← Mgr. Jan Grolich

Mluvčí 0: Já se přiznám, že s tím začínám mít trošku problém, protože první rozhovor, který jsem dělal, byl s panem Kalouzkem a my jsme jeden den ten podcast publikovali, a druhý den on oznámil, že nekandiduje. Tak ono nám to bude chvilku trvat, než to zpracujeme, tak oznámíte už mezi tím, že kandidujete na prezidentku nebo ne. Mluvčí 1: Pane Hejtmane, dejte mě oddych. Já jsem měla minulý týden opravdu lidsky velmi náročný, manažersky taky velmi náročný, takže teď potřebuji trošku zavřít dveře a získat odstup, nadechnout se a přemýšlet o dalších věcích. Mluvčí 0: Ahoj, já jsem Honza Grolich a to, že jsem Hejtman, neznamená, že přestanu dělat věci, který mě baví. Tohle je můj podcast. Jinej podcast. Potenciálních kandidátů na prezidenta je docela dost. Moc žen mezi nimi ale není. Přesto se jedna najde. Danušene Rudová. Bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně. Závěr jejího mandátu nebyl úplně jednoduchý. Její nástupce totiž nakonec rezignoval dřív, než se ujal místa. Ale to patří do jiného pořadu. Rozhovor jsme dělali těsně poté, co jako rektorka skončila. Danušene Rudová napsala knihu, dělá spoustu rozhovorů a objevila se I v dobré vránu. Náhoda? Nemyslím si. Já mám trošku pocit, že vám vadí, že vám vlastně říkají Česká Čaputová. Mluvčí 1: Mě to nesmírně mrzí, protože si myslím, že žádné paralely mezi námi dvěma dělat nejde. Máme úplně jinou historii, úplně jiný background. Paní prezidentka je právníčka, já jsem ekonomka. Myslím si, že věci některé třeba vidíme v jiném světle. Takže mě to vlastně mrzí, že tahleta zkratka mediální existuje v prostoru. Mluvčí 0: A není to škoda? Já si myslím, že ona je I u nás tak extrémně pozitivně vnímaná, že vám to vlastně marketingově může pomoct, když se k tomu tak jako nějak nenápadně přirovnáte. Mluvčí 1: To určitě musí posoudit někdo jiný. Nicméně já nemám ve zvyku se do někoho stylizovat nebo se za někoho schovávat. Já jsem Tanuši Nerodová a paní prezidentké Zuzane Čaputová jsme dvě odlišné ženy. A myslím si, že tak by to mělo být. Mluvčí 0: A ještě jedna věc. Jak moc vám vadí, že se o vás jako o zajímavé případné kandidace na prezidentku mluví v uvozovkách jen z toho, že jste zajímavá ženská. A ještě k tomu, teď už bývalá rektorka, že ten lidský příběh a ten úspěch je až taková ta druhá mesič v rámci toho. Mluvčí 1: Já se domnívám, že většina žen, která je ve veřejném prostoru, tak je tady na toto zvyklá. To je takovou součástí, že když jdete do televize, tak jako první se dozvídáte, že vám to slušelo nebo neslušelo. A až jako druhé se dozvídáte, jestli jste něco chytrého řekl nebo neřekl. Takže všechny ženy ve veřejném prostoru jsou tady na toto zvyklé. Takže mě to nijak nepohoršuje. Já to beru jako daný fakt, který prostě existuje. Možná se s tím, jak budou ženy více participovat ve veřejném prostoru, možná se to změní. Já pevně věřím, že se to změní. Ale v tuto chvíli je to prostě takto dané. Kostky jsou vrženy, karty jsou rozdány. Mluvčí 0: Vadí vám, že vlastně jste v téhle době taková jediná ta zajímavá ženská, o které se baví ve vztahu ke kandidování na prezidenta? Nebo vám to na druhou stranu trošku vyhovuje? Mluvčí 1: O mně je známo, že se vždycky snažím otvírat dveře ostatním, protože si myslím, že velmi důležitou součástí vyšší participace žen na věcech veřejných a v tom ve veřejném prostoru je to, že jakmile se žena dostane do nějaké vyšší funkce, tak má napnout maximální úsilí, aby otvírala dveře dalším. Takže já rozhodně nepatřím k ženám, které by se hřály na výsluní, že jsou jediné ženy, mě to naopak trápí. Myslím si, že I zde by bylo možné mít víc ženských kandidátek a já doufám, že jich bude víc. Mluvčí 0: Já se narovnou zeptám, já jsem se nedávno dozvěděl, že za tohle kandidaturou z Huzary Čaputové na Slovensku a po motivaci, kterou do toho šla, hodně stála paní Vašáriová a že je s vámi v kontaktu. Je to jedna z těch žen, která vás motivuje k tomu, abyste do toho šli? Mluvčí 1: Já se s Magdou Vašáriovou znám dlouhé roky. Zakládali jsme tady občanské združení. Jehož cílem bylo otvírat ženské otázky, otvírat rovnost příležitostí a otvírat I otázku nižšího zastoupení žen ve veřejném prostoru. Myslím si, že za nějakých těch pět let jsme udělali spoustu práce, že jsou témata, o kterých se dnes už ve veřejném prostoru nebojíme hovořit a že se hlavně podařilo to, co je strašně důležité a to je to, že součástí těch témat jsou I muži, že už I muži chápou, že máme nějaký systémový problém, který je potřeba řešit a že to dnes primárně nevnímají jako nějaký aktivismus nebo to toxické slovo feminismus, které se tak zhruba před pěti lety v podstatě nedalo vyslovit a dnes ho běžně vyslovujeme a už ho nechápeme jako toxické a skutečně chápeme, že diverzita přináší kreativitu. Mluvčí 0: A jak si právě myslíte, že se to jak moc se to podařilo za těch jste říkala třeba pět let, co jste na tom pracovali? Protože já jsem třeba často při sestavování nějakých kandidátek a mám vždycky pocit, jako jasně musíme tam mít ženy, ale ten v těch předních místech tam jsou přece ti chlapi, kteří to teď obhajujou, protože tam byli jsou na to zvyklí, na tu funkci například byl radní, tak samozřejmě kandiduje na radního a který z těch chlapů se toho vzdá ve prospěch nějaké úspěšné ženy. Takže v té první desítce jasně ať je tam hodně žen, ale v té první pětce tam si to rozdají ti chlapi. Máte z toho ten pocit, že asi myslím, že to tak platí pořád a je celkem za mě musím říct upřímně, je celkem dost těžký, I když člověk jsou jako proaktivní, najít vlastně nějaké ty ženy, které jsou zrovna v té fázi života, kde opravdu jako do toho chtějí jít naplno a věnovat se v politice. Mluvčí 1: Je to velmi těžké, je to těžké vlastně I na univerzitě, nicméně je to skutečně o tom snažit se na tyto věci upozorňovat, snažit se vytvářet to prostředí takové, aby ty ženy vlastně do toho veřejného prostoru I do té politiky chtěly vstupovat, protože v tuto chvíli takovým krásným obrázkem jsou obstrupce v poslanecké snimovně a jednání dvoudení, kdy skutečně ta žena si musí vybrat jestli bude sedět v poslanecké snimovně, anebo číst večer pohádku a já říkám, že to je situace, se kterou bychom se neměli smířit, protože to je to, co přesně vede k tomu, že ty ženy nemají chuť participovat na těchto věcech a že ten systém třeba jednací řád, poslanecké snimovny by prostě měl být nastaven tak, aby k těmto situacím nedocházelo. V evropském parlamentu je běžné, že speaker má dvě minuty na své vystoupení a nikdo tam nemá prostor hodinu a půl nebo hodinu, aby vystupoval, takže je to o tom ty příležitosti nastavit a samozřejmě je to o nějaké vnitřní kultuře politických strán zdá chápou, že tohleto je pro ně problém myslím si, že se situace už velmi výrazně zlepšila, koneckonců díky aktivismu zakroužku ženů jsme dosáhli myslím, že od roku 2005 nejvýššího zastoupení žen v poslanecké snimovně, což se bohužel potom neodrazilo tedy ve složení vlády, ale já pevně věřím, že ta situace se zlepší. Mluvčí 0: Když jste zmínil aktivitu zakroužku ženů tak zase na druhou stranu není to špatně, že vlastně jenom říkáme zakroužkujte hlavně, že to je žena. Mluvčí 1: Já pevně věřím tomu, že to nebylo o tom zakroužkovat jenom ženů, ale že to upozorňovalo na to, že na těch kandidátkách jsou I ženy a že by si možná lidé měli něco o nich zjistit, protože to možná probíhá tím způsobem, jak jste říkal. Mluvčí 0: Vědecky byste se věnovala daním ekonomii, působila jste v Komisi pro spravedlivé důchody, založila jste skupinu koronerv, jestli se nepletu. To vlastně všechno řeší témata, kterým se věnuje spíš vláda. Tak neláká vás, když politika tak spíš jako ministrině financí nebo případně premiérka, že jste se zvyklá na takový, bych řekl, akčnější věci a hýbat s těma věcma? Mluvčí 1: Já si naopak myslím, že ty roky teď, minimálně příští rok a přes příští rok, který nás bude čekat, tak je, tak bude pro spoustu lidí velmi složitý, protože se budou kumulovat ekonomické problémy, které skutečně budou dopadat na širokou vrstvu obyvatel a já si nemyslím, nebo v celém svém dosávadním životě jsem ty témata vždy v tom veřejném prostoru nějakým způsobem formulovala, byť byly pro mnohé nepříjemné, nechtěli je slyšet, ale já chápu roli vědců jednak teda v tom smyslu, že máme vlastně popularizovat ta témata, což si třeba myslím, že tomu koronervu se teda velmi povedlo, protože myslím si, že ta témata I jsme v tom veřejném prostoru hodně popularizovaly. Na druhou stranu, tou druhou funkcí vědců je komunikat se směrem k tvůrcům politik a to třeba musím říct, že tam těch věcí se zase tolik nepovedlo, protože minulá vláda nebyla vláda, která by chtěla řídit tento stát na základě doporučení odborníků, ale stát se řídil na základě toho, co za narrativy vznikalo na sociálních sítích. Takže z mého pohledu zatím v roli, ve které já jsem, tak si myslím, že je velmi důležité ta témata mít v tom veřejném prostoru a netýkají se jenom vlády, ale týkají se samozřejmě prezidenta, to, že my si v tuto chvíli promítáme funkce prezidenta zrovna do osoby, která je vykonává, je jedna věc, ale pokud budeme abstrohovat od osoby, která tuto funkci vykonává, tak ta funkce toho prezidenta ve společnosti je velmi důležitá a spoustu těch funkcí v době covidu chybělo vlastně. Chybělo to laskavé slovo, chybělo pocit těch vyloučených skupin lidí, že na ně skutečně někdo myslí a že důrazně apeluje na politiky, aby se na tyto skupiny obyvatel nezapomínalo. Takže já bych to rozhodně nestavila do pozice, že s těmi tématy může udělat něco vláda, s těmi tématy samozřejmě může dělat I něco prezident, protože prezident má důsledně vyžadovat od politiků, aby plnili sliby, které dali svým voličům. A to, že se to doposud neděloje jedna věc, ale já toto vnímám jako velmi důležitou roli prezidenta. Stejně tak, jak vnímám velmi důležitou roli prezidenta, nebo je mi blízká rola prezidenta civilního, tak jako v Rakousku, prezidenta, který se nezavírá do Oslonové věže, jezdí do práce metrem a vlastně prezidenta, který právě pamatuje na ty lidi, na které se velmi často zapomíná. Matky samoživitelky lidé, v exekucích lidé, v poslední zapadlé vesnici, které s covidem ztratili to poslední místo v té vesnici, kde mohly nějakým způsobem komunikovat, což byly místní hospody, pošta, nebo cokoliv jiného. Takže nemyslím si, že to je postaveno do roviny, že s těmito tématy lze dělat něco pouze, pokud je člověk ministrem nebo premiérem. Myslím si, že I prezident v této vlasti velmi důležitou a nezastupitelnou. Mluvčí 0: Roli. Posloucháte jinej podcast s Danušiny Rudovou. Vy jste teď nedávno skončila jako rektorka Mendelu. A jaké to je teď nejmísto důležitou funkci? Mluvčí 1: Vzhledem k tomu závěru, já se teď snažím tak lehce se prodýchat k nějakému normálnímu stavu a snažím si odpočinout, protože I díky covidu a dalším okolnostem ty čtyři roky nebyly úplně jednoduché. Myslím si, že Mendelova univerzita zanechala stopu ve veřejném prostoru. Většina cílů, které jsem si přece vzala, tak byly splněny, takže teď se snažím si trochu odpočinout. Ale jestli se ptáte na to, jaké to je bez funkce, já myslím, že bez funkce je to úplně normální, že ten pocit, že u nás každý musí mít funkci a když nemá funkci, tak neví, co má dělat, je trošku smutný, protože člověk se rodí bez titulů a bez funkce a na to by měl pamatovat v každém okamžiku svého života. Mluvčí 0: Já jsem se od Vás dočetl v jednom rozhovoru, že Vy jste ekonomii, co je Váš obor, Vy studovala nějakou shodou náhod někdy po revolucii a nemrzí Vás teda, že jste nestudovala něco jiného? Mluvčí 1: No, mě to právě nemrzí. Já jsem byla velmi ráda, protože já jsem studovala v takovém tom bouřlivém prostředí ekonomické transformace. My jsme to vlastně zažívali v přímém přenosu a proto říkám, že vlastně I teď v době covidu, kdy se evidentně mění to ekonomické paradigma, tak jsem vlastně šťastná, že jako ekonom u toho můžu být, protože to je to, o čem jednou zase budeme učit v dalších dílech učebnic o ekonomii, takže já jsem za to pak velmi ráda. Mluvčí 0: A teď na chvilku pauza. Následující pasáž jsem chtěl střihnout, ale necháme to tak, ať vidíte, jak to vypadá, když se v době připravíte. Paráda. Vystudovala jste na Mendelce. Profesoru jste stvořila na Mendelce. Ne. Ono se to málo ví, ale já jsem profesorské řízení absolvovala na Fakultě financí a účetnictví v Praze. Nikoli na Mendlově univerzitě. Tak to je super, to jste nám úplně vzala vítr splachet. A rektorkou jste byla na Mendelce, takže tu velkou část života jste vlastně strávila na jedné fakultě, nebo na jedné univerzitě, pardon. A nemá potom člověk jenom ten úzký pohled prostřednictvím té jedné univerzity, kterou má takhle zažitou? Mluvčí 1: No to úplně tak to není pravda. Já jsem v té své vědecké kariéře byla taky research fellow na Věrčavcům univerzitét ve Vídni a poměrně dost jsem cestovala. Já jsem byl člověk, byla člověk, který dost často byl na jiných univerzitách a měl mezinárodní projekty v její šrámci. Spolupracovala s jinými kolegy a měla jsem tu možnost poznat ne jiné univerzity u nás, ale především univerzity v zahraničí a to mě nesmírně obohatilo a tímto prismatem já jsem právě z Mendlovy univerzity chtěla udělat otevřenou univerzitu 21. století, protože v zahraničí jsem viděla celou řadu konceptů, které fungovaly a u nás nefungovaly, takže jsme se je snažili zavádět. Troufám si říct, že díky tomu například byla Mendlova univerzita první univerzitou v České republice, která obdržela HR award, což je ocenění, že řídíme lidské zdroje, vytváříme rovné příležitosti, protože já jsem z zahraničí poznala, že to jsou věci zcela běžné, například poskytovat pomoc rodičům, které mají malé děti a chtějí vjet na zahraniční stáž, poskytovat jim pomoc například v tom smyslu, že se hledá školka v dané zemi nebo se hledá chůva. To je něco, o čem si naši vědci v České republice, kteří mají malé děti, mohou nechat jenom zdat, tak proto všechny tyto věci jsme se snažili na Mendlové univerzitě zavést. Právě proto, že jsem viděla, že v zahraničí fungují a že přináší tu vyšší participaci žen ve vědě a vlastně I v těch třeba funkcích na univerzitě. Mluvčí 0: Tak už toho radši necháme. Já jsem Hejtman Honza Grodých a posloucháte jedinej podcast z Anušiny Rudovou. Vaší vznik velkých úkolů, který jste si vzala jako rektorka, byla změna kultury organizace univerzity. To si myslím, že se celkem povedlo. Já to teda vnímám tak, že za tu vaši dobu, ale možná je to za delší úsek, že se Mendelce přestalo říkat hnojárna, ale Mendelka. To je zrovně dobrý. A jakou změnu kultury by potřebovala naša politická scéna? Mluvčí 1: Jedna věc je změna kultury a druhá věc je skutečně nastavení těch rovných příležitostí. Já to vnímám jako dvě věci. Já pevně věřím a doufám a I to cítím, že změna politické kultury přišla s výsledkem voleb. Že máme premiéra, který se dokáže postavit k věcem čelem, že všechny projevy jsou skutečně na vysoké úrovni, že ten, kdo má odlišný názor, automaticky není nepřítel, že vláda je ochotná diskutovat o věcech. Takže za mě vlastně ta změna politické kultury už přišla. Já jsem za ní skutečně velmi ráda. Nicméně v těch rovných příležitostech pořád pokolháváme a já pevně věřím, že ta změna politické kultury se odrazí I ve společnosti, protože tak, jak byla nastavená politická kultura v posledních osmi letech, tak to se odráželo ve společnosti. Konec konců ten COVID tu společnost skutečně ještě rozdělil více, úplně skrz všechny sociální skupiny úplně jinak, než jsou rozloženy politické síly a já pevně věřím, že tedy ten smířlivý tón, který v té politice teď byl nastavem, že se promítne I do společnosti a že vlastně začneme chápat odlišné názory, že budeme schopni naslouchat druhým a budeme chápat, že mohou existovat odlišné problémy, než které vidíme my sami. Mluvčí 0: To říká Danuše Nerudová, která přijala pozvání do jedného podcastu a vy jste teď tak trochu pochválně zmínila našeho pana premiéra a ten bývalý rektor. Vy jste bývalá rektorka ve vládě, další bývalý rektor. Jaký vztahy jsou mezi rektory obecně, zvláště z jednoho města? Mluvčí 1: Já myslím, že rektorský stav se plně respektuje. Já myslím, že rektory by měly být nějakým etalonem právě toho respektu a úcty k druhým a tak to platí, samozřejmě. A není teď dnešní politice potom přerektorováno? Na tuto otázku nedokážu odpovědět, protože kdybyste si udělal analýzu ostatních profesí, které jsou zastoupeny v politice, tak bych stejnou otázku mohla položit. Zda není přelékařováno nebo přeekonomováno. Takže to, že jsou tam dva nebo tři bývalí rektory, je zhoda náhod. Nicméně oni mají nějaké profesní povolání, takže myslím si, že zkušenost rektora je velmi důležitá, je nezaměnitelná, protože je to skutečně politická zkušenost, byť se to nemusí zdát, ale I vysokoškolská politika je součástí politiky, ale přesto všechno ti změňovani rektorži mají také nějakou svoji odbornost, takže já to vnímám tady z tohoto hlediska. Mluvčí 0: Já to vnímám tak, že stávající premiér má před sobou celkem velký úkol, a to je najít nějakého kandidáta na prezidenta ideálně za celou pěti koalici, nebo aspoň za spolu, a tak když jsou ty dobrý vztahy mezi rektory a bývalými rektory, tak neloví náhodou mezi bývalými rektory nebo rektorkami z Brna? Se musíte pana premiéra zeptat sám. A nebyli jste spolu náhodou na kafé někdy. Mluvčí 1: V poslední době? Nebyli jsme spolu na kafé v poslední době, já myslím, že pan premiér má velmi nabitý program. Mluvčí 0: A vypijete čaj tady vlastně, takže možná jste byli na čaji. Mluvčí 1: Ani na čaji jsme nebyli v poslední době. Mluvčí 0: A byl by to pro vás třeba impuls, když se teď rozhodujete, tak kdyby řekli podívejte, myslíme, že třeba aspoň v rámci spolu nebo v rámci té pěti koalice, že byste pro nás byla přijatelná kandidátka naše společná, bylo by to pro vás jako větší motivace pro to pozitivní rozhodnutí? Mluvčí 1: Tak já musím znova zopakovat, že minulý týden byl pro mě nesmírně složitý, že teď potřebuji získat nějaký odstup a že každý kandidát na prezidenta si musí udělat nějaké domácí úkoly, tak jak si je udělal Miroslav Kalousek, tak si ty domácí úkoly musím udělat já a rozhodně nevyhrává ten, kdo ohlásí kandidaturu jako první. Mluvčí 0: To určitě a vy už jste ten domácí úkol splnila, protože jste napsala knihu a nazvala jste ji Máme navíc a to bylo heslo Michala Horáčka v minulé prezidentské kandidatu, že Máme navíc. Mluvčí 1: Tak já teď musím uvést víc věcí na pravou míru a ta kniha měla být už před rokem, ale protože byl covid, tak se její vydání velmi protáhlo, protože kniha rozhovorů se mi nechtěla dělat přes Skype a chtěla se mi dělat osobně, takže jsme s Jiřím Nádobou čekali, až bude vhodná příležitost, abychom mohli ty rozhovory dělat osobně, takže to, že vyšla letos v říjnu nebo v listopadu, je čistá zhoda náhod. Ta kniha vlastně poprvé mě Albatros oslovil před prvním lockdownem a já si živě pamatuju, jak jsme seděli v lockdownu a já jsem přemýšlela, jak dělat knihu rozhovorů v lockdownu, takže potom jsme se bavili o tom, že se to nějakým způsobem posune. A druhá věc je ta, že autorem těch rozhovorů nebo ty rozhovory vedl Jiří Nádoba z Respektu a I on je autorem toho slogánu nebo toho názvu té knihy. Máme navíc protože to vlastně vzal z nějakého kontextu, o kterém jsem hovořila říkala jsem, že naše společnost má navíc, myslím si, že v té chvíli si vůbec nebyl vědom toho, že to je název nějakého filmu nebo nějaké písničky a myslím si, že z jeho strany určitě nebyl žádný úmysl mě spojovat s panem Horáčkem. Mluvčí 0: Rozumím. A v čem tedy máme navíc? Mluvčí 1: A ta kniha hovoří o strategii České republiky, kterou by měla v jednotlivých oblastech přijmout tak, aby se v této zemi žilo dobře našim dětem, aby nemuseli odcházet do zahraničí a upozorňuji na to, že tu máme šikovné lidi, že tu máme novou mladou generaci, do které já vkládám obrovské naděje a že je potřeba nechat prostor už I těmto lidem. Mluvčí 0: Já jsem se vás dočetl, že jste rybářka. Mluvčí 1: Ano se. Mluvčí 0: A máte jenom rybářský výstek nebo opravdu chodíte na ryby? Mluvčí 1: Chodím na ryby a mám takovou usměvnou historku, protože když jsem měla malé syny, tak pořád jsme chodili a s dědečkem jsme chodili na ryby a člověk pořád musel mít I oči vzadu, protože měl strach, že mu jedno dítě spadne do vody, druhé dítě spadne do vody, protože se prostě nedívá, takže to bylo poměrně náročné a já když jsem nastoupila do funkce a někde jsem u nás vlastně utrousila, že chodím chytat ryby, tak pan profesor, který je na rybářství, říká, no ale paní rektorko, já jsem se dívala, vy nemáte aktivní povolenku. A já jsem říkala, no nemám, protože s těma dětma to už nešlo a všechno a říkala, no to by byla hrozná ostuda, kdyby chytili rektorku Mendlovy univerzity jak pytlači. A pan profesor mě skutečně donutil a normálně mě skutečně někdy v úterý na večer tam hezky vyzkoušel ze všech těch vyhlášek, poznávání ryb a všeho, co je potřeba k té zkoušce, tak abych skutečně měla tu povolenku, aby kdyby mě někdo chytil u vody, tak abych mohla ukázat rybářský lístek. Mluvčí 0: Tak to je znamená takový chlapský koníček? Mluvčí 1: No já nevím, jestli to je chlapský koníček. Taková Kateřina Brožová provozuje taky asi evidentně chlapský koníček. Já jsem je viděla několikrát, jak chytila obrovskýho kapra. Nicméně mě na tom strašně baví ten klid v té přírodě, u té vody, když ráno člověk vidí, jak se probouzí příroda a vstoupá pára z vody a je tam sám a může si přemýšlet o čem chce. Tak to je to, co mě na tom baví, ten klid. Mluvčí 0: Tam případně moc těch hlasů neulovíte, že o 50 tisíc podpisů pozbírat, tam se nepotkáte na rybách. Mluvčí 1: To určitě ne, ale tam se člověk velmi naučí třeba trpělivosti. Víte, protože tam kolikrát sedíte, třeba tři hodiny a to brko vám do té vody nezajede a není ani čuk a přesto tam trpělivě sedíte. Takže rybářství doporučuji těm, kteří neumí být trpěliví. Mluvčí 0: A já se vás na závěr ještě zeptám o takovou jednoduchou otázku, alebo vzdáleně jednoduchou. Prezidenti, různý panovníci měli různý přídomky. Prezident, osouvoditel, král železný a zlatý. A říct tam jenom jednoduchý přídomek, jak vy jako prezidenty v ní máte. Václav Havel. Mluvčí 1: Pravda a láska musí zvítězit návží a nenávistí. Mluvčí 0: Václav Klaus. Mluvčí 1: Ekonomická transformace. Mluvčí 0: Miloš Zeman. Mluvčí 1: Tak, tady bych řekla, že ten přídomek by se měl vytvořit, až člověk z té funkce odejde. Mluvčí 0: A Danuše Nerudová. Mluvčí 1: Danuše Nerudová je v tuto chvíli bývalá rektorka, matka, žena, manželka, vědkyně, jakákoliv sociální rola, která vám vytane na mysl. Mluvčí 0: Děkuji, tak až jste byla hostem jiného podcastu, já vám za to moc děkuji. Mluvčí 1: Děkuji za pozvání, naskredano. Mluvčí 0: To byla Danuše Nerudová, bývalá rektorka Mendelovy univerzity a možná kandidátka na prezidentku. Tak co? Měla by do toho jít? A jsme připraveni na to mít v čele země ženu? Dejte mi vědět. A hlavně dál poslouchejte tento podcast a dejte si odebírat, ať vám neunikne další díl. Mějte se. Zdraví vás Honza Grodych, jinej hejtman.Kopírovat text

Danuše Nerudová, bývalá rektorka a zatím jediná žena, o které se vážně mluví jako o kandidátce na prezidentku. Zda kandidovat bude nebo ne, ale ještě neoznámila. Už se sešla s Petrem Fialou? Proč napsala knihu a jaké to je být bez funkce rektora? To, že jsem hejtman neznamená, že přestanu dělat věci, které mě baví. Hejtmana se pořád někdo na něco ptá, ale já se chci ptát taky. Budu si zvát zajímavé lidi a vy budete u toho. Tohle je můj podcast. JINEJ podcast

Screenshot není k dispozici