my v Evropě jsme jako hodně frustrovaní, protože vlastně daňové dohody podléhají jednomyslnosti a ono to není úplně jednoduché. Tu jednomyslnost dosáhnout zejména proto, že v některých případech těch dohod jsou někteří, kteří na tom opravdu ztrácí. A k mému překvapení jsem zjistil, že v těch Spojených státech jsou věci ještě často mnohem složitější, protože ta hranice mezi tou zodpovědností federální a tou federální legislativou a tou pravomocí těch jednotlivých států Unie je tam ještě méně viditelná, ale ta snaha, nebo ta možnost z toho centra prosadit nějaké ty velké reformy, se mi zdá, že je tam dokonce ještě omezenější než na úrovni Evropské unie. My tady v Evropě aspoň víme, že to, že jsme se na něčem dohodli, je prostě špatně a nedá se to namalovat jako na růžovo v žádném případě. V té Americe, myslím si, tyhle diskuze jsou ještě mnohem, mnohem složitější. Mluvčí 3: Tak profesorku, je tu na vás první dotaz od veřejnosti. Moc za ně děkujeme. Pak je tady ještě jeden, tak já se k němu pak vrátím, ale je tady prostě ta otázka, kterou jste už zmínila, jak dostat na palubu ty státy právě jako I Brazílie nebo řekněme třeba Čína, abychom se prostě nedostali do situace, kdy transatlanticky se dohodneme, ale tak jako svého času odjížděli tovární linky do Číny, tak jak zabránit tomu, aby potom někam mimo tenhleten dohodnutý prostor odjížděli ty daňové domicily, ta daňová centra. Kudy kudy může vést ta cesta, jak tomu předejít? Mluvčí 0: Tak to je spíš otázka politická samozřejmě, lépe řečeno geopolitická. Nicméně já se domnívám, že tady z mého pohledu ekonoma nikoli v politika jsou v podstatě dvě možnosti. Jedna možnost je ta, a teď to musí říct pan europoslanec, jestli je nebo není pravděpodobná, je ta vlastně přizva tady tyto země k nějakým jako přidruženým vyjednáváním a znát jejich pohled na věc a třeba někde jako ustoupit a mít je na palubě. A druhá ta možnost je vlastně přijmout to opatření bez nich takovým způsobem, aby I když by tady tyto firmy migrovaly tady do těchto zemí, tak abychom byli ten zbytek klubu, který bude jako spolupracovat, tak aby byl schopen je vlastně dodaňovat takovým třeba tím způsobem té minimální daně, jak už tady bylo navrženo, nebo jak je vlastně navrženo a je to součástí toho návrhu v rámci OECD. Mluvčí 3: Luďku, byste na to chtěli reagovat? Mluvčí 1: Ano, já jsem jenom chtěl zmínit, že opravdu ta takzvaná inkluzivní spolupráce v rámci OECD funguje. Prostě spoustu těch jednání probíhá nikoliv na bázi členů OECD, ale na bázi opravdu globální. A když tam jezdím na ty, teda teďka nejezdím, teďka klikám na ty jejich meetingy, tak tam máte prostě zástupce opravdu desítek a desítek zemí. A protože to rozhodování v rámci OECD je jednodušší, protože těch stakeholders je tam vlastně relativně málo, ta expertize je tam velmi vysoká, tak jim se opravdu daří. Druhá metoda je využívání toho, čemu říkáme soft power. To znamená, že k tomu má možnosti jak samozřejmě Spojené státy, tak Evropská unie a to znamená de facto těm zemím říkat, tak buď to jste s námi na podobné lodi a to znamená postupně se vydáte taky tímhle směrem anebo vás budeme vnímat jako někoho, kde je problém a tomu přizpůsobíme naši politiku vůči nám. A to bych vůbec nepodceňoval, protože opravdu v tom dnešním světě jsou tak maximálně tři supervélmoci, Spojené státy, Evropská unie a Čína a z toho pouze dvě jsou demokratické a pokud tyhle dvě demokratické supervélmoci budou mít nějakou jasnou agendu a budou působit konzistentně, což nyní se Bidenovou administrativou je proto větší šance než Trumpovou, tak tohle je prostě jako obrovský nástroj. Další třetí možnost je, já stále věřím, I když to politicky teďka není populární, já stále věřím na podporu toho vzájemně výhodného obchodu, fairového a transparentního. Proto se Evropská unie snaží vyjednávat jako smlouvy, podařila se nám dobrá smlouva s Kanadou, s Japonském, s Jižní Koreou a tak dále a do těchto smlouv se právě tady tohle vtěluje. To už není zdaleka jenom smlouva o tom, že když si budeme posílat zboží, takže si ho vzájemně nebudeme clít a budeme si třeba uznávat nějaké standardy, ale tohle jsou velmi významné součásti těchto smlouv. A pokud ho někdo chce mít se super velmocí nebo obrovskou ekonomikou, jako je Amerika nebo Evropa obchod, tak tohle je jednoznačně bod pro negociace. No a poslední věc je, já myslím, že my se musíme víc bránit také na té své úrovni, na té, co my opravdu ovlivňujeme. Myslím si, že v Americe je docela nemyslitelný, aby nějaký daňový poplatník, který slibuje pro Ameriku velmi dlouhé flow velkých daňových přímů, aby se prostě ze dne na den sebral a přestěhoval se někam jinem, protože v tu chvíli ta americká daňová administrativa na něho skočí a dopočtemu tu dání, kterou by jinak měl jako v budoucnu zaplatit a ten odchod přijde velmi draho. A já mám pocit, že my jsme v této mhle byli často a ještě jsme jako hodně naivní, že prostě necháváme ty daňové poplatníky, aby se sebrali, někam odešli a vůbec nepřemýšlíme o tom, že vlastně s nimi odcházejí nějaké daňové příjmy. To není jako o protekcionismu, to je o tom, že vlastně ta společnost investuje velké prostředky do toho, aby lidé měli šanci se prosadit a aby ekonomicky uspěly. Poskytujeme kvalitní vzdělání, máme prostě nějak dobře fungující společnost, která formuje to chování těch lidí a dává jim velmi dobrou startovací čáru a v okamžiku, pokud ti, kteří uspějí nejvíce, to vyřeší tak, že se začnou tvářit, že s tou zemí nemají nic společného, tak to jako není prostě v pořádku. Stejně tak já jsem překvapený, že naše daňové zprávy jsou tak jako otevřené k možnosti vytváření různých holdingových struktur v Holandsku, přesouvání různých aktivit někam na Kypr, I když je zřejmé, že tou motivací pro to není ekonomická výhodnost, ale jsou to různé, často cílené daňové struktury. A samozřejmě proti tady tomuhle by ten druhý pilíř těch reform byl jako účinný a z ekonomického hlediska by to taky přineslo nemalý efekt v tom, že vlastně ta alokace toho kapitálu by byla opravdu podle té ekonomické výhodnosti a ne podle nějakých cílených daňových politik. Mluvčí 3: Petře, souhlasite s tímhle? Skutečně jako Česko spíš než by bylo nějakým daňovým rájem, který by měl přirozeně se snažit bránit těmhletěm postupům, tak je naopak jako zemí, která těmi trendy, o kterých jste předtím mluvil, tak která naopak tím to trpí. Z hlediska teda rozpočtuji. Skutečně je to tak, jako že zdejší firmy, ty firmy, které jsou, které tady něco dělají, které tady reálně sídlí, tak mají tendenci a nějakou větší volnost utíkat se svými daněmi někam jinam. Mluvčí 2: Ano, jsem přesvědčen o tom, že tohleto je ten převládající směr. Ne, že by nutně některé české společnosti například s pobočkami v Německu, kde výrazně vyšší zdání nemohli využívat někdy Česko jako takzvaný daněvý ráj, ale myslím, že v rámci toho globálního srovnání, tak my jsme tou zemí trpící těmi ostatními daněvými ráj. Jedna z věcí, co ukazujeme v nedávném článku s mým kolegou Javier García Bernando, je, že pro ty národní společnosti a pro daněvý ráj je zásadní ty naprosto nízké daněvé sazby. Takže tady se nebavíme o nějaký 19% stardotární daněvá sezba v Česku, efektivní, kterou odhadujeme nějaký 15-16%, takže jenom o něco nižší, než ta stardotární pro Česko. A nebavíme se prostě o sezbách 5%, 1%, které, nebo 0%, kajmánské ostrovy, 0%, Lucembursko, efektivní daněvá sezba, 1% podle posledního odhadu. To jsou prostě úplně jináčí čísla, než co Česká republika nabízí, a je to správně, ale my trpíme tím, že ostatní země se snaží přilákat těmi to nízkými sezbami. A tady by to globální minimální znanění mohlo pomoct si těm největším excesům. Já bych se rád ještě vrátil k těm mezinárodním aspektům, že to je takový něco, čím se hodně zabýváme, zabývám ve svém výzkumu, teďka na to máme pětiletý projekt Codex od grantové agentury České republiky na Univerzitě Karlové, kde si tomu hodně věnujeme. Ukazujeme, že čím je země chučí, tím víc trpí tím přesuváním sezku nadnárodních korporací do daňových rájů. Relativně vůči svým celkovým daňovým příjmům, tak mají větší ztráty a I očевидně, jak by ty vládní peníze, ty daňové příjmy, tam jsou víc potřeba, a nejenom, že ta částka je vyšší, ale I by v těch chudých zemích v Africáji nebyly potřeba více. Tady je důležité, a teď to pan intermajor a tenšin Rodová to zmiňili krátce, takže to vyjednávání probíhá na relativně mezinárodním základu. A to je rozdíl oproti některým předchozím reformám, anebo například oproti tomu jednostranému přístupu Ameriky s tou zmiňovanou GILTI. Takže tyhle OECD, která má 37 členů, většinou bohaté země, včetně České republiky, Ameriky, Německa, tak v tomhle tom případě tyhle vyjednávání proběhají v rámci takzvaného inkluzivního rámce, kde jsou členy 137 zemí. Takže většina těch zemí, která na tomhle tom vyjednávání v rámci OECD spolupracuje, tak nejsou evropské země a nejsou bohaté země. Takže tam se spolu baví Čína, Brazílie, Rusko, Amerika. A to je jakoby samo o sobě dobré. A to někteří kolegové výzkumníci ukazují na to, že tohoto je spíš formální rovnost v rámci toho vyjednávání a že ty chudé země, afrikanské země mají spoustu důvodů, proč jejich názory nejsou respektovány, proč nemají velkou váhu. Ale přesto je to nějaký posun. Není to ideální stav, jak by měly vznikat globální dohody, takže je to nějaká napůl cesty. A tam jsme. Co bych chtěl zmínit, vidíme to na tom americkém návoru. Prostě Amerika něco řekne, média, všichni my se o tom bavíme. Když něco navrhne nějaká koalice rozvojevých zemí, třeba G24, měla velmi rozumný návrh. Včera. Mluvčí 1: ATAV, Mluvčí 2: Sdružení afrických zemí, měla další návrh. Tak prostě získá to mnohem menší ohlas v médiích, mezi experty. Málo se tomu lidé věnují. Vidíme to I v tom příjemném přenosu, že prostě hlas všech zemí nejsou rovné. A teď je otázka, jak by to mělo být. Ale zdá se mi, bychom my, takové pokročilé země, rozvinuté jako Česká republika, mohli vzít potaz nejenom své vlastní zájmy, ale třeba zájmy I těchto zemí, které svoje zájmy celé dokážou tak dobře chránit. Zase bych to trochu relativizoval, což se omluvám, tak, že o těch zemí je strašně moc. I když budu mluvit o zemích s nižšími příjmy než má celá Česká republika, tak ty zájmy jsou velmi různorodé a velmi se vyšší. A třeba pro některé země jejich vyjednávací pozice naopak je, že jsou vlastně proti tomu minimálnímu zdanění, že by si rádi uchovali možnost nabízet daněvé prázdniny a další velké odpočetné položky atd. A tím se snažit přitahovat investice na národní společnosti do jejich země. Ekonomové jako já poukazují na to, že tyhle strategie nejsou efektivní, že co na národní společnosti zajímá, tak je velikost trhu, vzdělaná populace, infrastruktura a další věci, které s daněmi nemají co dělat. Ale to nebere legitimitu tu jejich pozici na těch zemí. Jenom poukazuju na to, že by to spíš neměli dělat, ale děje se to a jestli se na něčem domluví víc než to zemí, tak to bude samou sobě úspěch. Mluvčí 3: Paní profesorko, můžu vás poprosit o zmínku k tomu. Když jsme se připravovali tady na tu debatu v kontextu toho, o čem se teď bavíme, tak říkala, že když se člověk trochu víc zahloubá do toho, co navrhuje Bidenová administrativa, takže oni to samozřejmě dělají chytře. Jestli jsi správně se při to zaznamenal. Čili jako ono to skutečně na první pohled vypadá podívně, proč by vlastně spojené státy šly naproti tomu, že by se mohly víc zdaňovat firmy, jako je Apple, Google někde v nějakých jiných zemích. Jako proč by jim vlastně dávali tu možnost. Tak v čem je ta chytrost? Chcete by to trochu rozvést? Mluvčí 0: Tak, zapnout mikrofon je ta základní věc vždycky v digitálních platformách. Já jsem o tom samozřejmě hovořila, protože celá vlastně na začátku tady tohoto bloku, jak o tom návrhu, jakým oni modifikují a modifikují ty pravidla, že nechtějí, aby se to týkalo jen digitálních spoječností, že to vlastně rozšiřují na více spoječností, než jsou pouze digitální. Že zvyšují ten limit na 20 miliard dolarů ve skupině, což znamená, že by se to vlastně fakt týkalo jako by 100 globálních firm. Tak to samozřejmě není tak, jako že by zatím nebyly čísla a nebylo by zatím to, že není propočítáno, že větší část toho koláče prostě tímto způsobem zůstane v USA, protože oni mají velké nadnárodní korporace I z jiných než digitálních sektorů, které jsou prostě v USA. Takže a v ruku v ruce s tím to zvýšení té korporátní sesby z 21 na 28 procent, tady bych chtěla upozornit, že by to někomu, jako to zbudilo strašné, strašnou vlnu v Evropě, to zvýšení, ale před návstupem Trumpa byla korporátní daň v USA 35 procent. Takže oni se vlastně ještě nedostali ani sesbou daně na to, kde byly před návstupem Trumpa. Tady udělám jenom odbočku posluchačům vlastně pro srovnání. I u nás ta daň 19 procent je strašně nízká, protože průměrná sesba korporátní v EU je 31 procent, jenom abychom se jako uvědomili, kde se vlastně Česká republika pohybuje. A Petr říkal, a to je prostě pravda, že jo, v 90. letech byly korporátní sesby daně přes 40 procent. A pak nastal ten závod ke dnu a globalizace a v podstatě jsme se dopracovali až v tak velmi nízkým sesbám daní. Takže američané mají vždycky velkou vyjednávací sílu. Já se dlouhodobě zavívám třeba smlouvami o zamězení dvěhozdanění a tam prostě skutečně vyjednávání z USA funguje tak, že oni prostě pošlou svou smlouvu a tady máte a ber nebo neber. Tam v podstatě fakt moc diskuzé není. Takže domnívám se, že I stejný postup bude vlastně tady v OECD, že ta nabídka prostě bude taková, že buď USA budou na palubě s nějakým takovým návrhem, anebo ten společný návrh prostě nevznikne. Oni mají jinou ekonomickou sílu, jiný způsob vyjednávání, úplně tak, jak říkal Petr někde jinde. Prostě když oni zveřejní tento návrh, tak je velmi pravděpodobné, že tak to prostě bude vypadat. Budou-li se chtít ostatní země dohodnout. Ale já jsem ještě chtěla reagovat na to, co říkal Luděk Nedrmajer, protože to je strašně zajímavé s těmi nástroji národními, které mají jako k dispozici členské státy, jak bojovat s těmi daňovými úniky. Tak jeden z těch nástrojů je exitní zdanění. To je vlastně zdanění společnosti při odchodu ze země. A tam, když bychom se podívali na ten historický vývoj, který je možná odpovědí na to, proč to není v současnosti využíváno, tak vlastně začátkem 21. století to v podstatě bylo předmětem řízení před Evropským soudním dvorem, kdy vlastně tady ty exitní zdanění byly žalovány těmi poplatníky, že jsou diskriminováni. Samozřejmě bylo to intra-EU nikoli ve vztahu k třetím zemím, ale vlastně ten začátek 21. století je naprosto charakteristický bojem Evropské unie proti exitnímu zdanění, protože to bylo považováno za diskriminaci. A pak nastoupil tady ten problém digitálních společností, problém přesouvání zisku a najednou Evropská unie I Evropská komise se velmi výrazně posunula ve vnímání toho exitního zdanění a dneska nabádá členské státy, aby to exitní zdanění používali, že to je nástroj pro boj s zdaňovými úniky a dokonce to má vlastně součástí toho balíčku pro fairové korporátní zdanění. A já si myslím, že ty členské země vlastně pořád tam cítí takovou tu pachuť té diskriminace z té minulosti, tak proto to celá řada členských států nevyužívá tedy ten nástroj, bych ten nástroj skutečně velmi efektivní, kdy dokonce vám, kdy třeba při odchodu ať už fyzické osoby nebo korporace vám nezdaní jenom to, co tam zanecháváte, ale dokonce můžete zdanit I třeba budoucí zisky, dva, tři roky, které ještě poplynou jako s činností, které jste vykonával předtím. Takže toto je možná docela dobrý point, že by země tento nástroj vlastně mohli vůčit třetím zeměm nikoliv v rámci EU, protože tam asi na tu diskriminaci by narážely určitě, že by měli prostě daleko více aplikovat, než byli zvyklé. Mluvčí 3: Takže můžu na vás jeden technicky čtější dotaz, který nám tady píše divák Michal z Kořepa. Ptá se na to, jak je v těch dohodách, které se teď rodí, ošetřena harmonizace výpočtu naňového základu, protože přece jenom hodně jsme se tady teď bavili o těch sazbách, ale sazby nejsou všechno. Záleží také, co se vlastně tou sazbou zdaňuje. A když tedy slyšíme ze Spojených států výkop nějakých jedna dvacet procent, tak tam přece potom bude velmi ošemetné dohodnout se I na tom, na co se tato sazba aplikuje. Jak je toto řešeno? A možná potom teda pak mně ještě napadl jeden, když už mám slovo, jeden dotaz na vás, jestli skutečně si myslíte, že to půjde tím směrem, že pokud Spojené státy mají tu velkou sílu a ber nebo neber, Joe Biden tady něco navrhuje, něco, co je, za co bychom z hrdiska Evropské unie asi mohli být docela vděční konfrontaci s tím, co jsme měli ze Spojených států jako nabídku před rokem. Tak pokud bychom teda přistoupili na ber nebo neber, tak jestli je to jako do velké míly kompatibilní s tím, co OECD předtím navrhovalo, nebo ne. Prostě tam se tak vlastně zjednodušeně řečeno na to, zda-li to, co Spojené státy nyní navrhují, je přijatelné a nebo ne, z hledička našich zájmu. Mluvčí 2: Z hledička našich zájmu, tak to budu set za celou Českou Republiku teda si mluvit, to tady jsou povolenější lida. Jo, no, tak No a zdravím Michala Skořepovu, s kterým jsem si už psal o některých aspektech tady těch návrhů a teď teda nevím, jestli ta otázka měla opravdu mířit na mě, ale je to velmi zajímavé a relativně technické, jak čekáte, ale má to zásadní, je to jedna z těch věcí, co má zásadní usledky a už to tady zmiňovala Danuše Nerudová, která je větší odborníce na učetnictví než já a máme tady, když to zjednoduším, máme tady danové učetnictví a nějaké finanční učetnictví. Prostě podle jednoho se platí daně a podle druhého se reportuje a teď nevím, jestli to byl Ruděj Knitrman nebo Nerudová zmiňali, že v Americe je velký rozdíl mezi tím, že jsou podle jednoho učetnictví ziskové a podle druhého, když se mají platit daně, tak najednou nejsou ziskové. To je úplně zásadní věc, technický rozdíl, ale je to zásadní. A o čem se tady teď bavíme na té mezinárodní dohodě, tak se bavíme o tom reportování, ne o daňovém učetnictví. Takže vlastně to dělá pou to, jakoby, já chápu dobře. Takže tady ale teďka daně se platí podle daňového učetnictví a teď tady do toho přichází takhle ta záplata v podobě globálního minimálního zdanění a zvažuje se, že se to bude dělat podle toho reportovací učetnictví a podle toho finančního učetnictví. Takže to je tak na okraj. A máme spoustu, že každá země tak má své daňové učetnictví I v rámci Evropské unie, to je úplně všílené, že to tak je, že každá země Evropské unie má svý vlastní pravilá, samozřejmě ve světě je to taky. A pak jsou různé mezinárodní standardy toho finančního učenictví. Ten standard, který by se mohl využít tady, tak se jmenuje, český názor jsem si teď dohedal, podávání správ podle zemí. Pro mě to je CBCR, anglická zkratka country by country reporting, což je separátní regulace, taky vedená OECD, kterou kolem stovky zemí po celém světě zavedlo. A je to nová, nový způsob reportování aktivit nadnárodních společností. Je to úplně pro mě zásadní nová věc, kterou právě používám několika svých nedávnych článcích, včetně toho, s kterého jsem citoval. A umožňuje to, tyto data, tak umožňují nový vhled do fungování nadnárodních společností. Díky tomu víme, že opravdu platí, mnohé z nich platí extrémně nízké daně, že opravdu reportují vysoké zisky na kajmanských ostrovech Bermuda. Takže to je nová věc analyticky. Ale tady to reportování je také možné využít I pro tuto reformu, protože je stejné globálně všechny nadnárodní společnosti nad tu velikost 750 milionů euro. V obratu to již dělejí, takže je možné tady to otovřít jako základ a použít to pro dohodnutou reformu globálního, minimálního zdaní. Samozřejmě je tam spousta problémů s tím spojených, ale to si asi nechám odcestit, ale možná, když se bavíme I o té pozici České republiky, tak u toho se zastavím. Tady to podávání správ podle zemí, je to CDCR, si můžu dovolit anglickou zkratku, I když to nemám rád. Mluvčí 3: Tak, Mluvčí 2: To je čistě o transparenci. Tadyhle prostě Česká republika, jako spousta dalších, jako kolem stovky zemí, a to je počet zemí, které tohleto mají, tak se rozšiřuje. Všechny velké země s tím souhlasili. A co to znamená? Znamená to, že narnárodní společnosti musí reportovat daňovým správám, tady to nové, tady ty nové správy v těch zemích, kde mají sídlo. A zůstane to o těm daňovým správám. A pokud chtějí, tak to můžou zveřejnit sami od sebe, a nebo to můžou zveřejnit v nějaké agregované, anonymizované podobě prostřednicím OECD. Česká republika se u těch svých zhruba deseti společností, které jsou dostatečně velké a mají sídlo v České republice, tak se rozhodla, že se o ně nepodělí ani s námi, ani se světem. Takže tam, jakoby, je to taková úplně jednoduchá věc, ale je to, jakoby, škoda, že tam, kde jde jenom o sdílení informací, které můžou být úžitečné, například pro výzkum nebo pro analitické, abychom věděli, o čem se bavíme, tak dnes nevíme. My tady, co se bavíme, nevíme, co v těch správách je. Naproti tomu například Amerika nebo Indie nebo mnohé další velké země, tak ve velkém detailu zveřejňují tyto správy. Ne pro jednotlivé společnosti, aspoň zatím, ale agregovaní a anonymizovaní. Co se teď vyjednává, o tom ví tady Ludě Kniedlmeier nejméně tolik, co já, tak teď se vyjedná nová regulace v rámci Evropské unie, že by společnosti museli tyto správy zveřejňovat a dostali bychom mnohem více informací o tom, kde mají zisky, kde platí daně. Tyto informace užijíme o společnosti, které to dějí dobrovolně, jako například Vodafone nebo Shell. Víme díky tomu mnohé informace, které bychom bez toho nevěděli. A stejně tak některé jinačí, některé sektory, tak už toto musí dělat například banky. Tyto správy musí sdělovat už posledních osm let. Takže je to, já myslím, že to je zajímavé nejenom ze lidska mě výzkumníka, jako toho, kdo využívá ta data, ale možná tyto data budou zásadní pro to, jak se počítá to globální zdanění. Takže myslím, že by to mělo zajímat možná všechny lidi, co zajímá zdanění na národní společnosti. Mluvčí 3: S těmi bankami to je zajímavý příklad. Takže na tom, jak funguje dneska regulace bank, kdy tedy ty bankovní dohledy mají poměrně dobrý přehled o tom, co se kde děje, tak tímhletím způsobem se lze představit analogii s tím, jak by to mohlo teoreticky fungovat v budoucnu podle těch návrhů, které jsou teď na stole. I s jinými typy společností. Mluvčí 2: Částečně. Já myslím, že tadyhle do regulace bank nechci panu Luďkovi Niedermayerovi šahat, ale myslím, že tadyhle jde hlavně o zdanění a přesuvání zisku na národní společnosti. Banky jsou jedny z významných na národní společnosti. U nich tadyhle ta regulace již platí, že nevím, v EU, tak musí zveřejnit tyto zprávy. Nějak jim to nevadí podle všeho, že musí sdělat více informací a my toho víme mnohem víc o tom, kde mají zisky, kde platí na ně, kolik jich platí. Mluvčí 3: A výzkumníci. Mluvčí 2: Taky zjistili, že díky zveřejnění, jenom díky tému zvýšení transparentnosti, tak došlo k tomu, že banky využívají méně daně vehráje a platí vyšší daně. Takže někdy můžeme se bavit jenom o tom, že to jsou nějaká data, nějaké zvýšení transparentnosti. Jenomže ono to má důsledky. To, že lidi můžou vidět, kolik platíte daně a kolik využíváte daně vehráje, tak možná může vést průběhu času většinu například na národných společnostích tomu, že budou tyto věci dělat méně a budou méně se výplat platit daně. Mluvčí 3: Ruďku, je tu další dotaz z publika. Opět teda zpátky k tomu blížší košele než kabát, jak bychom měli postupovat v Česku. Vy jste mi tady psal v chatu, že byste rád ještě poznamenal něco k tomu, jak vlastně, v jaké pozici se Česko nachází, když tyto debaty vedeme. Tak co myslíte, jak, kde se teda nacházíme a v roli daněvého ráje nebo oběti nebo něčeho jiného a jak bychom měli racionálně postupovat? Mluvčí 1: No já myslím, že o tom nejvíc ví asi paní profesorka Nerudová, která s tím dlouhodobě zabývá, ale já to vezmu pokud možno hodně jednoduše. My se tím, že se hlásíme k té suverenitě, tak vyvoláváme dojem, že tím, že máme tu daněvou suverenitu nebo že ji chceme uchovat, že z toho máme nějaké výnosy. A já bych tady chtěl říct velmi zjednodušeně, že vlastně jsou dvě cesty, jakými v té daněvé džungli, o které tady jak Petr, tak paní profesorka mluví, jak v ní uspět. Dvě cesty k tomu. Jedna je cesta, že jste velmi flexibilní, rychlí a efektivní a do toho daňového systému vkládáte cíle na opatření, která vedou k tomu, že se k vám v ideálním případě přesouvají peníze, který tak trošku zdaníte, na který byste si jinak vůbec nešahli anebo firmy u vás vytváří nějaké struktury, které sebou přinesou také nějaké peníze, na které si ta státní pokladna šahne. Toto v žádném případě není případ České republiky. Naše flexibilita, která vede k tomu, že silnici stavíme 15 let a o spoustě věcí diskutujeme 20 nebo 30 let, to tady prostě vůbec není. Naše daňová správa nikdy takto postavená nebyla. Čili tyto účelové, neférové, nicméně fungující věci my nejsme do našeho daňového systému schopni vložit. A druhý způsob, který jsem vypozoroval, jak v době, když jsem pracoval v soukromém biznesu, tak vidím I v parlamentu, je, že zároveň na tomhle, téhle džungli, uspějí vlády, které jsou schopny přesvědčit korporace na svém území, aby jim odváděli pořádné daně, protože za to něco dostanou. Za to něco je ten vliv těch korporací například na rozhodování té vlády. Proto třeba my ve finančním sektoru a nejenom ve finančním sektoru, sledujeme paradoxně, že od nás odcházejí daně, které by u nás měly zůstat, zisky, které by u nás měly být danění do zemí, které mají vyšší daňovou sazbu, protože pro ty firmy je politicky pragmatické zaplatit trošku vyšší daň, například třeba v Rakousku nebo někde, protože si za to něco koupí. Zatímco v okamžiku, kdyby zaplatili vyšší daň v České republice, tak to pro ně bude jenom nákladem. Notabené jde také většinou o to, že se jedná o pobočky politicky správné odvádět vyšší, než by odpovídala daň například v Rakousku na úkor samozřejmě té daně v České republice. Čili to je prostě ta politická racionalita. A protože ani jednu z těchto věcí neumíme, to druhé je pro nás vyloučené, protože jsme na to příliš malí a nikdy jsme se tady toto nenaučili. Na to první nejsme dost chytří a flexibilní, tak pro nás je výhoda, aby prostě ta džungle se měnila v aspoň tak trochu přehledný les. Či pro nás by tady tohle byla výhoda. Čili s tou iniciativou OECD je to poměrně jednoduchý, protože já doufám, že my nemáme možnost to žádným způsobem zablokovat a předpokládám, že potom ta transpozice by hodně probíhala na evropský úrovni. Nicméně, kdyby například byla možnost ten druhej pilíř, pokud by se zaváděl na úrovni jednotlivých zemí a pokud by se ukázalo, že bude existovat kritická masa zemí, které ho přijmou, tak bych byl jednoznačně pro, abychom to abychom to přijali. Je jasné, že představa, že Česká republika si zavede svoji digitální daň a vlastně ty velké digitální firmy vám dobrovolně budou platit notabené SASBU, která je vytržená z jakékoliv ekonomické reality, to je prostě jako naivní. Čili to je další důvod, proč prostě být součástí toho celkového té celkové světové iniciativy, protože upravdu my v tom sami nic neodehrajeme a budeme pouze stále na tom prodělávat, tak jak je to konec konců nyní. Ještě jsem chtěl dvě krátký poznámky k tomu dotazu pana Skorěpy, kterého taky tímhle zdravím. V Evropě vlastně už před lety vzniká iniciativa na sjednocení daněvejch základů. Já si myslím, že to je výborná věc a myslím si, že to je věc, která zároveň neruší v žádném případě daněvou konkurenci, ale zvyšuje transparentnost tady této konkurence. Podle mě je také pro podniky by to bylo mnohem výhodnější a jednodušší, pro většinu podniků, ne pro ty, které těží z různých těch obezliček. Kdyby vlastně výpočet daně byl stejnej a ty země si konkurovaly tím, jakou daněvou sazbou vlastně ten zisk vypočítany podle stejného algoritmy budou danit. Či samozřejmě kdyby něco takového vzniklo na širší než jenom evropské úrovni, tak by to byla skvělá věc, ale my jsme na to narazili I na evropské úrovni, protože právě ta první skupina těch zemí, které umí dělat ty různé manévry v tom daněvém systému, které jsou pro ně ryze pragmatické, si uvědomuje, že by to pro ně znamenal určitý problém, protože ty země třeba nechtějí mít nízkou daňovou sazbu. Holandskou pokud se nepletu nemá nízkou korporátní daňovou sazbu, ale má u vnitřstva systému nastavené mechanizmy, které vedou k tomu, že určité zisky jsou efektivně daněné velmi nízkou daňovou sazbu. Druhá poznámka k tomu, Jiří, co vy jste říkal, jestli se blížíme do nějakého bankovního světa, mě to vlastně připomněl, ta analogie jako neplatí, ale v něčem přece jenom tam něco společného je. Já si pamatuju ještě devadesáta leta, kdy vlastně se začalo ukazovat, že to bankovní podnikání už není vzdaleka záležitostí fungování v jedné zemi a vlastně ti supervizoři začali mít velký problém, že spolu musí začít mluvit. Bylo to hrozně složitý. Už ten systém budujeme dvacet let, možná Česká republika je tady taky jeden z pioníru, který se tady tomuhle brání. To není pionír, to je vlastně spíš opak toho pioníra, ale přece jenom za těch dvacet let se podařilo tady určitou důvěru a spolupráci mezi těmi supervizory vytvořit a samozřejmě vrcholem toho byl vznik bankovní únie, který vlastně přesunul tu supervizi nad významnými evropskými bankami na úroveň instituce, která je součástí evropské únie a nikoli v české země. Já musím říct, že má zkušenost, já už se v těch daňových otázkách pohybu řekněme nejméně pět let, je, že z tohoto pohledu ta spolupráce mezi daňovými orgány českých zemí, která by byla velmi žádoucí, protože velká část těch podvodů má prostě nadnárodní povahu, že je v naprostých plenkách. Ta míra té nedůvěry a nespolupráce je opravdu obrovská. A to je to, co jako komplikuje vlastně hledání těch řešení. Konec koncu ta naše debata bohužel asi předvědčí lidi, že je to všechno hodně složitý. A je to I složitý pro ty vrcholný politiky. A v okamžiku, kdy ten šéf daňové správy státu X řekne svému premiérovi, že prostě žádnou spolupráci, žádný nadnárodní koncept řešení daňových problémů není dobrej, protože on velmi dobře ví, že daňová správa v země Y jsou naprostí lůzři, se kterýma se nedá spolupracovat, tak on to tam prostě ten premiér odříká. A proto jsme tam, kde jsme. Čili bohužel ten systém, jakým státy se starají o výběr daň je vůbec vytváření těch pravidel se úplně odtrhl od vývoje té ekonomiky. Stejně tak, jako v těch devadesátejch letech se zjistilo, že takhle dál ten bankovní dohled nepůjde a trochu klopotně nicméně během těch, řekněme, dvou dekád jsme na to reagovali, tak teďka je opravdu nejvyšší čas, abychom se tímhle směrem vydali v té oblasti daňové, protože jinak tam nikdo nic nezvládne, sám nezvládne a v té džungli bude pobíhat několik velkých zvířat, které se tam velmi dobře zorientují a ty další si budou hájit svůj život anebo se stanou jejich potravou. Mluvčí 3: Pani Nerudová, máte dojem z toho stejný z toho, co říkal pan europoslanec, že Česko je tedy spíše v postavení někoho, kdo rozhodně není žádný daňový ráj, ale může z toho jedině profitovat a jak bychom teda tím pádem měli postupovat v těch dalších vyjednáváních? Počkat si vlastně na to, co se dohodne, protože ono stejně nakonec dopadne tak, že to budeme muset, že to převezmeme nebo snažit se z naší pozice oblivnit něco nějakým směrem? Mluvčí 0: Tak já děkuji za otázku. No I ta naše pozice ve vztahu vlastně k jakýmkoliv integračním a harmonizačním snahám v EU, nejenom v oblasti daňové, je prostě naprosto neukotvená. My vlastně v té Evropské unii nevíme, co chceme. My prostě nevíme, jestli chceme stát na okraji, nevíme, jestli chceme být ve středu, nejsme schopni strategických nějakých spojenectví a nějaké skutečně strategie při vyjednávání a podle toho to prostě vypadá. Já si myslím, že poměrně iracionálně v podstatě už asi 10 nebo 12 let jsme v podstatě proti čemukoliv, co přichází z EU v oblasti zdaňování korporací, jakékoliv snahy o harmonizaci základu daně. Já musím říct, že já jsem v podstatě u toho skoro od začátku, protože můj celý výzkum se týká v podstatě harmonizaci základu daně v oblasti korporátního zdanění a první návrh byl v roce 2011 a tehdy prostě Česká republika řekla, že my jsme proti bez jakékoliv analýzy, dopadů, simulací toho, co by to pro Českou republiku znamenalo úplně neuvěřitelným způsobem. Tak jsme prostě, přišli my, naše výzkumná skupina, která jako zpracovala snad, já nevím, 10 nebo 15 studií, včetně nejrůznějších efektů I behaviorálních, co se stane, když by bylo zavedeno CCTV. Přetlačili jsme postoj z negativního do neutrálního, což jako je obrovské vítězství, které stálo obrovské úsilí, protože jsme prostě ministerstvu financí spočítali, že není pravda to, co tvrdí, že by ten efekt byl fiskálně negativní, že by naopak byl trošku pozitivní, takže se nám to podařilo trošku přetlačit ten postoj České republiky, ale pořád je a priori podezíravý, a priori se držíme naprosto nepochopitelně zpátky a nedokážeme odhadnout a nedokážeme vytěžit ty výhody, které nám ten systém přináší. To se teď ukázalo před COVIDem, kdy naprosto z mého pohledu nepochopitelně ministerstvo financí řeklo, že my přijdeme se svým vlastním návrhem digitálního zdanění. Jak si může někdo v dnešní době skutečně jako myslet, že na této daní jednostraně v rámci jednotného evropského trhu, při mobilitě, jaká je, by něco vybral mi skutečně jako by není jasné, protože I ten odhad těch výnosů, ten byl prostě naprosto základní, oni si vzali odhad Rakouska, které chtělo zavést digitální daně a vynásobili si to tím, že budeme mít dvojnásobnou sazbu, čili vůbec nebrali potaz nějaké efekty odlivu a tak dále a spočítali si, že to vynese, já nevím, dvě a půl nebo ne, pět miliard vlastně, pět miliard řeklo ministerstvo financí. No a my, když jsme samozřejmě do těch výpočtů tady všechny ty efekty zahrnuli, tak jsme prostě vypočítali, že by jsme na tom možná vybrali jedna a půl miliardy. Takže bohužel musím říct, že ten náš odmítavý postoj té harmonizací jako vyplývá z toho, z obecného faktu, že naše ministerstvo financí neumí pracovat s daty. Ono sbírá obrovské množství dat a ty data neumí analyzovat a neumí na základě těch analýz přijít s nějakou ramcovou pozicí, což je naprosto děsivé, teda v době digitální, jaké žijeme a to řízení, které probíhá ve vztahu jakoby k daňové politice EU, tak rozhodně a to nejsou politiky, které by byly jako založeny a ty postoje naše založeny na datech, což je teda naprosto tristní. A ještě jedna věc, já jsem osobně přítomna při takové jakoby tripartitě vyjednávání ministerstva financí a ministerstva zahraničních věcí a zastoupení Evropské komise v České republice právě kvůli ramcové pozici k tomu CCTV a musím říct, že bohužel my místo, abychom zaujímali koncepční jako postoje a směřovali do budoucna, tak ta diskuze se odehrávala na prostých jakoby mikrověcech. Tam unikali vlastně široké souvislosti ekonomických reálí a toho, jak dneska vypadá ekonomika, jaká je mobilita. My jsme prostě zkouzávali k tomu, že jsme posluzovali, jestli ten návrh dovoluje odečíst 50% nákladu na reprezentaci a my tady nic nedovoleme odečíst a hlavní argument bylo, že tohle nemůžeme nikdy podpořit, protože dovedete si představit, kolik nákladu na reprezentaci by si firmy jako dávali do nákladu, což je úplně vlastně špatně, to je jako úplně špatně uchopeno a úplně špatně tady o těchto věcech jako přemýšlíme a já strašně věřím, že nejenom ta dnešní diskuze, ale I další diskuze, které se snažíme jako ukazovat koncepčně a snažíme se zasazovat jakoby do širších souvislostí, že snad se podaří jakoby přinutit ministerstvo financí ke změně myšlení a dívat se trochu do budoucna koncepčně strategicky na ty dopady, které to prostě pro nás může být a že skutečně v dnešní globalizované době si jako myslet, že se tady můžeme nastavit nějakou daňovou sazbu v oblasti toho digitálního sektoru, jak my chceme, že to je úplná utopie, že už nic takového prostě neexistuje, ano, můžeme, efekt bude, že do roka ty firmy všechny odejdou a nevybereme na té dani stejně vůbec nic. Mluvčí 3: Jo. No, Mluvčí 2: Děkuji za takové. Mluvčí 3: Skoro poslední slovo k tomu schrnující, tak zdá se, že situace České republiky k tomu je celku jasná, že na všech těch iniciativách, pokud bych to měl schrnout, o čem jsme mluvili, nezdá se, že bychom na nich mohli nějakým způsobem prodělat, ať co se týče jako rozpočtového výnosu nebo nějakého ekonomického fungování. Ale ta naše pozice je prazvláštní, tak doufám, že naše dnešní debata mohla aspoň trošku nějakým způsobem přispět k tomu, že se tyto věci trošku projasnily. A možná Petře, jsem se vás chtěl ještě zeptat na závěr, abychom teda se dotkli těch velkých souvislostí. Myslíte si tedy, že skutečně to, pokud impulzem k naší diskuzi bylo to, že Spojené státy něco navrhují a přichází to naproti tomu, co tady už nějakou dobu bylo, že kdybychom si měli představit, k čemu nejpravděpodobněji ta situace dospěje, tak jak byste to věděli vy? Mluvčí 2: Předvídání budoucnosti, to máme my ekonomové rádi a umíme to. Mluvčí 3: Tak zkusme si říct aspoň ten společný jmenovatel, který tam je. Mluvčí 2: Samozřejmě. Já myslím, že těch scénářů je vícero to, že to bude mluví země, co jsou vyvědnávací ostovu, tak mluví o tom, že by se to mělo dohodnout do léta. Červen, červenec. Loni se mluvilo o prosinci loňského roku, tak jedna z možností je, že zase se to posune dál, tak do konce kalendářního roku, možná do roka. Další možnost je, že se domluví něco, nějaká formální dohoda bude a bude to strašně slabé, ještě je slabší, než ten BEPS, co je historie a co jsme měli uděknout tamhle. Další možnost je, že se nedomluví nic a budou dál pokračovat jednostrané kroky jednotlivých zemí, takže spojené státy americké dále budou mít svou gilty. Ostatní země, včetně České republiky a Indie a Francie, tak budou mít své digitální daně a Evropská unie nejspíš přijde s nějakými dalšími daněmi, včetně za pár měsíců s těmi environmentálně mířenými v rámci toho zeleného dealu, nebo new deal, nevím jak to říkáme česky vlastně. Takže která z nich je nejpravděpodobnější? Já myslím, že ta formální dohoda nebo něčím strašně malém bych si měl vsadit. Takže to bude ještě slabší než to, o čem se že to tady vůbec ani nepadá, ta možnost. To je příklad, když jste dříve měl otázku, já jsem jí nestihl odpovědět. Já myslím, že ty návrhy spojených států amerických, tak jsou kompatibilní s tím OECD. Oni to prezentují, že oni startují tu debatu, samozřejmě, to je pro ně dobré, jak bych zmiňoval, a jinak ta debata je tady dlouhodobá a ty její návrhy, tak jsou jenom parametrické změny. A například ty parametrické změny u toho pilíře jedna, tak jsou vlastně, Amerika říká, my ten pilíř nechceme, tam chceme, aby se nic nedomluvilo. A tak místo to, aby to neřekli takhle, tak řeknou nevíc než to firm, aby se to týkalo. A tím vlastně říkají, jo, ale my to fakt nechceme a jinak budeme prostě diskriminovat tady ne několik tisíc největších firm, ale budeme tady diskriminovat nějakých sto největších. Takže tam to směře u toho pilíře jedna. Ten pilíř dva, tam by se něco mohlo domluvit a mohla by to být třeba hodně nízká sezba. Tam záradi lidí, či tím mě, tak by argumentovala, že pro vzadu zemí, které teď mají sezbu 30-40%, a rozvojové země ne, tak prostě sezba, která bude 20%, tak pro ně bude strašně špatná a bude to znamenat, že oni těmi příjmymi a nepříjmymi efekty, kterých jsme diskutovali, tak budou muset jít dolů. Pro nás by to bylo naopak lehké zlepšení. Takže se bojím, že tam dojde k nějakému snížení té ambice a bude třeba sezba nějakých těch 10%, co se diskutuje na úrovni OVCD. Takže to by byla taková jako dohoda-nedohoda slabá. Tak se potkáme třeba za rok a uvidíme, který scénář z nich budeme diskutovat. Budu zvědav, nedělám si vůbec nároky na to mít v tom letom. Já stojím si za svými čísli ve svých čáncích, ale zatím to předpovídání ne. Mluvčí 3: Výborně, tak já moc děkuji všem řečníkům za projasnění situace. Zdá se, že v té věci nemáme co prohrát, tak doufejme, že nějaký pokrok nastane, aspoň nějaký malý. A jak jsem říkal, děkuji moc za dotazy, děkuji za příspěvky, za pořádaní konference na tohleto nelehké, ale nedůležité téma. Mluvčí 1: Děkuji, Jirko, já moc děkuji vám. Já bych ještě možná tady zmínil jednu věc. To, jak to dopadne, o čem Petr Jánský se úspěšně snažil mlžit a prostě řekl, že neví, protože to je ta férová odpověď, protože neví to nikdo z nás. To bude záležet na tom, jak dobrou práci odvedou prostě politici. Protože je to politický proces tady tohle. A z tohle hlediska, jakkoliv, myslím, máme důvody kritizovat ten americký návrh, tak ten americký návrh podle mě ukazuje, jak se dělá dobrá politika. Že hledá ten mix mezi vykrytím části svého osobního, často velmi sobeckého zájmu, což ta Amerika do toho návrhu samozřejmě vtěluje. A zároveň chcete, nebo jste ochoten, udělat strategicky správnou věc. A to je ještě nejlépe tím způsobem, abyste byli ten líder té změny k tomu lepšímu. A myslím si, že pokud bude víc politiků, kteří budou schopni vyvažovat ten svůj osobní zájem s nějakým strategickým pohledem a taky s nějakou snahou dělat fakt ty věci správně, tak se prostě nakonec ta dohoda může objevit. Ale taky samozřejmě nemusí. No nic, já bych chtěl hrozně poděkovat všem zúčastněným, paní profesorce Nerudové, Trujánskému a Jiřímu Nádobovi za to, že těch devadesát minut snad bylo pro naše posluchače dobře strávených, I když musím říct, že je to složitý téma a pro toho, kdo o tom neslyšel, tak to samozřejmě zní složitě, ale třeba jsme pár lidí přesvědčili, že stojí za to tohle téma sledovat, protože je důležitý. A ještě bych byl hrozně rád, kdyby aspoň část lidí se zamyslel na tom, jestli dokonce I v této zdánlivě velmi úzké oblasti, ta dnešní česká politika prostě jako není špatně. Není dostatečně podpořena faktickými argumenty a dokonce možná neslouží zájmu naší zemi, ale toho budeme se posoudit víc lidí, než právě ti, kteří pozvali to dnešní moje, přijávit dnešní moje pozvání na tento online. Takže ještě jednou moc děkuji a doufám, že se dřív či později k téhle diskuzi na toto složité téma vrátíme. Přeji vám hezkej večer a u nějakého dalšího onlineu brzy zase naschledanou. Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici