← MUDr. Ivan David

Nový život rozkvétá z ruin První dojmy z Afghánistánu po padesáti letech války Roger Köppel, šéfredaktor švýcarské Weltwoche, cestuje do Afghánistánu a konfrontuje obraz s realitou: Kábul Posledních několik dní jsem projížděl a procházel afghánské hlavní město Kábul. Tuto vysokou náhorní plošinu, obklopenou pohořím Hindúkuš jako přírodní pevnost, v nadmořské výšce 1 800 metrů, nyní obývá asi sedm milionů lidí. Před padesáti lety, po čtyřech desetiletích míru v konstituční monarchii, byl Kábul poměrně klidným orientálním rájem s pouhými 350 000 obyvateli. Byla to doba, kdy evropští turisté, kteří si užívali marihuany, vdechovali a meditovali za zvuků východních nástrojů v parku Shar-e-Nau. Umělecky vyšívané afghánské kožené kožichy byly velmi vyhledávané I švýcarskými hippies. Půvab švýcarského hotelu Koncem 60. let 20. století otevřela britská turistická společnost stejného jména s velkou slávou hotel Kabul Intercontinental. Prvním ředitelem byl Švýcar Pierre Martinet, vycházející hvězda mezinárodního hotelového průmyslu. Hotel, postavený ve futuristickém stylu připomínajícím vesmírnou loď z doby lunárních letů, na odlehlém zalesněném kopci s nádherným panoramatickým výhledem, se pyšnil tím, že je jedním z prestižních míst nejen v Afghánistánu, ale v celé Asii. Působili v něm oceňovaní kuchaři z Německa a Skandinávie. Francouzský módní návrhář Pierre Balmain nechal procházet Interkontinentálním Kábulem své modely. Kanadská novinářka Lyse Doucet zvěčnila ve své nové fantastické knize „Hotel Kábul“ nejen tuto éru, ale také houževnatou a obdivuhodnou odolnost afghánského lidu, který v desetiletích následujících po těchto bezstarostných letech opakovaně procházel masomlýnkem dějin a války. Nic neovlivňuje mentalitu, každodenní život, myšlení a existenci tohoto trpělivého lidu tak hluboce jako zkušenost s válkami, které mu byly vnuceny v uplynulém půlstoletí. Poprvé po dlouhé době si lidé v Kábulu myslí, že dokážou rozeznat křehké zárodky míru. Falešné zprávy vládnou světu. A po pouhých několika dnech v afghánském hlavním městě jsem i já stále více přesvědčen, že naše vnímání této země, jejích obyvatel a vlády potřebuje nuance, ne-li úplnou revizi. Všechno, co zde píšu, je samozřejmě útržkovité, subjektivní, náchylné k chybám a dezinterpretaci, stejně jako všechno, co lidé dělají. Po téměř týdnu intenzivních návštěv a rozhovorů s nevládními organizacemi, ministry, mezinárodními obchodníky a Afghánci, kteří se vrátili do své vlasti, nebo ji neopustili, je nemožné podat ucelený obraz. Ale to, co odhaluje pozorování z první ruky, je skutečně poučné a zajímavé. Po padesáti letech občanské války a zahraniční vlády je Kábul významným městem na cestě zpět k zdání normálnosti. Jeden z našich partnerů, naturalizovaný švýcarský občan ze staré afghánské rodiny, žijící v Lostorfu v kantonu Solothurn, jehož otec, ústavní právník, pomohl transformovat absolutní monarchii na konstituční, nám s kontrolovaným nadšením vypráví, jak pozitivně se země vyvíjí pod novou vládou, která se těší široké podpoře veřejnosti. Poprvé za padesát let je tu opět jednota a bezpečnost, vyhlídka naděje. Geopolitická pekelná cesta Než naše západní perspektivy okamžitě vznesou námitky a my promítneme své představy o dobru a zlu, správném a špatném, na tuto zemi, která se zvedá z trosek, prachu a trosek, žádám, abychom nezapomněli na širší souvislosti. Afghánistán prožil pět desetiletí války, invaze, okupace a ničení – pekelnou jízdu na horské dráze geopolitiky. Po monarchii následovala levicová autoritářská republika - prostřednictvím převratu. I ta byla násilně svržena. V roce 1979 sem vpadli Sověti. Proti nim se postavila prvotní, válečná síla Hindúkuše, archaická vůle k sebezáchově, která rozdrtila každého potenciálního dobyvatele. Dokonce i USA dokázaly vydržet jen 20 let, než se divoká země zbavila další supervelmoci. Po vyhnání Rusů se proti sobě obrátili povstalci, mudžahedíni, což byl výraz fragmentace kmenové společnosti roztroušené po více než 40 000 horských údolích, úrodných říčních krajinách, pouštích a starobylých obchodních městech. Z chaosu se k překvapení všech jako vítěz vynořil zlověstný „Tálibán“, studenti Koránu. Jejich režim, démonizovaný na Západě, skončil pod krupobitím amerických bomb v roce 2001. Ale i USA se dokázaly udržet jen dvacet let, než se divoká země zbavila další supervelmoci. Od roku 2021 je u moci opět Taliban. Říká se nám, že jsou jiní a lepší, než se nám tvrdí. Alpská pevnost Střední Asie Afghánistán si lze představit jako Švýcarsko přesazené do Střední Asie: vnitrozemské, hornaté, ležící na nejdůležitějších dopravních trasách kontinentu, neustále sužované mocnějšími sousedy, nárazníková zóna mezi říšemi, hromada kamení obklopená zelenými plochami. Zde žijí lidé, kteří si cení své svobody a svobody svých rodin a klanů více než pohodlnějšího života na pláních nebo za hranicemi. Afghánistán ukazuje, jak multietnický stát v okamžiku hrozby od vnějšího nepřítele zatne pěst, aby se pak znovu rozvinul jako mozaika ve své rozmanitosti. Co drží tento Afghánistán pohromadě uvnitř? My Švýcaři, podobně jako USA, máme filozofii, ideu, mýtus o naší svobodě a nezávislosti, naši přímou demokracii, formu vlády, která navzdory všem našim rozdílům definuje naši zemi. Pro Angličany jsou to organicky vyrostlé, ostrovní tradice třídní společnosti. Pro Francouze je to možná pocit, slavná halucinace věčné velikosti, zatímco Němci neustále horečně hledají syntézu myšlení, vůdčí princip, dominantní kulturu, která tomuto mnohostrannému kolektivu také dá smysl, směr a identitu. A co Afghánci? Mohu jen spekulovat, ale náboženství a tradice hrají v soudržnosti tohoto národa obrovskou roli. Na Západě posedlém pokrokem o tom nemáme ani ponětí. Afghánistán, hluboce nábožensky založený a možná právě proto vzdorující všem útrapám, se zdá být historicky rozpolcený mezi svým původem a budoucností. Městské elity prosazují modernizaci. Tradicionalisté v horách, bez nichž by nezávislost země nikdy nebyla vyhlášena, se bouří a vzpírají se vší svou archaickou silou, kdykoli se jejich země příliš, příliš rychle a příliš jednostranně otevře západním zvyklostem, které vnímají jako cizí. Uprchlíci vítáni a v bezpečí Taliban dnes operuje na této zlomové linii, na tomto průsečíku mezi tradicí a modernou. Než budeme činit ukvapené závěry, je třeba mít na paměti, že tito vojáci v teniskách a sandálech porazili největší světovou vojenskou mocnost, poháněni silnou vírou a starobylými tradicemi, z nichž některé bychom mohli shledat nepříjemnými. Lze očekávat, že lidé, kteří vděčí za takový vojenský úspěch své samotné povaze, se na příkaz zvenčí jednoduše zbaví své kultury? Sotva. Mám také dojem, že Taliban není monolitický blok, ale spíše odraz vnitřní rozmanitosti své země. Toto jsou předběžné první dojmy po sérii rozhovorů, mimo jiné s vysoce postavenými vládními úředníky, kteří všichni sloužili ve válce, někteří dokonce jako američtí vězni. Dnes říkají: „Nechceme pomstu; chceme mír a jsme připraveni vycházet se všemi národy, včetně našich bývalých nepřátel.“ Říká se nám, že by se uprchlíci z Evropy měli vrátit; jsou vítáni a v bezpečí. Samozřejmě existují značné překážky, z pohledu Západu je to především otázka práv žen. Ale i toto téma je mnohem složitější, než naznačují slogany na Západě. Pokud je někdo ochoten se v Afghánistánu angažovat, možná se najde cesta zpět ke spolupráci s touto zemí, tak zpustošenou utrpením a válkou. „Švýcarsko by mohlo hrát důležitou roli.“ Žurnalistika je o porozumění; je to snaha vždy nabídnout čtenáři únikovou cestu z jeskyní jeho předsudků, ze zrcadlového sálu jeho vlastního ega. Svět se mění. Musí být neustále znovu objevován. Proto jsem sem přijel a proto budu příští týden hovořit s mnoha lidmi v Afghánistánu, včetně některých, s nimiž se západní novináři údajně nesmí bavit. My Švýcaři, kteří jsme mimochodem zavedli volební právo žen až v roce 1971, bychom si měli dávat pozor na takovou aroganci. Nic není vice fascinujícího než realita. A překvapivějšího. „Kábul byl jako rozmačkaná plechovka od Coca-Coly,“ vysvětloval mi Sedick Hamed, statkář urozeného afghánského původu ze Solothurnu (Švýcarsko, pozn. překl.), u zázvorového čaje ve vstupní hale našeho hotelu. Válka zničila město, zdevastovala duše, ale morálka Afghánců byla silná: „Afghánistán se musí znovu začlenit do světa,“ požadoval důstojný, mimořádně distingvovaný starší pán s upraveným šedým vousem a tradičním oděvem, „Švýcarsko by mohlo hrát důležitou roli.“ Stále existuje mnoho kalašnikovů... Nevyřešené problémy, ale také překvapivý pocit normálnosti. V ulicích vládne chaos, ale chybí pocit spěchu a hektiky. V některých čtvrtích se stále tyčí impozantní betonové zdi s ostnatým drátem, na nichž stojí opuštěné, slepé pozorovatelny – pozůstatky války. Vedle nich vyrůstají lékárny, obchody s oblečením, potravinami a elektronikou. Vidíme vousaté i hladce oholené muže, zahalené i nezahalené ženy, jak gestikulují, když smlouvají o ceny u pouličních stánků. Jsme svědky fotbalového turnaje, vřelé pohostinnosti a populace, která se odmítá nechat porazit. Stále je zde mnoho kalašnikovů a nevyřešených problémů, ale také překvapivý pocit normálnosti tváří v tvář tomuto krátkému míru. V Kábulu nepochybně z ruin vykvétá nový život.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici