← Mgr. Jan Grolich

Pokaždé, když se přiblíží 21. srpen, vybaví se mi ta fotografie. Jde na ní zástup lidí a v rukou drží naši zkrvavenou vlajku. Míří k vojákům a tankům. Přijeli sem s namířenými puškami. Ti, které jsme tehdy museli povinně nazývat bratry a ochránci míru. Nezažil jsem to a neumím si představit, jaký pocit by mě nakonec ovládl. Strach? Zoufalství? Nenávist? Apatie? Možná všechno dohromady. Vždycky, když tu fotku vidím, cítím zvláštní hrdost na naši zemi. Je z ní vidět, že tady žijí a žili svobodní, stateční a silní lidé. Že vždycky ohneme hřbet, schováme se do ulit než se to nějak přežene? Že máme raději klid a relativní pohodlí než svobodu? Že o takové malé zemi nakonec vždycky rozhodnou ti velcí?Tohle jsou normalizační kecy… Měli jsme být takoví. Chtěli nás mít takové. Ale my takoví nejsme. Ukázali jsme to při tornádu, ukázali jsme to v prvních dnech, kdy jsme pomáhali lidem prchajícím před válkou před několika lety. Nemáme v krvi ani zbabělost, ani nenávist k druhým, ani slepé následování siláckých vůdců. Vždycky jsme hledali svobodu. Na různých místech. Když nebyla ve společnosti, hledali jsme ji na chalupách, v lesích nebo v rodinách. Ale jakmile jednou svobodu ochutnáte, už se jí nezbavíte. Vyroste – a nakonec jí nebudou stačit ani chalupy, ani lesy, ani malé obýváky. Bez svobody to totiž nejde. Nenechme si ji vzít.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici