Ing. Michal Kučera

Od začátku jsem měl k téhle vládě velké pochybnosti. Ne kvůli jednomu jménu, jednomu výroku nebo jedné tiskovce. Spíš kvůli tomu, jaký směr bylo možné čekat od spojení ANO, SPD a Motoristů. A čím déle jejich kroky sleduji, tím víc mám pocit, že ty obavy nebyly přehnané. Spíš naopak. Je to horší a horší. V zemědělství se začíná mluvit o předkupním právu k půdě. Tedy o dalším zásahu do toho, jak může člověk nakládat se svým vlastním majetkem. Můžeme tomu dát hezký název, můžeme říkat, že jde o ochranu české půdy nebo podporu aktivních zemědělců. Ale pořád zůstává jednoduchá otázka: proč má stát určovat, kdo má mít přednost, když chci prodat vlastní pozemek? Já to považuji za jeden nejhorších zákonů od roku 1989. A v českém zemědělství je ještě další velký problém. Máme mimořádně koncentrovanou zemědělskou výrobu a velké podniky hospodaří na obrovských výměrách. Proto je naprosto namístě ptát se, jestli podobná opatření opravdu pomohou malým a středním sedlákům, nebo nakonec hlavně těm, kteří už dnes mají nejsilnější kapitálovou pozici. A kdo to je, to víme všichni. Nejde přitom o detail. Půda je majetek lidí, často rodinný majetek držený po generace. A stát musí mít sakra dobrý důvod, když chce vlastníkům začít vysvětlovat, komu ji smějí nebo mají přednostně prodávat. Ten nemá. Chce prostě větší moc. A já jako pravicový politik jsem proti tomu, aby stát tohle vůbec řešil. Pak je tu energetika. Tady už mi některé výroky připadají nejen nepochopitelné, ale i zcela škodlivé. Česká republika se poslední roky s obrovským úsilím zbavovala závislosti na ruské ropě a plynu. Budovaly se alternativní trasy, zajišťovaly nové zdroje, měnila se infrastruktura. Ne proto, že by někdo měl ideologický odpor k jedné molekule plynu. Ale proto, že závislost na autoritářském Rusku představovala strategické bezpečnostní riziko. A teď slyšíme od představitelů SPD úvahy o návratu k ruské ropě a plynu, protože by mohly být levnější. Po zkušenosti posledních let je pro mě představa, že bychom se do té samé závislosti dobrovolně vraceli, naprosto nepochopitelná. Tihle lidé nemohou mít naši zemi ani rádi. Energetická bezpečnost totiž není jen otázka toho, kolik právě dnes stojí megawatthodina. My musíme řešit, jestli máme více zdrojů, více tras a možnost rozhodovat sami o sobě. Jestli nebude český průmysl za pár let znovu závislý na tom, jestli Kreml otevře nebo zavře kohoutek. Jestli jsme se z posledních let měli něco naučit, tak právě tohle. Ale někteří jsou zcela nepoučitelní, nebo otevřeně proruští. Česká energetika potřebuje dlouhodobý plán. Jádro. Moderní sítě. Akumulaci. Rozumný rozvoj obnovitelných zdrojů. Dostatek stabilních zdrojů pro průmysl. A hlavně co nejmenší strategickou závislost na jedné zemi. To se neděje a spásu hledá SPD ve zločineckém režimu. Právě proto mám dnes ještě větší pochybnosti než na začátku. Nečekal jsem vládu bez chyb. To by bylo absurdní. Jsem v tomhle fér. Čekal bych ale, že v klíčových věcech bude existovat nějaká základní brzda. Že vlastnické právo nebude něco, do čeho se začne zasahovat pokaždé, když se objeví politicky líbivý důvod. Že bezpečnostní zkušenost s Ruskem nebude během pár let zapomenuta. Že energetická politika nebude soubor krátkodobých hesel. A že u zemědělství se bude přemýšlet také nad tím, jak vytvořit prostor pro malé a střední farmáře, ne jen nad další regulací trhu s půdou. Od začátku jsem si říkal, že nejdůležitější bude sledovat konkrétní rozhodnutí, ne předvolební slogany. A právě konkrétní rozhodnutí a návrhy jsou dnes důvodem, proč moje důvěra není větší. Je ještě menší. A zatím bohužel nevidím moc věcí, které by ten trend obracely. Proto této vládě vyslovím nedůvěru.