← Ing. Ondřej Prokop

Mluvčí 02: Basketball player Tomáš Satoránský ledl mnoho let žebříček nejlépe placených sportovců České republice. V zemi, kde je nejpopulárnější hokej nebo fotbal, je to nevýdený úspěch. O tomto zázraku, nebo také o tom, jak přimět děti ke sportu, se budeme dneska bavit s mým dalším hostem, zakladatelem a hlavním trenérem basketbalového klubu Supy Jižní město Vojtěchem Svobodou. Good day, Vojtěch. Good day, Ondře. I would like to ask you, how can it be a miracle, that Tomáš Satoranský, basketball player, made such a success in the Czech Republic and in the world, while the sport is on the edge of interest in the Czech Republic. Mluvčí 00: I wouldn't call it a miracle. There is still a lot of hard work. In Tomáš's case, it still comes from memories, which are not entirely good in that family. His father, who was not only a volleyball player, but he caught bad people. And basically his grandfather Pavel Hacmat, who was also a good volleyball player, took him to the sport. Tomáš chose basketball and he was incredibly motivated. Tomáš Tatorenský is an example of such a positive psychopath. říkám, že přichopat se vnímá velmi negativně, ale vlastně je to člověk, který o sobě nepochybuje. Je to absolutní líder, potkal jsem se s ním dvakrát v životě, jednou na mistrovství světa v Číně, kde jsme s rodinou byli a ten kluk není spokojený s žádným úspěchem a chce ještě větší úspěch a měl to takové celý život. Čili je to prototyp Kobeho Bryanta, Michaela Jordana, to jsou jména, kdo trošku sleduje basketbal, bude znát. Tyhle lidi chtějí vždycí víc a jdou za tím tvrdou prací. A to je přesně případ Tomáše Saturánského. Mluvčí 02: Já se přiznám, že já historii basketu moc neznám, ale viděl jsem film Zlatý podraz, kdy jsme byli šampioni v Evropě, že to nějakou historii tady má. Co se stalo potom dál? Jakou to má historii? Mluvčí 00: Tak basketbal u nás slaví 100 let v tomhle roce, čili vznikla v roce 1924 ČF, nebo dnes se to tak jmenuje. And those successes were not only in the post-war period, as you mentioned, but they continued the whole communist era, because we were looking forward to the fact that we are a very clever nation. I think hockey shows that a bit, football, Česká úlíčka, things like that. And in basketball it was possible to play like that. It was a bit different than today. Today it is a very athletic, physically hard sport. And there was one more effect. You had one Yugoslavia and one Soviet Union. So if you didn't beat these two, you were bronze. Today you have Lithuania, Latvia, Estonia, Russia. I don't have to talk about Yugoslavia. All Serbo-Slovenians are incredibly strong in these sports. I was in Estonia for a tournament and in these countries it is a religion. Takže pochopitelně to u nás náboženství není, neříkám, že tady těch basketbalistů a basketbalistek je málo, jsme sedmý nejpočetnější sport, co se týče registrovaných hráčů v ČR, ale my jsme sedmý. V Litvě je to první, druhý a třetí. Takže se tomu teďka těžko konkuruje a navíc už se to změnilo do něčeho, v čem se musí víc zdřít a makat. a je to hodně o těle a to mi češí úplně jako nám nechutná. Mluvčí 02: A tak já si myslím, že třeba hokej je taky hodně náročný fyzicky, že jo? Mluvčí 00: Určitě jo, ale hokej má u nás tu tradici úplně jinou. Jasně. Proto u nás je tak populární florbal, který teda mimochodem basketbalu i volejbalu bere poměrně dost dětí. Mluvčí 02: Jak jsi se dostal k tomu basketbalu, vy? Mluvčí 00: Osobně? Já jsem ho hrál, celé mládí, pak jsem ho chvilku pískal, pak když mi jim zlutovali kolegu, tak jsem si řekl, že já si úplně v tohoto nepotřebuji být. So I started to train. I started to train when my ex-coach told me to. It was on the 5th floor in Prague. And this man committed suicide because of depression. So I had to stay. I didn't want to throw these guys over the fence. And then I wanted my sons to play basketball. a tam se asi dostáváme k dalšímu tématu, což je, jak vznikly jižní supy. Mluvčí 02: To mě právě zajímalo, v roce 2009, jestli to nepletů jste založil. Mluvčí 00: Já myslím, že dokonce 8 na podzim, protože jsme je poslali v loňě 15 let a vzniklo tak, že já jsem svého syna, který hrál fotbal, no on byl spíš brankář, protože to úplně nebyl jeden z těch tam novějších fotbalistů, chtěl jsem ho vést z basketballu, on chtěl taky, takže jsem se šel zeptat nás okolo Prahy, který střídlí v centru Prahy. a já jsem s nimi měl dobré vztahy, jestli by ho nechtěli. Oni říkali, že jo a že trénují o dvou odpoledne. Tak jsem říkal, že to je skvělý, že můj šestiletý syn tady pojede na IP a Pavlova sám přejde dvě nejdušnější křižovatky v Praze a pojede trénovat. Oni mi řekli, tak proč nezalažíš něco na Jižní městě. A tak to vlastně vzniklo. To je úžasný příběh. Tehdy v Praze byly všeho všude čtyři mini žákovské subjekty. Vyšehrad, Sparta, USK a Sokol Pražský. Mluvčí 02: Dnes je dvanáct. Já chápu to jižní město, ale proč ty supy? Jak to vzniklo? Mluvčí 00: Tam je vtipná historie, hráli jsme první přátelský zápas na Sokole Pražském a shodou kností jsme teda vedli. Oni si fanděli Sokoly Sokoly, tak jsme říkali, že musíme taky něco vymyslit. A přesto, že jsme byli jejich B, tak nás napadlo, že zkusíme Supy Supy..! a to Jižní tak zvukomalebně k tomu hezky dosedlo a navíc jsme z Jižního města, takže Jižní supibrand vlastně vznikl v roce 2008 na přátelském zápase se Stokolem Pražským. Mluvčí 02: To je hezký příběh. Vypůsobíte kromě Prahy asi na Praze 15, máte dneska asi kolem dvěstě dětí, žáky, ňažáků. Jak dlouho trvalo vybudovat takovou velkou základnu? Hlavně to původně nebyl záměr. Mluvčí 00: I was looking for joy for my son. But the first company we had was very successful and in the second year of its impact it was on the Czech Republic. And people who are from this area started to pay attention to it. We know that the city is quite big and there is a decline area around it. And the years 2002, 2003, 2004 came and you can't deny them, so they expanded my coaching team. Today we have about 20 coaches and we have 260 children, to be exact. Girls, as you mentioned, we are doing it for the second year, when there were still girls, which we sent to the preparation, and they were not happy. We said, that we will try it, it is more complicated, there are much less sportswomen than boys. Well, except volleyball. It is the only Czech republic, where it is exactly the opposite. There are twice as many of them. Mluvčí 02: No a jak to vlastně ty rodiče mají dneska poznat, na co to dítě má ten talent, protože nejčastěji se dávají prostě na fotbal nebo nějakou atletiku, jak mají zjistit, že zrovna ten basket ji bude bavit? Mluvčí 00: Existují nějaké srovnávací programy, já teď si žádnej nevybavím, zvládnu, jak se jmenují, ale jsou to programy, které nabízejí, je to na bázi komerční, dejte nám své dítě, pětileté, And we will test it in one day and we will tell you what would be good for movement and growth prediction. So this is how it goes, most of the children are burning for something, so she will tell herself. a pak je potřeba chodit do škol a ukazovat těm dětům, že ta sport je dobrá cesta, protože školství dneska tohle moc neumí. Mluvčí 02: My se snažíme podporovat dlouhodobě i kolegýně moje, Radmila Keslova vymyslela, kde se takový projekt Trenéři ve školách, který právě funguje, takže chodí profesionální trenéři z různých sportů na ty hodiny tělocviku a testují ty děti, na co právě mají talent. Mluvčí 00: Jestli vás můžu přerušit, my v tom projektu jsme, ale bohužel jen na Praze 15. Mluvčí 02: Ono totiž je problém s podporou, to jsou nějaké finance a ne každá městská často může dovolit ze svýho magistráta do teďka nějakým způsobem koncepčně nefinancovat, což je podle mě škoda. Mluvčí 00: Tak je to přesně tak, jak říkáte, já se znám s Ondou Macháčkem, což je zakladatel toho projektu a na té obraze 15 to úplně úspěšně běží, my vlastně spíš učíme i trošku učitele, jak dělat tělesnou výchovu tak, aby to dítě se vůbec pohnulo a v rámci toho šestihodinového cyklu, kdy pořád sedí v lavici a krutí si záda, tak ty se trošku spotilo a zaběhalo si, protože to dětem chybí dneska. To je veliký rozdíl. Mluvčí 02: Ano, to možná je často i strach těch učitelů, aby se nezranili a podobně, protože dneska ta doba je složitá a potom různý v to vyplývají právní složitosti, když se jim zraní to dítě, takže často mi přijde, že ty učitelky se bojí vůbec s těma dětma dělat něco složitějšího. Mluvčí 00: Máte naprosto pravdu. Já z Chodou klností taky učím na čá Mluvčí 02: A zpět k tomu k vám a k klubům, na co jste nejvíc pišný, nějaký úspěchy? Mluvčí 00: Tak asi nejvíc jsme pišný na to, že u nás sportuje tolik dětí, kolik jsme se bavili, což je přes 260 a neustále to narůstá, protože jsme byli velmi aktivní v náborech, udělali jsme den s basketballem, což byla veliká akce, kterou v podstatě v rámci Prahy asi nikdo jiný moc nedělá. Udělali jsme ho už po druhý, druhý rok. A co se týče sportovních úspěchů, tak my jsme poměrně dost opakovaně jezdili na mistrství republiky, The bronze medal from category U15 is probably the highest, which is the last category before the sports centers start to attract children. So we managed to get bronze there thanks to the exceptional players in that year in Pelhřím. And then we got to the extra league U19 with the same team, which is actually 12 of the best teams in the republic. Tam jsme byli trošku chudý příbuzný, jak jsem vám říkal, těch jedenáct zbylých byly výběry oblastí, takže to bylo velmi těžké, ale nejvíc pišnej jsem asi na to, že máme takový tým trenérů, který chce vychovávat ty děti. A vést je k tomu, jak se vrátím k tomu Tomášu Satranskému, že to není zadarmo. Že potřeba vystoupit z komfortní zóny a pokud člověk něco opravdu chce, tak proto taky něco mu dělat. A to zjišťuju, že není úplně... Teď budu kritizovat rodiče, tak doufám, že mě pak lidé neukamenují, nejsou tak nastavený, děti dneska nejsou tak vychovaný. Dáváme jim moc lásky, budu sebe kritický, u mě je to podobné a málo disciplín. Hodně lidí se mi vrací a říkáme, že díky tomu basketu, kde můj klub poprvý pochopil, že jsou nějaké pravidla, které, když nebudete držovat, tak tady prostě nebude a on tady chce bejt, což je velká výhoda oproti škole. Tak se zlepšil ve škole, doma s náma komunikuje líp, začal na sobě makat. To je hezký. Myslím si, že je to docela fajn úspěch doživota toho člověka, bez odhodu na to, jestli bude hrát basket nebo ne. A když ten spot bude mít rád a bude ho hrát v pozděm věku, doplně jak práce někde s kamarádama, tak je to mnohem líbější. Mluvčí 02: Tohle je podle mě strašně důležitý, protože dneska ty rodiče často i na ty děti nemají čas, protože mají někdy třeba dvě práce, je to dneska složitý, často v těch rodinách, tak si myslím, že ty koníčky právě ty vonřasy jsou strašně důležitý, aby ty děti byly nějak vedený. Problém potom zvláště se ve financích, že často ty rodiče na to ani třeba nemají peníze. Mluvčí 00: Určitě ano, samozřejmě můžeme se bavit o tom, kolik jsme vychovali To by mělo být co měřítko víc, než nějaká medaile z republiky, ale baví mě i to, že lidi, který jsou našimi odchovanci, se stávají našimi trenéry. Mají ten sport rádi, mají rádi komunitu kolem klubu a chtějí se na tom podílet a je to taková jako sdílená radost. Mluvčí 02: Jaký předpoklady musí mít člověk, aby se třeba jednou mohl tooreticky basketem uživit? Já chápu, že asi výška je to zásadní, ale to asi nebude ta hlavní kvalita. Mluvčí 00: The height is, unfortunately, quite a limiting factor in our sport, although there was a player in NBA, who had 168 cm, his name was Maxi Bogus. And in one year he won or participated in a wrestling competition. From 168 cm. But it was, I don't know if I can say it like this, black. And he had a slightly different muscle density than you or me. But besides the height, you have to be a very good athlete. So there are also players who are not related. Tomáš Tataranský is by the way. If I ask you now, do you think that Michael Jordan or Tomáš Tataranský measured more? Tomáš Tutorovský? Mhm, o tři centimetry. Má 201 a Michael měl 198. Toho tenkrát brali jako všichni si ťukali na hlavu, proč bylou tak nízkýho hráče. Takže zpátky k tomu. Samozřejmě velká šikovnost v výjemných dovednostech, to znamená šikovná ruka. Dneska jeden z nejlepších hračů NBA se jmenuje Stephen Curry, který není moc vysoký, je to velmi chytrý hráč a má neuvěřitelně dobrou střelbu spoza trojkového oblouku. A tam se ten sport směřuje. Every player, who plays basketball today, has to be able to shoot from a distance. Even a tall player. Which was not the case 15-20 years ago. The sport is changing very dynamically. It is still a sport of intelligent people, because the rules are very complicated. And who is not a basketball player, does not watch basketball. that football, thanks to the rigidity of the rules, we all understand. Yes, hockey is also relatively simple. Sure, there is a great dynamic of the sport in basketball. You hit a nice ball and you don't have a chance to laugh, because in three seconds you get a ball on the other side, which is a bit of a shame sometimes. you can enjoy it, you can push yourself on your knees like David Pistrňák. You can't do basketball. You have to go to the defense right away. Of course, dynamics. The sport is about the first step, about the absolute speed. It's a sprinter sport, which has to be high at the same time. It's a very complex sport in this respect. Maybe of all the sports, the requirements for how a person has to be prepared physically are very high and hard. Mluvčí 02: According to what you are saying, it is not for every child. It is necessary to have talent and to enjoy it. Unfortunately no. Mluvčí 00: We support a lot of children who do judo or athletics. Což je hodně fajn, myslím si, že pokud někdo třeba z trenérů jiných sportů tohle jako nepodporuje svého svěřence a říká musíš chodit čtyřikrát týdně na fotbal, protože tě potřebuješ čtyřikrát týdně, tak je hloupej. Je strašně fajn, když to dítě do 13-14 let dělá nějakou nespecifickou činnost. To znamená míčovej sport a k tomu ideálně gymnastické a atletické průpravy. To je velký rozdíl mezi Českou republikou a třeba severskýma státama jako Finsko. tam mají všechno sportovní akademie, je do 15, v 15 ještě porážíme a v 17 nemáme nárok. Ty kluci se pak profilují, nebo ty děti, profilují se tím jedním sportem a když je to basket, tak prostě taháme za krčí konec. To je zajímavý. Ale oni mají ministerstvu sportu, tyhle státy jsou bych řekl, já nechci být si do politiky a myslím si, že jsou v tomhle ohledu dál. Mluvčí 02: Tak jako jsme v politickém podcastu, takže můžeme klidně říct, co jinde funguje líp a co v nás ne. My jsme založili životu Národní sportovní agenturu, která je částečně ministerstvou sportu, ale řekl bych z mýho samotného pohledu komunálního politika, že to pořád není ideální. Mluvčí 00: No tak pro nás klub který potřeba nějak vzpodařit, je to super. Musím říct, že dneska člověk, když není lempl a schání se po dotacích, tak je sežené a je to nutné určitě, protože ta doba, kdy jsme s kolegou zakládali klub Jižní supy a každý jsme si na konci měsíce rozdělili tisícovku, tak je dávno pryč. Já potřebuji ty lidi platit. Ty lidi si zasloužují ty peníze, protože pracují s mádeží, jeden z našich podporujících rodičů říká, že jsme nejlevnější babysitting v Praze, protože je to pořád velmi levné, hodina tréninku je třeba 54 Kč a chceme ty příspěvky držet v rozumné míře, aby to nebyl drahý sport pro těch dětí a pak potřebujeme pochopitelně dotační tituly. Jak národní sportovní agentura, tak hlavní město a i městská část. Jsem rád za to, že ten program tam běží. Mluvčí 02: A kolik stojí jeden školní rok u vás? Mluvčí 00: Záleží na kategorii. Ve chvíli, kdy hrajeme ligové soutěže třeba 18-letých dětí, tak jsme byli extrémně levní. Jsme stáli 10 tisíc za celou sezonu. Takže já jako šef klubu jsem to prosadil, že nechci lidí šikanovat, když se jim zvýdají energie a všechno a to byla chyba. Dneska už vím, že jsme hodně těžko scháněli ty peníze jinde i od sponsorů nebo dárců, takže budeme zdržovat a poměrně výrazně. Čili jako reálně ty náklady jsou ještě vyšší, ale řekněme, že 17 letý dítě bude platit 14 000, A minižák, což je 10 letý pro vaši představu, tak bude platit asi 9. Mluvčí 02: Pořád jsme levní. No ale samozřejmě už pro některé rodiče, které nemají těch peněz na zbyt, tak už je to poměrně hodně. Samozřejmě je to složitý a měl by to na tom pomáhat nějakým způsobem víc ten stát, aby ty děti k tomu sportu vedl. To je pak často ty rodiče nechají doma na gauči s mobilním telefonem. Mluvčí 00: Pak je to levnější, ale já si v tomhle nemůžu stěžovat, musím říct, že ty tituly jsou vypsaný velmi férově, jsou vázaný na počet členů, někdy i na počet trenérů, čili to není na sportovní úspěchy, což je dobrý, to dřív nebylo. Dřív, když jste byl dobrý, tak jste měli víc peněz, ale pak je těžký se dostat mezi ty dobrý. So now it's like we have kids, we have coaches, we get money. And in fact everywhere, except in the federation, it's still about how good you are in basketball, which is illogical. Mluvčí 02: Okay, you've been training for many years, do you see any changes in those kids before you started and today? Mluvčí 00: Well, my parents really annoy me. Mluvčí 02: I see, I see. Mluvčí 00: Já to nechci generalizovat, ale mám pocit, že tady vládne trošku kvůli dítě, což jsme se bavili i z hladiská té školy, opatření ve školách, když je tam problémové, dítě jsou velmi komplikovaný tím, jak učím a nadnímávám to od těch jiných učitelů, tak některý případy jsou složitý a to platí možná i pro ten sport. Myslím si, že jsme dřív mohli být úslednější jako trenéři. že jsme mohli opravdu apelovat na to, že jsme pro mnoho dětí třeba poslední instance v tom životě, aby se srovnali. Že si doma s rodičů dělají dobrý den, přijdou do školy, učitel to na ně zkusí, tak oni vezmou mobil, já si tě natočím a pak přijdou na sport, který chtějí dělat, začnou tam blbnout a vím, že jasně řeknete, že takhle ne. Ale oni tam chtějí být a poprvý se ve svém životě sitkají s touhle realitou. A ta důslednost, mohl jsem ji víc uplatňovat před 10 lety než dneska v těchto věcech. Dneska už na to ty lidi reagují někdy poměrně jako podrážděně, je to přece moje baby, na něj nebude nikdo zvašovat hlás. A druhá věc je samozřejmě, že ty děti hejčkáme i v tom pohybu. Mají ho málo, mají ho takový, jaký chtějí dělat, A když to nechtějí, tak to nechtějí. Bude dělat to, co chce, ale jak jsem znovu říkal, Tomáš Satrancký je tam, kde, protože umí vystoupit z komfortní zóny. Umí jít přes bolest a když nejdete přes bolest, tak nejste úspěšný. Mluvčí 02: Strašně obdivuji každého, kdo tohleto ty děti učí, to je skvělé. Ještě se tam se vrátím, my jsme to nakousli, ale nedořekli ty trenéře ve školách, vy se toho aktivně účastníte. Myslíte, že to je správná cesta, co by třeba magistrát jako Praha měl koncepčně podporovat na všech školách? Když myslím, že rodiče často nevědí, na co má to dítě talent, když je hodně malý a pak si myslím, že zaplatí, řeknou si, mě baví basket, nebo mě se to líbí, zaplatí 10 tisíc za rok, vlastně je to poměrně velká částka a pak to dítě se tam trápí, nebaví ho to a už potom další rok už to vzdájí a neskusejí jiný sport. Mluvčí 00: Trainéři ve škole je projekt tady nenáborový, to znamená, že i když tam docházíme, tak tam neposouváme letáčky, to se tam nedělá, ale na druhou stranu dítě si během školního roku, což je 10 měsíců, vyskouší třeba 10 různých sportů v rámci hodně tělesní výchovy. To je jako první bonus a pro něco se třeba může natchnout a samo se potom pídit. Druhý bonus, který je ale taky, tak 50% toho programu, jak je vypsaný, je naučit ty učitele, aby učili ten tělocvěk jinak. A to já vidím jenom to a. Já odcházím z těch hodin a mi říkáš, že děkuju, tady jsem zase naučil nebo naučil dvě nové hry, ale jestli je potom aplikuje v tom tělocvěku, to už já nevím. Certainly the project is well thought out, it's a kind of a rescue brake, I think, of where we are, as a society, for the movement and health of these young people or children. So both, what you said, I would support, I would sign, because he is interested in the personality, mostly the coach's personality. A pokud to dobře dopadá i na ty učitelé a mají potom tendenci i ten tělocvík nebrat jako nutný zlo, tak jenom dobře. Mluvčí 02: Super. Já totiž vidím i sám z vlastní zkušenosti, jak třeba ty děti dneska trpí více obezitů a podobně. Mojí maminka má jazykovou školu a já jí pomáhám roky nějakými retušemi fotek z táboru a podobně. a v mý generaci, když já jsem byl malí dítě, tak vždycky v té třídě byl jeden, maximálně dva tlouštíci a dneska se to skoro otočilo, že to je skoro jako v obrácení, což je prostě jako šílený. Jak ještě máme třeba i my politici víc motivovat ty děti a rodiče do toho pohybu, protože mi to přijde, že nás tady čeká opravdu jako služitej zdravotní i problém, to je další generace, kdy v 18-20 letech zpousta z nich už začne mít ty problémy, který mívá člověk normálně v 50-60, různý srdeční obtíže a podobně. Mluvčí 00: To já nás normálně někdo sejme, já tady černohuju, vy tady tlouštíkujete. V dnešní hyperkorektní době začal mát. No to není jenom o tom, jak to dítě je fyzicky na tom, ale i jako duševně. Tady třeba moje žena je lékařka a pochopitelně máme mezioborový konference a to vím i od různých dalších lidí, se kterýma se bavím. To je nedostatek dětských psychologů. Když vám bylo 15, potřeboval jste dětského psychologa? Ne. Dneska ty děti ho potřebují. A může to souvisit i s tím, že si třeba nevěří i v těch pohybových věcech. Já se snažím, protože učím osmou devátou třídu kluky, tam na té škole, kde jsem, tak podporovat i ty, který třeba nejsou na tom pohybové dobře, ale vidím snahu. Jo, ale to je strašně málo. To dítě se s tím potřebuje setkat někde jinde a ideálně já nevím jak moc ještě třeba v dnešní společnosti mizí scout, nebo jestli je aktivní scout, vím, že tady máme scoutský oddíl krhutí a to je třeba věc, která je přece strašně skvělá, protože ten člověk bude mít rád jenom se jít projít do přírody, místo toho sedět dvě hodiny u počítače a to je brutální rozdíl. Takže pochopitelně druhá stranka věcí je, že dnes jsou ty lákadla jiná, než jsme měli my A dneska máte třeba jako sport, já teď nevím, jestli se dokonce nezvažuje, že by jsi se dostal na Olimpiádu, ten pro gaming. Mluvčí 02: Uvažuje se to o tom. Mluvčí 00: Dokonce teď odbočím úplně jinou. Já schodou na to, že ještě zastupuju firmu Garmin, takže prodáváme hodinky, to asi většina lidí bude znát. A oni mají řadu, kde se specializují na různý odvětví. A ten produkt v té řadě je pro hráče těchto her. Že jim to měří pohyb myší. No a na pozor, oni skutečně vyskoumali, že fyzilogické reakce toho organismu při tom dlouhém hraní jsou srovnatelný s výkonem sportovce, ale to tělo se nehýbá a to je veliký problém na srdce a městní orgány, takže tam ty hodinky alarmují toho hráče, kdy se dostává do třeba tepový frekvence, kde nemá být. Mluvčí 02: To jsem šel hodně jiným. To asi funguje tak, že vám to asi pumpuje adrenalin a různou chemií v těle a když nemáte pohyb k tomu, tak to nespálíte a v tom těle to dostáváš. Mluvčí 00: Já jsem ty lidi sledoval a jsem byl na mistrovství republiky v tomhle tomu, protože to je na brděnském výstavišti, kde byla i sportovní výstava a oni se na mě rozčvěčují jako sportovec, jak atlet, který se chystá běžící představku. Ale toho pohybu je málo a jak ho dodat těm dětem, vnitřní motivace je vždy silnější, než jakákoliv vnější. Takže musí přijít do toho života, toho mladého tvora někdo, kdo ho zapálí. Proto jenom sechybat. Nemusíme basket, nemusíme atletik, nemusíme žádný výkonnostní sport, ale mám pocit a teď budu sebe kriticky vůči nám, všichni, kdo ten sport děláme, nebo většina lidí, který znám, ho děláme nejako kroužek. My chceme, aby to děcko to vzalo vážně, aby si do nějakého věku hrálo a pak si přestalo hrát a začalo hrát basket, třeba v 11-12 letech. A odpadají nám ty, kteří touhle cestou jít nechtějí a nevidím tady pro ně ve společnosti variantů. Nevím, jestli nejsou podporovaný ty varianty, nebo jestli nejsou lidi, který by to bavilo dělat. Někdy by mě někdo řekl o půstížní supy a starej se tady o pár kluků ze síliště jenom s nimi chodit na hřiště hrát basket, motivace by byla trošku asi něžší, než jí mám teď. Mluvčí 02: Takže myslíte, že je důležitější je natchnout to samotné dítě, než tlačit na rodiče, aby rodiče tlačili na to dítě, že má něco dělat. Mluvčí 00: Je to větší výzva, ale ta vnitřní motivace bude vždycky víc. Ten vnitřní oheň bude, ať už hoří pro cokoliv, Mluvčí 02: Takže se vracím k tomu, že když ty rodiče jsou hodně přizaměstnaný, nemají na to čas a nemají třeba úplně vztah k tomu sportu, tak je to asi hodně třeba i o té základní škole, možná i o matrický školce, aby tam nějakým způsobem vzbudili nějakou vášeň pro ten pohyb těch dětí. Mluvčí 00: A to už se dostáváme do peněz do školství. Aby tam byly lidi, který tohle chtějí dělat. A který si to nejdou jenom otučit. Protože jsme na té škole 40 let a 41. rok nějak překlepují a pak půjdu Takže, ale musím říct, že v té škole, kde třeba já učím, tak tyhle lidi v ní mám, že jsou lidi, který to chtějí dělat jako pro ty děti a ne jako pro peníze třeba, nebo nějaký učit pro peníze, takový oxymorant trošku. No a takže, ale to, co se do té společnosti, jako z hlediska i psychiky těch dětí a z hlediska i jako kondice těch dětí vkrádá, tak je potřeba nějakým způsobem rozhodně řešit a nevím, jestli někdo objevil funkční model. říkám, že chtělo by to, aby sportovalo těch dětí víc a ne nutně na vrcholový úrovni. Ale bojím se, že a to my jsme ještě celkem rozumí, řekněme jako jižní supy, ale jsou tady kluby, které můžou 12 letýmu děti to natolik znechutit, že třeba zavrhne na ten sport, ale tak většinou jde cestou jiného sportu. Mluvčí 02: To je potom ten druhý extrém, to se stalo mně, já mám velmi takovýho fanatický sportujícího odce, který mi vlastně takhle úplně znechutil kolo, že vlastně dneska se k němu vracím skoro ve čtyřiceti letech kvůli manželce a prostě mám na to ty špatný vzpomínky a nemám rád, jak ježí na kole. Od té doby, co mě táta trápil na 80 kilometrových výjezdech, jako malý dítě přes kopce, tak to vás potom poznamená, že to je ten druhý extrém, takže dneska musí najít tu míru, Aby nytlačil moc. Mluvčí 00: Aby nytlačil moc, takže dneska vy potřebujete sednout na kola, abyste nemusel být doma s mandělkou, já jsem to už mluvil. Ne, ona se mu chce jezdit. Jak jsem tady začal o jižních supech, tak založil jsem je kolem svýho staršího syna, Je to asi pět let dozadu, oznámil, že vlastně hrát nemůže a byl z toho velmi špatnej, ale já jsem ho nenutil. A on má sportovní základ, věnuje se jiným sportům, nic nedělá jako řekněme vrcholově, naštěstí, jsem jako neřekl tohle slovo, ale má rád sport, má rád pohyb, objevil nový sporty a bez nich by se ten svůj život asi nedokázal představit, takže se dá říct, že v tomhle jsem snad jako uspěl. Mluvčí 02: A to je strašně důležitý, já si myslím přesně, abych měl ten návyk, že je potřeba se hejbat, takže to člověku umí potom i vyčistit tu hlavu, vodlivy od toho stresu v práci a podobně. Já jsem k tomu bohužel přišel až na mě v 25. a jsem do té doby byl taky hráč počítačových her a takový trošku tlouštík. Až v 25. jsem zjistil, že už nestačím třeba ani v zimě na ližích mímu otci 50 letýmu, Tak to mě začalo tedy opravdu jako frustrovat, že v 25 letech nestačím a musím se vždy vydejchat a tak jsem začal běhat a dostal jsem až na maraton a dneska běhám několikrát týdne a je to něco pro mě ten ventil a myslím si, že spousta třeba těch mladých, co to nemá takhle naučený, tak vůbec nevím, čím si potom dokážu udělat v té hlavě pořádek. Mě stačí fakt vyběhnout si na hodinu v parku a jsem úplně srovnaný se všem, co se mi za ten den stalo. Mluvčí 00: We started two years ago. Do you know what is the oldest category of southern soups? No. They call themselves southern soups oldboys. My dad told me about them. We go on Sunday evening to the primary school of the fifth grade. From 7 to 8. Everyone comes from the weekend. We let the steam out. On Sunday evening. Next to the XL Grill we go for one beer. A je to vlastně hezký, že to máme pořád rádi, máme rádi i to, že se vidíme, že se střetáváme, to je taky důležitý, abys, že spousta lidí dneska třeba si myslím, že to úplně tak lidi neumějí žít, třeba se izolují. Takže to jsem jako odbočil, ale máme pořád rádi pohyb a kdyby nebyl Jižní Super Old Boys, tak se najdeme něco jiného. Máme rádi kolo, vám ho teda táta znechutil, tak zase. Mluvčí 02: To jsem se pravě chtěl zeptat, kdo mě basket už zrovna netrénujete, což děláte za sporty? Mluvčí 00: Hraju tenis, hraju tenis, rád hraju tenis, teďka jsem vášnivý běžkař. A to jsme to už museli řešit tím výletem do Norska, protože jsme zjistili, že tady ta zima nechybí. Mluvčí 02: Všichni dát jim horší na běžky. Mluvčí 00: Asi nás nečeká úplně dobré zimy. My jsme s partou kamarádu jezdili do Krkonoše a jeden z nich byl loni v květnu taková Sibila a řekl, že tady to bude špatný, pojďme si zaplatit v Norsku. Takže jsme se skutečně vyzkoušeli běžky v Norsku a to je jiný svět. Takže to mě baví strašně moc, rád ližu, jezdím na kole, prostě chci být v pohybu. Mluvčí 02: Když jsem se objevil až teď se současnou manželkou a myslím, že mi to strašně baví, mnohem víc než sky Alpy, že člověk prostě se dostane do té přírody, dělá ten pohyb a to mě baví taky. Zajďte si do Norska, budete mít oči navrh hlavy. Já jsem není moc zimá už zase. Mluvčí 00: Není, není. Byl jsem tam na konci března, kdy tady už rozkvětaly kytičky a tam bylo kolem nuly nebo spíš lehce mínus, ale je to tam ráj tohoto sportu. Takže jo, tak nějak pohyb je můj život. Nehraju v golfu. Já taky ne. Možná někdy nebudu. Mluvčí 02: Radši ten tenis. If you could meet any living or undead sport legend, who would it be? Mluvčí 00: The name is obviously Michael Jordan number 23. If I could shake his hand, it would be The Moment of the Life for me. It is such a personality, that even someone who has no interest in basketball will know, who is Maggie Jordan. Mluvčí 02: I thought so. Vojtěch, thank you very much for your work, because everyone, who tries to motivate children to move, has my great respect and I keep my fingers crossed and Southpaws and break you. Thank you for the praise and I look forward to me.Kopírovat text

Čau Praho s Vojtou Svobodou! 🗣️ Basketbal je tvrdý sport, který má v Česku tradici už 100 let. Pro děti je skvělou cestou k disciplíně, kondici i lepšímu zdraví. Co vedlo Vojtu k založení vlastního mládežnického klubu? O tom ale i o dalších tématech jsme se bavili v novém podcastu, kde vám budu průběžně představovat zajímavé hosty a osobnosti. Budu moc rád, když si dnešní díl pustíte a napíšete nám váš názor nebo postřeh do komentářů. Prosím také o sdílení. Předem moc děkuji! Vojtěch Svoboda je zakladatel a trenér basketbalového klubu Jižní Supi, který působí na Jižním Městě.

Screenshot není k dispozici