← MUDr. Ivan David

Proč se Venezuela a Grónsko tolik neliší V Trumpově světě je zklidňování USA ještě zbytečnější než dříve Tarik Cyril Amar, německý historik působící na istanbulské Koc universitě, píše na platformě Substack: Jaký je rozdíl mezi Venezuelou a Dánskem? Kromě geografie, jídla, počasí a skutečnosti, že venezuelská vláda dříve alespoň odsuzovala izraelskou genocidu Palestinců v souladu se základními morálními normami a mezinárodním právem, zatímco dánské vedení se v souladu s odporným způsobem, jakým se věci na „hodnotovém“ Západě dělají, v podstatě postavilo na stranu izraelských pachatelů. Zajímavost: mezi těmito dvěma zeměmi není žádný skutečný rozdíl, kromě toho, že si ho americký prezident a vrchní pirát Donald Trump přeje vidět. A v tomto okamžiku se zdá, že on a jeho veselá parta hemisférických pirátů mají náladu zacházet s Venezuelou a s Dánskem v podstatě stejně: konkrétně tím, že si s nimi budou dělat, co chtějí, ve snaze o suroviny a geopolitickou výhodu. Sám Trump zopakoval své přesvědčení, že Washington Grónsko „potřebuje“. V Trumpově světě je to samozřejmě totéž jako „má právo si vzít“. Stephen Miller, jeden z mnoha agresivních a zlověstných pomocníků Dona Trumpa z jeho delle famiglie, tvrdil, že dánské Grónsko ve skutečnosti stejně patří USA (což je naprostá nepravda) a že pokud ho Washington obsadí, nebude kladen žádný vojenský odpor (což je pravděpodobně pravda). Millerova manželka Katie už zveřejnila mapu Grónska pokrytou americkou vlajkou a popiskem „brzy“, a to ještě předtím, než její manžel stanovil zákon – nebo spíše jeho absenci pro Američany: „Žijeme v reálném světě, který je ovládán silou, který je ovládán mocí.“ To, že Dánsko v podstatě nezískává o nic více respektu než Venezuela, je samozřejmě ironické, protože Venezuela má historii odporu vůči USA, zatímco Dánsko má historii podrobování se a je členem dvou klubů amerických vazalů, NATO a EU. A přesto Washington otevřeně hrozí převzetím obrovského kusu legálně dánského území se stejným naprostým ignorováním zákonů a pravidel, jaké projevil při útoku na Venezuelu. Jistě, americká kampaň proti Venezuele byla mnohem brutálnější a krvavější, než jaká pravděpodobně bude americký atentát na Grónsko. Navzdory svému bezpečně rétorickému odporu vůči Trumpovým (prozatím) stejně verbálním narážkám má dánská premiérka Mette Frederiksenová dobrou šanci, že nebude unesena se zavázanými očima a pouty, zatímco její stráže budou masakrovány po tuctech, jak se to stalo venezuelskému prezidentovi Nicolasu Madurovi a jeho manželce Cilii Floresové. V neposlední řadě je pozůstatek kolonialistického nároku Dánska na Grónsko mnohem méně působivý než jasné právo Venezuely na suverenitu, vlastní zdroje a v neposlední řadě mír, což vše USA pošlapaly. Přesto je to tak: Za Trumpa se stará hierarchie mezi spojenci USA na globálním severu (ve skutečnosti v nejlepším případě klienty, většinou vazaly) a pouhými oběťmi USA – většinou na globálním jihu – stala v nejlepším případě nespolehlivou: Za starých špatných časů musely země jako Německo, Británie, Francie a Itálie vždy poslouchat Washington, i když to bylo těžké (viz například masivní intervence CIA v Itálii, která zuřivě odstartovala volbami v roce 1948, britsko-francouzské fiasko u Suezského bloku v roce 1956 nebo rozmístění amerických raket středního doletu na začátku 80. let). Bylo jim však dovoleno trochu si zapózovat – například za francouzského De Gaulla a Chiraca a německého Brandta a Schrödera – a mohly rozumně očekávat, že budou ušetřeny nejbrutálnější, bezprávní a neprávem brutální stránky americké nadvlády, pokud se budou řídit pokyny, když na tom záleželo. Vzhledem k tomu, že Washington nyní požaduje velkou část toho, co je – oficiálně i legálně – Dánsko, a hrozí, že si ji vezme silou, pokud nebude vydána, USA signalizují, že tato (většinou) privilegia evropského globálního severu se stala extrémně křehkými. Proto byli někteří Evropané šokováni, když se jednoho dne probudili a zjistili, že jsou „spojenci“ s nejhorším tyranem světa: například německý prezident a znovuzrozený rusofob Frank-Walter Steinmeier zjistil, že USA mění svět v „lupičské doupě“. Gratuluji, Franku-Waltere, nejrychlejší mozku v Německu, a teď s tebou na konec řady za Vietnamce, Afghánce, Iráčany, Libyjce, Íránce, Guatemalce (vlastně celou Latinskou Ameriku, samozřejmě), nejméně polovinu Afriky… prostě téměř všechny mimo globální sever. Evropané však udělali to, co udělají vždycky, když dostanou od svých amerických pánů prudký kopanec do zadku: projevili nejednotu a pokud existuje nějaký konsenzus, pak se nesnažili bránit, ale „vyjednávat“. Vyjednávání je samozřejmě nyní kódem pro plnohodnotnou, nestoudnou kapitulaci, jak se ukázalo, když de facto despota EU Ursula von der Leyenová zradila evropskou národní ekonomikuv Trumpově resortu v dočasném Berghofu v Turnberry. Jenže: „zaprodat se“ je technicky nesprávné, protože za úplnou kapitulaci nedostala vůbec nic. Abychom byli spravedliví i k Trumpovi, to, že Washington zbavuje Evropany jejich relativních privilegií, je výsledkem oboustranného vývoje. Koneckonců, právě za demokrata Joea Bidena byly plynovody Nord Stream vyhozeny do povětří při masivním útoku na životně důležitou energetickou infrastrukturu Německa – a Evropy – což se také kvalifikovalo jako největší ekoteroristický útok v dějinách Evropy. Ať už je přesná role skupiny ukrajinských teroristů v tomto zločinu jakákoli, není pochyb o tom, že se do něj zapojily i USA, i když se obě po sobě jdoucí berlínské vlády zkroutily do preclíků, aby tuto skutečnost neuznaly. Degradace evropských klientů a vazalů tedy za Trumpa nezačala. Kdyby Německo a zbytek Evropy NATO-EU reagovaly na útok na Nord Streamu normálně, možná, jen možná, by si USA – i za Trumpa – byly o něco méně jisté, že si se svými podřízenými ve Starém světě mohou dělat, co chtějí. Ve skutečnosti však bizarní reakce na útok na Nord Stream představuje delší trend evropského sebezničování. Od konce studené války na konci 80. let se Evropa nejenže nedokázala emancipovat od Washingtonu, ale stala se submisivní jako nikdy předtím. Proto se Dánka Mette Frederiksenová mýlí, když varuje, že americké převzetí Grónska by NATO zničilo. Samozřejmě by to byl brutální důkaz toho, že NATO neomezuje svého dominantního člena, USA, což je opravdu ironie, protože Evropané se jen úslužně dohodli na tom, že se sami zničí tím, že za něj utratí příliš mnoho. Zničení NATO je však zdlouhavý proces. Jeho hlavními hnacími silami bylo bezohledné přehnané rozšiřování do východní Evropy od 90. let, které nyní skončí porážkou Západu na Ukrajině; série fiasek a zločinů „mimo oblast“; a v neposlední řadě evropská politika zklidňování USA. To je vrcholná ironie, kterou vazalské mysli prostě nedokážou pochopit: kdyby se Evropané jen trochu prosadili proti USA – například tím, že by se bránili expanzi nebo alespoň stanovili limity pro ni a tím, že by se odhlásili z šílené zástupné války proti Rusku na Ukrajině – pak by Washington nyní mohl být méně nabuzený a méně náchylný k zabrání území jiného člena NATO. A v důsledku toho by NATO bylo méně ohroženo. Přesto nelze v konečném důsledku litovat skutečnosti, že „spojenci“ Washingtonu na globálním severu ztrácejí svá privilegia, nebo že NATO může být ukázáno jako absurdita, kterou je. Ve světě, kde Izrael a Západ společně páchají genocidu v Gaze a Venezuela je vystavena násilné loupeži za bílého dne, nechť se Evropané také postaví realitě čelem. Možná to soustředí některé mysli a pomůže například nástupcům německého kancléře Merze prohlédnout si „složitost“, která ho v této chvíli tak mate, pokud jde o Venezuelu (nemluvě o jeho obou zavřených očích ohledně genocidy v Gaze). Do té doby si ze všech obětí USA nezaslouží žádnou lítost Evropané, a to ze dvou důvodů: Protože jsou jako obvykle komplici, a pokud se na ně Washington zaměří, mohou si za to sami.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici