← MUDr. Ivan David

Německý sociální stát – odváto větrem... Před Královským palácem v Haagu, kam byly hlavy států a vlád zemí NATO pozvány na státní banket, vypukla panika: Krátce předtím, než měl americký prezident Trump dorazit ve své limuzíně, červený koberec náhle odfoukl vítr – duchovně založení lidé by to mohli vnímat jako božské znamení... Nikdo nečekal tak silný poryv větru v onen krásný letní večer. Stejně jako by nikdo před pár týdny nečekal, že se původně dohodnutý dvouprocentní cíl zemí NATO v Haagu více než zdvojnásobí. Jsou ale vojenské výdaje tohoto gigantického rozsahu, které prokazatelně posouvají hranice možností státu, vůbecv souladu s ústavou? Tuto otázku si klade autor Torsten Küllig na webu NachDenkSeiten. A pokračuje: Dvě nebo pět procent, to na první pohled nezní moc, že? Tak proč zase tolik povyku? Představuje to však pět procent hrubého domácího produktu (HDP), což je součet veškerého zboží a služeb vyrobených nebo poskytnutých za rok. HDP Německa v loňském roce činil 4,31 bilionu eur. Pro Německo by nový cíl NATO pro rok 2024 znamenal gigantickou sumu 215,5 miliardy eur. S federálním rozpočtem 476 miliard eur by tak vojenské výdaje činily 45 procent celkových výdajů. Pro úplnost je třeba zmínit, že z odhadovaných pěti procent má být 1,5 procenta investic vynaloženo na infrastrukturní opatření – ale pouze pokud mohou prokázat vojenský přínos. Škol a plaveckých bazénů se to tedy rozhodně týkat nebude… Vzhledem k tomu, že německé obce v roce 2024 zaznamenaly rekordní deficit ve výši 24,8 miliardy eur a deficit veřejných financí vzrostl v prvním až třetím čtvrtletí roku 2024 na 108 miliard eur, nepochybně vyvstává otázka udržitelnosti a z toho vyplývajících právních důsledků tohoto dobrodružného rozhodnutí NATO. Podle článku 20 odstavce 1 Ústavy je Spolková republika Německo demokratickým a sociálním federálním státem. To znamená, že tzv. charakter sociálního státu má ústavní status. Ústavní status zvláštního řádu, který má podle článku 79 odst. 3 Základního zákona dokonce věčný charakter. Jakákoli změna tohoto Základního zákona, která se dotýká rozdělení federace na státy, zásadní účasti států v legislativních procesech nebo zásad stanovených v článcích 1 a 20, je nepřípustná. Ačkoli samotný termín „klauzule o věčnosti“ v Základním zákoně není nalezen, Spolkový ústavní soud se v lisabonském rozsudku sám odvolává na tzv. „záruku věčnosti“. Tato klauzule o věčnosti, neboli záruka věčnosti, je ustanovení Základního zákona Spolkové republiky Německo, které obsahuje záruku trvalé existence základních ústavních rozhodnutí. Základní práva občanů, základní demokratické principy a republikánsko-parlamentní forma vlády nemohou být ohroženy, a to ani prostřednictvím ústavní změny. Tímto ustanovením se Parlamentní rada snažila řešit zkušenosti z nacistické éry, konkrétně zmocňovací zákon z 24. března 1933, a poskytnout dodatečné záruky pro principy přirozeného práva v podobě lidské důstojnosti a strukturálních principů (republika, demokracie, federální stát, ústavní stát a sociální stát). Vojenské výdaje, které prokazatelně posouvají hranice za možnosti státu a zpochybňují tak charakter sociálního státu zaručený článkem 20 Základního zákona - ústavy, jsou proto protiústavní, protože se zdá, že jejich cílem je trvale ohrozit, ne-li odstranit, charakter sociálního státu Spolkové republiky v dlouhodobém horizontu. I kdyby Spolkový sněm hlasoval pro tento nový cíl NATO 5 procent dvoutřetinovou většinou – a v už odvoleném Spolkovém sněmu to koneckonců fungovalo – nebylo by to ústavně přípustné. Zdá se však, že nic z toho nikoho nezajímá. Německý sociální stát – ten je v současné době aktivně odfoukáván větrem za přítomnosti sociálních demokratů. Stejně jako červený koberec v Haagu...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici