← Mgr. Ondřej Kolář

Ve Štrasburku jsem se tentokrát naštval. Nemám totiž rád, když někdo někohl tahá za nos a přitom se tváří, jak mu na něm záleží. Situace kolem Jana Darmovzala, který už víc než rok naprosto bezdůvodně trpí ve Venezuelském vězení ukázala, jak se evropští úřednici rádi ohání vzletnými frázemi, ale skutek jim utek. A kazí tím pověst celé EU. Pokud mluvím o tom, že se má evropská diplomacie zasadit o to, aby se 41 občanů EU dostalo zpátky domů, opravdu doufám, že uslyším něco jiného, než že „to nejde“. Ale to se stalo. Na mou interpelaci ohledně čtyř desítek občanů držených Nicholasem Madurem bezdůvodně ve vězení, paní Komisařka rozhodila rukama, řekla, že s tím Unie nic udělat nemůže, a odkázala na úřady jednotlivých zemí. Proč tedy rodičům Jana od Komise i zahraniční služby chodí dopisy s tím, že „udělají maximum“? Já vím, že unie nemá svou konzulární službu, ale neznamená to, že nemá žádné kompetence. Tohle budí dojem, že spíš ti bruselští byrokraté nedejbože nechtějí pomáhat občanům EU, protože by museli odložit tabulky a začít makat. Nejsmutnější na tom je, že stanovisko paní komisařky „Tohle není naše věc,“ je vlastně jediné jasné stanovisko, které jsem já, rodiče Jana, nebo blízcí všech ostatních rukojmí, za rok od EU dostali. Je skvělé, že se EU aktivně zajímá o politické vězně a lidská práva v jižní Americe, ale pokud je zcela bezzubá v úsilí pomoci svým občanům, je pak vcelku složité odpůrcům Unie vysvětlovat, jak je důležitá.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici