Josef Bazala

Jsou dny, kdy bychom měli na chvíli ztišit hlas a víc naslouchat minulosti. Za pár dní si připomeneme konec druhé světové války v Evropě. Pro nás ve Starém Městě ale ten příběh neskončil 8. května. Skončil o něco dřív. 30. dubna 1945. A nebyl to klidný konec. Jaro 1945 přineslo do Starého Města strach, chaos i tragédie. 16. dubna dopadly bomby na cukrovar. Měly zasáhnout německé jednotky, které už tam nebyly. Místo toho zemřelo 29 našich obyvatel. Následovalo rabování, přísné německé hlídky, razie, zatýkání. Partyzánský odpor vedl k tvrdým represím. A na samém konci, 30. dubna, bylo šest místních mužů popraveno na Potmělůčce. Jeden z nich jako zázrakem přežil. Ten samý den ale přišla i naděje. Do města vstoupily rumunské jednotky a Staré Město bylo osvobozeno. Svoboda ale nepřišla bez ceny. Zůstaly zničené domy, prázdná místa u stolů a vzpomínky, které se dědí dodnes. A právě to je důvod, proč si tyto dny připomínat. Ne proto, abychom žili minulostí. Ale abychom rozuměli přítomnosti. Dnes znovu sledujeme válku v Evropě i na dalších místech světa. Znovu vidíme zničená města, rozdělené rodiny a lidi, kteří ze dne na den přišli o domov. Pro nás je to zpráva v televizi. Pro ně každodenní realita. A pro Staré Město také kdysi byla. Mír není samozřejmost. Je to hodnota, o kterou je potřeba pečovat. A historie nám jasně ukazuje, co se stane, když ji začneme brát jako jistotu. Nechci, aby se naše ulice někdy znovu proměnily v místo strachu. Nechci, aby další generace zažívaly to, co museli prožít naši předci. Proto má smysl si tyto příběhy připomínat. A proto má smysl o nich mluvit. Budu rád, když se podělíte i o vzpomínky ze svých rodin nebo obcí. Protože právě tyhle příběhy drží paměť živou. Zdroj fotografie: Archiv Slováckého muzea