Bc. Martin Půta

Dnes si připomínáme tragické události 21. srpna 1968, jednoho z nejtemnějších dnů našich dějin. Připomínáme si 137 mrtvých a stovky zraněných, následnou emigraci více než 70 000 našich spoluobčanů a ztracené naděje generace našich rodičů. Samozřejmě, že to všechno můžeme hodit na komunisty, na Rusko a na vůdce tehdejších lidově-demokratických režimů. Ale neměli bychom zapomenout ani na všechny tehdejší československé kolaboranty. Všechny ty, kteří dobře věděli o shromažďování vojsk u našich hranic. Všechny ty, kteří aktivně pomáhali okupantům během prvních dnů invaze. Všechny ty, kteří potom metali cestičku normalizaci. Patří mezi ně bohužel i tváře Pražského jara z roku 1968. Už několik měsíců po okupaci dovolili, aby v ulicích při protestech tvrdě zasáhla československá armáda a lidové milice. Proti vlastním lidem. Netrvalo dlouho a o mrtvých a zraněných jste se z oficiálních médií už nic nedozvěděli. Krev tak není na rukou okupantů, ale těch, kteří o zásahu rozhodli na ústředním výboru KSČ v Praze. Nebezpečí a nepřátelé nejsou kdesi v dálce. Zodpovědnost za to, jak tahle země funguje a kam směřuje, je na každém z nás.