← Ing. Ondřej Prokop

Mluvčí 01: Co mají společného politika a umění? Na to se budu ptát dnes výjimečné dámy, která je v obou disciplínách jako ryba ve vodě. Věnuje se fotografii, malbě a návrhářství. Spolu založila první modelingový soubor ČR, kde byla třeba Teresa Maxová. Pak jí zlákala politika, dnes je předsed kyní Hnutí ano na Praze 1. Vítám ve studiu Helenu Leissner. Ahoj Helenka, dnes, když tě vidím, tak ty se pernementně usmíváš, což je hrozně osvěžující u nás pernementně vystresovaných Pražáků. Máš nějaký recept na dobrou náladu? Mluvčí 00: No mám, já jsem strašně ráda každý den, že je každý den, že ho člověk může zažít, že může vidět přírodu, že může vidět lidi. Já si všeho hrozně vážím na této planetě. Mám radost, prostě ta radost je, i když třeba někdy jsou velké problémy, tak si zase snažím přesunout úplně do té přírody a to mi dělá hodně radost. Mluvčí 01: Mě vždycky nakazíš tím úsměvem, protože vždycky, když se vidíme, tak ty se úsmíváš a přitom dneska se ve společnosti šíří taková blbá nálada. Máš nějaký recept pro ty lidi, jak si mají udělat lepší den? Mluvčí 00: Je blbá, mě to strašně mrzí, protože jsme tady velice krátce na té krásné planetě, jak říkám a vůbec v tom našem krásném městě a je mi to strašně líto, protože jsem dlouho žila ve Španělsku, žila jsem v Itálii, všechno pracovně a všichni tam se snažili na první místo dát život a život, který je pozitivní samozřejmě a ne si pořád něco kazit. A já to tak úplně nechápu, to znamená, že vždycky se vrátím, nebo i když jsem tady dlouho, tak ke každému přijdu a snažím se v něm vidět naprosto toto pozitivní, to nejlepší. A na každého se úsměl říkám si, tak nakazím ho, anebo bych mu takhle možná trošku jako bradičku posunul, ale to nejde, samozřejmě to jde u přátel, kteří, když mají nějaký stres, tak se to snažím, aby se to nějakým způsobem rozplynulo. Mluvčí 01: Takže jsi si přivezla z ciziny jiný myšlení, tu lepší náhodu jsi si přivezla z ciziny? Mluvčí 00: Asi ano, já myslím, že ano, protože jsem jako malá žila ještě s rodiči na Kubě, otec tam stavěl nějakou metallurgickou továrnu a tam to teda nebylo vůbec jednoduché, je to tam složité, ale žít rok v zemi, kde máte stále slunce, tak to je něco úžasné, já si myslím, že mi to nabilo dost, ale potom mě to i ohrozovalo, protože jsem se vrátila zpět do Prahy a tam jsem už začala narážet na takový ty, už té době, ti lidé bývaly smutní, já jsem si říkala, že proč jsou smutní, teď jsou věci, které jsou třeba i horší, no tak a tam to začalo, takže já jsem trošičku závisla na tom slunci. Mluvčí 01: Jak to zvládáš tyhle ty dny, když já se ráno budím za tmy, jdu z práce za tmy, sluníčku nevědím ani přes den, protože je za mrakama. Mluvčí 00: So you have it more complicated, but I'm in the atelier most of the time and I'm still shining there, even at night. These are bulbs that are for batteries, they are safe, at least I think so, I believe it. I have a rabbit, which ate all the wires, so I consumed it later. A od té doby mám ty lampičky a nezasínám je, já se prostě položím do toho spánku a snažím se vybavit to hezké, co bylo a ty světla jsou krásné, když to někdo třeba potřebuje i brýle na spání a to moc nechápu. Já vůbec nějaký předmět mím na tváři. Mluvčí 01: Jsi se tomu trošku dostala z můjho ateliéru pomáhati s pozitivním myšlením právě umění? Mluvčí 00: Art, kultura, kultura spoluprácení národů, to je základ, to je naše duchovno, které se dostává ven a v jakékoliv podobě, ať je to zpěv, ať je to tvorba, cokoliv, co člověk si myslím, že dává ze svého mozku sám od sebe, že to je takové to jeho já. Takže ta kultura potom všeobecně, když mám možnost té konfrontace, že jdu na cokoliv, koncerty, vádlo na výstavu, tak se cítím šťastně taky. Je to další věc, která velmi pomáhá k pozitivému přístupu k životu. Mluvčí 01: Ty se umění, pokud vím, věnuješ celý život, ale přitom jsi vystudovala velmi pragmatickou školu, ekonomku. Jak jsi se dostala k tomu umění od ekonomie? Mluvčí 00: My babička byla profesionální vytvarnice, tak nějak po znárodnění něco jiného mu tak úplně nezbylo a měla malířskou školu, takže se začala živit jako malířka a potom tvůrkyně gobelinu a protisu. Uspěla i v zahraničí, koupo dílů, v té těžké době to bylo jenom dílo existovalo. Tato společnost ty její díla vyvážela a potom dělala obří odprotisy, které byly de facto přejiště nebyly rekonstrukce zámků a přece jsi začala ta společnost uvědomit, že ty zámky patří tak, jak v té kultuři, byť teda to bylo jako úžasné, ale bylo to krásné, ale najednou to bylo zničené, takže instalovala ty obří odprotisy na rozpadlé zdí. She was doing it until she was 80 years old. She was working out every day and she was strong. She said, that she was happier, when she discovered herself, than when she was a businesswoman, who was just an addition and she found herself in it. That was my inspiration, when I was living in a luxury atelier, so I was creating since I was a child. jenom, že se nemohla z nějakých důvodů dostat na žádnou šklu, já jsem chtěla dělat i politologii na Univerzitě Karlově, nebo to umění, nebo ještě i herství, to jsem ještě hrála dva roky v divadle Rubín a v nějakých filmech. Ale nic z toho nešlo, tak jsem si říkala, tak proč ne tu ekonomiku a nakonec mi to zaujalo, protože jsem ještě dělala na studiích, už ve střední škole jsem dělala průvodce a objevil se nový obor představní ruch fakulta obchodní a ten obor nikdo o něm nevěděl, takže já jsem se tam mohla nějak dostat. To bylo v 70. a asi v 70. roce jsem končila, takže 76. rok. Takže za minulého režimu ještě. Ano, za minulého režimu a já jsem chtěla potom dělat docentůru a profesůru, abych mohla učit. Velice mě to zaujalo, ta ekonomika, protože si myslím, že to umění se musí opírat také o tu ekonomiku, všechno to souvisí s ekonomikou, to je podle mě úplný základ všeho. nebo vedle té kultury, ale je to základ. A tak mě to bavilo velice a dostala jsem se tam na odvolání prezidentem Husákově a přijali nás tam takhle tři ještě navíc po zkouškách. Ale byl to také boj, musela jsem bojovat, protože... No tak nakonec z toho odvolání to napadlo jednu dívku a já jsem to zkusila. Mluvčí 01: Takže pak jsi se věnovala ty diplomaci s zahraničním věcem a částečně umění a to umění postupně převládlo. Mluvčí 00: No převládlo, já jsem ještě 9 let pracovala na velvyslanectví a to jsem dělala také v kultuře a tiskové záležitosti, potom jsem ještě budovala jednu továrnu, to jsem dělala management. Ale mě to umění, ale to bylo jako vždycky kompenzace, protože u nás jsme byly vždycky hyperaktivní celá rodina, obě ty rodiny. Mluvčí 01: To je na tobě vidět, jak mluvíš. Mluvčí 00: No, tvrdon. Já to nechci moc zdržovat, ale vždycky jsem si říkala, že vůbec není špatné mít k tomu rozhodně teda ekonomika a art management, každopádně, takže všechny ty akce jsem si později začala dělat sama. Výstavu PR byl orientovaný na VIP klientů. Jakož jsem dělala na tom velvyslanosti, tak jsem považovala za docela dobré zvád velvyslance, tak se stal mím mediálním partnerem Leaders Magazine už před 30 lety je dodnes a zvád lidi, kteří mohou vidět ze zahraničí ten náš projev, ten náš český projev toho výtvarna. Takže jsem tam měla i věci, které odráželi trochu můj patriotismus. To vlastenství to bylo u nás v rodině, nikdo nikdy neemigroval, teď tam byly velké vážné důvody, prostě nemohli jsme opustit tu Prahu, jsem se narodila v Praze jedna a tak to jsme měli hodně rádi, takže tak asi dohromady. Mluvčí 01: Co se týká toho umění, to by se chvilku zastavil, já teda nejsem žádnej velký expert na umění, spíš takový poučnej like, moje manželka se mu věnuje víc, ale něco jsem pochytil, ty se víc věnuješ, to jsem pochopil těm tradičním formám oleomalbě, dneska jsi mi tady dala krásný obrázek, za to moc děkuju. Co si myslíš o těch současných formách umění, třeba performance a další, je to za tebe ještě jako vůbec umění? Mluvčí 00: Já myslím, že ano, protože to umění, já to považuji, že každý ten lidský projev, který jde z duše, který nereflektuje nějak ta studia, nebo jako máme v té ekonomice, tam musíme opravdu jít podle osnov, podle pravidel, ale k tomu umění tolik pravidel není pochopitelně, nějaký základ je, Ale já jsem vždycky chtěla, aby ten život byl hrozně pestrý, když už byly nějaké věci, které nám, dejme tomu, ta země zakázala, tak jsem si říkala taky spousta jiných, tak hlavně, aby to bylo pestrý, takže jsem se věnová prakticky veškerým formám, kromě socharství. Takže mám hodně věcí, jsou to oleomalbina, ale potom fotografie, kombinované techniky, A ve všem jsem nějak měla i docela štěstí a úspěch a bylo to, že jsem chtěla právě udělat tu syntézu všech těch vizualních umění, aby to bylo živé umění, aby zase, to nebylo to mrtvé jako z těch galerí, když to vysí, je to hezký, teď jsem si u vás tady sundala obrázek, je úplně nádherný tam vepředu. But not everyone will allow it. And I found it amazing, that I founded the Aprima Vista collection. It was also an owner's collection. Teresa Maxová works with us. a primalista Přífutůrů na Praze 5. První jsem moderovala komunistický politiky, který tam přišli, jak jsem vždy vytáhla. To mi strašně taky bavilo. A sama jsem dělala choreograficky oděvy, vlastní oděvy, tématický na téma české vlajky, českých znaků, státních znaků. A vlastně jako první jsem zpracovala Vltavu, mou vlázu Vltavu. A bylo to jenom v piruetách, jak se točí řeka, tak se točily ty dívky. And in all of this was reflected the patriotism. But then I added my images, so there were dresses, which reflected my images. And the women were dancing with those images. And I was doing the first of her charity actions. And it was in Philharmonic, it was quite big, but in Brno. And there were men, monastics, and I put those men in the middle of the body, so that I could see the beauty. a měli obrazy, a ty obrazy, když jsou otočné, můžete je vidět ze všech stran, tak otáčely ty obrazy a ty ženy u toho měly také choreografické prezentace a tam zase byly na tylových látkách. Buď byly ofocené ty obrazy, nebo byly namalované. Mluvčí 01: No každopádně jsi se potom pustila i do politiky. Co já vím, tak umělci z politiky moc nekamarádí. Aspoň, co říkají v médiích. Jak se ti daří kloubit politiku a umění dohromady? Mluvčí 00: Tak já si právě myslím, že ta kultura spojuje ty národy a na to má nakonec i meda Mládková, s kterou jsem taky dlouho spolupracovala, tak to mají, ještě když byla schopna. a to je jejich taky hlavní logo i v muzeu Kampa a já si myslím, že všechno, co spojuje lidi, že je základ toho, aby ta politika se někam posunula, že všechno, co je rozděluje, byť teda musíme bojovat za to, myslím si hlavně ty ekonomické aspekty, které nyní jsou velmi kritikyhodné, tak se musí bojovat, ale přesto není důvod, aby ty lidi mezi sebou měli nějaké nepřátelství, takže já nějak ani jsem nezažila, I hope he gave me an interview in the communist era. We were going through some newspapers and so on. Back then it was a bit more complicated, but then not. I try to explain to everyone that the basis of life is positivism, but politics is also part of it, because such things, the family of the founder and so on, but it is true. Větší parlament je větší rodina a pokud se tam budou pořád náda a prád, nikam se ekonomicky neposuneme. Hlavně ekonomicky a to je ten cíl. Mluvčí 01: You have already said it, you live in Prague 1 and there you met Hnutí Ano. It is rather top 0,9 state, maybe from ESC, but Hnutí Ano is not there for a long time. What prompted you to go from Prague 1 to Hnutí Ano? Mluvčí 00: Já jsem byla velmi oslovena tím, že jsem dělala právě tyto performance, no třeba i pro hra dělala jsem s panem prezidentem Klausem přimezená do něm běná ale umění a dostala jsem se nějak do skupin, kde jsem měla pocit, že má smysl dělat tyto národnostní projevy, tyto vlastnenecké projevy a zpracovávat to, co v té Praze nejkrásnější. and unfortunately there was some corruption element, which was in my whole performance with all the Czech cities, which exported my clothes to the whole world, to Mexico. America, to Manila etc. So I already had these clothes prepared for the celebration of Prague. And with the best miss was there Renáta Langmanová, who was like a Czech lioness, again the same element. I had her beautiful body photographed and she had a hat like a Czech lioness, really not a hat, but a very high crown. She already had it in the competition, because she was not the tallest, so that it could be seen. A všechny tyto fotografie ještě potom fotil Rosána Maliskálky, takový světoznámý i teda režisér a fotograf a to všechno se měl připravené a někdo přišel a kopíroval to a v podstatě to prodali za strašně velký peníze. No tak a tam jsem řekla, tam jsem měla opravdu bolest v srdci, že to, co bylo u mě to vlastenecké, i teda vydůstalo z toho, že to vlastenectví nebylo jen tak, že jsem musela za ní nějak bojovat. Tak mě najednou někdo to veme, vokopíruje a ještě si od státu za to bere peníze. Já jsem v životě od státu neměla ani hálíř. Tamtehdy to bylo úplně jenom za náklady, co jsem nabídla. No ale tak prostě se takhle stalo a vznikalo antikorupční hnutí, abych se dostala těch jádrů věcí. No a to mě velmi oslovilo, protože korupci považují, jsem vychovaná podle desatéra a tam se tedy opravdu nekrade a tak dále, takže všechnu korupci považují za vlastně nejen jako krádež, ale vstup do duše druhého člověka, kterému něco urvete. A mě to strašně vadělo, že to vzniká v tom státě, bylo to pochopitelné po té transformaci, pořád jsem si říkala, proč se tady nekopírují zákony ze západu, teď jsme tedy najednou kapitalismus a ono nic, So it was possible to expect the corruption, but when I experienced it in person, suddenly I liked it very much. It was created in 2011, it was not even Prague 1, so I was in Holešovice, I found someone there. And then it developed, Prague 11 was created, others joined, and those were the very beginnings. Mluvčí 01: Úplně chápu, takže osobní těžká zkušenost z politiky z tehdejší doby, kteří nezabránili tomu, aby tě někdo ukradl tvůj projekt, tak si stoupal do nutí, ano úplně tomu rozumím. Každopádně na té Praze jedna, já se k tomu ještě vrátím, tak to je prostě baštam těch politiků spíš s označením takzvaná Pražská kavárna, já to nemám úplně rád z toho označení, ale prostě se vžilo, používá se, Jak se tě s těmi komunikuje, protože spousta z nich hnutím ano opovrhuje, jako z různých důvodů. Je to složitý? Mluvčí 00: Já to nějak tak úplně složitě nevidím. Samozřejmě, že jsou věci, já jsem tak ani možná netoužila jít na tu komunální úroveň. Asi možná i z tohoto důvodu, že jsem přece jenom měla strach, že tam ta příležitost k té korupci, nevím, jako někoho vůbec bych nemenovala, je větší, než třeba v té parlamentní linii, která, to jsem si viděla, že pro mě, pro moji povahu by bylo mnohem čistší. Takže jsem tam nějaký výbor, no tak nějaký, je to hodně důležitý výbor, který vznikl prakticky nedávno, až před třemi lety, je to výbor participace, která tam byla velice nutná, výbor participace občanů, myslím si hlavně na té malé straně, že ty občané si to tam velmi drží. považují to za důležité, proč by neparticipovali, dneska máme 36 projektů, které vznikly a je to hezké pro tu budoucnost té Prahy, že opravdu ti, kteří jsou nejblíže tomu, že potřebují zahrádku na dvoře a další a další, to nebudu specifikovat, takže mají možnost participovat na tom projektu svém, získají na to peníze. Potom jsem teda dlouho, deset let jsem tam v komisi čestných občanství a cen Prahy jedna, což je pro mě radostné, protože jsme už ocenili velké množství lidí, bohužel i in memoriam, i ze zahraničí, to jsou čestná občanství, kdy může čestný občan být každý, kdo měl nějaký vztah Praze 1. Mluvčí 01: Jak hledáte ty osobnosti? To je velmi těžké. Nebo třeba příbužní se přihlásí a chtěli by ocenit svýho třeba datínka, nebo jak to funguje? Mluvčí 00: Bylo období, kdy pravidla umožňovala, že to bylo veřejně možné, to znamená, že se mohl přihlásit de facto. Každý samozřejmě jsou tam nějaká pravidla, musí být u té ceny Prahy jedna někdo, kdo tam bydlí trvalé celý život a pro tu Prahu jedna něco udělali spousta lidí, který napsali nádherný knihy a který mají opravdu čistou lásku, to je Praze jedna. A nebo jsou to osobnosti z medicíny, jsou to osobnosti z kultury, A celkem to není zas tak složité a potom teď v tom současném období tam jsou pravidla, že zastupitelé musí nominovat, ale my také samozřejmě se snažíme získávat a tam je jenom jedna a čtyřka stručného kurikula VITE, je tam jméno toho, kdo nominuje. Za covidu jsme umožnili i nominaci spolku, protože ty spolky velmi pomáhaly za covidu, hlavně seniorům. Teď už to není, teď jsou to opět jednotlivci. Tak přichází nominace naše komise, která čítá asi devět lidí, tak se scházíme tak jednou měsíčně, není to moc intenzivní. No a tam se odhlasuje a jsme komise doporučující a potom to jde na radu a pak to jde na zastupitelstvo a pak jsou nádherné akty. A to je zase to moje nadšení, proč to i dělám, Usually it was in the Svatební syně Staroměstské radnice or in Brožíkový sále, which was bigger and which was not long ago, because unfortunately one lady was shot at the Faculty of Philosophy and at the same time she was a teacher of a very well-known boy's council Bruncvík. a tam jich bylo více, takže to byla velká a celá Brožíková siň byla plná a toto mě velmi oslovuje, protože tam se zase zvýrazňují ty krásy, právě ne, že se tam dávají ceny nebo ceny vítání ovčánku, ale že se vzpomíná i na ty in memoriam. Mluvčí 01: To je krásný, jak vlastně dlouho žiješ na Praze 1? Mluvčí 00: Já od narození, tak jako mám říkat svůj věk, to bych neroval. Mluvčí 01: Protože to je nezvyklé, já znám spoustu politiků, co se tváří, že jsou z Prahy jedna, ale reálně bydlí úplně někde jinde, mají tam jenom trvalé bydliště, takže ty skutečně žiješ na Praze jedna celý život. Mluvčí 00: Je to tak, ano, já jsem se narodila na Štvanici, to tady někdo z vás nezná, tam byla porodnice, už bohužel neexistuje, neexistuje ani to Štvanické hluziště, kde se musela udělat nějaké krasoprůslení, ale bydleli jsme vždycky, bylo to pár změn, tedy bytových před, no to je jedno, to je nezajímavé, prostě dvě dosta jsem na Želfíně de facto. Mluvčí 01: Vždy nevyslíbí na Praze jedna. Mluvčí 00: Na Praze jedná se mi líbí samozřejmě historie, kterou kdykoliv jdu po staroměstském náměstí, tak pořád vidím ta data, jak nějaký Ibrahim Jakub Koupec, arapský říkal, že je tady největší mezinárodní trh, který je a na staroměstském náměstí jsou tam různé prvky, které můžete stále číst, stále tam můžete objevovat něco nového, takže mám pocit, že jdu po těch deseti staletích kdykoliv jdu po tom staroměstském náměstí a to teda jdu často, protože v současné době, nebo už vlastně 25 let bydlím v Koz Co mě trošku vadí, mě ta špína, ale jinak, vrátíme se k tomu pozitivnímu, jako oslovuje vás všechno. Já, když jsem běhla v přízemí a vracela jsem se, já jsem chodila po ulici, že jsem zakopávala, že jsem pořád koukala na ty neuvěřitelný fasády. Mluvčí 01: To je pravda. Mluvčí 00: Neuvěřitelný, ty neuvěřitelný jsou soší. To, jako fakt, choďte takhle po Prazetra, aby jste opravdu neupadli, ale myslím si, že je to něco tak osvěřující, když vidíte nad těmi nádhernými sochami, kterých si běžně vůbec nevšimnete, je tak tohle mi přijde, že je to takový lék taky, jak získat ten pozitivismus, že denně objevíte nějakou novou tvář na fasádě. Mluvčí 01: Máš nějaké oblíbené místo na Praze 1, nějakou takovou skrytou perlu, kterou třeba každý nezná, pro nás přespolní z Prahy 11 nebo i mimo pražský, co by člověk neměl minout na Praze 1? Mluvčí 00: Je toho strašně moc, protože ty hlavní tři města, které jsou taky naším znákem státním, který jsem zpracovala, tři věže, malá strana Hradčany a staré město, tak to mě oslovuje nejvíce pochopitelně, tam patří i nové město. ale tam jsou taková zákoutí, že musíte všichni tam to všechno procházet, protože my dneska máme tu úžasnou možnost, že jezdíme po cizině, máme možnost srovnávat, ale já vždycky, když se vracím, tak si říkám, ta Praha je takový unikát tím, že byla tedy postavena bohužel v údolí, což je problém z hlediska o vzduchy, která spadá ze všech těch 7 kopců dolu, až teda, jak bydlím v té kozí, tak vlastně u Vltavy je to nejhorší to ovzduší, ale přesto jsou tam místečka, že kdykoliv tam jdete, tak aneskému klášteru, vždycky něco objevíte, projdete aneským klášterem, tak to je to mé bydliště, nebo nemocnice na Františku, nejstarší nemocnice, která má barokní nádhernou chytelnu, jsou to takové paradoxy, když si projdete de facto ten klášter, pořád, který je respektován jako klášter, on patří Praze 1, tam hodně Praha 1 pomáhá, tak to je taky unikátno a potom úplně všechno, nebudu mluvit o tom, že přejdete tedy na druhou stranu a to hlavně ráno je úplně úžasné, když vychází slunce, tak kolem té šesté v letě, kolem páté, to proběhnout ten Karlův moc, kde nejsou ty turisté, kteří opravdu ten novaturismus, myslím, že vadí hodně dneska, ale projdete to v těch raních hodinách a nebo potom v odpoledne, když zapará slunce, zpětně vidíte všechny ty věže, ale pořád bych řekla, že je nutné se koukat nahoru, že to je i cesta nejen pozitivismu, ale i dopředu koukat se nahoru. Mluvčí 01: Takže nekoukat do země do mobilu a nekoukat. Mluvčí 00: No to vůbec. Jako při té chůzi po té Praze to ani nejde, protože pak zase je oblast malé strany, já jsem teda ještě také v programové radě Verichově byla, tam strašně ráda chodím. Ta Verichová byla a ještě si ji pamatuju právě za té MEDY, ještě tam potom, já jsem spolupracovala 15 let, taky v rámci svých neziskových aktivic, Matildou Nostic, pomohla jsem získávat peníze na chodící, pardon, na vodící psy pro nevědomé, A ta Matilda tam potom hodně chodila a dokonce v současné době si někdo i pletl s medou, což není tak. Tak vždy, když jdeme na tu schůzi, tak je tam i zahrada vzadu a teče Čertovka. Tak to si myslím, že jsou unikáty, které třeba bohužel ta jiná Praha nemá, ale co se dá dělat, protože ta Praha byla takhle malinká, je to i vidět, že jsou tam 400 letí nad sebou, když to vidíte, tak je to 15 metrů navýšený tam u toho starého města. A je to opravdu kumulace budov vertikálním způsobem. a to je něco takový unikátní a všechno ostatní ty oblasti, já jsem tady krátce rok žila i na Jižní městě, když se stavělo, no ano, já jsem se tam v dále a nějak jsme měly možnost tam získat byt, no tak jsem v Kaloších chodila, to ještě nebylo ani metro, jsem jezdila na Kačerov, no Kaloše jsem pak sundala, já jsem do centra, kde jsem pracovala na národní třídě, ale to byla pole, ale byla to zase, dneska strašně ráda mám i ateliér takhle za Prahou, protože mě přijde právě původná ta příroda, a že vyjedeš, když jdeš nahoru už z té Prahy a vyjedeš na ten Noselský most, tak já cítím obrovské osvobození, protože jdu pořád do kopce a to je zase to nahoru. A to je i to jižní město a to je to okolí té Prahy, kde zůstaly ty starý domečky od těch, no farmářky to v nás nebylo, ale jsou to prostě zemědělské úsedlůstky malinké a mně to taky přijde hrozně povabný. Je pravda, že jsou zkombinované s těmi moderními vilami. ale proč ne, no a tak ten ateliér mám takhle v přírodě. Mluvčí 01: To je úžasný, že ty si zažila vlastně oboje. Já jsem kluk ze sídliště tady z Prahy 11, takže já si vlastně neumím moc život na Praze 1 představit. Já tam dneska pracuji a musím říct, že mě frustruje to množství těch turistů, já často chodím přes staroměstský náměstí Celetnou, třeba k obecnému domu, nebo na druhou stranu přes Karlův modost němovny zpátky a vlastně člověk se pořád jenom prodírá mezi turistama, nestíhá potom dojít na tu schůzku včas, protože musí obcházet a tak dále. Na Praze jedna vlastně je problém i s parkováním, je tam problém, mi přijde i jako se základníma službama, že mizí základní obchody a podobně. a kvůli tomu se vlastně ta Praha 1 minimálně statisticky vylidňuje. Myslíš si, že tady ten trend se dá vůbec nějak zastavit, aby zase naopak ty lidi na té Praze 1 žili rádě? Ty tam žiješ ráda z různých svých etrických důvodů, ale přijde mi, že ne každý to sdílí a přijde mi, že hodně lidí z toho centra prchá pryč. Mluvčí 00: Já jsem v tomto ohledu taky zoufalá, protože to je 7 milionů turistů, kteří sem přijedou každý rok, to se i když bydlí jinde, tak všechno jde do toho centra. Jak může jít do takhle malého centra takové množství turistů, to to opravdu taky je. Z druhé strany je to ekonomický přínos, Ale samozřejmě bohužel, já jsem taky dělala průvodky na vysoké škole ekonomické a musím říct, že mě jsem jezdily, možná jsem si taky trošku vybírala. Vybírala jsem si kongresy, které v této době byly a docela elitní turisty, vždycky dvojice, byly to i herci, byly to z různých oborů, ale vyjezdily mi se turisté, kteří si všeho hrozně vážily. Tehdy byla tam vždy nečistota, protože už samo osoby ty kočičí hlavy to nesou. To úplně ani tím luxem nevyčistíš. A pejsků je tam taky hodně, tak to existuje, existuje to do dneška v kumulaci, ještě bohužel s bezdomovectvím, ale v té době, já jsem strašně ráda, já jsem se ani necítila nějak tak jako průvodce, to byly nádherné nové zkušenosti z celého světa, nebo většinou z Latinské Ameriky, tak, abych to upřesněla. No a nyní vidím turisty, kteří to víme všichni, že kteří se nechovají vůbec eticky ani esteticky, opíjí se, dokonce tady vznikl ten alkoholový turismus, ale to je všechno známe. Já ta negativa nemám ráda, ale musím říct, že samotný se mi v tomto žije velice těžko, to každopádně, proto mám ten ateliér za Prahou, to ne každý může mít, ale zase lidé mají chaty, tak odjíždí na ty víkendy. a ty víkendy jsou tam hodně prázdné, ale ten turismus si myslím, že nás tam zničí ještě ve vztahu k Airbnb, protože zhruba kolem 1500 bytů jsou u Airbnb pro nájmy a je to děláno takovým způsobem, že vím, že třeba na tom našem domě tam prakticky už není nikdo, tam jsme dvě parté, který tam zůstali, a vedle to pronajímají, ale tam přijde patnáct nějakých holanděnů pod vlivem nevím čeho, asi nějakých marihů a nevím, jak se mu říká, nějakých drogů a bohužel tam dělají alkoholový večery a vodí si tam taková děvčata. Já takhle mám jeden balkonek, který jsem se tam nechala udělat a pak je takhle druhý balkonek a tam byly obsazeny asi 15 lidmi, tak jsem si říkala, no tak ten balkonek spadne i s lidmi, no tak jsem je prosila, vymyslela jsem si, že tam spí dítě, no vůbec, hádali po mě Jako jsou tam i momenty, že je to úplně k nepřežití. A bohužel jsou venku zámky. Vy nemáte v každém hotelu, v každém bytě, v každém domě na sídlišti, se vůbec dovnitř nedostanete. Tam je zvonek. Ne, tady je 10 zámků, tam jak je ta hospodkala, nebo Digita. A oni si to otevřou a kdo chce, jestli tam přijde terorista, nebo nějaký střelec, to se vůbec nikdy nedovíš. Mluvčí 01: A mně příjde, že ty politici, kteří dnes mají možnost něco udělat, takže se o to věc nestarájí. RBMB tady funguje asi 10 let. 10 let se mluví o tom, že se musí změnit zákon, regulace a do dneška to jako sněmovna neprojednala. My jsme třeba spolu na magistrátu teďka udělali vyhlášku, že se nesmí prodávat takový ty poukazy na toho ožírání, že vlastně ještě nedávno fungovalo, že jste si za 1500 Kč mohli koupit neomezenou konzumaci alkoholu v některých barech, tak to někdy se třeba růší, ale jde to strašně pomalu. No každopádně, Janko, já jsem si našel, že v roce 2013 jsi řekla pro krajský listy, že současné politiky nemáš z ničeho radost, to slova, že je to velmi služitá doba bez motivace. To je jedenáct let ten výrok, změnilo se o té době něco, udělalo ti něco radost v politice za jedenáct let, nebo to vnímáš pořád stejně? Mluvčí 00: Tak mě to tak nějak přebolelo, bylo to tam možná hodně osobní, že jsem viděla, říkám já jsem v životě neměla od státu ani korunu, takový i ty výbory a to je všechno poměrně jako spíš taková činnost více dobrovolná, než nějaká zisková a považovala jsem i ten magistrát a vůbec i ten komunál, že ty politici jsou volený těm lidem, je to teda kliše, ale viděla jsme to v Kanadě, viděla jsme to všude, tam ten politik je velice pokorný. Třeba u tebe vidím tu pokoru, když jsi s lidma. Je pokorný, je to cítit z něj, že tam má i kus toho srdce a že si uvědomuje, že ten lid ho zvolil, zní to tak nějak jako legračně, lid ho zvolil, ale tady v té době, tam jsem to viděla tak, že jakoby když jsem viděla celé historii, jak tady byly různá království, takže vznikla zase nová, říká se tomu elita, která byla nepřístupná, nepřístupná i tomu, abych nějakým způsobem Vyřešila to, že mi někdo ukradl projekt. Byt jsem teda na to měla právničku, jak říkáte, beznadějní v té době a to všechno a tak je to, že jsem viděla, že se rychle nereflektují zákony kapitalismu. Jistě bylo to složité, protože ještě tady byl takový zákusek pro lidi, kteří z minula třeba měli určité problémy, tak oni dostali možnost těch restitucí, tak to vznikaly tyto úplně nové zákony, to bylo taky velmi problematické a vznikaly tam věci, které nebyly úplně fér. A vždy jsem si říká, proč ta sněmovna, protože ten parlament nedělá rychlé zákony, které jsou adekvátní tomu režimu a to mě hrozně vzalo, vzalo mi to tu iluzi, že se to někam dobře bude poslouvat. Mluvčí 01: Myslím si, že minimálně jako naše hnutí ano trošičku tu kulturu změnila z té arogance na tu pokoru, protože já si myslím, že jako naším DNA většiny politiků s hnutí ano je, že se baví s lidmi, chodí mezi lidi, poslouchá zpětnou vazbu, upravuje svoje názory, pokud je nemá správné a podobně, takže to si myslím, že se maličko změnilo a snad se to změní a celé té politické reprezentaci, to bych si moc přál. Mluvčí 00: Ne, tak určitě tam se pronikla ta západní filozofie opravdu s těmi lidmi mluvit. a mít ten kontakt, aby ty lidé měli pocit, že je tady někdo, u koho by mohly mít oporu a když znají politiky i osobně a mě se hrozně líbí, když tam někdo projeví tu lásku ke zvířátkům, parávlíček s Pejskem, co se mi teda opravdu líbí a vůbec to nepovažuju, že by to bylo nějak něco úmyslně udělaného, tak tam vidí to lidství a ne tu elitu, která je úplně vzdálená a pak si ani nikdo netroufne o něco třeba požádat. Někdo, kdo je slušný, tak má takový ten respekt a najednou je tady zase nějaká elita, ale proboha proč, té demokraci by to takhle víc nemělo. Mluvčí 01: Přesně tak, já si myslím, že politici, že by to měla být služba, služba tomu lidu a jsme rád, že jsme se dostali na závěr takhle k něčemu pozitivnímu taky konečně aspoň, že to není jenom jako kritika, stěžování. Já mám ještě poslední otázku, já jsem na internetu našel, že ty máš oblíbené moto podvědomí je bohem každého z nás, co to pro tebe znamená? Mluvčí 00: Pro mě je to ale trošku směřování k tomu, že jsem celý život podporovala ženy, jsou i v mé tvorbě hodně, kromě těch státních znaků a ještě teda celé mambenátky, za které jsem dostala nějaké mezinárodní ocenění, tak za ty ženy taky. A tamto podvědomí vytvářelo mé obrazy. Já jsem nikdy neměla, že by mi někdo seděl modelem. Ty obrazy šly z toho podvědomí a to podvědomí, podle mě intuice, a vytváří to, že ta žena reaguje možná citlivěji než ten muž, který od jakživ a byl tedy ten bojovník a ochránce rodiny, tak si myslím, že ten cit v té politice, ten ženský cit, že by docela byl možná dobrý, kdyby tam byl i ve větším množství. Tak to bylo nejen v té politice, samozřejmě bylo to i v té tvorbě a dostala jsem potom na závěr ještě dalšího cénit, to mě hrozně potěšilo a právě si toho všimly ve Spojených státech, existuje takový Welcome Club International, založila ho dáma, kdysi dávno velmi tedy zámožná, Marianne Adair a vznikla cena Mezinárodního Marianne Adair Award a oni jezdí ty dámy a jsou hlavně z politiky a to byla hrozná radoře, jak já podporovala té ženy v politice, tak najednou si toho někdo všiml, ale je pravda, že já jsem ještě dělala v jednom združení, které podporovalo Washingtonské národní muzeum umění žen, zase, jakož ženy opět v odbu, že bylo tam od to a jen až po dnešní autorky. No takže se vrátím k tomu, že jsem přijela 90 různých političek, They always had meetings somewhere every two years and they gave evaluations in that country. It was in Tančící dom, they made an exhibition there, there was a gala there and they were politicians from all over the world and I thought it was really nice that it is possible to experience something like that in this country, because otherwise I do it easier abroad. than here. So there is the subconscious. But the men also have the subconscious. You also react, of course, subconsciously. But if you decompose the word, there is also consciousness. Consciousness. Consciousness. Everything that is a bit suppressed by the ratio, which leads us to behave according to some rules. Mluvčí 01: Rozumím, to byla krásná tečka na závěř, Helenko, já ti moc děkuju za dnešní rozhovor a těším se, že se brzo potkáme kromě politiky i na nějaké tvoji další výstavě. Já taky moc děkuju, bylo to moc příjemné, děkuju.Kopírovat text

Čau Praho s Helenou Leisztner! 🗣️ Umění spojuje národy a povznáší ducha. Jak si Helena udržuje pozitivní myšlení i v době, kdy převládá špatná nálada a jak v tom pomáhá právě kultura? Jaký nepříjemný zážitek přivedl Helenu k politice? A jaká je budoucnost turisty přelidněného centra? O tom ale i o dalších tématech jsme se bavili v podcastu, kde vám průběžně představuji zajímavé hosty a osobnosti. Budu moc rád, když si dnešní díl pustíte a napíšete nám váš názor nebo postřeh do komentářů. Prosím také o sdílení. Předem moc děkuji! Helena Leisztner se věnuje fotografii, malbě i oděvnímu návrhářství. Založila první modelingový soubor v ČR, kde byla i Tereza Maxová. Pracovala také na velvyslanectví a dnes je předsedkyní ANO v Praze 1.

Screenshot není k dispozici