prof. Ing. Danuše Nerudová

Vážení voliči Andreje Babiše, možná se divíte, proč vás zrovna já oslovuji. Slyšeli jste o mně mnohé a vím, že řada z vás mi nemůže přijít ani na jméno. Tenhle text ale nebude moje obhajoba. Nechci vás přesvědčovat o sobě. Chci mluvit o něčem mnohem důležitějším. O tom, co máme společného. Možná jste byli zklamaní z minulé vlády. Vadilo vám, jak komunikovala. Pochybovali jste o některých jejich rozhodnutích nebo jste měli pocit, že vás neposlouchá a že se vám nežije tak dobře, jak by mělo. Některé věci se jí nepovedly. Rozumím tomu, že jste chtěli změnu. A nemyslím si, že má smysl se navzájem poučovat, kdo měl ve volbách pravdu. Protože když na chvíli odložíme politiku, zjistíme, že toho chceme překvapivě hodně stejného. Chceme, aby naše děti byly zdravé, šťastné a jednou se měly dobře. Chceme mít čas na rodinu, přátele a obyčejné věci, ze kterých máme radost. Máme rádi českou krajinu, lesy, pole, hory, naše města a vesnice. Chceme se cítit doma, být zdraví, mít kolem sebe lidi, které máme rádi, a věřit, že to nejlepší ještě není za námi. Máme také podobné obavy. Jestli si naše děti jednou budou moci dovolit bydlení. Jestli se naši rodiče dostanou včas k lékaři a prožijí dobré a důstojné stáří. Jestli bude naše země bezpečná. Jestli bude Česko za deset nebo dvacet let úspěšnou zemí, ve které budou naše děti chtít zůstat. Strach z budoucnosti není pravicový ani levicový. Je lidský. Andrej Babiš dnes stojí v čele vlády a s takovou mocí přichází odpovědnost. Rozumím tomu, že mnoho lidí souhlasilo s jeho kritikou předchozí vlády. Jenže po čase už nestačí říkat, co pokazil někdo před vámi. Nestačí další spory a hledání viníků. Od vlády máme právo chtít víc. Chceme, aby stát fungoval, problémy se řešily a země se posouvala dopředu. A právě tady podle mě musí současná vláda přidat. Tahle země na to má. Neměli bychom mít ambici jen nějak zvládnout další čtyři roky. Měli bychom chtít patřit mezi nejúspěšnější země Evropy. Mít školy, na které budeme hrdí, dostupnější bydlení, moderní zdravotnictví, silné české firmy, dostupnou energii a vědu a technologie, díky kterým dokážeme uspět ve světě. Politika přece nemá být jen o tom, kdo vyhraje další spor nebo nasbírá víc lajků. Má být hlavně o tom, jestli se nám za pět nebo deset let bude žít lépe než dnes. A proto se musíme ptát i na odpovědnost za peníze. Každá rodina ví, že někdy je správné si půjčit. Na bydlení, vzdělání nebo něco, co nám do budoucna zlepší život. Ale také ví, že nemůže každý rok utrácet výrazně víc, než má, a spoléhat, že účet jednou zaplatí někdo jiný. Vláda pro rok 2027 schválila návrh státního rozpočtu se schodkem 386 miliard korun. Za takový rozpočet musí vláda a ministryně financí nést odpovědnost. Nejde přitom jen o jedno velké číslo. Máme právo se ptát, co za ty peníze vznikne a co po nás jednou převezmou naše děti. Stejně vážně bychom měli brát bezpečnost. O tom, jak pomáhat Ukrajině, kolik má pomoc stát a jak má vypadat, můžeme vést naprosto legitimní debatu. Neměli bychom ale ztratit schopnost rozlišit mezi tím, kdo zaútočil, a tím, kdo se brání. V obyčejném životě tomu přece rozumíme. Kdyby někdo napadl naše dítě, naši rodinu nebo souseda, také bychom chtěli, aby se mohli bránit, a snažili bychom se jim pomoci. O způsobu pomoci se můžeme přít. O základních věcech bychom ale měli mít jasno. Nečekám, že se po přečtení těchto řádků začneme na všechno dívat stejně. To ani není cílem. Přála bych si něco mnohem jednoduššího. Abychom po politicích chtěli výsledky, odpovědnost, trochu méně hádek a neustálého křiku o chybách druhých. Abychom se dokázali společně ptát, jestli využíváme potenciál, který tahle země má. Jestli jsme bezpečnější. Jestli jsme úspěšnější. Jestli mají naše děti větší šanci na dobrý život. A jestli se nám skutečně žije lépe. Protože nakonec nejsme soupeřící tábory. Jsme lidé, kteří žijí ve stejné zemi, vychovávají tady své děti, starají se o své rodiče a chtějí mít ze života radost. Radujeme se ze sportovních úspěchů, z plného košíku hub, z babího léta, z času s rodinou a z tisíce úplně obyčejných věcí. A v tom máme podle mě společného mnohem víc, než nám politika a nenávist v ní někdy dovolí vidět. Tahle země má obrovský potenciál. A nakonec bychom měli každou vládu posuzovat podle jednoduché otázky: využívá ho a nechává po sobě zemi, ve které se nám a našim dětem bude žít lépe? Děkuji vám a přeji všechno dobré. S respektem Danuše