← Mgr. Renáta Zajíčková

Dnešní jednání školského výboru mělo být především o číslech, prioritách a odpovědnosti. A také o odvaze říct si nahlas, co české školství skutečně potřebuje – a co naopak jen stojí peníze bez výsledku. Hned v úvodu silně rezonovalo téma podfinancování vědy a výzkumu. Z terénu to slyšíme dlouhodobě – vysoké školy a výzkumné instituce upozorňují, že po očištění o evropské zdroje reálná národní podpora klesá, letos zhruba o 2 %. Do toho znovu vyvstává problém financování mezinárodních závazků, například členství v CERN. Přitom v roce 2025 jsme tuto oblast stabilizovali – navýšili jsme institucionální podporu mezinárodní spolupráce o téměř miliardu korun a zajistili bezproblémové financování členství v organizacích jako CERN či ESA. Česká republika tehdy působila jako sebevědomý partner v evropském výzkumném prostoru. Dnes znovu řešíme deficit téměř půl miliardy. A to je podstata problému. Máme obří strukturální deficit, obří výdaje na dluh – ale místo aby šly do inovací, vzdělávání a výzkumu, míří příliš často do krátkodobých politických gest. Do „nakupování klidu“, do plošných slev a líbivých opatření. My jsme naopak šlapali do inovací: mezi roky 2024 a 2025 jsme navýšili institucionální podporu výzkumných organizací, posílili stabilitu týmů a zajistili robustní kofinancování OP JAK – 1,9 miliardy ze státního rozpočtu umožnily čerpat přes tři miliardy z evropských zdrojů na špičkový výzkum a rozvoj týmů. To je investice, která má návratnost. U regionálního školství diskuze sklouzla k převodu financování nepedagogických pracovníků. Připomínám, že jde o opatření, které má jasnou logiku – kdo zřizuje, ten platí. Je to standardní model ve světě a odpovídá i cílům Strategie 2030+. Mimochodem, my jsme v minulosti velmi ostře kritizovali Roberta Plagu za vlády Andreje Babiše právě za to, že zaváděl PHmax bez dopadové studie. A právě PHmaxy udělaly z regionálního školství černou díru na peníze. Stovky miliard korun se pálí bez toho, aby se prokazatelně zlepšovala kvalita výuky. Kolega Berki jako zpravodaj kapitoly rozpočtu MŠMT to dnes pojmenoval naprosto přesně: „Dochází k nárůstu kapitoly na regionální školství, počítá se s více učiteli, navyšují se peníze, přitom ubývají žáci.“ To je realita. Systém PHmaxů je podle mě unikátně neefektivní způsob financování – platíme hodiny, ne výsledek, nereagujeme na demografii, nevytváříme tlak na kvalitu. A to není jen politický názor. Zpráva NKÚ konstatovala, že resort utratil půl miliardy bez doložitelného efektu na kvalitu vzdělávání. Pokud neumíme měřit dopad, nemůžeme mluvit o odpovědné správě veřejných financí. Zvlášť ne v době, kdy si stát masivně půjčuje. Teď k tomu hlavnímu. Návrat od PHmaxů k normativu na žáka a ozdravení financování školství je mimochodem součástí hospodářské strategie, kterou představuje vícepremiér Havlíček. To by se dalo přivítat. O to podivnější je, že konkrétní kroky ministra školství k tomu podle všeho nevedou – nebo jsou dokonce v rozporu s tímto směrem. Právě na tyto rozpory jsme se dnes chtěli ptát. Bohužel jsme měli smůlu. Ani ministr, ani jeho náměstci se na jednání školského výboru neobtěžovali dorazit. A to mluvíme o klíčových otázkách rozpočtu, financování a budoucnosti vědy. Ti, kteří nám dříve vytýkali styl komunikace, dnes nepřišli diskutovat vůbec. My jsme vždy vedli odbornou debatu věcně, s respektem – a když jsem byla na druhé straně, nikdy se nestalo, že bychom na výbor neposlali partnera k diskusi s opozicí. Když nemůže ministr, proč nepřijde náměstek? Nemají co říct? Nebo je jednodušší rozdávat sliby než obhajovat čísla? Je to zbytečně trapné. A hlavně to stahuje debatu o školství z odborné roviny do roviny politického marketingu. Školství si ale zaslouží víc než mlčení a krátkodobé populární kroky na dluh. Já budu dál trvat na tom, že financování musí být efektivní, měřitelné a férové. A že pokud si stát půjčuje, má to být na budoucnost – na inovace, výzkum, kvalitní školy. Ne na to, aby si kupoval voliče.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici