← Mgr. Jan Grolich

Mluvčí 2: Hejtmaná se lidi pořád na něco ptají, ale já se chci ptát taky. Tak jsme sedli a spustili tento jinej podcast. Chci si zvládat zajímavý lidi a zeptat se jich na to, co mě zajímá. A vy můžete být u toho. Nejdřív všechny prezidentské kandidáty. Všechny? Jo, všechny. A kým začít? Jestli to má být zajímavý, tak první musí být Kalousek. Tak jo, tady je. Ahoj, já jsem Honza Grolich a to, že jsem hejtman, to neznamená, že přestanu dělat věci, který mě baví. Tohle je můj podcast. Jinej podcast. Starý lišák, všichni ho znají, hodně lidí ho nemá rádo. Ale prostě si ho chcete poslechnout, protože nežívá ani blbosti. Miroslav Kalousek se do politického důchodu nechystá a zatím žije sen všech Čechů. Je poradcem a tak radí. Jak to vypadá? A má na to být prezident. Pozval si mě k sobě domů, takže to je takovej klidnější, pohodový rozhovor. Poslouchejte. Mluvčí 1: Tak děkuju moc za vaše milé přijetí. Mluvčí 0: Já děkuji za pozvání do vašeho pořadu. Mluvčí 1: A vzhledem k tomu, že já se chci v podstatě bavit nejdřív s lidmi, kteří uvažují kandidatu na prezidenta, tak já se na rovinu nebudu ptát, protože vím, že mi asi neodpovíte. Ale mám úplně jinou otázku. Kde se Miroslav Kalousek vidí za pět let? Mluvčí 0: No doufám, že budu na živu. Jinak opravdu nevím. To moje přemýšlení o kandidatuře na prezidenta se spíš odvíjí od toho, že mám poměrně intenzivní představu, že by se ten úřad měl vykonávat I jinak, než jsme byli zvyklí. A když o tom přemýšlíte, tak logicky začáte přemýšlet, že byste tomu udělali taky. Ale vedu celou řadu konzultací a nechávám si zpracovat celou řadu analýz. Možná bychom tomu mohli říct v technickém světě studie proveditelnosti. Zda je to vůbec reálné. Podle toho se rozhodnu. Aleť už rozhodnu jakkoliv, tak bych velmi rád přispěl do té diskuze o tom, co ten prezident může. A dokonce musí vykonat. A o tom, co udělat nemůže, protože k tomu nemá žádné možnosti a pravomoc. Já se trochu obávám, že ta prezidentská kampáně bude vdvedena především v duchu těch témat, s kterými ten prezident nemůže vůbec nic udělat. Že to bude nějaké pokračování volebdy poslanecké sněmovny. Nedej bože revanší volebdy poslanecké sněmovny. A to, co naopak ten prezident vykonat musí, takže zůstane tak trochu ve stínu. Mluvčí 1: A tady v minulosti různí prezidenti a podobníci měli nějaké přídomky. Král železný a zlatý prezident osvoboditel a podobně. Tak já vám řeknu ty naše tři poslední české prezidenty, kdybyste k ním přiřadil ten nějaký přídom, jak vy je vnímáte. Mluvčí 0: Nehněte se, já to neudělám. Je to jedno z mých velkých přání. Abychom odstranili z té funkce prezidenta v parlamentní demokracii ten monarchistický nános. Včetně celé řady symbolů, například těch přídomků. Tak já si myslím, že k těm prezidentům ty přídomky nepatří. Právě protože je to nějaký monarchistický nános. Já bych si přál poctivého protokolárně prvního, několik fakticky prvního, protokolárně prvního politika vzame, a s oblivou říkám to slovo dělník ústavy. Protože on by měl být především od toho, aby s olejničkou v ruce objíhal ten ústavní mechanismus a pořád ta ložiska promazával, aby to fungovalo tak, jak má. A pokud místo toho si zvolíme prezidenta, který nebude mít v ruce olejničku, ale bude mít pita s pískem a pořád to do těch ložisek bude sypat, aby zdůraznil svou vlastní důležitost, tak to tím nebude posilovat parlamentní demokracie. A pro mě je nejdůležitější parlamentní demokracie nikoliž ten prezident. Ten nejdůležitější není. Ten je jenom protokolárně první. Mluvčí 1: Vy jste teď před pár dny napsal na Twitter, že to právě rok, kdy jste na schůzi s něm, kdy jste se zdal funkce poslance. Včera. Včera to bylo přímo. A že napsal jste, že se přiznáváte, že se vám občas zasteskne a že jste toho kroku nikdy nelitoval. Tak počem se vám vlastně stýská? Mluvčí 0: Tak občas se mi stýská po takovém tom vzrušení. To je politické riziko. Nebo po tom zápase, který má nějaký kolec a vy k němu směřujete a dosáhnete ho tím, že s někým vedete zápas, s někým jenom se domluvíte. Ty situace nebývají standardní. Po každé je to něco jiného. A potom se mi zasteskná, protože mám prácu, která mě baví, že jsem za ní slušně placen, ale je to rutina, není tam ta váš. Tak potom se mi zasteskná. Pak je samozřejmě spousta situací v té sněmovně, po kterých se mi nestýská. Už jenom proto, že ten poslední rok, co jsem tam byl, to mělo s politikou. Pro málo společného pevně doufám, že se teď zase do sněmovny politika trochu vrátí. No ale je pravda, že toho kroku jsem opravdu nikdy nelitoval. Myslím si, že to byl dobrý krok. Mluvčí 1: A když jste byl v té politice tak strašně dlouho, tak dá se říct, že jsi tam našel přátelé. Mluvčí 0: Jako v každé práci. Já myslím, že politik si hlavně nesmí moc věcí připouštět osobně. Pamatujte si, že vždycky jedná funkce z funkcí. Zajména viditelné je to na evropské úrovni, kde se skutečně slovy přítel nešetří. Všichni si tam říkají křesnými jmény a je to příjemné, ale nikdo to nebere moc vážně. Jedná funkce z funkcí, a když prostě někdo v té funkci skončí, tak někdo ji naváže a nikomu se nestýská. Prostě snažíte se dosáhnout zájmů své země nebo zájmů té své pozice, kterou zastupujete. A to přátelské chování k tomu patří jako kulisa. Několiv, že byste to myslel až tak úpřímně, vážně. No, jako na každém pracoviště, na dílně, ve škole, kdekoliv. Někteří kolegové jsou vám sympatičtější, některé vidíte raději, některé méně raději, ale nemělo by to tolikovliv dělovat váš profesionální výklad. Mluvčí 1: Jakou klíčku prožíváte teď vy? Já si to představu tak, jak když člověk hráje fotbal a už není ten aktivní hráč, už sedí na té tribuně a říká si tyjo vy jsi třeba tomu nenahrávej, to je jasný, že ti udělá tohle klíčku. Taky se díváte na ty stěžení, debaty a situace v té politice. Říkáte si tyjo, proč ta Markéta řekla toto a proč ten Válek dělá toto. Mluvčí 0: Samozřejmě, samozřejmě, že si nikdy nejenom u těhle men, ale I u jiných, ale vždycky přitom si uvědomuji dva pocity. Pocit číslo jedna je, že ta obrovská úleva, že já už nanesu tu odpovědnost. Na jednu stranu se nám stýská, na druhou stranu je to hrozná úleva. A hlavně si zakazuji, pravidelně si zakazuji a myslím si, že se mi to I daří nebýt takový ten chytrý, zhrzený bývalý předseda. Samozřejmě, že bych spoustu věcí dělal jinak, pochopitelně, že ano. Ale tím vůbec není řečeno, že bych je dělal lépe. A dneska tu odpovědnost nese někdo jiný a já mu držím falce, aby měl úspěch. A vždycky se mě strašně mrzeli ty bývalý předsedové, kteří se jmenovali Pároubek, Klaus nebo Zemán, kteří se snažili celému světu dokázat, jenže když to neříkají o něm, tak už to nikdy nemůže být tak dobrý. To si myslím, že se nedělá a doufám, že se mi to nikdy nestane. Mluvčí 1: A zároveň vy jste v roli poradce těchto lidí. Je to tak dneska? Mluvčí 0: Když čo, o to žádají. Já mám přístup na poslanecký klub, protože poslanecký klub stojí za to, abych chodil jim poradit v některých situacích, třeba jenom proto, abych jim řekl, tak tuhle chybu já jsem udělal před 10 lety, tak ji neupakujte. Zrovna tak o to stojí členové předsednictvá, abych se zastavil na předsednictvu. Já se samozřejmě rád zastavím, rád řeknu svůj názor, nicméně jak s tím názorem naloží ti lidé, kteří mají tu odpovědnost, to už je jejich rozhodnutí a když se rozhodnou jinak, než já si myslím, že by měli, tak já se necítím zhrzen, protože si uvědomuji, že tu odpovědnost mají oni a musí zohlednit třeba spoustu věcí ještě, které já v tu chvíli zohledněnovat nemusím, když říkám ten názor. Mluvčí 1: A jak to vlastně fakticky probíhá? Protože to zní strašně tak jako znešeně, poradce a probíhá to tak, že vám paní Marketa Pekarová zavolá, řekne Mírku, já si nevím, rádi, nebo jak vám. Mluvčí 0: Říká paní Pekarová? My si týkáme. Mluvčí 1: Protože říká, já si nevím, rádi, ale už není nikdo jiný. Mluvčí 0: To probíhá. Takhle to určitě neprobíhá. Já bych si to určitě ani nepřál. Tak probíhá to tak, že já se zastavím na předsednictvu a řeknu, co si myslím. A když někdo rychle potřebuje znát můj názor, tak mi zavolá. Například dneska jdu na večeři s panem ministrem Válkem probrat nějaké věci. Probíhá to téměř výlučně na přátelské bázi. Konec konců, já nechci, a vy jste člen z KD, také jsem předsedel KD UČS, já jsem už jenom ta ODSka, mám to pohromadně atd. Budete se divit, ale často mi zavolají někteří členové KD UČS, kteří se měli zejména v rozpočtové oblasti na to, co si o tom myslím. A já jim ochotně rád odpovídám, proč. Mluvčí 1: Takže ty vaše rady jsou nejvíc v té oblasti, jako ekonomická, rozpočtová a podobně? Mluvčí 0: A I politická. Mám tady 30 let, za mnou je nějakých 30 let zkušeností, celá hromada chyb, které nikdo nemusí opakovat, když se mě na ně zeptá a já před nimi budu varovat. Mluvčí 1: A teď to myslím opravdu pozitivně, takže jste takový ten politický lišák. Už to, že máte tak dlouho historii, není náhoda, není to úplně běžný. Byste kolem spousty kaos, který se například v posledních dnech ukázali jako úplně zbytečný od začátku a podobně. A to myslím opravdu v dobrým. Takže jsem sám rád, že to říkáte, že radíte I v té politické oblasti. Mluvčí 0: Samozřejmě tak znovu opakuju, ta politika je řemeslo. Nemůžete umět řemeslo bez nějakých teoretických znalostí, ale také ho nemůžete umět bez zkušeností. Já disponuji třicetiletími zkušenostmi, často velmi trpkými. Mám dlouhý seznam pitomostí, které jsem se dopustil a ochotně každému poradím, ať stejnou pitomost nedělá. Už jenom tahle informace je docela důležitá. Já doufám, že dneska. A jestli to bude dobře, to se uvidí začátek. Mluvčí 1: Já si vzpomínám, když jsme nastupovali jako stavost, tak jste nás zrovna sebrali pět procent na platech. Mluvčí 0: Jenom? Mluvčí 1: No, myslíš, že jsou pět procent? Mluvčí 0: To jsem byl zbytečně měký. Mluvčí 1: A že jste vlastně s tímto byl spojovaný, a že spousta lidí vás nemá rádo za ty opatření, a teďka ta vláda, která tady byla, tak úplně jednoduše se jenom zadlužila a vyřešila si to úplně v pohodě a ta široká veřejnost to vůbec nevnímá. Mluvčí 0: Záleží na té odpovědnosti, ale záleží I na těch vnějších podmínkách. Samozřejmě, že každý politik radši rozdává. Jako jestli se někdo myslí, že mě těšilo dělat bolestivé opatření, no tak netěšilo. Akorát mě odpovědnost nic jiného nedovolila. Ta odpovědnost vůči budoucnosti. Pak mě samozřejmě mrzí, když někdo tu budoucnost rozháže na všech ty strany. A to, co si málo kdo uvědomuje, a to chápu, že si to málo kdo uvědomuje, že byla úplně jiná situace v bankovní sféře. Že to, co začaly dělat centrální banky po roce 2013, kvantitativní uvolňování, brutálně agresivní expanzivní politika, totálně změnilo situaci přístupu k penězům. A jednou ty peníze byly díky expanzivní měnové politice bank velmi levné. Nebylo takové riziko si půjčovat. Za osm doce jedenáct já jsem nespal hrůzou ne za kolik nám někdo půjčí, ale jestli nám někdo půjčí. Protože před těmi deseti lety to byla krize důvěry. A finanční trhy si najednou uvědomili, že státní dlhopis nemusí být 100% aborytní aktivou. A zvažovali, že někomu třeba vůbec nepůjčí, což skutečně několika zemí jim se stalo, a museli dostat mezinárodní pomoc. A těm, kterým půjčovali, a měli třeba krátkou výpůjční historii, jako Česká republika po 20 letech, tak to bylo za obrovské rizikové přidášky. Za nás byl desetiletý dlhopis 5,7%. Teď si představte, co to dělá na tom objemu státního dluhu. A abychom nedostali se do dluhové spirály jenom za náklady státního dluhu, tak my jsme museli ty trhy přesvědčit, že se nás nemusí bát. Že nám mohou půjčovat za mírnějších odmínek. Takže mezi rukem 2011 a 2012 my jsme srazili tu úrokovou přidášku na desetiletých bondech z 5,7% na 3%. A půjčovali jsme si skoro stejně levně jako Němci, ale pořád to byly 3%. Pořád to bylo hodně. Ale naši Larová si mohla půjčovat za 1%, a se to potom řídí daleko snáše a měkčej. Takže je možné, že kdybych věděl, ne možné, jisté, že kdybych v tom roce 2011 věděl, že v roce 2013, jak se v roce 2013 uvolní měnová politika, tak v zade těch opatření nemusela být tak tvrdá. No ale to v roce 2011 nevěděl nikdo. A báli jsme se o budoucnost. No a obětovali jsme tomu svoji politickou popularitu. A já jsem přesvědčen, že to byla obět nezbytná. Dělal jsem svoji práci, dělal jsem to, co jsem dělat musel. A jsem přesvědčen, že jsem to dělal správně. Mluvčí 1: A teď se mi vlastně napadá, vy jste byl v té politice, no jste, byl jste, jak to říct, v politice se vlastně strašně dlouho, máte tam vlastně víc takových těch momentů, který vlastně berete, já si myslím, cokoliv objektivně, jako vlastně tu svou oběť. Protože toto bylo určité seobětování, teďka jste vlastně odstoupil z té funkce, aby to spojené spolu bylo realnější. Mluvčí 0: O slovo oběť nemám rád, protože když vám bude nějaký politik, který říká, jak se obětuje, tak mu nevěřte. Nikdo se neobětuje, každý to dělá, protože to dělat chce. Ale fakt těžší jsou kroky, které nesou vysoké náklady. Já si říkám, ochotně jsem zaplatil tyto osobní politické náklady, protože jsem je pokládal za správné jenést. O slovo oběť rád nemám. Mluvčí 1: Já jsem to používal, myslím, že jste to také zmiňal, že vlastně I u Lidovců jste končil takovým odvážnýmu, budouležitýmu kroku, kterým byly jasné následky. Tady to taky bylo jasné. Mluvčí 0: To jsem nekončil, to je takové klišé, že jsem vyjednával s Paroubkem o vládě a pak jsem skončil. Já jsem vyjednával s Paroubkem o vládě a pak jsem sestal z Lidovca ministrem financí. Vzpomínám si na pana ministra Hermana, když byl ministrem. On říkal, Lidovci vás vyhnali, když jste. Já jsem říkal, jestli znáte nějakou politickou stranu, která vyhání do funkce ministra financí, tak já ne. Já jsem byl do roku 2009 ministrem financí za KDU ČSL. Ono, tenkrát jsem dělal krok, o jehož politických nákladech jsem byl přesvědčen, že jsou správné a myslel jsem si, že jsou konečné. Nedomníval jsem se, že bych mohl jakkoliv pokračovat. To, že jsem pokračoval bylo spíš, protože si Mirek Topolánek dobře uvědomoval, Mluvčí 2: Proč a co jsem udělal. A to vlastně není málo. Ale stačí to na prezidenta? Na závěr na ně mám ještě jednu otázku. Jak by Mirek Kalusek chtěl, aby si ho lidi pamatovali? Mluvčí 0: Rád bych chtěl, aby si mě pamatovali jako člověka, který měl svůj názor, nebál se za něj se porvát. Někomu to bylo sympatické a někomu to vadilo. Ale nikdy jsem nelhal. Mluvčí 1: Já si myslím, že si vás určitě budu pamatovat jako briljantního řečníka, protože jestli tam možná něco v té sněvovně chybí, tak si myslím, že nějaké ty vaše proslovy. Mluvčí 0: Tak to je jenom trénink. Po 30 letech se naučí mluvit úplně každé. Mluvčí 1: Mluvit jo, ale tak pár mých kolegů jsou teď čerství poslanci a teď si zažili tu dlouhou noc při vyslouvání důvěry, kdy mohl mluvit úplně každý a každý mluvit chtěl. Mluvčí 0: Řekněte jim, že když jsem se stál poslancem v roce 1998, tak ve svých 38 letech, a nebyl jsem úplně, ale měl jsem za sobou třeba úřednickou kariéru, takže ty první měsíce v poslanecké sněmovně jsem pečlivě napsané projevy předčítal třesoucím sehlesem. Prostě to je stejné, jako když dostanete řidičák. Můžete řídit auto, ale nejste řidič. Musíte najdřív najezdit těch stotisíc kilometrů a pak můžete řídit. A pamatujete si ten moment, jak to bylo v těch amerických filmech, Mluvčí 1: Že jste měl napsaný ten projev a poprvé jste si říkal, ne, řeknu to z hlavy, zahodil jste ten papír obrazně? Mluvčí 0: Ne, ne, ne, nebylo to tak, že jsem ho měl napsaný, zahodil jsem, pamatuju si, když jsem řekl tak a dneska jdu mluvit z hlavy. A fakt je, že jsem si ho přeříkával doma tak asi pětkrát. A to se nestýdím dodnes. Tu projevu, kterou si mohu dopředu připravit a přemýšlet o něj, tak si je sice nepíšu. Ale skládám si je v hlavě. A nestýdím se za to přiznat, že se třeba přeříkám I před zrcadlem. Protože ta politika v určité fázi je trochu divadlo. A ten herec doma tu roli taky trénuje. Taky nejde říct na první dobrou. Takže ten politik by se neměl stydět za to, že si to doma natrénuje. Mluvčí 1: A záleň potřeba tam umět rychle reagovat, improvizovat, a to mámu šlo, jako reagovat na různé prístupy. Mluvčí 0: Ale ta pohotovost se taky tvoří tréninkem. Nebát se jít do disku, trénovat. Trénovat, dostal jste řidičák, musíte jezdit. Mluvčí 1: A taky tam musí člověk vydržet tak dlouho, aby měl prostor to natrénovat. Mluvčí 0: No tak ještě. Mluvčí 2: Tak první díl máme za sebou. Tohle byl jinej podcast. Pokud se vám to líbilo, tak napište, dejte sledovat a zmáčněte I ten zvoneček vedle, ať nepřijdete o další díl. No a brzy se uslyšíme. Já jsem jinej hejtman Honza Grolich.Kopírovat text

Když jsem se stal starostou, snížil mi plat. Co dělá teď? A proč zvažuje kandidovat na prezidenta? To, že jsem hejtman neznamená, že přestanu dělat věci, které mě baví. Hejtmana se pořád někdo na něco ptá, ale já se chci ptát taky. Budu si zvát zajímavé lidi a vy budete u toho. Tohle je můj podcast. JINEJ podcast. Poslouchejte na Applepodcasts nebo Spotify.

Screenshot není k dispozici