Josef Bazala

Dluh zůstává dluhem. Ať mu říkáme jakkoliv. V Senátu jsme jednali o dalším rozvolnění rozpočtových pravidel. Jako dlouholetý starosta si uvědomuji jednu jednoduchou věc: obce a města by si podobný přístup k hospodaření dovolit nemohly. Nikdo nezpochybňuje, že stát musí investovat do bezpečnosti, energetiky nebo důležité infrastruktury. Ale každá investice musí mít své krytí a svůj smysl. Nemůžeme si stále namlouvat, že další a další dluhy vyřeší naše problémy. Vláda zároveň ruší některé příjmy státního rozpočtu a přidává nové výdaje. Jen zrušení koncesionářských poplatků představuje výpadek kolem 10 miliard korun ročně. Další miliardy míří na obnovitelné zdroje nebo jiná opatření. A účet nakonec stejně zaplatí daňoví poplatníci. Patřím k těm, kteří si myslí, že stát by měl hospodařit podobně odpovědně, jako hospodaří většina našich měst, obcí i rodin. Proto jsem tento návrh nepodpořil. Do talířku po halířku. I malé částky totiž ve výsledku rozhodují o tom, zda budeme žít na dluh, nebo s rozumem.