← MUDr. Ivan David

Nedělní zamyšlení... „Duch naší doby“ – O relevanci myšlenek velkého humanisty Alberta Schweitzera Článek od Prof. Dr. Rüdigera H. Junga: „Duch naší doby“ … „nás udržuje v šílenství aktivity, abychom nedošli k sebereflexi a neptali se sami sebe, co má tato neklidná oddanost cílům a úspěchům vlastně společného se smyslem světa a smyslem našich životů.“ Ne, to není věta napsaná v dnešní době. Citát pochází z díla „Filozofie kultury“ Alberta Schweitzera, které bylo poprvé vydáno v roce 1923. Velká sociální analýza humanisty, varhanního virtuóza, filozofa, teologa a lékaře Alberta Schweitzera, narozeného před 150 lety, je i dnes působivě relevantní. Aby se zdůraznila utlačující povaha naší aktuální situace, dalo by se – pravděpodobně se Schweitzerovým souhlasem – k šílenství aktivit přidat šílenství krize a paniky, kterým je obyvatelstvo politicky a mediálně uvězněno ve stavu strachu a brání mu v zamyšlení se nad skutečnou hodnotou života. Albert Einstein údajně považoval Schweitzera za jedinou osobu v západním světě, jejíž morální vliv byl srovnatelný s vlivem Mahátmy Gándhího. Když Albert Schweitzer, již v pokročilém věku, v 50. a 60. letech 20. století, neúnavně bojoval proti jadernému zbrojení a za mírové soužití mezi národy v duchu své slavné „etiky úcty k životu“, byli to právě jeho současníci a kolegové v boji, jako byli Albert Einstein, Werner Heisenberg, Otto Hahn, Linus Paulig, a dokonce i filozof Bertrand Russell a první generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld, kteří se spoléhali především na vliv Schweitzerovy morální váhy. Co by mohlo být vhodnějšího než připomenout si Alberta Schweitzera a jeho nadčasově platné myšlenky v dnešní době, kdy je ideologie prohlašována za morálku s téměř nesnesitelnou interpretací v politické sféře? Jádrem Schweitzerových úvah je otázka, na čem civilizační pokrok v konečném důsledku závisí. Není to, navzdory často propagovanému tvrzení, technický a materiální pokrok; koneckonců právě ten nás udržuje v šílenství činnosti a neustále rodí nové možnosti pro život ohrožující a život ničící artefakty. Rozhodující pro skutečný pokrok v lidské civilizaci je rozvoj lidské bytosti v „etickou osobnost“ jednající ve svobodě a zodpovědnosti – ústřední koncept Schweitzerových úvah. Potvrzení života prostřednictvím aktivní oddanosti druhému životu a úsilí o „vnitřní dokonalost“ jsou dva základní principy a fundamentální pohyby etické osobnosti. Schweitzer popisuje tyto dva základní pohyby jako oddanou lásku a neustálé úsilí o pravdomluvnost vůči druhým i sobě samému – hodnoty, které určovaly i jeho vlastní myšlení a jednání. Albert Schweitzer staví do kontrastu jednotlivce, jednotlivého člověka, s „kolektivitami“, jak nazýval společenské organizace, v nichž je jedinec zakotven. Pouze lidský jedinec je duchovní bytostí, která inherentně usiluje o hodnoty, má bezpodmínečnou vůli k životu a je schopna rozvíjet etickou osobnost. Žádná organizace toho není schopna – žádný obchodní podnik, žádná politická strana, žádná takzvaná nevládní organizace (NGO), ani církevní instituce. Mezi těmito kolektivy a lidskou bytostí schopnou vývoje k etické osobnosti existuje antagonismus, který Schweitzer neustále zdůrazňuje jako problém civilizačního pokroku. „Etika osobnosti se snaží zachovat lidstvo. Etika stanovená společností toho není schopna... Etické... vzniká pouze v jednotlivci.“ Kolektivity s vlastními zájmy se „bojí síly jednotlivce, protože v něm může najít vyjádření duch a pravda, které si přejí umlčet,“ tvrdí Schweitzer. Proto se společenské a v jejich rámci i politické síly neustále snaží „co nejvíce omezit autoritu etické osobnosti“. Chtějí mít „služebníky, kteří se nebouří“. A dále: „Tam, kde kolektivy ovlivňují jednotlivce silněji, než on ovlivňuje je, dochází k úpadku.“ I po zveřejnění těchto varování, ale ještě za Schweitzerova života, historie poskytla dostatek důkazů pro jeho etickou argumentaci – s válkami a genocidami jako strašlivými vyvrcholeními kolektivistických hnutí, která vrcholí masovým šílenstvím. Nejsme ale v posledních letech svědky stále invazivnějšího chování kolektivistů? Nejsme v současné době svědky toho, že se političtí vládci kromě přísnějších právních opatření zajišťují financováním tzv. takzvaných nevládních organizací, které se stávají dalšími agenty tohoto nadměrného úsilí? Úsilí, které – abychom znovu citovali Alberta Schweitzera – se snaží vychovávat „moderního člověka k nesvobodě, nesoustředěnosti, závislosti, neúplnosti a nelidskosti“. Dokonce i obhajoba míru a proti válečnému štvaní je nyní hanobena, protože je v rozporu se zájmy určitých skupin a ideologických šílenců. Schweitzerovy principy etického chování jsou vyjádřeny v jasných, univerzálně platných výrocích, jako například: „Je dobré život zachovat a podporovat; je zlé život ničit a bránit mu.“ „Etická osobnost“, která takto myslí a jedná, se často setkává s pohrdavým úsměvem a obviněním z naivity. Přes veškerou svou vysokou úctu ke své morální autoritě s tím byl konfrontován i Albert Schweitzer. „Je osudem každé pravdy být předmětem pohrdlivého úsměvu, než bude uznána... Ale přijde čas, kdy lidé budou ohromeni, že lidstvu trvalo tak dlouho, než rozpoznalo bezmyšlenkovité ubližování životu jako neslučitelné s etikou.“ Rozvoj etického charakteru je pro nás všechny, kteří jsme udržováni v šílenství aktivity, krize a paniky jinými než humanitárními zájmy, nejvyšší výzvou. Naprostý rozsah tohoto problému dokazuje skutečnost, že i dobrých sto let po Schweitzerových úvahách, po život ničících diktaturách a světových válkách a navzdory zdánlivému pokroku, lidstvo této výzvě stále čelí. I v našem vzdělávacím systému odsunulo včasné osvojování dovedností v oblasti digitálních technologií a důsledné získávání profesních dovedností podporu rozvoje etického charakteru do hlubokého stínu. Není divu, že Schweitzer byl v mnoha textech a projevech u příležitosti výročí 150 let od jeho narození v lednu tohoto roku redukován na svou nepochybně velmi chvályhodnou práci „džunglového lékaře“ v Lambarene ve střední Africe. Podivný starý muž s knírem a tropickou helmou, syn pastora z alsaské provincie, obdařený mnoha talenty pro klasickou kariéru, odmítl sféru údajně civilizované vyšší střední třídy a stal se služebníkem nejchudších v srdci Afriky. To si zaslouží nejvyšší respekt – a nabízí možnost úzkého pohledu na člověka a jeho životní dílo. V dobách, jako jsou tyto, kdy opět vzkvétá agrese, je tato redukce prakticky funkční. Nyní žádné znepokojivé argumenty o etice míru. Mohly by ohrozit nelidské, eticky absurdní aktivity vlivných sil právě proto, že tyto argumenty lze ve Schweitzerově díle číst s neobvykle jasným a srozumitelným jazykem. „A jak velké jsou úkoly, které musí duch řešit! Měl by znovu vytvořit pochopení pravé pravdy, kde vítězí pouze pravda propagandy.“ Zůstává stejně důležité jako vždy udržovat při životě myšlenky jednoho z největších humanistů, který psal v němčině a francouzštině, nositele Nobelovy ceny míru - Alberta Schweitzera.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici