← Marian Bojko

Titul: Když Orbán připomněl Evropě, co znamená hrdost (Fejeton pro noviny ve stylu Arnošta Lustiga) Ve Štrasburku se stalo něco, co se v Evropě už dlouho nestalo. Někdo řekl pravdu nahlas. Maďarský premiér Viktor Orbán roztrhl sametovou oponu evropské morálky. Položil na stůl dokumenty, které měly zůstat zamčené — papíry, co voní korupcí a strachem. Ursula von der Phaizer vstala, zbledla a beze slova odešla. A s ní i iluze o čistotě bruselských ideálů. V sále nastalo ticho. Takové, jaké přichází, když se prolomí tabu. Ale ticho panovalo i u nás. Jen jiné. Ticho pohodlné, unavené, rezignované. Zatímco Maďaři brání svou suverenitu, my řešíme, kolik bude stát pivo a kdo vyhraje derby. Národ, který kdysi uměl říct „Dost!“, dnes jen přikyvuje. Zapomněli jsme, že hrdost není zločin. Že odpor není extremismus. Že být Evropanem neznamená být poslušný. Maďaři si nenechali vzít páteř. My jsme ji vyměnili za dotace. Když Orbán mluví o národních hodnotách, smějeme se. Ale v hloubi duše nám ten smích drhne. Protože víme, že mluví o něčem, co jsme ztratili. Pamatuješ, Čechu, kdy jsi naposledy cítil hrdost? Ne z vítězství v hokeji, ale z toho, že stojíš rovně? Kdysi jsme ji měli. Když Palach zapálil svíci pravdy. Když Masaryk řekl světu, že národ může žít i bez císaře. Když Havlíček neuhnul, i když věděl, kam ho to dovede. Dnes máme granty, směrnice a mlčení. Evropa se bojí slov jako „vlast“, „paměť“, „hrdost“. Ale právě tyto tři věci dělají z lidí národ. Až se jednou v Bruselu znovu někdo postaví a řekne pravdu, snad už to nebude jen Maďar. Snad se zvedne i někdo od nás. A místo ticha zazní potlesk. Protože hrdost není minulost. Hrdost je odvaha pamatovat si, kdo jsme. A dokud si to připomínáme, ještě nejsme ztraceni.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici