← MUDr. Ivan David

„Téměř všechny předpoklady pro občanské války v západní Evropě jsou splněny.“ Britský výzkumník konfliktů, profesor na King's College London studuje podmínky pro občanské války a ozbrojená povstání. Lze těmto děsivým scénářům ještě zabránit? Rozhovor pro Berliner Zeitung vedl s profesorem Betzem redaktor Moritz Eichhorn: Pojmy „občanská válka“ a „západní Evropa“ k sobě moc nepasují – alespoň ne v běžné mysli obyvatel těchto uspořádaných zeměpisných šířek. Ale právě to je zavádějící, říká David Betz. Profesor na King's College London studuje podmínky pro občanské války a ozbrojená povstání. Předpokládá, že k takovým konfliktům by v nadcházejících letech mohlo dojít i v naší části světa. Díky tomu je jedním z mála výzkumníků ve svém oboru, kteří to veřejně prohlásili. Ale za zavřenými dveřmi o tom mnoho jeho kolegů diskutuje, říká Betz. Ve videohovoru ze své univerzitní kanceláře vysvětlil, jak se věci mohly dostat až sem, co očekávat a zda lze děsivým scénářům předejít. Berliner Zeitung: Pane profesore Betzi, když dnes mluvíme o válkách, mluvíme o konfliktech mezi Izraelem a Íránem nebo Ruskem a Ukrajinou. Vy však za skutečnou hrozbu považujete potenciální občanskou válku. Proč? David Betz: Protože v dnešní západní Evropě jsou splněny téměř všechny strukturální předpoklady pro občanskou válku – v podobě, která by byla v akademické literatuře popsána jako téměř „ideálně-typická“. Mluvíme o faktorech, které jsou zkoumány po celá desetiletí: hluboké sociální rozpory, zrychlená ztráta statusu mezi kdysi dominantní většinovou populací a dramatický kolaps důvěry v instituce. BZ: Začněme rozdělením. Co to přesně znamená? DB: Politické debaty se dříve opíraly o faktická témata – dnes myšlení určuje identita a skupinová příslušnost. Obzvláště nebezpečná je „polarizovaná frakcionalizace“: Lidé se neřídí obsahem, ale linií své vlastní „kmenové komunity“. To lze vidět v celé Evropě, ale nejzřetelněji u etnicky orientovaných stran. Ve Velké Británii nyní roste muslimské politické hnutí, které je v podstatě stranou zaměřenou na jedno téma – zaměřuje se na mezinárodní muslimské zájmy, v současnosti především na Gazu, zatímco britská domácí politika dostává jen malou pozornost. To odráží politiku, v níž je identita důležitější než cokoli jiného. BZ: Druhým faktorem je ztráta statusu většinové populace – co to znamená? DB: Výzkumníci to označují jako „degradaci“: dříve dominantní kulturní a politická většina rychle ztrácí své postavení. V několika evropských zemích se původní obyvatelstvo během jedné generace stane menšinou ve své vlastní zemi. Ve Spojeném království se to očekává kolem roku 2060, v jiných zemích dříve či později. Degradace znamená, že jazyk, hodnoty a politické priority této (brzy bývalé) většiny již neudávají tón – stejně jako při historických kulturních vysídlováních, jako například vysídlení keltských Britů anglosaskými osadníky. „MASOVÁ IMIGRACE NENÍ PROJEKTEM POPULACE, ALE ELIT.“ BZ: Někdo by řekl: Pokud to demokraticky zvolené vlády dovolí, pak je to vůle většiny. DB: To je omyl. Masová imigrace není projektem obyvatelstva, ale elit. Ve Velké Británii nikdy neproběhly volby, ve kterých by voliči vědomě volili neomezenou migraci. Oficiálním mottem bylo vždy „kontrola a omezení“ – ve skutečnosti byl „kohoutek“ puštěn naplno. Tyto elity – politické, ekonomické, mediální a akademické – jsou post-národní. Pro ně jsou národ a hranice anachronismy a pokrok znamená odstranění všech překážek proudění lidí, kapitálu a myšlenek. BZ: A ztráta důvěry? DB: Důvěra je sociálním kapitálem společnosti. V průběhu desetiletí byla systematicky narušována – v politice, médiích, policii, soudnictví, dokonce i v církvi a medicíně. Dnes se politici jako skupina v mnoha zemích těší důvěře pouze v jednociferných procentech. Bez důvěry však klesá schopnost řešit konflikty mírovou cestou. Společnosti se tak mohou stát „sociálně zbankrotovanými“ – stejně jako se mohou stát finančně zbankrotovanými firmy. BZ: Jakou roli hraje ekonomický vývoj? DB: Velmi velkou. Prosperita, dobrá správa věcí veřejných a rozumně sjednocená elita byly historicky nejlepšími štíty proti občanským válkám. Tyto tři pilíře jsou však v západním světě ohroženy: produktivita a inovace stagnují po celá desetiletí a byrokracie paralyzuje celý aparát. Zároveň explozivně roste dluh. Německo bylo například kdysi vzorem fiskální disciplíny; dnes si v krátkém časovém období půjčuje stovky miliard až biliony eur. Energetická a průmyslová politika ničí konkurenceschopnost – Německo již nedosáhne na ruské zdroje energie a zároveň ztrácí klíčové exportní trhy, jako je Čína. Mladí lidé jsou navíc na tom výrazně hůře než jejich rodiče, pokud jde o příjmy, vlastnictví domu, založení rodiny a plánování odchodu do důchodu; v některých případech se dokonce snižuje očekávaná délka života. To podkopává hluboce zakořeněný západní slib, že děti budou materiálně lépe zajištěny než rodiče. BZ: Jaké sociální příčiny vidíte? DB: Multikulturalismus a politika identity zničily společný základ, který demokracie potřebuje. Dříve existoval stabilní vzorec „my“ – dnes dominuje vzorec „my versus oni“. To je posilováno sociálními médii, která izolují a polarizují. Ve velkých městech se již objevují příznaky tzv. divokých měst: chátrající infrastruktura, oblasti bez efektivní policejní přítomnosti nebo pouze „vyjednané“ policejní zásahy, rostoucí soukromé bezpečnostní služby, zdi a mříže před domy. Takový vývoj vede k etnicky motivované emigraci – těch, kteří se mohou přestěhovat tam, kde vidí „své lidi“. BZ: A kdo by se proti sobě postavil v potenciální občanské válce? DB: Dvě hlavní osy: Zaprvé, nacionalisté versus postnacionalisté – v podstatě vzpoura „vládnoucích“ proti elitám, které mění pravidla hry v jejich neprospěch. Zadruhé, domorodci versus nově příchozí. První konflikt by se mohl podobat latinskoamerické „špinavé válce“ – cílené atentáty na členy elity a protiútoky státních nebo soukromých bezpečnostních složek. Představte si lety vrtulníkem na moře bez návratu pro některé cestující. Druhý by byl rozsáhlejší, s násilím ve městech, jaké už v nějaké formě známe. BZ: Kdo by nakonec vyhrál? DB: Z dlouhodobého hlediska zvítězí národní myšlenka, protože postnacionalismus není ani ekonomicky, ani sociálně životaschopný. Cena by však byla obrovská: bezpočet úmrtí, zničená infrastruktura, desetiletí rekonstrukce. Dalo by se to přirovnat k rozpadu Sovětského svazu – jen pravděpodobně s větším násilím. BZ: Ve svých esejích mluvíte o náhlých zlomových bodech. DB: Ano. V roce 1990 stále 90 procent lidí v Bosně považovalo své vztahy s jinými etnickými skupinami za dobré. O dva roky později se Jugoslávie rozpadla a následovaly masakry, mučení a vyhánění. Klamný klid před bouří se nazývá zkreslení normálnosti – lidé si myslí, že protože dnes všechno funguje, bude to stejné i zítra. BZ: Někteří říkají, že taková varovné signály přicházejí primárně zprava. DB: To je příliš zjednodušující. Dokonce i levicoví teoretici, jako například ti ve francouzském textu „Přicházející povstání“ (L'Insurrection qui vient), vymýšlejí scénáře, jak vyvolat chaos útoky na městskou infrastrukturu, aby se zmocnili politické moci. Migrace jako spouštěč konfliktu ovlivňuje dělnické čtvrti stejně jako konzervativní prostředí. A když se elity snaží toto napětí ignorovat, ochota použít násilí roste na všech stranách. BZ: Jste jedním z mála výzkumníků, kteří se otevřeně zabývají nebezpečím občanské války zde v západní Evropě. Proč to vaši kolegové nedělají? DB: Mé teze vycházejí ze zavedeného výzkumu – Barbara Walterová, Robert Putnam, Monica Duffy Toft. Předpoklad, že Západ je vůči občanské válce „imunní“, je vědecky neudržitelný. Mnoho kolegů vidí podobná rizika, ale mluví o nich pouze za zavřenými dveřmi. BZ: Jak vysoké je toto riziko přesně? DB: Můj vnitřní pocit mi říká: vysoké, pravděpodobně v příštích pěti letech. Souvisí to s tím, že nevidím žádné politické známky seriózního řešení problému – ani vůdce s vůlí a se schopností změnit kurz. Pokud se na to podíváme statisticky, spoléhám se na práci politoložky Barbary Walterové. Na základě globálních dat vypočítala, že v zemi, kde jsou splněny strukturální podmínky pro občanskou válku, je roční pravděpodobnost jejího výskytu přibližně 4 procenta. Extrapolací na pět let získáme kumulativní pravděpodobnost kolem 18,5 procenta. To znamená, že i když k ní nedojde v prvním roce, riziko přetrvává v každém následujícím roce a hromadí se. Z literatury o občanské válce vypukne ještě jeden faktor: občanské války se často „šíří“ do sousedních zemí. Pokud takový konflikt vypukne v evropské zemi – vezměme si jako příklad Francii – pak je vysoká pravděpodobnost, že se nepokoje rozšíří do sousedních států. Walterová neuvádí fixní procento, ale pokud konzervativně předpokládáte 50 procent a extrapolujete tuto řetězovou reakci na skupinu deseti zemí se stejnými rizikovými faktory, pětiletá pravděpodobnost v evropském kontextu mírně stoupne na 60 procent nebo více. BZ: Připravujete se osobně na scénář občanské války? DB: Nejsem prepper, nemám zbraně a nestavím si pevnost. Mým úkolem je pochopit situaci a veřejně o ní mluvit. Ti, kteří se chtějí prakticky připravit, mohou najít spoustu rad od specializovaných organizací. Doufám, že se prostřednictvím vzdělávání spojí dostatek lidí a nápadů, aby se možná našla mírovější cesta vpřed – i když nejsem příliš optimistický. BZ: Děkuji za rozhovor.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici