← MUDr. Ivan David

Merz a militaristický kamikadze centrismus Friedrich Merz chce zachránit německý politický establishment, ale urychlí jeho zánik. Tarik Cyril Amar, německý historik působící na Koc University v Istanbulu, píše na platformě Substack: Německý kancléř Friedrich Merz nedávno způsobil mírný mediální rozruch a načechral si pomyslná pírka ve své vlastní koalici s centristickými sociálními demokraty (SPD). Merz na regionálním stranickém sjezdu konzervativců CDU v Dolním Sasku pronesl projev, který okamžitě upoutal národní pozornost a bude se navždy připomínat - kvůli jedné větě. „Sociální [sociální] stát, jak ho máme dnes,“ prohlásil kancléř s patřičně zachmuřeným výrazem, „už nemůže být financován tím, čeho dosahujeme ekonomicky.“ Jinými slovy, přicházejí výrazné rozpočtové škrty v sociálních otázkách. A protože se jedná o politiku platnou nejpozději od roku 2003, už toho moc k škrtání nezbývá. Merz slibuje svým lidem další špatné časy. Svým lidem. Ne však ultrazkorumpované politické antielitě Ukrajiny. Těsně před Merzovým prohlášením, že si Německo prostě nemůže dovolit to, co dříve nabízelo Němcům, kteří za to platí, jeho vláda slíbila Ukrajině v letech 2025 a 2026 prozatím 9 miliard eur ročně. To navíc k 44 miliardám, které již byly tímto směrem zaslány. Německo je „druhým největším podporovatelem“ kyjevského režimu na světě, jak zdůrazňuje jeho zjevně naprosto od reality vzdálený ministr financí Lars Klingbeil s perverzní hrdostí, která mnoha jeho krajanům musí znít jako špatný vtip. Když už mluvíme o Klingbeilovi, Merz ve svém projevu v Dolním Sasku také oznámil, že „záměrně neulehčí situaci“ svým vládním kolegům z SPD, mezi které samozřejmě patří i Klingbeil. SPD je samozřejmě dobře známá tím, že je proti prudkému snižování toho, co Němci mohou v podstatě očekávat od starobních důchodů, veřejného zdravotnictví a základní formy pojištění v nezaměstnanosti, nyní známé jako „Bürgergeld“ (doslova „peníze občanů“). Není důvod podceňovat Merzovo skutečné ideologické odhodlání. Je pravda, že obecně je neobvykle brutální, pokud jde o nečestnost, a to i na politika: současný německý vůdce již dokázal, že je schopen dechberoucích obratů, ohromující zlé volební vůle a zákeřných manévrů, které porušují ducha demokracie, ne-li literu ústavy: Na jaře jeho obrat v otázce veřejného dluhu, aby financoval nový německý militarismus na – bujarý – úvěr, nebyl jen masivním porušením důvěry, zejména vůči jeho vlastním konzervativním voličům. Merz bezostyšně využil právní mezeru a provedl tento radikální obrat – mnozí v jeho vlastní straně to nazvali zradou – tím, že se spoléhal na parlamentní většinu, která již byla zrušena volbami. Stejně tak Merzova koalice poté porušila sliby týkající se daňových úlev na energii a dávek pro matky. Němci jsou naštvaní, ale nic nenasvědčuje tomu, že by Merzovi a jeho vládě na tom záleželo. V důsledku toho je podle nového průzkumu renomovaného institutu INSA 62 procent Němců s prací této vlády nespokojeno. Přesto existuje tvrdé jádro autentického Merze, formované jeho vlastním bohatstvím, velmi privilegovaným životem bez materiálních starostí a jeho dlouhou kariérou jako přeplaceného člena šlechtické sítě dozorčích rad, v BlackRocku i jinde: pokud je něco, v čem je německý vůdce upřímný, je to jeho železná vůle přimět méně majetné, aby více krváceli a pracovali ještě tvrději, a zároveň zajistit, aby ti, kteří jsou stejně materiálně zabezpečeni jako on sám, ještě více bohatli. Říkejme tomu neoliberalismus s neúsměvnou německou tváří. Merz je samozřejmě také velmi průměrný člověk, neschopný velké sebereflexe. Nedokáže upřímně čelit ničemu z výše uvedeného. Místo toho se mylně vnímá jako zachránce vlasti, kterou považuje za potřebnou velké tvrdé lásky a spousty zdravých kopanců do zadku, aby se znovu objevila disciplína, tvrdá práce a soutěživost. Důsledkem Merzovy zjevné zaujatosti vyšší třídou je, jak to vyjádřil jeden bystrý německý pozorovatel, de facto eskalace probíhajícího přerozdělování příjmů, bohatství a životních šancí – od těch dole k těm nahoře. I nyní pochází 80 procent daní země z daně z příjmu a daně z přidané hodnoty. Jinými slovy: pracujete, jíte a udržujete rodinu – buďte na to hrdí, také děláte zdaleka nejvíce pro to, abyste zaplatili účty své země. Friedrich Merz, milionář, který spadá spíše pod kategorii „narozen se stříbrnou lžičkou“ než „self-made man“, si však myslí, že to ještě nestačí. Není tedy divu, že Merzův nedávný projev v Dolním Sasku došel značné odezvy. Byl pronesen kyselým a zároveň důrazným tónem, který lze snad nejlépe popsat jako školáckou agresivitu, a obsahoval mnoho zbytečných nekompromisních póz, adresovaných pravděpodobně spíše jeho vlastní pochybující straně a voličům než jeho koaličním partnerům z SPD v Berlíně. Pokud bylo Merzovým záměrem dosáhnout po letní politické přestávce v Německu menšího šoku, dosáhl prchavého úspěchu. Ale jeho projev byl také nepochopen. Ve skutečnosti bylo jeho klíčové poselství něco jiného a ještě horšího. Další „vůči byznysu přátelský“ – a byznys byl k němu vskutku velmi přátelský – instinktivní západní austetarián, tedy politik ordinující chudým šetrnost, který svým lidem říká, že se jim daří až příliš dobře a musí snížit svá očekávání? To není žádná novinka, že? Mnohem zajímavější bylo Merzovo uvažování. Podle jeho vlastních slov je ústřední politickou výzvou dokázat, že Německo „může být úspěšně řízeno z centra“. Nebo konkrétněji, udržet pod kontrolou a mimo moc dvě německé „populistické“ povstalecké strany: zprava velmi úspěšnou stranu Alternativa pro Německo (AfD), která nyní v německých průzkumech veřejného mínění obvykle vede, a zleva v současnosti marginalizovanou – pravděpodobně nekalými činy ve stylu například Rumunska nebo Moldavska – ale stále ohrožující Bündnis Sarah Wagenknecht (BSW). Merzova hrozba jít po tom, co zbylo ze sociálního státu v Německu, přichází se slibem „reforem“, ba dokonce celého „podzimu reforem“. Účel této plánované politické ofenzivy je jasný: přesvědčit voliče, že se nemusí spoléhat na ty hrozné „populisty“, aby se konečně vymanili z německé smyčky hospodářského úpadku, demografické krize a všudypřítomné otupělosti. Merzova strategie, kterou Němci nazývají „Befreiungsschlag“ (těžko přeložitelné, něco jako vykoupení či poslední záchrana, pozn. překl.), však zavání zoufalstvím a pravděpodobně neuspěje. Místo „podzimních reforem“ je pravděpodobnější, že Němci zažijí ještě pochmurnější Zimu nespokojenosti. Uvažte několik základních údajů: Právě jsme se dozvěděli, že německá recese – tedy doslova negativní „růst“ – byla v posledním čtvrtletí ještě horší, než se předpokládalo: -0,3 místo -0,1 procenta. Německý průmysl ztrácí pracovní místa po statisících. Obecně platí, že německá ekonomika zůstává silně závislá na exportu. Stagnuje již půl desetiletí a mnohem déle je ve vážných problémech. Ve svazku EU+Británie je nejbrutálněji postižena Trumpovou probíhající a stále stupňující se celní válkou proti vlastním vazalům USA. Klingbeil připouští, že v rozpočtu bude do roku 2029 chybět 170 miliard eur. A to vše v době, kdy německá vládnoucí koalice má pouze to, co Financial Times právem nazývá parlamentní většinou „o vlas“. Dodejme, že dva z nejničivějších úderů proti německé ekonomice si způsobili sami: závratně vysoké ceny energií, přímý důsledek odstavení Německa od (přímých) ruských dodávek – samozřejmě s pomocí několika ukrajinských potápěčů a jejich amerických přátel – a podřízenost USA. Tato podřízenost se za Merze i jeho stejně nešťastného předchůdce Olafa Scholze jen zhoršila. Oba se mohli přetrhnout, aby potěšili a uklidnili Ameriku, právě když se její politika stala ještě brutálnější: Nacházíme se v okamžiku „atlantismu“, kdy americký ministr financí otevřeně prohlašuje, že Washington vnímá ekonomiky svých spojenců jako svůj vlastní „suverénní fond bohatství“, který je k dispozici nikoli jejich vládám nebo – pokud to vůbec vezmeme v úvahu! – občanům, ale americkému prezidentovi. A Merz a spol. se kření, přikyvují a chtějí ještě přidat. Ironií toho všeho je, že ačkoliv je Merz otrocky poddaný USA, nemůže se poučit z největší a nejzřejmější lekce z nedávné politické historie, i když mu doslova hledí do tváře pokaždé, když navštíví Oválnou pracovnu, aby se plazil: Donald Trump se stal prezidentem navzdory obrovskému odporu ne jednou, ale dvakrát, protože vedl „populistickou“ výzvu proti prohnilému establishmentu, který Američané považovali za nevlastenecký. Budoucnost Merze nespočívá v Trumpově úspěchu, ale v porážce a hanbě Bidena a všeho, za čím stál. I Němci budou požadovat vládu, která se bude starat o německé zájmy, a ne že na ně bude klást ještě větší požadavky. Merz si groteskně myslí, že je spasitelem starého německého establishmentu. Je jeho hrobařem. A v tomto smyslu veškerá moc patří jeho zbloudilé paži!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici