← MUDr. Ivan David

Případ Friedland: Osoba „povinná opustit zemi“, mrtvá dívka a nevládní organizace „Kolik případů se letos stalo, že někdo spáchal zabití nebo vraždu, i když by už neměl být v Německu? Stejně jako většina příchozích má málo společného s politickým azylem, jejich pomocníci mají stejně málo společného se soucitem.“ Dagmar Hennová píše o dalším tragickém případu, jednom z mnoha, na které si Němci už tak nějak zvykli. My si zvykat nebudeme, doufám. „Příběh smrti šestnáctileté Liany ve Friedlandu se krůček po krůčku stává čím dál hrůznějším. Skutečnost, že Iráčan, který ji údajně strčil pod vlak, je úředně povinen opustit zemi a měl být už dávno deportován, je něco, na co jsme si v Německu zvykli. Chybí jen statistiky o tom, do kolika obzvláště závažných trestných činů jsou tito pachatelé zapojeni. Nejnovější zpráva zveřejněná Die Welt o těchto událostech však zavání něčím jiným. Nevládními organizacemi. I když už existuje určité množství znalostí o jejich postupech, nevládní organizace mají dvojí dopad. Zaprvé tím, že podporují, a dokonce poskytují právní zastoupení někomu, kdo by byl ve skutečnosti příliš hloupý na to, aby vyvolal několik soudních řízení, a zadruhé tím, že zhoršují jeden ze skutečných problémů, kterým čelí samotní migranti. Protože mi nikdo nebude říkat, že 31letý svobodný muž, který je odpoledne úplně opilý, je šťastný a spokojený se svým životem v Německu. A není třeba poukazovat na jeho nejistý status – v této souvislosti se může cítit dokonale chráněn. Ne, problém je spíše v tom, že očekávání pravděpodobně spojená s odjezdem do Německa se nenaplnila a nikdy se nenaplní, ale přiznat, že tento pokus selhal, je z různých důvodů extrémně obtížné. A přátelští pomocníci z nevládních organizací nemají zájem někomu jasně ukázat, že tento pobyt je nikdy neudělá šťastnými. Koneckonců, celá struktura azylových pomocníků je také byznys, který zajišťuje živobytí celé řady lidí. Například právníků. Die Welt informuje o následujícím: Iráčan zahájil náhradní trest odnětí svobody v Hannoveru, protože nezaplatil pokutu. Státní orgány to také považovaly za prvotřídní příležitost postarat se o jeho dlouho očekávanou deportaci a požádaly o deportační vazbu u okresního soudu v Hannoveru. Soud nicméně rozhodl, že převoz do deportační vazby po náhradním trestu odnětí svobody není přípustný. Podle vedoucí migračního oddělení ministerstva vnitra Dolního Saska následně státní přijímací úřad nepodal žádné další odvolání, protože během zbývajících čtyř dnů od náhradní vazby muže nebylo možné očekávat žádné rozhodnutí. A nyní se dostáváme k případu nevládní organizace. Die Welt tvrdí, že má k dispozici dokumenty od správního soudu v Göttingenu týkající se jeho azylového řízení probíhajícího od roku 2022, které skončilo rozhodnutím o deportaci do Litvy, která by za něj byla v rámci dublinského řízení odpovědná. ‚MUŽ PROTI TOMU PODAL ŽALOBU S TÍM, ŽE S NÍM BYLO JAKO S HOMOSEXUÁLEM V LITVĚ ŠPATNĚ ZACHÁZENO.‘ Nejde ani o to, že proti tomu podal žalobu, což tolik zavání aktivitou nevládní organizace. Je to argumentací. Protože je šitá na míru k vyvíjení morálního tlaku, i když se skládá výhradně z neověřitelných obvinění. Koneckonců, jak by měl soud ověřit, zda je muž skutečně homosexuál, aniž by překročil hranice toho, co je přípustné? Jak by mělo být vyvráceno údajné zneužívání v Litvě? A především – jak se vypořádat s novinovým titulkem, který by z toho mohl vzniknout? ‚Německý soud posílá mučeného homosexuála zpět jeho násilníkům?‘ Přinejmenším v případě tohoto Iráčana bych předpokládala, že by netvrdil, že je gay, kdyby jím skutečně byl. Lidé v západní Evropě se často mýlí v tom, jak se s homosexualitou zachází v jiných zemích. Například v západní Africe V jistém smyslu existují dvě zásady: zajistit, aby byly v rodině děti, protože to se očekává, a nemluvit o tom. Co lidé dělají za zavřenými dveřmi, je jejich věc. Takže tabu není homosexuální akt, ale veřejné prohlášení. Což zároveň znamená, že homosexuálové z těchto zemí by se podle svých preferencí chovali, ale prostě by o tom nemluvili. Na druhou stranu je extrémně nepravděpodobné, že by Litva byla cílem pro jakékoli migranty. Trpasličí země bez ekonomických vyhlídek, existující pouze na kapajícím infuzi EU a jako pinč štěkající na Rusko? Ne, to byly vždycky jen dveře. Tvrzení, že opustil Litvu, protože tam byl pronásledován jako gay, je téměř zaručeně lež. Ale je to lež určitého druhu, napsaná někým s bližší znalostí německých (a unijních) poměrů, než které by mohl mít někdo, kdo právě přijel. Jak dlouho trvá pochopit, která tlačítka ve společnosti stisknout, aby se vzbudila lítost a soucit? Ne měsíce, ale roky. To by trvalo dlouho i moudrému člověku, a nelze předpokládat, že tento Iráčan jím je. Ne, muž se choval přesně tak, jak mu navrhovali azyloví pracovníci. Po oznámení o deportaci ho nebylo možné najít a mezitím dokonce zmizel do Švýcarska; proti rozhodnutí o deportaci se s pádným odůvodněním odvolal a podal novou žádost o azyl poté, co byl i tento případ prohrán. Všechno bylo takříkajíc jako vystřižené z knih. Nikdy se nedozvíme jména odpovědných pomocníků. A přesto jsou zodpovědní nejen za smrt šestnáctileté Liany, kterou muž zabil v opilosti, ale i za jeho vlastní osud. Protože, jak již bylo zmíněno výše, nic z detailů, které se o něm pomalu objevují, nenasvědčuje tomu, že by našel štěstí v Německu nebo že by měl nějakou vyhlídku na to, že by se v zemi, ke které tak pevně lpí (nebo je nucen lpět), vůbec uživil. Šťastný konec nebude. Ale další neznámý žadatel o azyl si může udělat další zářez do stolu, protože deportaci bylo zabráněno, i kdyby vedla jen do Litvy. To je ta pravá zloba skrytá v tabu obklopujícím slovo imigrace. Migrace může fungovat, ale většinou nefunguje. Neštěstí, které si první generace často skrývá sama před sebou, se pak u druhé generace projevuje jako násilí. Teprve ta třetí, která nezná nic jiného, si může navázat nový, osobní vztah s novou zemí, aniž by musela nějak obcházet potlačovanou ztrátu. V mnoha případech by emigrace byla ve skutečnosti nejlepší volbou, protože představa zbohatnutí v Evropě není jen iluzí – není to ani odpověď na otázku štěstí a spokojenosti, jejíž předpoklady mohou být zcela jiné. Jedinou skutečnou pomocí pro samotné migranty by bylo poradenství, které by zároveň ponechalo prostor pro možnost návratu. Ale jak jsem řekla, je to byznys; zúčastněné organizace se tím živí a dokud lze jejich aktivity ještě stále prodávat jako morální, budou je provozovat dál. Nakonec se obětí této činnosti stávají zcela nevinné třetí strany. Jako například dívka Liana ve Friedlandu,“ píše Dagmar Hennová v závěru své úvahy o vině, neexistujícím trestu a o tom, kdo se podílí na trestných činech migrantů, tedy NGOs a jejich byznys.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici