← RNDr. Luděk Niedermayer

Mluvčí 1: Dobrý den, mé pozvání do rozhovoru pro naše webový portál Má Evropa dneska přijala paní rektorka profesorka Danuše Nerudová. Vítám vás v našem rozhovoru. Paní Danuše Nerudová je vynikající ekonomka, se kterou jsem se před lety seznámil, když jsme se zabývali v EU daňovými tématy a zjistil jsem, že je jeden z mála lidí, kteří v Čechách se nejen o to zajímají, ale také tomu velmi dobře rozumí. Je také rektorka Mendlovy univerzity v Brně, v mém rodném městě a je to také osoba, která je stále více viditelná ve společenských diskuzích. Paní profesorko, co vás vlastně k tomu vede, že čím dál tím víc vystupujete I na jiná témata, než na otázky vysokoškolského vzdělávání? Mluvčí 0: Mě k tomu vedou dvě věci. První z nich je ta, že úkol každého akademika, kromě vlastně popularizace jeho tvůrčí činnosti, to znamená kromě popularizace témat, kterými se zabývá ve výzkumu, tak tím druhým úkolem, který si myslím, že je v naší zemi strašně podceňovan, je vlastně komunikace. A komunikace směrem k tvůrcům politik a nabízení materiálů pro tvorbu veřejných politik. A já se domnívám, že to je něco, co neúplně dobře funguje naší zemi a tímto naši zemi jako extrémně handicapuje, protože v podstatě vědci a akademici by měli být nějakými průvodci politiků na té jejich cestě a upozorňovat je na to, jaké konsekvence například mohou mít jejich rozhodnutí a snažit se jim vysvětlit, jaké to rozhodnutí by třeba bylo správné. A tedy si myslím, že vzhledem k tomu, že se nacházíme v období hlubokého populismu, tak to není úplně jednoduché. Tak já jsem byla vždycky člověk, který se snažil jít příkladem, tak jsem na tu veřejnou scénu vstoupila a taky si odnáším v podstatě to stejné, čemu čelí ženy političky, ale já už jsem si na to zvykla. Mluvčí 1: No ono tomu nečelí jenom ženy političky, já jsem něco podobného udělal před lety a taky se občas nestačím divit. Já se o tom úplně souhlasím, protože ono to občas vypadá, že zřejmě nám chybělo nějaké know-how, ale ve skutečnosti nám nechybí know-how a nám chybí ochota to know-how přenést do té skutečné politiky. A to je velký problém. Ale já jsem si všiml, že třeba na Facebooku vy hodně komunikujete I se širokou veřejností. Jaké to je vlastně pro akademika snažit se oslovit I lidi, kteří nejsou akademici, nejsou ekonomové a vy se o to snažíte. Jaké jsou vaše zkušenosti? Mluvčí 0: Tak to by mělo asi ocenit moje okolí, jestli mi rozumí. Pro mě samozřejmě jako pro akademika je to do jisté míry challenge, protože akademik je většinou zvyklý na odborné diskuze, kterým běžní lidé nerozumí. Takže je to opravdu o tom naučit se mluvit trochu jiným jazykem a naučit se věci výrazně zjednodušovat a přitom zachovat to poselství, které člověk chce říct. Takže snažím se, protože si myslím, že skutečně je to věc, kterou bychom měli dělat a musím říct, že mě k tomu vlastně inspiroval pan profesor Nurse, kterému jsem nositel Nobelovi ceny za buněčné dělení, kterému jsem dávala čestný doktorát ještě před covidem, jsme to stihli. A on hrál velmi zásadní roli jako akademik v Británii při Brexitu. A velmi se angažoval v tom tématu a vysvětloval lidem, jaké to bude mít dopady, proč to není dobrý nápad a tak dále. A přitom vlastně to nebylo jeho téma, on je přírodovědec. A my jsme spolu jednou byli na večeři a bavili jsme se o těchto tématech a on mi říkal, že ta naše role v tomto, těch akademiků je strašně důležitá, protože tady v takových vypjatých situacích, jsme vlastně jediní v uvozovkách nezávislí, kterým ti lidé věří, v které chovají důvěru. A já jsem si prostě uvědomila, že to je pravda a že něco takového v České republice strašně chybí. A byt je to velmi těžké a byt je člověk ovlivňován z toho, že třeba dělá věci, které by dělat neměl, protože mně několikrát bylo řečeno, že si máme zkoumat svoje věci a vůbec se nemáme zapojovat do nějaké veřejné diskuze. Tak to prostě dělám, protože si myslím, že to je velmi důležité a že to přispívá k informovanosti společnosti a k nějaké kultivaci společnosti a hlavně k vznášení faktů do té diskuze, která mnohdy je založená na emocích a dojmech a vytrací se z ní úplně fakta. Mluvčí 1: No a je to tím, často se taky říká, je to doba bohužel postfaktická, ale já musím potvrdit to, co říkáte a bohužel je škoda, že těch lidí, kteří si to uvědomilo, bylo tak málo, protože má bývalá kolegině z Evropského parlamentu ze skupiny konzervativců, která byla velmi hluboc nešťastná kvůli Brexitu, tak říkala, že právě na akademické půdě při Brexitových diskuzích často slyšela, že to přece není věc jako akademiku o tomto tématu mluvit, to je věc politiků. Ale ti politici jsou schopní s těmi fakty zacházet tak flexibilně, že opravdu mohou tu diskuzi odvést někam úplně jinam, což se konec konců v Británii stalo a bohužel těch lidí, kteří jsou ochytněta I tohle dělat, je jako hrozně málo. Ale my ten rozhovor dneska děláme v době, kdy opravdu nás startuje na plnou rozvolnění. Vy jste zmínila, že poprvé jste vlastně vyrazila na delší cestu do Prahy. Malý krok pro člověka, velký krok pro lidstvo opravdu. Já jsem si všiml, že v minulosti vy jste hrozně často například komunikovala ohledně významu erasmu atd. Co pro vás vlastně znamená ta možnost kontaktu jiného, než jenom přes dráty, třeba z výzkumníky, z akademiky, z jiných zemí? A proč je to podle vás pro studenty tak potřebné, aby zažili tu zkušenost možná s krátkodobým pobytem, ale aspoň krátkodobým pobytem někde v zahraničí, v zemi s jinou historií, s jinou kulturou? Mluvčí 0: Já se domnívám, že to je něco, co by měl mít každý absolvent vysoké školy. Zkušenost s cizí kulturou a zážitek studia na jiné vysoké škole. To z několika důvodů. Protože dnešní svět, I když ta globalizace na chvíli poklesla, je velmi globalizovaný a I ta samotná pandémie vlastně ukazuje, že nelze nahlížet na situaci tak, že věci, které se odehrávají daleko od nás, na nás nemají žádný vlip, ba naopak se ukazuje, že I věci, které se odehrávají daleko od nás, tak vliv mají. A I Česká republika by v nějaké světové politice v tomto třeba měla hrát roli a měla by se zajímat o ty témata a o řešení těch problémů na místě, protože se nás také dotýkají. A domnívám si, že vlastně tohleto je věc, kterou člověk nepochopí, pokud nevycestuje do jiné země, pokud se nesetká ze studenty z jiných kultůr, nekomunikuje s nimi a nepozná, jak odlišné způsoby myšlení a náhledy na věci vlastně mohou být. A I pro mě musím říct, že jsem skoro až s dojetím asi před třemi měsíci mluvila s kolegy, které jsem běžně vydala co dva měsíce někde v Bruselu nebo na jiných konferencích. A já ji jsem ji vlastně rok neviděla a člověk si skutečně uvědomil, jak se strašně sploštil díky tomu svět, že nemá ty odborné diskuze s tím jiným náhledem a jiným vnímáním těch věcí, které řešíme, třeba digitální daně, protože jsou prostě země, které na to mají jiný názor, než na to máme my. Myslím si, že to je skutečně velmi důležité. Myslím si, že diverzita je věc, která nás jakoby posunuje a erasmus je jedna z klíčových věcí. A já jsem byla poměrně šokovaná, když jsem zjistila, že celá řada studentů vlastně neví, proč je erasmus. Berou to něco jako samozřejmost a vůbec netuší, že to je něco, co máme díky Evropské unii, že to je ta evropská přidaná hodnota, kterou máme. A vlastně netuší, že erasmus třeba předtím nebyl. Takže já jsem vlastně I na univerzitě před dvěma lety, ještě před covidem, vedla takovou trošku osvětu, že jsme stopli I tisk brožurek a v podstatě jsme tam dodávali ještě stránku o tom, co je to erasmus a proč je, a aby si jako studenti uvědomili, že to je díky Evropské unii. Takže z mého pohledu je to nezbytnost, pokud chceme společnost kosmopolitní, která umí chápat jiné kultury, tak je nezbytné, aby ta část národa, která má to vysokoškolské vzdělání, tuto zkušenost měla. Mluvčí 1: Zajímavý bude, jestli tady ta internetová dobave, které se setkáváme v tom virtuálním prostoru, třeba nedá nějaký základ k vzniku více neschod, než kterým by docházelo v okamžiku, kdybychom seděli v jedné místnosti. Ale mě zaujalo, že vy jste nedávno na Twitteru při příležitosti výročí konce druhé světové války se ptala svých sledujících, jestli dovedou představit nějaký důvod pro to, proč by uvnitř Evropské unie došlo k takovémuto konfliktu. Co jste se dozvěděla o těch sledujících? Mluvčí 0: Samozřejmě, že to bylo v době, kdy vrcholilo diskuze o tom, že nemáme dostatek vakcín, takže tím hlavním tématem bylo, že bychom mohli vést boj o vakcíny. Ale myslím si, že to byla trošku nadsázka. Já jsem cílila na to, abychom si uvědomili, že Evropská unie není projekt ekonomický, ale vlastně na začátku vznikl jako projekt bezpečnostní. Je to věc, o které skoro nemluvíme v České republice a snažila jsem se upozornit na to, aby si lidé uvědomili, že výsledkem tohoto projektu, který mimochodem považují přesto všechny těžkosti, které máme, za jeden z nejúspěšnějších projektů, protože ten hlavní cíl splnil a od té doby vlastně na Evropském kontinentu v rámci zemí Evropské unie nebyla válka, takže je to věc, o které prostě nemluvíme. My limitujeme diskuze o Evropské unii na to, že to je byrokracie a na čistou pozici České republiky a to je strašně špatně, protože to jsou dvě dílčí témata z nějakého daleko širšího rámce, který má pro nás daleko zásadnější význam. Tak proto jsem se snažila upozornit tady na tuto stránku věcí, která je ve veřejném prostoru v České republice velmi výrazně opomínána. Mluvčí 1: Konflikty a neschody samozřejmě fungují I v rámci Evropské unie a já mám pocit, že čím více země myšlenkově zavírají do sebe, tak tím snázeji vstupují do těchto konfliktů. Myslíte si třeba, že ti studenti, kteří výjíždí na Erasmus nebo akademici jako vy, kteří jsou neustále v konfliktu s tím okolím, že mají větší pochopení, protože ty rozdíly nejsou kvůli tomu, že někdo by byl chytřejší a někdo hloupější, ale že má prostě jiný úhel pohledu daný třeba jeho historickou zkušeností nebo jeho aktuální ekonomickou situací. Pomáhá k tomu ten větší kontakt, pochopení tady tohoto, že s tou rozdílností prostě musíme žít a ona je prostě objektivní. Stejně tak, jako my v něčem máme svůj úhel pohledu, tak na jiné věci ho má někdo jiný než my. Mluvčí 0: Zcela jistě to pomáhá. Já si skutečně myslím, že pochopení odlišních kultůr je prostě naprosto fundamentální pro stát, který je prostě střední velikostí, je otevřený, protože ty odlišnosti jsou nejenom v nahlížení na věci, ale určitě manažeři z biznesu by mohli povykládat o odlišnostech ve stylech řízení, komunikace, vyjednávání kontraktů, uzavirání smluv a tak dále. A to je něco, co prostě musíme chápat. Nedá se samozřejmě proti tomu bojovat. Jediné, co je, je, že člověk to musí akceptovat a musí se tomu naučit porozumět. A znovu říkám, já si prostě myslím, že tady ta diverzita těch kultůr, jako vytváří kreativitu, možnost vytvoření kolektivu, který je mezinárodní, prostě určitě přinese vysokou miru inovace a kreativity, protože ty lidé skutečně na řešení problémů nahlíží jiným způsobem. Moje zkušenost je taková, že my jsme takový ten trošku jako německo-rakouský typ lidí, kteří mají zaběhané postupy, které mají jakoby naučené a snaží se je aplikovat na všechny situace, které vzniknou, ale jsou prostě národy, třeba ty severské, které jako nemají naučené tady ty postupy a velmi často myslí tak, jak se říká, nevím ten český nazev, out of the box, nevím, jak je to česky vlastně, tady ten výraz, ale mě to strašně obohatilo, protože já jsem se třeba, já jsem vlastně přinesla do České republiky perspektivu toho, co může způsobit daňový systém, pokud neberu v potaz džendrovou perspektivu při jeho tvoření a nechápu, že byť on jako zjevně nediskriminuje, tak skrytě může diskriminovat, ať už muže nebo ženy, protože prostě muži a ženy žijí v jiných socioekonomických stazích. Takže toto je podle mě právě to klíčové umět se podívat na nějakou věc úplně z jiné perspektivy a to skutečně člověk může získat jenom tím, že má tady tu zahraniční zkušenost předávání toho těch jiných pohledů na věc a pochopení, jak uvažují kolegové v jiných zemích o určitých věcech. Mluvčí 1: No to já se vám úplně souhasím a musím říct, že je to frustrující, jak málo využíváme toho, že vlastně tady máme úžasný přístup k know-how, jak různé země se potýkají s různými problémy a v řadě z nich je naprosto jasné, kdo volí ty správné cesty a přesto to strašně málo využíváme. Musím říct, že tohle mě frustruje. Mluvčí 0: Tady ještě musím říct takový jednu věc, kterou jsem také vystřelila do veřejného prostoru, ale zůstala tak jako by nevyslyšená. Já jsem se vlastně snažila upozornit na to, co udělal Joe Biden, že vlastně má ten stálý vědecký výbor, se kterým se radí o těch jednotlivých otázkách, ať už je to zahraniční politika nebo boj s pandemí nebo ekonomické věci, že vlastně to je něco, co bychom jako měli taky zavést, protože v Německu je zcela běžné, že ministr financí se radí s profesory z akademické sféry. U nás tady toto vůbec není, jako není to v naší kultuře. Akademie se v těchto oblastech jako hodně odděluje vlastně od řízení státu a myslím si, že to není dobře, protože byť akademici, teoretici, tak zcela jistě mohou skutečně poskytnout know-how, rady a mohou provádět ty politiky celým tím procesem a upozorňovat je na to, kde vzniká nějaký problém. To uzavírání se do sebe té politické scény určitě není dobře a není to ku prospěchu občanů této země. Mluvčí 1: Mě mrzí, že třeba z jedmy jako vy se ta vrchová politika víc se nebaví, ale bohužel v Čechách máme I případy nositelů profesorských titulů, se kterých jsem velmi rád, že se nebaví, ale to je jenom na okraj. Ale ten rozhovor, který děláme, vlastně probíhá teďka v takovém zajímavém momentu, blížíme se do situace, kdy už půl roku Spojené království bude mimo Evropskou unii a my oba samozřejmě nejsme překvapeni z toho, že Spojené království se nepotopilo do moře. Ta ekonomická čísla jsou rozházená, ale samozřejmě, že Spojené království bude fungovat a samozřejmě, že může volit řadu politik, které zejistí jeho dobrou konkurenceschopnost. Zároveň ve stejnou dobu Švýcarsko se rozhodlo, že se bude vzdalovat od Evropské unie. To je takový zajímavý fenomen, říkám si, do jaké míry tam hraje roli to, že Švýcaři chtějí umožnit švýcarským bankéřům, aby I dále dělali ty věci, které bychom mi hodně neradí, aby dělali a snažili jsme se v tom brzdit a to jim zřejmě nevyhovovalo. Ale v takovéto diskuzi určitě lecko ho napadne, tak proč ne my? Proč vlastně my z té unie nevystoupíme, když Švýcaři se vzdalují, Britové odešli? Jak na to reagujete na takovéto otázky? Mluvčí 0: Tak já bych to rozdělala. Já si myslím, že na ty dvě země platí jiné argumenty. Británie nebo Spojené království typicky prostě odděleno od Evropského území a daleko větší ekonomika než my. Myslím si, že země, která je ve středu Evropy, je pro exportně orientovaná a 80% exportu jde do Německa. By určitě nechtěla z ekonomických důvodů vystoupit z Evropské unie vědoma si toho, že by mohly vznikat nějaké celní bariáry, které by byly skutečně jako zdrcující pro naše podnikatele, protože skutečně většinu exportů exportujeme do Německa nebo přes Německo. Takže to je jeden z důvodů. Druhý, a teď mě omluvte, jsem ekonom, ale vidím tam I určitou jako geopolitickou souvislost Británie. Byla vždycky mocnost. Británie si to prostě může dovolit. Světová mocnost, která hrála zásadní úlohu ve světových dějinách. Úplně nevím, co malá Česká republika, která v posledních letech v zahraniční politice brutálním způsobem lavíruje. Nemá ukotvenou svou roli v podstatě v žádné mezinárodní instituci. Ani v Evropské unii, ani v NATO, ani v OSN, ani v OECD. My prostě lavírujeme, my nevíme, kdo je náš spojenec, kde je náš směr. Takže I z toho jako geopolitického hlediska si myslím, že vystoupení České republiky z EU není úplně dobrý nápad, protože jsme prostě v jiné situaci. Co se týká toho Švýcarska, tak já myslím, že jste to poměrně správně pojmenovali. Já jako akademik si to mohu dovolit říct. Česká republika není finanční centrum jako Švýcarsko a Česká republika je někde jinde v transparentnosti, než jsou švýcarské banky a ten odklon od Evropské unie zcela jistě souvisí se zavedením určitých legislativních nástrojů a požadavků na zveřejňování konečných vlastníků účtů a majitelů účtů a reportování o vyplacených dividendách a nejrůznějších dalších věcech. Takže ani to Švýcarsko vlastně není dobrým příkladem v tomto ohledu. Mluvčí 1: Já bych byl nerad, kdybychom na tom vypostavili naši ekonomiku a navíc by se nám to zřejmě nepovedlo, protože přece jenom ti švýcaři to dělají už docela dlouhou dobu. Ale než se dostaneme Tak závěru zhovoru, vy jste zmiňovala peníze. Peníze samozřejmě hrají roli. Jakou váhu v našem čenství v Evropské unii hrají peníze? A jak se vlastně díváte na snahu Evropské unie teďka, v okamžiku, kdy snad už překonáváme tu zdravotní část pandemie a nastupuje ta ekonomická nebo respektive řešení těch ekonomických dopadů, jakou roli v tom hrají peníze z Evropského rozpočtu pro Českou republiku? Mluvčí 0: Peníze z Evropského rozpočtu pro Českou republiku není nezanedbatelná částka. Je to 178 miliard a 28 miliard je dofinancování ze národního rozpočtu. Je ale potřeba říct, že tu roli by mělo hrát to, že ty peníze, které jsou dluhové, protože je budeme muset splácat, to nejsou peníze, které dostaneme jen tak, my je budeme muset dohromady s ostatními členskými státy splácat, protože ono ve svý podstatě je to něco, je to vlastně skrytý fiskální federalismus, je to společný dluh, který vznikl a společně ho budeme muset splácat. Částečně už je splácen vlastně emisí dluhopisů evropských, tam tedy musím říct, že já jsem byla poměrně překvapená, jakou důvěru měli investoři, že vlastně poptávka dvojnásobně převýšila nabídku v momentu, kdy se ty dluhopisy uváděly na trh, ale dalším tím krokem je vlastně diskuze o zavedení společné evropské daně, z jejíž výnosu by se ten dluh splácel a ministři na ECOFINu podepsali, to byl vlastně ECOFIN, byl Loník, který schválil ten evropský rozpočet, že do dvou let tu evropskou daně zavedou a ta doba už se nám výrazně krátí, Česká republika má vlastně příští rok předsednictví a já jsem nezaznamenala vůbec žádnou diskuzi o tom, jakou my budeme k tomu mít rámcovou pozici a co vlastně budeme prosazovat, což je teda velmi smutné, protože v době, kdy my budeme mít předsednictví, tak to zřejmě bude ta doba, kdy budou vrcholit diskuze tady o tomto, protože to bude ten konec toho druhého roku, kdy by se to mělo zavést. A ještě jedna věc k těm penězům. Mě obecně strašně mrzí ta neuchopenost těch evropských peněz a to, že my to doslova dopísme neprojíme a nejsme schopni z toho vyprodukovat nějakou větší přidanou hodnotu. Mířím teďka třeba na to zemědělství, kde skutečně pro ty evropské peníze v tom zemědělství v naší zemi jsou fakt špatně uchopené. Namísto toho, abychom podporovali malé a střední zemědělce, tak ty dotace jsou prostě nahnuty k těm velkým a přitom máme v naší zemi regiony, které prostě skutečně čelí problému se suchem, které během dalších 15 let změní úplně charakter. A jsou tam ti drobní zemědělci, kteří tam hospodaří, ti malé a střední. A my bychom primárně potřebovali vlastně, aby ty projekty přinášely ty adaptační nebo mitigační opatření v těch regionech a namísto toho se směřují prostě do projektů velkých, kde je minimální přidaná hodnota. Tak to musím říct, že mě třeba jako by velmi trápí, protože to je obrovská neefektivnost a my vlastně vůbec nevyužíváme plně tu přidanou hodnotu, kterou ty evropské projekty v tomto ohledu přináší. Já mohla bych pokračovat jedním příkladem je zemědělství, ale druhým příkladem může být I školství, kdy jsme velmi neuváženě tady vybudovali x excelentních center, aniž bychom se zamýšleli nad tím, co to skutečně excelence je a pak jsme vlastně zjistili, že to je větší číslo, než by vůbec si Česká republika mohla dovolit. Takže ta excelence není taková, jako jsme si mysleli, tak teď zase jako perfektně složitě přemýšlíme o tom, jak to velké hausnumero těch excelentních center snížit, protože prostě nejsme schopni to ufinancovat. Takže z mého pohledu si myslím, že ta metodika tvorby těch projektů by měla být velmi výrazněji lépe uchopená. Konec konců záženým příkladem může být teď takzvaná klikačka projektů pro nemocnice. To opravdu musím říct, že mě nad tím teda zůstává rozum stát. Mluvčí 1: Ministerstvo to ještě vylepšuje tím, že další výzvu zase předem neoznámili, čili udělají takový rebus pro ty zájemce o ty peníze, aby vůbec zjistili, že ty peníze jsou nabízeny. Ale opět se nabízí ta otázka, proč se neučíme od těch nejlepších. My totiž máme pocit, že bychom tu naší zemi rádi modernizovali, ale že nám k tomu chybí peníze a proto naše energetika beznadějně zaostává a stojí vlastně na spalování uhlí. Proto naše infrastruktura je taková, jako je a za úspěch považujeme vlaky, které jedou průměrnou rychlostí 100 km v hodině, zatímco kousek za našimi hranicemi to vypadá úplně jinam. V čem je teda ten problém? My za těch dalších 6 let dostaneme řád 2 tisíc miliard korun z evropského rozpočtu a přesto asi jenom velkej optimista očekává, že ta naše země se tím dramaticky změní. Co děláme špatně? Mluvčí 0: Já osobně si myslím, že naše země neumí strategicky plánovat. My jsme mistři v psaní strategických materiálů, které končí v šuflíku a nezrealizuje se jich víc jak 80 % těch strategických plánů. Takže já si prostě myslím, že v tuto chvíli naprosto chybí vize. Vize, kam by země měla směřovat, k tomu nějaká strategie a akční plány, jak tu strategii naplňovat. To je to, co nám chybí. Tohle prostě nemáme. Mluvčí 1: Jste mi vlastně nahrána poslední otázku, na kterou bych se chtěl zeptat. Teďka se opět posunul s naší země do Evropy. Většina Evropanů žije v Evropské unii. A co by podle vás si Evropani měli přát od toho projektu Společné Evropy? Čeho bychom měli společně dosáhnout třeba v nějakých následujících pěti, deseti letech pro to, abychom byli spokojeni s tím, co děláme? Mluvčí 0: Tak z mého pohledu je to především to, že bychom se měli zhodnout na reformě evropských institucí, protože ta pandemie ukázala, že ten mechanismus, který byl nastaven v době vzniku Evropské unie, tak v takovýchto kritických momentech není úplně nejefektivnější a že skutečně musíme vést vážnou diskuzi o tom, zda budeme předávat více pravomocí Evropské unii, ale ona výměnou za to bude akce schopnější. To je jedna věc. Druhá věc je, že já bych si přála jako Evropan, abychom byli schopni vyřešit například migrační krizi, protože to mě velmi trápí, protože ona přijde klimatická, migrační krize, Evropa na ni není vůbec připravena. A myslím si, že je potřeba, abychom se sjednotili a tyto problémy začali řešit v regionech, kde vznikají. To znamená, myslím si, že Evropská unie by měla hrát roli v té zahraniční politice, že bychom měli být akce schopní a měli bychom s těmi rozvojovými zeměmi nějakým způsobem pracovat, tak aby potom se ty problémy přenášely. A třetí věc je, že já bych si strašně přála, kdybychom skutečně se začali chápat jako Evropané a chápali tu evropskou přidanou hodnotu. To je bohužel ovšem ale na politicích, protože samozřejmě je velmi jednoduché prezentovat evropskou přidanou hodnotu jako mou vlastní přidanou hodnotu, což se velmi často děje. A myslím si, že kdybychom byli schopní více zdůraznovat tu evropskou přidanou hodnotu, tak by si občané uvedomovali, jaké výhody s členství v Evropské unii plynou. A na závěr bych chtěla říct, že já jsem člověk, který si nedokáže představit, že bychom nebyli součásti Evropské unie. Od revoluce musím říct, že jsem vzhlížela k zemím, které byly v Evropské unii a skutečně jim záviděla a záviděla jsem lidem, kteří tehdy mohli v rámci Schengenu cestovat. A nikdy by mě nenapadlo, že díky tehdejším představitelům a díky například Madeleine Albrightové, která se velmi výrazně zasadila o to, aby jsme se stali členy na to, což byla vlastně podmínka, v podstatě taková jako nepsaná toho, že se staneme před tím, než jsme se stali členové Evropské unie, že se to podařilo a v době, když jsme vstupovali, tak musím říct, že jsem vám fakt nesmírně hrdá na to, že se to podařilo v tak poměrně krátké době a můj sen se v podstatě stal v skutečnosti. Mluvčí 1: Tak teďka jde ještě o to, abychom ten sendál rozvíjeli. Já vám moc děkuji. Moc děkuji paní profesorce Danušin Nerudové za to, že přijala mé pozvání. Přijímám hodně štěstí vaší akademické dráze a myslím si, že I tenhle rozhovor znovu potvrzuje to, že když jste člověk, který nad rámec své práce se snaží dělat ten svět lepší, tak já doufám, že se vám to bude dařit a doufám, že bude takových u nás víc, protože to záleží na nás všech. Takže ještě jednou moc děkuji a těším se asi někdy nashledanou. Mluvčí 0: Děkuji za pozvání. Nashledanou.Kopírovat text

O výhodách odlišnosti, neochotě využívat akademické know-how nebo projídání evropských peněz s rektorkou Mendelovy univerzity v Brně a ekonomkou Danuší Nerudovou. Článek: https://www.maevropa.cz/vic-jako-evropane/

Screenshot není k dispozici