← Ing. Ondřej Prokop

Mluvčí 01: Mými hosteji jsou většinou lidé, kteří jsou zvyklí na blesky fotoaparátů. Nejnak tomu i dneska. Místo před objektivem, ale stojí za ním. Má za sebou 40 let, kdy dělal dvorního fotografa Karla Gota. Mým dnešním hostem je rodák z pražského Chodova, František Jirásek. Mluvčí 00: Ahoj Františku. Ahoj, já tě můžu řetikat? Mluvčí 01: Můžeš, můžeš. Mluvčí 00: Jasně, tak řetikáme, dobře. Mluvčí 01: Na jakou fotku seš nejvíc pyšnej? Mluvčí 00: No, no, jo, tak to se dobře zrovna, vidíš, a to jsem netušil tu do otázku, ne, nejvíc ne, ale takovouhle fotku celou mám hrozně násilnou. Wow, to je krásný, ty máš podepsaní od Karla Gunthera. No, já mám podepsaní všechno od Karla, on to řekl, to je takový... seděl u nás doma vždycky a podepisovala a Anželka mi říkala prosimtě nechovaj spolu se najíst a Kája no jo zase ty vědomání kde to má vymyšlet to takže takže takhle no takže to mám všechno takhle mám no ale to si asi nemohl fotit i když seš taky ne ne tohle zrovna ne to jsme byli na koncertě Olgy Lounový a seděli jsme asi ve třetí řadě s Kájou a jsem fotil teda jí ten koncert no a tak se Kája hezky tvářil a měl takovou dobrou náledu tak jsem říkal seděl při mnou takhle pána otáčel se pořád na gota jak už ho viděl No tak jsem vrzel foťák do ruky, ředl na tehle a říkám vyfoťte nás pane. No a jemu se pohodl takovýhle super záběr. Já jsem na tuhle fotku pičnej. Není moja, ale jsem na ní pičnej. Mluvčí 01: Pěkný. A nebo pak nějaká fotka, na kterou se nemůžeš ani podívat po letech? Mluvčí 00: Tak ty jsou vymazaný. Ty jsou vymazaný, no co byly určitě, ale nemyslím, ale výrazově, víš, že blbej výraz a těch fotek je většina, to jsou tři štrtiny. To prostě člověk si hlídá ty výrazy, ale ono to nejde, jako zavřený polo, zavřený oči, grimasa, takový, to se nedá. Jako to se vymazává, no prostě já, já bych z koncertu nafotil celá dvanáctset, patnáctset, dvatisíce fotek a z toho jich vyberu Stovku jich vyberu a 10-15 jich je dobrých, výborných. To je tak ten průměr, takže to je hodně velký odpad. Je to tak? No. Mluvčí 01: Já vím, že ty jsi vyučenej automechany. Já jsem vyučený autoelektrikář. Že jsi dokonce hrál fotbal za Slávy. Ano, ano, sedm let. Jak se člověk s takovýma klukovskýma zájmama dostane potom k fotografování? Mluvčí 00: No tak samozřejmě v průběhu toho práce a vyučení a všeho jsem samozřejmě neustále fotil, levinýma fotilačkama, malýma, no a dostal jsem se k tomu tak, že mě to strašně bavilo, tak jsem přes jednoho pána se mi bylo doporučeno, že abych se představil ve fotografii, ve výrobním zůstavu fotografie Praha, ve VD Praha. A tak jsem udělal svý práce, to byl Ray Charles, a prešel Zvezdn, a tyhle ty lidi nějaký, a Karel zrovna, a Helena tuším, a vodil jsem to do té fotografie na nějakou poradu, a na té poradě, úplně to zkrátím, tam seděl prostě šéf, a druhý šéf, a bylo tam asi těch třicet reportérů, a on takovo vzal ty moje fotky, takhle mi jako ukázal a říkal, ta tohle neumí teď ani jeden. bereme vás, no a bylo, takže jsem, no tam jsem si potom musel udělat samozřejmě, dodělat nějaké vzdělání, že jo, aby, abych tam mohl vůbec pracovat, protože tam bylo, to bylo dost jako přísně tam všechno, taková elita to byla, nebo jak bych to řekl, jo, podle nich to byla taková elitářská společnost, no a tak jsem tam prostě byl několik let, no ale pak se přeměřila revoluce, no tak v 1991. roce jsem zase usoudil, že proč živit kus fotografie, svou prací, když můžu se živit sám, že jo. Já jsem odešel na jeden z prvních živnostťáků, v 90. roce jsem si udělal a vlastně jsem začal fotit na živnostťák a vlastně od té doby mám svoji firmu, že jo. Foto bez kolor, takže vlastně celý život, vlastně dělám nicméně sám na sebe, no. Ale nelitu to, protože tak jako někdy to bylo hodně dobrý, někdy to byl horší průměr, jako v tom podnikání to je, že jo. Ale rozhodně si nestěžu, jako rozhodně se na tom lépejší fotografii, no. Mluvčí 01: Rozumím, takže můžeš hodnotit, co se týká fotografování, hodně dlouhý úsek. Už 40 let zhruba. Jak se to povolání proměnilo? Mluvčí 00: No, proměnilo se z toho negativu na ten digitál, což podle mýho je krok trochu zpátky, co se týče kvalitativního, ale co se týče komfortu, tak fotocenní digitál je mi samozřejmě komfortnější, ale my jsme si vážili strašně hodně fotcení na ten film, protože se špatně scháněli ty filmy. Každý člověk si hlídal ten záběr, aby ten záběr byl aspoň nějaký. Já jsem to měl pořád takhle v ruce a čekal jsem na výraz toho člověka. Dneska takhle stojí a mačkají a jedna bude dobrá. Takže takhle jsme mi nefotili. A díky tomu se mi možná teďka dařejí lepší ty záběry, protože já opravdu čekám na ten výraz. jo já to nemačkám jakoby, já prostě fakt mě zajímá ten výhled svojí člověka a svojím se zachytit příběh Mluvčí 01: Takže to děláš pořád po starům. Mluvčí 00: Pořád jako by po starům, i když s tím novým tím, no. Ale myslím, že digital jako takové jako kvalitativně, jako k zpátky, protože ten film měl samozřejmě škálu polotónů, škálu prostě všeho možnýho úplně jinak ty barvy vycházely. I ta černobílá fotka z filmu vypadala úplně jinak než černobílá z tohohle. Jo, prostě bylo to úplně jiný, jo. A jestli chceš humornou historiku, chceš jednu rychlou. Rozhodně. Jednu rychlou humornou historiku. Já ti řeknu, když jsem právě začínal s tím barevnym filmem, koupil jsem si barevnou hlavu a zkoušel jsem to i v komoře, ale blbě se mi tam udržela teplota těch lázní, takže mi ty barevy lítaly do zelena, do modra, do červena, což říkal, tohle už nebude dobrá cesta. Tak jsem, tak jsem byl osloveným populárem slovenským, jestli bych nenafotil Karla Nabeltrumpce na nějaký ne titulní stranu populárů, to byl časopis, melodie byl ale českej a populár byl slovenský časopis ohledně hudby. No tak já jsem zavolal Kájovi na pevnou linku, Kája buď byl dobře naložený, tak to vzal a řekl ahoj tady Karel nebo nebo nevěděl jsem to já, řekl tady Karel a nebo HALO Kdo volá, Karel není doma, vrátí se za týden, tak to bylo buď jako, to byly dvě takový, takže do čeho jsem se trefil jsem sebeřejně nevěděl. No tak to vzala, já mu to říkám a jedu na tu, dohodli jsme se na tom focení, tak jedu na tu Bertramku, vzal jsem si s sebou dva aparáty, jeden ještě černobílej samozřejmě, na který jsem fotil pořád a jeden barevnej, kde jsem si sehnal 12 svitkovejch, prostě s bílou 12 svitkovej film 6x6, jo, to nevím jestli ti to ještě něco říká, prostě to je jedno. No a bylo to do druhého foťáku, do takového velkého. No a já tam přijedu a každý říká, co to máš tohleto, já říkám, no tak tady mám černobílý, tady mám baravý, no černobílý to už mě nefoť, tady to už nejde, já chci tu barvu, teď to už, teď jede barva, on byl ační, jo. Já říkám, no tak jo, tak já ho ošulím a chvíli budu tak, chvíli tak, on se za chvíli nebude už ho to bavit, takže. No a tak jsme, tak jsme, vždycky jsem vzal dva, tři, čtyři, ne, to nefoť, foť tou barvou, takže pořád jsme se tak o to tahali, a jednoducho jsem zjistil, že jsem asi na osmém záběru barvy a že mi čtyři asi zbývají, jo. A v ten okamžik Karel není už se rozděl a říká, hele, půjdeme na zahradu, uděláme ještě fotky tady, hele, tady vevneme tohle sako, tohle kravatu, tohle kožení, tohle to, a já kam teď mě zbýváš, tak jsem si říkal, čtyři záběry, jo, to bude teda p jsem to na konci odblokoval tam to šel odblokovat a fotil jsem mu dvě hodiny normálně na prázdno a já normálně mačkále, já vázám kravaty, já sakále, ale celej život jsem se mu tuhle věc nedovážil říct, opravdu jsem to tajel až do konce, tak to je taková historika. Mluvčí 01: Já si to pamatuju z děství, protože můj děda byl amatérský fotograf a měl si tu temnou komoru. Mluvčí 00: No já jim měl taky, já dělal pro celý výžák fotky, já bydlel hlavatýho, v tom vysrotím výžáku, v tom druhým, A to jsem měl fotokopnout, ve 12. patřím v Drtiči. Celý můl v září, to jsem byl hotovej, to prostě filmy ze všech ztrátek, sousadě, já. To jsem dělal do prosic fotky. To jsem dělal jeden sem, no tak ne, byl jsem asi jeden z mála, ale ne, nejedinej samozřejmě, že jo. Lidi si dělali fotky, to je jasný, no. Mluvčí 01: Já jsem se dočet ještě o tobě, hezký příběh, že ještě právě když jsi fotil na filmy a bylo složitý to vyvolávání, takže ty jsi fotil v Lucerně koncert Riky a Povedy. Jo, jo, to můžu říct. A že jsi v polovině o předstávce si odjel, vyvolal, vrátil se zpátky. No jasně, nejžák, nejžák, to týkovali, no jasně. A oni byli šokovani, že se to takový nestalo. Mluvčí 00: No byli. Režier Junek, můj kamarád Vašek Junek, ten tomu tenká velel, tomu koncertu, to mohl být rok nějaký 80, 80-ty No a já jsem tam dorazil na začátek a v tu chvíli mě tohleto napadlo. Dostat se k ním, protože to byly moje idolové hry. No tak jsem fotil asi půl hodiny, odejel jsem na Jižňák Žigulíkem, tam jsem to vyvolal z mokrého filmu, co se normálně nedělá, z mokrého filmu. Jsem udělal prostě pár fotek, deset, já nevím, jo, třináct, osmnáctsek. No a set jsem zase do toho Praha průjezdná, všechno, ta doba byla jiná, že jo. Před Lucerou jsem zaparkoval přímo před vchodem, žádný modrý zóně, nic, pohoda. Takže jsem tam vlít a koncert ještě chyběl možná tak 20 minut, oni ještě něco přidávali. No a když to skončilo, tak já jsem chtěl jít dozadu, tak italská bochanka mě tam nechtěla pustit, tak já jsem vydal takhle ty fotky, jak jsem udělal klavír a... No a s Vaškem Junkem jsme tam sejeli do 4 do rána a obýmali mě, mám doma věnování, voděk namalovaný, srdíčka, kytičky na těch fotkách. Mluvčí 01: Přičom to byla italská populární kapela a nezažila to nikdo. Mluvčí 00: To mě oni říkali tam, překladu ne, že bychom měli italsky, ale to mě říkali, že tohle nikdy nezažili. No nikoho to nenapadlo, asi na světě. Mluvčí 01: Ono se to dá udělat, ale nikomu to nenapadlo. Takže by se dal říct, že český fotografové jsou jako kreativnější, než ti zahraniční? Mluvčí 00: No tak já nevím, jestli fotografové, nebo já, nebo někdo, to je, nechci se s tím vytahovat, to ne, ale byl to okamžitej nápad a vyšlo to, no. To není jako, že by zase člověk jako si na tom zakládal nějakou kariéru, ale tak prostě tak svý... Byl to nápad a byl dobrej, oni byli fakt nadšený, oni tam s ním chodili, podíš a tě si jel fotka, ukazovali si to tam na zájem. Vy jste úplně navětř, že mají zlucerný fotky. Víš to nebyly ani polaroidy, nic, jo. Nebo tadyhle, ukáž podívej se mi tady do toho, tak to neexistovalo. Mluvčí 01: Jasný, ale pojďme se ještě vrátit k tomu tvýmu přátelství s Karlem Gottem, ty jsi ne jen fotograf, ale opravdový kamarád. Jak se ti s ním spolupracovalo? Mluvčí 00: Dnuska se mi připracovalo skvěle, protože opravdu on byl fairovej chláp, byl takovej, jak mi tady říkal kolega, když jsem přicházel, že mám dobrou náhledu, jak měl takovouhle náhledu pořád, prostě jako já, já jsem hodně od něj koukal, protože on je 14. července a já 13. My jsme navíc ještě i na rozeniny slavili spolu, že jo, hodně často jezdil ke mně na štětrý den, v poledne, přivez mi prostě dárek nějakej, nebo nám přivez teda se ženou, No takže Kaja byl prostě kámoš a my jsme prostě ho vítali kdykoliv, on už pak se ani neobjednal, prostě hledal se na okolo, já seděl na zahradě a koukám a tam u plotu Karel takhle mě zamával. Stereoman nebo nejstereoman, takže na chvíli seděl u nás, jako my jsme prostě byli kamarádi no. Byl to skvělý člověk a jako tím jak nás opustil, tak mě to docela jako, ne docela, hodně mi to vzalo jako celý národ. No ale rovnou ti řeknu, to můžu říct, takovou zase maličkost, že tak jsme si doma smutnili, smutnili, smutnili a najednou přišel za mnou, najednou akci, tam byl černýho klubu, takový mladý kluk, 20 letej, možná jsi viděl už fotky někde na stránkách, mají Nikola Sput, zpěvák, mladý kluk a prostě přišel, jestli bych mu nevyfotil nějaký s Filharmonickým orkestrem nějakou fotku a když jsem ho slyšel, vylevřel tu pusu, jo. Tak jsem říkal, to snad není pravda, otec snad ten Karel nám vrátil. Takže teď ve finále já kromě focení udělám manažera. On jede turne zelenou hondráčkou po Česku a po Slovensku. To jsem Hevinu poprosil a žiju tam ve mou s Martinem, takže ho vzali. Usoudili, že perfektně zpívá. Na Slovensku zpívá v Dolinách od Karla Ruchoně. Slováci jsou z toho úplně auf, jako když otevře pustu. Zpívá prostě skvělé. No, tak jsem teď ve finále, jsem něco na koncertě, mě tam dali mikrofon. tak jsem tam říkal úplně stejnou věc, že mi ho se asi Kaja poslal. Po nějaké době, když on nechce dělat Gotha, ale prostě ta Gentuda Procteru teď zpívá, chtěla, aby vzpomínala Gotha, takže zpívá Gothovi písničky. A už samozřejmě od toho odcházíme, už jsme mu sehnali dohromady, i já, i k tým, už další tři, čtyři, už jako jiný, víš co, chceme, nechce, aby udělal on Gotha. Ale prostě tato doba v tu chvíli, to mu sedlo trochu, že ta Gentuda AZ Production, pro kterou teď to děláme, tak to chtěli, že chtěli to na Gotově založit jako vzpomínku, že to je pátý výročí a tak, takže teď jsou koncerty s Karlovým tématikou. Mluvčí 01: A dal ti Karol Gott nějakou radu do života, kterou se do dneška řídíš? Mluvčí 00: Jestli mě dal přímo radu, úplně nevím, ale rozhodně rada vyplnula z jeho chování a z jeho jednání ta, abych se přesně choval tak, jak se chovám a jak se choval on. Já se chovám jako vinetů, jako on se choval jako vinetů, my jsme měli rádi vinetů a o četrdem dáví se, takže oba jsme takový ty fairoví, se snažíme být fairoví lidi, pomahat, ale rada jako přímo chovej se tak a tak to mě nedal. To zase nebylo takové, aby mě jako poučoval. Ale myslím, že my jsme byli v souznění, už jenom, že jsme ty radci, tak jsme byli v souznění tady s tímhle s tím, no. Jasně. Mluvčí 01: Ty jsi kromě Karla Gota fotil celou řadu známých osobností. Anišku Zagarovou, Korná. Mluvčí 00: Pěčku Pěveckou, úplně komplet, jasně. Mluvčí 01: A samozřejmě i Bartošovou. No jasně, teď zrovna chystávám se koncert. A teďka běží ta miniserie v televizi, kde vlastně se naznačuje, že možná za tu sebevraždu za ten konec mohli i jako paparazzi, který ji nedali jako pokoj. Co si myslíš o té profesi těch fotografů? Mluvčí 00: No vzpomeň si na Deánu. Podívejme se na tohle, já nevím jestli i ve tu uštvali paparazzi, to samozřejmě nechci se nikoho dotknout, protože já s těma klukama taky spolupracuji, nejsem paparazzi, nikdy vůbec jsem nedělal v novinách ani v ničem takovémhle, aniž nechci úrazy, prostě je to jejich práce, já tohle právě... A nikdy tě nenapadlo prodat třeba nějakou fotku nelichotivou? Mluvčí 01: Ne, nikdy. S momilem třeba vyfotit? Mluvčí 00: Ne, nikdy. ne nikdy, to je právě to co já si tohleto držím a oni už jako mě oslobovali z těch redakcí, protože já měl záběry díky tomu, že mám stick s tím soukromým těch zpěváků, takže jsem měl fotky, které oni nemají jo, ale snažili se ode mě koupit, jako to je jasný, neprodal jsem nikdy žádnou fotku, nelichotěvou, normálně lichotěvou jsem prodal, neměl jí, tak jako uslodil jsem, že s Karelem jsme byli dokonce na tom už tak, že Karel říkal vyber to sám už, tak to musím vybírat, vůbec nemusím. To je super. No on jako mě věřil naplno, on říkal, hle vybrť to tam něco a počkej to tam. Mluvčí 01: Jestli kromě zpěváků a populárních osobností fotili politiky, já vím, že si fotil Václava Havla, Václava Klauze. Všechny politiky v tu době, ano. Je fotcení politiků jiný než herců a zpěváků? Není. Mluvčí 00: V podstatě není, protože oni to jsou taky herci. Ne, není to jiný. Já bych řekl, že to je stejný. To je prostě, já to pojímám, víš co, pro mě je každej stejná osobnost. Jestli to je, ale opravdu, fotím svatby. Já fotím prostě plno akcí. Mluvčí 01: Sladby jsou teda jako hodně těžký, protože tam za těšit se nevěz tě. Mluvčí 00: Já jsem fotil sladbu teď minulý víkend, velkou sladbu, já mám takový ty bohužel zase ty větší. Je to náročný, už i pro mě, ale na svadba byla vždy náročná, protože tam musíš pojmout, znáš to, vodáváš nebo někdo tam vodáváte, takže víš, že to je náročný a čím ta náročnost těch lidí, jak ta doba jde dopředu, tak stoupá náročnost těch lidí. Takže udržet nárok těch lidí je docela obtížný. Mluvčí 01: Ale daří se mi to, byl jsem spokojený maximálně, všechno v pohodě. To je super. No a je nějaká osoba nebo věc, co by si chtěl vyfotit a zatím se ti to nepodařilo? No Elvis. Tak to se asi nepodaří. Mluvčí 00: Ne, jedině Elvis, jinak mě jako z živých úplně lidí a po nikom neprahnu, ale můj guru celoživotní je Elvis a prostě tak to je. Mluvčí 01: Ty seš tady toho trošku dotknul, ty seš rodák Shodova z Prahy 11, proto jsem se ti taky pozval, jsem k nám do studia na Prahu 11, protože chci představovat zajímavé osobnosti z Prahy 11. Myslíš si, že to fotografování tě uchvátilo taky proto, že jižní město je fotogenické? Mluvčí 00: Tak rozhodně, no ale ono to není špatná otázka, protože ježdí město jako, jak jezdím po celé Praze, po těch krajových, ať jsou to Ďáblice, Vohnice, co já vím, Čemece, víš jak to je, tak to ježdí město je podobně fotogenejší, co je vždycky bylo, protože zaprvé jsem byl u toho, když rostlo, nebo když jsem vlastně byl, že tam vyrostl tohle, tam byl krám první, tam byl druhej, to ty nepamatuješ, to já všechno pamatuju. A tím jak se tady člověk narodí, tak je prostě rodák, že jo? Takže furt to vnímáš jako svoji rodnou hroudu, že jo? Takže to je jako můj táta byl žižíček, rodná hrouda, jedeme do rodiště, říkal můj táta, no tak já v podstatě tohle je moje rodiště, takže, ale myslím, že i samo o sobě to je fotogeničnější, je tady Miličov, je tady Přehrada. No to nemají ty Prahy, že jo? No Mluvčí 01: Já mám na tom ježíměstě vlastně nejradši to, že je právě celý obklopený tou přírodou, že máš kundratický lés, český lés, hodřivská přehrada, přitom je tady super dobravní spojení, metro, dálnice, všechno. A relativně tu je i klid, na to, že to je obrovský sídliště a první vlastně v Praze. A jak tu žiješ dlouho na ježíměstě? Mluvčí 00: No na ježíměstě já jsem chodově se narodil v 53. v Chodově, pak jsem žil chvíli na Pangráci, to je pravda s manželkou, ale nicméně rodiče byli tady v Chodově v Metkovi pořád celý život, že jo, já jsem tady byl každej den, no a teď v té Metkovi žiju já, takže vlastně já jsem... A mezi tím to Hlavatýho jo někde... A Hlavatýho jsem byl taky 11 let, zase Hlavatýho. Mluvčí 01: To bylo ještě mezi tím. Takže jsi poznal rodinný domek, panelák. Mluvčí 00: Všechno. A rodinný domek bych neměnil už za nic. S tou zahradou to je něco úplně jiného. Když je to starost, je to práce, ale seš ve svém. Tato vždycky mi říká, ze dve smíru je vidět, to je tvoje tohleto. Ne ten byt, víš někde v paneláku, tohleto to je tvoje tady. A je to pravda. Je to pravda, ale... Jsi svým tím pánem, když se nám zdražili Daj novitosti, ano. Ze svýho platím, no ale dobrý no. Mluvčí 01: No touto baráčku asi vyletilo hodně. No pětapůl nebo šest tisíc mi tady přišlo. No to je dost. Tak když si ještě vyděláš něco ale co potom třeba ji zůstane samotná vdova. Špatný. To je jako velký průšvěd. Mluvčí 00: To se mně vůbec nelíbí no. Samozřejmě proti tomu jsem byl dost naštvaný, ale tak co s tím jakou děláme. Změnit jediný režim ve volbách. Mluvčí 01: A co by se mělo změnit na Jiždím městě, co ti tady nejvíc vadí? Mluvčí 00: Na Jiždím městě nevadí nic, ale vůbec, jak říkám, na Jiždím městě mě nevadilo a nevadí mi nic, ale tady bych neměnil nic, jsem spokojený, co se týče tohoto, ale jsem spokojený s těch zdražovacích věcí jako každej. Jako každej, nechápu, kdo volí takovýchto lidí, aby se toto dělo. Já bych to změnil všechno. ale jako taky to měnit budu, se snažit až budu mít tu možnost, tak to budu měnit. Mluvčí 01: No tak skvělý, tak můžeme jít do toho společně. No rozhodně můžeme jít do čehokoliv. Já mám pořád vizi to jižní město dát trošku dohromady, protože jsou tady... Já vím, já vím, jsi dobrý vizionář, já tě sleduju, jaké už jdou. Jsou tady lokality, který jsou hezký, ale potom hodně zanedbaný, že jo, máme třeba tu pochozí zónu Háje, máme Mluvčí 00: Tak ty zase na to koukáš, toho vidíš ještě více než já, tak já nejezdím autem, nechodím tam pěšky, nechodím tam, tady by byl potřeba tento průchod opravit, tyhle věci já nevím zase, nechodím všude, abych to tak sledoval, to je tvoje práce. Mluvčí 01: A vlastně ty progresivisti, co dneska jsou na té radnici, tak nedokázali vůbec nic a jenom se jim tohle spadá pod rukama, zrušilo se senior taxi, který oni prostě bez náhrady nechali Vyšumět nějakým způsobem. Jo, to tu bylo, to je pravda, no. Spousta těch seniorek dneska, co jsou sami, tak jsou nešťastní, protože nevídí, jak se dostat k lékaři, protože my třeba máme s pádou nemocnici tou majerku, že jo, kam je složitý spojení a podobně, takže tý práce je tady asi hodně, no. Ale máš pravdu, že se tady žije skvěle. Skvěle. Já jsem zajížák, jako každý rád. Titulky vytvořil JohnyXJá bych očut, jako opravdu, ani zase s týhle lokality bych se nechtěl nikam stěhovat. Jako zapleť pámu, že ty rodiče m Mluvčí 01: Titulky vytvořil JohnyX Mluvčí 00: Westfield nebyl žádný, že jo, nebylo nic tady a takový lokalitá bydlí u Westfieldu, tak si to budeme chácat, koukám na něj přímo ze zahrady, že jo. Takže, jako to je taky místo výborný, jako přes most a seš asi v největším nákupáku v Evropě skoro, že jo. Mluvčí 01: A teď si vím, že spousta lidí, aktivistů tedy bojovalo proti tomu, kdy se postavil, a dneska vlastně to navopak zhodnotilo, ty nemovitosti okolů. To rozhodně. Když se podíváš na realitní portály, tak se tam píše, že prodám byt v okolí centra chodov. Ano. Mluvčí 00: a to větší hodnotu než třeba hajich. Já si sám uvědomuji, jaké to je lukrativní, kdybych to chtěl prodat, ale já to nechci prodat. Mluvčí 01: To ani omelem, no. Hele, Františku, moc děkuju za super rozhovor a těším se na další fotky a třeba na nějaký další rozhovor. No, není za co.Kopírovat text

Čau Praho s Františkem Jiráskem! 🗣️ 40 let dělal fotografa pro Karla Gotta. Jaké bylo tak dlouho pracovat s českým hudebním velikánem? Jak se k tomu dostal a jak se změnilo fotografování za poslední desítky let? O tom ale i o dalších tématech jsme se bavili v novém podcastu, kde vám budu průběžně představovat zajímavé hosty a osobnosti. Budu moc rád, když si dnešní díl pustíte a napíšete nám váš názor nebo postřeh do komentářů. Prosím také o sdílení. Předem moc děkuji! František Jirásek je český fotograf a podnikatel. Původně vyučený automechanik se svojí zručností a pracovitostí vypracoval až ke svému vlastnímu podnikání.

Screenshot není k dispozici