← Mgr. Jan Grolich

Mluvčí 2: Karel Diviš vykoukl na mě z billboardu po cestě do práce, chce být prezident, hrál fotbal, studoval matfis, má úspěšnou firmu a více jak 20 let byl sportovním redaktorem české televizi. Ale vlastně ho nikdo nezná. Tak jsem Karla Diviše pozval, protože kdo ví, jak to dopadne. Ahoj, já jsem Honza Grolich a to, že jsem hejtman, neznamená, že přestanu dělat věci, které mě baví. Tohle je můj podcast. Jinej podcast. Mluvčí 0: Já jsem vlastně na vás narazil díky tomu, že jsem po cestě do práce narazil na váš billboard a ten říká obyčejný muž pro neobyčejnou zemi. Proč bychom si měli za prezidenta zvolit úplně obyčejného muže? Mluvčí 1: To je dobrý dotaz. Já sám samozřejmě, když jsme ty hesla připravovali, respektive marketéři připravovali, tak jsem s tím měl docela problém, protože spoustu lidí z mého okolí říkalo, že vlastně prezident nemůže být obyčejný, že vlastně je to výjimečný člověk, protože je to jediný člověk z deseti milionů. Ale z druhé strany, moje okolí, mí známí, moja rodina říkala, ty, jak tě to jak chceš, tak si vždycky byl obyčejný, dokázal jsi se bavit s lidmi, ať už byli z biznisu, ať už byli z politiky, ať už to byli slavní sportovci, ale dokážeš přijít v rodném městě v České Lípě do hospody a bavit se s popelářem, s dělníkem. A to je asi to, proč nakonec jsme to heslo nechali a docela se mi to začalo líbit. Mluvčí 0: Protože já si dokážu představit právě, že obyčejný člověk asi zvolí lidi na dědině za starostu, protože to je jeden z nich a řeší tam jejich běžné problémy, ale toto je člověk, který nás má reprezentovat úplně na celosvětové úrovni, tak má to být opravdu úplně obyčejný člověk. Mluvčí 1: Obyčejný asi v tomto smyslu znamená člověk, který by měl být v tom nejlepším slova smyslu lobistou těch běžných, normálních, obyčejných lidí, těch 99,9% té populace, tak asi v tomto smyslu to vnímáme, protože si myslím, že v České republice máme hrozně moc chytrých lidí a máme taky zdravý selský rozum a myslím si, že ta politika je dost poslední době zaciklená a politici nenaslouchají tomu, co lidé vlastně říkají, to, co si přejí a v tomto smyslu je myšleno to obyčejné, aby jsme ty obyčejné starosti a věci brali v potáz, aby politici to brali v potáz a aby ten prezident reprezentoval názory těch lidí a samozřejmě potom navenek reprezentoval ty hodnoty a ty optimistické příklady a to je jedna z hlavních myšlenek toho mého programu, protože Český prezident by měl optimisticky zdůraznit úspěch jednotlivců, firm, sportovců, kultury, spolku a z druhé strany může dělat nějakým lidským příjemným způsobem. Mluvčí 0: Já jsem se taky díval do vašeho životopisu a vy jste chtěl být profesionální fotbalista a po úraze to nějak nevyšlo, tak jste šel na MatFist, to si myslím, že spousta profesionální fotbalistů se asi nemůže dovolit jít na MatFist, pak jste skoro 20 let dělal sportovního reportera na české televizi. Mluvčí 1: Sportovního redaktora jedna dvacet let, no. Mluvčí 0: Jedna dvacet let, pak jste založil poměrně velkou IT firmu a teď chcete být prezident, tak upřímně, když si stáváte dost vědomý, pak se vnímáte jako obýčejný člověk? Mně to úplně nepřijde jako životopis opravdu obýčejného člověka. Mluvčí 1: Já se vnímám jako člověk, který nikdy se vlastně neodtáhl od nějaké reality. Je pravda, že já jsem člověk, který dokáže skutečně bydlet v pětihvězečkém hotelu, někde v luxusním hotelu v rámci, ať už to byla dovolená, nebo nějaký třeba I biznisový, biznisová shůzka. Z druhé strany dokážu přijet a bydlet podstanem, bydlet počirákem, takže u mě se to mele. Já vlastně I s tím fotbalem. Málo kdo si dokáže představit, že někdo, kdo chtěl být profesionální fotbalistá, může současně studovat matfis. Já jsem teda pak ještě začal studovat druhou vysokou školu, jak jsem vlastně ten fotbal musel přestat hrát. Takže u mě tyhle dvě polohy vlastně probíhají celý život. Že já dokážu v prostředí, v kterém jsem, tak když je potřeba, tak se dokážu skutečně bavit a vžít do role profesionálního biznismena a vystupovat tak, jak je hodno. A když přijdu někam do hospody nebo do města, kde jsou lidé, kteří se chtějí bavit o každořených starostech, tak jim rozumím, protože pocházem z malého města, česká lípa a pořád to pouto tam je. A takhle asi bych toho vysvědlil. Mluvčí 0: Já se zastavím ještě u jednoho vašeho hesla, protože to říká čas na změnu. A já, protože jsem taky prošel pár těch kampaní, tak mi jeden politický komentátor říkal, že když už fakt nevíš, co říct, tak je potřeba říct, chce to změnu, protože v tom se najde úplně každý. Tak kdo vám pomáhá z vaší PR kampaní a s těmito nápady? Mluvčí 1: Tak já jsem obklopen naštěstí v téhle chvíli převážně lidmi se svými známými nebo z takové to širší okolí. Postupně samozřejmě do toho týmu ještě stále přicházejí noví lidé. My teď se zaměřujeme na sběr těch podpisů, těch 50 tisíc, takže I dneska tady se mnou v Brně jsou lidé, kteří to dělají dobrovolně ve svém čase. Věřím, že protože mě mají rádi, ale pokud se ten rozjezd kampaně podaří, tak budeme to muset zprofesionalizovat. Takže vzniklo to z nějakého brainstormingu téhle skupin lidí. Nechali jsme si samozřejmě pak u těch marketerů poradit. Já upřímně jsem ani s tím jedním heslem úplně vnitřně nebyl stotožněn. Každou napadne čas na změnu, že to je totální fráze, totální kliše. I já jsem si to takhle vnímal. Z druhé strany pak jsme dělali nějaké I trošku jako výzkumy a marketéři říkali, je to kliše, je to pravda, ale on se to budou všichni bát použít. A já ještě bych to chtěl časem vylepšit, že si myslím, že by daleko lépe znělo čas na změnu k lepšímu. To je asi to, co já bych tam ještě chtěl doplnit. Uvidíme. Nicméně, víte, jak to je s marketingem, tam jste prošel s tou kampaní na hejtmana a lidé o tom začínají diskutovat, takže asi to ti marketéři vědí, co dělají. Ale já nejsem marketér, mě jsou blízká čísla, sport, ekonomika, to jsou věci, ale vždycky vlastně říkám, že věci, kterým nerozumím nebo nerozumím zcela, by měli dělat odborníci a něčem musíte taky věřit lidem, jinak nemáte šanci všechno uřídit a umanežovat sám. Mluvčí 0: Já jsem si právě říkal, protože jsem vás viděl v jednom videu, jak vaříte s Babicou, tak jestli vám z tím nepomáhá a on, jakože nemám témat, tak tam hodím změnu. Mluvčí 1: Jo, nemám papriku, hodím tam cibuly. Ne, Jirka určitě do tohohle nezasahuje. S Jirkou Babicou to vzniklo naprosto přirozeně. My se známe asi 15 let, hrajeme spolu fotbal v týmu charitativního týmu osobností Real Top Praha a pro mě Jirka, proč vlastně jsme sedali dohromady a tě to jak chce, tak Jirka Babica má hrozně dobré srdce a to je na něm cené. Je to přesně ten člověk, ten obyčejný člověk v neobyčejné zemi a vlastně přesně zapadá I do těch sluganů, I do toho mého programu. Mluvčí 0: A vy už jste to zmínil, že jste zrovna dnes pracovali na tom, abyste pozběrali 50 tisíc podpisů. Tak vy máte matfis, tak se tou matematiku umíte udělat. My jsme se nad tím taky zamysleli, protože ono to vychází, pokud by to mělo být tak do října hotové, tak je to nějakých 6250 podpisů měsíčně, což je 1500 podpisů týdně a to znamená, že vy jste museli udělat tři velké akce za týden, kde seženete 500 podpisů týdně. Fakt si myslíte, že to stihnete? Mluvčí 1: Počítali jsme to nějak, máte to vlastně de facto přesně, říkal jste 6000 něco za měsíc, nám vycházelo 250 denně, takže počty sedí určitě. Myslíme si, že to stihneme, tak samozřejmě chceme trošku nabalit takovou, jak se říká, tu marketingovou kouli, tu sněžnou kouli, tak je potřeba teď opravdu, abych co nejvíc se mohl lidem představit. Jsem I rád za pozvání samozřejmě do vašeho podcastu, za to jsem moc rád a určitě budu obíždět tu zemi co nejvíc, budu diskutovat, budu samozřejmě sbírat, budu toho sbíru podpisů. Dnes jsme tady byli celý den v Brně, ale rozjedou se I týmy a budeme vyvíc týmek sbírat a budeme se samozřejmě účastnit I některých větších akcí. Máme něco v plánu, máme některé akce potvrzené a já věřím, že to stihneme, tak kdybych tomu nevěřil, tak to nebudu dělat. Mluvčí 0: Tak schválně, když jste byli dneska celý den v Brně, kolik jste sehrali podpisů? Mluvčí 1: Bylo jich tolik, že jsme to naházeli do tašky někde tady, tak by jsme to mohli počítat, ale já si myslím, že to k těm dvěma stovkám bude. Mluvčí 0: K nepočítaně, jasně. Mluvčí 1: Ne, tak narovinou, tak je zima a ten únor je těžký, ale my jsme si umyslně řekli, že už v únoru začneme sbírat, abychom se to vyskoušeli na vlastní kůže, abychom se taky poučili, jak potom nastavit ty týmy, abychom to pak dělali dobře a efektivně. Takže vždycky je dobré si vyskoušet věci na sobě, to mě funguje celý život, protože učit někoho a říkat někomu, že jsi z toho nazbíral málo nebo hodně, když to nezažijete na vlastní kůže, to nikde nefunguje. Mluvčí 0: A jak se to vlastně stane, že člověka, který vlastně nějak nepůsobil v politice, najednou napadne prezident? Jdu do toho. Mluvčí 1: Tak potřeba I říci, že to nevzniklo ani včera, ani vpředevčírem. Já jsem o tom reálně začal uvažovat někde, když probíhla druhá volba prezidenta Zemana. Zase klasicky se svými přáteli někde sedíte v hospodě, rozebíráte volby, rozebíráte, kdo koho by si přál a nepřál. A tam vznikly ve srandě nějaké klasické hecování, kdy říkali, tak Karle, ty máš docela dobrý názory, známe tě a taky jsi pracoval. V té době jsem ještě pracoval trošku pro tu televizi. Vlastně už ne, to už jsem byl pryč. Říkali, byl jsi v té televizi, tak proč ty to někdo zkusíš? Tak ty máš dobrý názory, někdy to kritizuješ, někdy naopak si ty věci líbí. Tak to byl takový první mini červíček. A když jsem se nad tím zamýšlel a sledoval, jsem tu politiku vždycky mě zajímal, vždycky jsem jí sledoval, byť jsem nikdy v politice nebyl, ani v lokální, ani v krajské nebo, nebože, v té vrcholné, tak jsem říkal, ono by to přece šlo dělat jinak. Proč by prezident nebo I politici nemohli být vlastně jako vy, proč by to nemohl být mladý člověk, civilní, který tady nás spotká na ulici, manželka vás přije doprovodit, normálně nás posadíte, na nic si nehrajete, napíšete SMS-ku, zavoláte, v klidu s námi uděláte rozhovor. A to je přesně to, co mě se líbí. A tenhle ten motiv asi vzniknul někdy v osmi letech, kdy já jsem vycestoval se svými rodiči do západního Německa. A to bylo tak, že můj strejda, brater maminky, v osme šedesátém, když byly otevřené hranice, tak normálně s kamarádem si řekl, že by chtěli pracovat u BMW. Dneska je to běžné, po studiích jdete třeba ven a zkušenou. Jim se to podařilo, dostali tu práci, no a do Československa se začaly valit ruské tanky a on zavolal domů svému tátovi, mému dědovi a řekl, že už se nevrátí, že získal tu práci a že teraz nebude vracet z toho okupované země. Tak maminka odlouho neviděla a furt se snažila, abychom tam mohli vycestovat. Tak na tom malém městě, tak jak to bylo, snad neprozradím nic úplně tajného, tak vzala dva špičkvé gruzínské koněky, postavla je na stůl a my jsme dostali celá rodina výjezdní do ložku. Takže jsme vycestovali do toho západního Německa. Našli jsme na výlet někde v Alpách a strejda se tam bavil s nějakým takovým vlastním pánem a pak jsme seděli u oběda a moje maminka se ptala, Karle, strejda je taky Karel, kdo to byl? A on říkal, no to byl náš spolkový prezident, Richard von Weizsäcker. A já, který jsem viděl vždycky soudra Gustá Husáka, jak se líbá s Brežněvém, jak je na těch vojenských přehlídkách, tak jsem vůbec nechápal, že prezident může být někdo, kdo pozdraví úplně běžného člověka někde v Alpách na ulici, baví se s ním, pak odjel na kole, takže to ve mně zůstalo a to jsem jako viděl, pro mě byl ten západní svět a to západní Německo, který jsem viděl, jak Alenka Vříšidí v osmi letech za hluboký totality, tak to u mě už v dětství zůstalo a pořád si to pamatuju, proč by takhle nemohla vypadat politika moderního 21. století, proč by tam měly být politici, kteří se bojí pozdravit, kteří prostě se bojí lidí a přejdou a jdou někde zadním vchodem. Takže asi to jsou ty důvody. Mluvčí 0: Já jsem se tady všimnul, že jak jste teďka mluvil, tak jste řekl, že jste, nedej bože, nebyl v té vrcholové politice. A dneska vlastně říkáte, dej bůh, abych se dostal úplně na to nejvýšší místo, který je v té politice možný dosáhnout. Mluvčí 1: Já jsem se 20. ledna oznámím kandidatury jednoznačně politikem stál. Do téhle doby jsem v politice nebyl. To, nedej bože, vlastně znovu vyjadřovalo tu moji nespokrenost tím, co se dělá. To je ten hlavní důvod. Mě se všichni ptají, nejenom novináři nebo známí, ale upravdu I rodina se mě ptala, proč. Proč to jako chceš dělat? Proč do toho jdeš? Já jsem říkal, říkám všem to samé. Já bych chtěl být hrdý na Českou republiku. Já bych chtěl být hrdý na prezidentský úřad, ať už ho bude zastát kdokoliv, aby dobře reprezentoval lidi. Ať už ty, kteří ho volili, kteří ho nevolili, nebo kteří nešli k volbám, aby to byl člověk, který bude blízký lidem, civilní, slušný v duchu fair play. Já jsem velký sportovec od malička, který bude ty lidi nějakým způsobem dokáže spojit, který uvidí věci v souvislostech. A já v té vrcholné politice zaciklené, takhle já to nazývám, nikoho takového nevidím, jsem člověk, který nikdy nechtěl sedět jenom s rukama v klíně, nikdy jsem se nebál žádných výzev, tak jsem se rozhodl to říct si veřejně, zcela transparentně, jdu do toho sám. Mluvčí 0: A teď na rovinu, co když to neklapne, tak už s politikou končíte, nebo to berete jako váš vstup do politiky, protože minule každý, kdo nějak rozumně kandidoval, tak lusnul prstem a byl senátorem, tak počítáte s tou cestou, že bude v té politice pokračovat, I když nevyjde prezident? Mluvčí 1: Tak já zaprvé jako sportovec, celoživotní sportovec, umím jak vyhrávat, tak I prohrávat, takže z toho strach nemám, ať už se stane cokoliv, tak si myslím, že na obě varianty jsem připravený. Z druhé strany, já zase tím sportovním příměnem říkám, že hraju teď kvalifikaci Ligi mistrů. Abych se dostal do té základní skupiny, tak musím nazbírat těch 50 tisíc podpisů. Pokud ji nenazbírám, tak vůbec nemám šanci, nebo nemám vůbec v tu chvíli důvod o tom uvažovat. Bylo by to nefér, abych se o takovou pozici ucházel. Z druhé strany, když se mi to nějakým způsobem podaří a postoupím do té základní skupiny, tak v tu chvíli budu na kandidáce, v tu chvíli dosáhnu nějakého výsledku. A já věci musím cítit. A pokud třeba bych I nevyhrál, ale cítil bych, že to něco v lidech zanechalo, že to nějakým způsobem ta moje osoba, ten můj program, ty moje vize nějakým způsobem asi by se řeklo rezonují nebo mají nějaký dopad, tak bych rozhodně tohodle potenciálu chtěl využít, protože to skutečně dám z přesvědčení a chtěl bych, aby se v té zemi něco pohlo. Proto čas na změnu. Proto mluvím o neobyčejné zemi. Ale je to hrozně daleko a nevím, co se stane. Mluvčí 0: Naším hostem je dnes Karel Diviš, kandidát na prezidenta. A teď se dostaneme k tomu, co vlastně byste jako prezident chtěl a jak dosáhnou. Já jsem totiž ve vašem programu četl. Musíme ve státním rozpočtu najít prostředky na zvýšení mest pečovatelů a na lepší technologické vybavení jejich pracovních míst nebo budu cíleně pracovat na zvýšení prestiže pedagogů, což mimo jiné souvisí s dalším zvýšením platu učitelů. Jak to jako prezident chcete udělat? Mluvčí 1: Prezident nemá samozřejmě výkonné pravomoci, ani zákonodárné, ty je logicky má vláda a parlament. Ale prezident dlouhodobě dokonce už z těch dob Československa, o kterých jsem mluvil, je v naší společnosti vždycky byl vnímán jako hlava státu, jako vážená osoba. A já si myslím, že ten prezident pokud to bude dělat dobře, tak nemusí mít ty zákonodárné pravomoci, ale pokud bude skutečně třeba naslouchat těm lidem a bude mít dobré myšlenky a bude umět komunikovat I směrem k té vládě a k tomu parlamentu, tak může se spoustu věcí pomoct. Místo, aby nějakým způsobem třeba hádal se a soupeřil s tou vládou, tak může pomoct. Může pomoct jak tomu školství, může pomoct té dopravě. Opravdu zvedat, uchopovat, nastolovat a témata. K tomu samé ten prezident musí být líder, musí vědět, jak. Prezident pravomoci má. Víte dobře, že může kdykoliv vystoupit na vládě, může vystoupit na parlamentu, samozřejmě může si kdykoliv povídat a pozvat ministry a měl by těmto věcem všem pomáhat. Typicky v tom školství, protože já pokud bych prezidentem byl, tak bych vlastně neustále chtěl, kromě reprezentace na venek, zúrazněvat ty úspěchy, chtěl bych jezdit napříč republikou, vidět, co se v zemi děje, tak může přesně sejce s Hitmanem, sejce se Sassuplem a přeníst informace a říct si, potřebujeme třeba v tom školství, aby naše děti měly stejnou startovací pozici. Ať se narodí v Karlovarském kraji, na Libereckou, Českolipskou, Vyhomoravském kraji, v Brně, v Ostravě, na co si vzpomenete v Malé vesnice, tak vlastně základ té budoucnosti je, aby měli stejnou startovací čáru. A to jsou ta důležitá témata, já tam mám nějaká tři základní, které je potřeba zúrazněvat, opakovat. A zase bych dal takový příklad, třeba můj oblíbený prezident americký Ronald Reagan a ten vlastně tím optimismem a tím, že zesměšňoval komunismus, když ta železná opona padla. To znamená, ten prezident skutečně by měl pořád držet tu línii a tu vizi dlouhodobou a ty témata vrát se do toho veřejného prostoru a snažit se, aby se něco pohlal. A pokud bude mít tu podporu a tu sílu, tak věřím, že žádný premiér nepůjde proti prezidentovi, který by byl oblíbený u lidí. Tomu já nevěřím. Mluvčí 0: No, prezident si vládu nevybírá a ta vláda může dělat úplně protichudné věci, než které vy si představujete. A jak byste tu vládu donutil, aby jednala tak, jak vy to máte v programu, jaké jsou ty vaše myšlenky? Mluvčí 1: Jak jsem říkal, donutit skutečně z pohledu té zákonodárné rozhodně prezident nemůže, ale vahou své osobnosti, vahou svých argumentů a hlavně váhou podpory těch lidí, o čem jsem mluvil před chvílí, může samozřejmě na tu vládu působit. Každá politická funkce je také určitá schopnost vědnávání, určitá schopnost diplomacie. Samozřejmě lidé nebo už někteří novináři říkají, když nemáte žádnou zkušenost, já na to říkám, ano, já nemám politickou zkušenost, ale já jsem 22 let v biznisu, já 22 let vedu IT firmu a samozřejmě I v tom biznisu člověk musí být tvrdá diplomatická jednání, jestli něco já umím, tak umím poměrně tvrdě pracovat, umím jednat s lidmi, pokud bych neuměl, tak bych neměl to, co jste říkal, nějaké výsledky. A to si myslím, že v té politice je podobné, samozřejmě jsou to jiná témata, ano, některé věci budou pro mě nové, jako vy, když jste se stal hejtmanem, taky by to pro vás bylo jiné než pozice starosty, ale to umění toho jednání, té diplomacie a té podpory, to si myslím, že se příliš nelíší od normálního života. Mluvčí 0: No a byl by jste, aby jste splnil nějaký ten svůj cíl, tak byl by jste ochotný v té politice dělat právě I ten obchod, že například jako prezident řeknete, tak já vám nepodepíšu tento zákon, dokud vy neuděláte toto, já nejmenu tohoto ministra, dokud neuděláte toto, další různé jmenovací, pravomoci právě prezident má a nemusí v tom vládě víc říct, tak byl by jste ochotný dělat tedy tyto kroky, abyste vládu donutil udělat něco, co vy chcete. Mluvčí 1: Obchod je za mě příliš silné slovo. Druhá věc, rozhodně bych nechtěl jít někde za hranu ústavy nebo balancovat tak hodně na hraně ústavy, jak se třeba dělo v posledních letech vlastně za všech třech posledních českých prezidentů. To znamená dělat nějakou politickou dohodu v rámci slušného chování, v rámci fair play, v rámci nějakých pro mě nepřekročitelných hodnot. Ano, protože politika je řemeslo, jako každé jiné, tak to určitě ano, ale znovu opakuje to o schopnosti vyjednávání, o schopnosti domluvit se s lidmi a samozřejmě někdy je potřeba být tvrdý a to já jsem v biznise také zažil, že někdy musíte být tvrdý, to je pravda. Mluvčí 2: Já jsem Hitman Honza Grolich a tohle je jiný podcast. Mluvčí 0: Když jsme tady na mém hřišti, v mé kanceláři dnes, tak teď půjdeme trošku na vaše hřiště, protože kus vašeho života je pořád spojený určitě se sportem a hlavně s fotbalem. Všichni víme, jak to ve fotbale je, tam hraje 11 lidí na hřišti, má to nějaké trenéry, rozhodčí, diváky, sponzory, bránba, balón a podobně. Podle vás, kdo na tom hřišti nebo tady v té oblasti toho fotbalu, ta role, jakou byste řekl, že je adekvátní jako role toho prezidenta, které se to dá přirovnat? Mluvčí 1: Já bych řekl, že role toho prezidenta je takový národní trenér, coach toho národního týmu, který se jmenuje Česká republika. Takže přesně ten prezident by měl být nějaký národní trenér, nějaký coach, nějaký motivátor, který dokáže vlastně někdy pohladit ty hráče, někdy je seřvat, někdy jim poradit. Takže já si myslím v tom fotbalovém příměru, že by ten prezident měl být coach národního týmu Česká republika. Mluvčí 0: No a to je právě to, že trenér si vybírá hráče nebo s nějakými svými kolegy si vybírá hráče, ale vám je tam pošlou lidi. Mluvčí 1: To už dávno není pravda. To není pravda. A speciálně v anglické Premier League je coach někdo, kdo trénuje a naopak je tam manažér, takže ten tým má postavený. Takže on a ta hierarchie, například fotbalovou Evropou, teď teda skutečně jsme zabřeli k fotbalu, ale dneska ten trenér často si nevybírá, sami do toho nějakým způsobem mluví, vím na co narážíte, ale často trenér přijde k mužstvu a ty hráče si taky nevybírá. Jestli máte tu paralelu s tím, že samozřejmě prezident si nevybírá nebo nevolí vládu, to tak samozřejmě je, ale nějakým způsobem to ovlnit může. Ale skutečně nakonec musí pracovat s tím, co má a musí to nějak manažovat. Ale preze není o to, aby koučel nebo manažoval vládu, já jsem to myslel v tom smyslu, aby manažoval tu zemi a jak znova to budu opakovat. Aby prostě ukazoval ty dobré příklady, zdůrazňoval úspěchy těch lidí, reprezentoval navenek a vyzdvihoval ty úspěchy. Mě vždycky hrozně mrzí, když znám I třeba úspěšné české firmy, ať už jsou malé, větší, ale mě třeba, já se jich zeptám, jak to, že nechcete vidět, jak to, že třeba znám firmu z Pražské Bubenče, kde dělají specifické šifrování pro americké družice, pro NASA, nikde se o nich nepíše, oni říkají, my nechcem, my se bojíme, aby nám někdo neházel klacky pod nohy, aby nám někdo nezáviděl, my máme skvělý věci a tohle musí skončit, to musí přestat. To samé mám kamaráda z České Lípy, který zkoupil sklárny, zkoupil materiály, dělá úžasné věci pro horních deset tisíc světových, jeho klienty jsou Prince Albert, ta královská rodina, šejka Majá se ze Souzské Arabie a on si jako showroom koupil takovou kapličku, zrekonstruoval, povesil si na to jeho věsti sedmího dne, protože říkal, to je moje nejlepší bezpečnostní agentura, aby se tomu všichni byli obloukem a to je strašný, to je strašný, to musí skončit. Mluvčí 0: Já jsem ten fotbal narazil I z toho důvodu, že vy sámi si někde na webu píšete, že jen společně jako jeden tým se dokážeme postavit těžkým zkouškám, které nás čekají, ale ten hlavní tým, který tu zemi opravdu vede, je ta vláda, je hlavně ten parlament, protože jsme prostě parlamentní republika a tam ten tým je složený, prostě teď nějaký kapitán toho týmu je premiér, teď tam vedle sebe na středu toho řiště má třeba Rakušana, na křídlech tam má Jurečku, Pekarovou, někde tam jako Libero pobíhá Bartoš nebo nevím kde je, to je nějak ten poskananý tým, ale pokud mají jako jeden tým fungovat, celý ten parlament, jak to říkáte, tak kde v tom týmu vidíte v dnešních rolích nějakého Babiše Okamuru? Mluvčí 1: No, tak asi náhradníci. Mluvčí 0: A kdo je pustí do hry? Mluvčí 1: Kdo je pustí do hry, tak do hry je můžou znovu pustit voliči a prostě musí najít nějaké nové složení týmu, třeba platit se v jiném týmu za čtyři roky a v tuhle chvíli jsou na lavice. Mluvčí 0: Ale právě to je jeden tým, že jo? To je jeden tým, kteří tvoří tihle všichni dohromady. Já tomu rozumím, jak to myslíte, že vy měli spolupracovat, ale jak ty lidi, kteří v tom jednom týmu, v tom jednom parlamentu teďka jsou, tak jak je dát dohromady, protože vidíme to, že ta společnost se spíš rozděluje, rozdělují to ty politici, s tím já souhlasím. A vy jako prezident v tomto můžete hrát celkem velkou roli, nemyslím si, že ten dnešní prezidenty hraje dobře. Jak byste to hrál jinak, abyste ty lidi dal dohromady, aby opravdu jako jeden tým fungovali, aby táhli zeden pro vás a nepodkopávali si nohy? Mluvčí 1: Na odpověď tak trošku netradičně, ta první odpověď bude tradiční. Základ všeho je komunikace, myslím si, že té politice by také pomohlo více žen do té politiky. A proto kandidujete vy. Tak nechci říct, že mám nějaké ženské vlastnosti, to určitě nemám, ale myslím si, že skutečně třeba I když jsem muž, takže u mě to ego umím trošku potlačit, samozřejmě jsem, taky mám ty mužské egoistické vlastnosti, ale z druhé strany opravdu mi tam někdy přijde, že I my chlapy to ego máme zbytečně moc vysoko a že by jsme měli trošku ho snížit. A v tom ty ženy v té politice obecně v našich životech hrají velkou roli, ta ženská energie nás přece jenom umí trošku dostat na tu racionálnější rovinu. A takže komunikace a možná ženy z politice víc, to by pomohlo. Mluvčí 0: A vdělují jste možnost tady s těmi vrcholovými politiky si sednout a pobavit se, ať už z kterékoliv strany, ale ti, co dneska jsou ať už ve vládě nebo v opozici, tak měl jste možnost na jakékoliv téma s nima probírat? Mluvčí 1: Tak od chvíli, co jsem oznámil kandidátorů, tak zatím nestím vůbec nic, takže ne. Já, jak jsem říkal, jsem se někdy v té vrcholné politice, protože předtím, že se ptáte na ty vrcholné politiky, nikdy nepohyboval. Nicméně já jako businessman jsem byl členem podnikatelského klubu, kde dost často podnikatelé na politici chodili, zejména před volbami, jak to tak bývá. Takže ano, já jsem se s některými z nich setkal, třeba konkrétně teda historiku s panem Fialou mám x let zpátky, nevím, kolik to bylo, 6-7 let, kdy přišel do toho podnikatelského klubu. A já jsem do té doby znáno jenom z televize a v tom osobní kontaktu mi přišel hrozně fajn, že vlastně jenom říkal věci takové přirozené, takové, které jako mě byly sympatické a my jsme mu tam říkali, proč takhle nemluvíte v televizi a proč nejde z vás takhle dobrá energie? On vždycky vypadal takový jako morous trošku, pan profesor. On říkal, já se snažím, mě to moc nejde, tak jsme mu poradili pár takových nějakých věcí a on pak za rok říkal, tak co, už mi to jde líp? A my jsme říkali, jo, jde a dneska je premiérem. Mluvčí 0: Takže vy jste asi poradil panu Fialovi a stát s ním premiér? Mluvčí 1: No, tak možná si na mě zpomene časem, uvidíme, myslím, že jo, že by mě poznal. Mluvčí 0: Tak bude muset, když bude to je prezident. A já už pro vás mám jenom takovou bonusovou otázku na závěr, protože panovníci většinou měli nějaký přídomek a podobně, tady jako král železný a zlatý, masaryk, prezident, osvoboditel. Tak já vám řeknu ty poslední tři naše prezidenty, jestli byste byli schopni k ním dát nějaký jednoduchý přídomek. Tak Havel. Mluvčí 1: No, tak symbol svobody, jestli to můžou být dvě slova alespoň. Mluvčí 0: Václav Klaus. Svobodný trh. Miloš Zeman. Mluvčí 1: No, to bude těžší. Miloš Zeman. Co k tomu říct, no. Občas prosté slova. Mluvčí 0: Karel Diviš. Mluvčí 1: Spolehlivý prezident. Mluvčí 0: Tak děkuji, že jste byl spolehlivý, že jste dorazil úplně v čas na ten dnešní rozhovor a děkuji moc krát. Mluvčí 2: Karel Diviš byl další z kandidátů na prezidenta. No, bude to být těžký. Ale rozhodně nenechává nic náhodě. Připravený byl. Jestli nahradě vystřídá prezidenta nebo se pak stane senátorem v severních Čechách, to se ještě uvidí. Stát se může všechno. Díky, že jste poslouchali, odebírejte a už teď se můžete těšit na další díl. Já jsem Honza Grody, jinej hejtman a toto je můj podcast.Kopírovat text

Vykoukl na mě z billboardu po cestě do práce. Karel Diviš chce být prezident. Hrál fotbal, studoval matfyz, má úspěšnou firmu a víc jak dvacet let byl sportovním redaktorem v České televizi. Ale vlastně ho nikdo nezná. Poslouchat můžete také na Spotify, Google a Apple podcast.

Screenshot není k dispozici