Ing. Alexandra Udženija

Jsou věci, u kterých podle mě musí být hranice naprosto jasná. Ochrana dětí je jednou z nich! Proto nemohu podpořit představu, že by se člověk odsouzený za sexuální násilí na dětech mohl po odpykání trestu znovu vrátit k práci s dětmi. V tomto se s Eva Decroix zkrátka neshodneme. Za roky, kdy se věnuji problematice domácího násilí a ochraně dětí, jsem poznala příliš mnoho konkrétních příběhů na to, abych to dokázala vnímat jen jako právní nebo politickou debatu. Násilí na dětech je v Česku stále alarmující problém. Ta čísla jsou mrazivá a za každým z nich je konkrétní dítě, které si následky může nést celý život. Proto jsem přesvědčená, že u ochrany dětí bychom měli být raději až přehnaně opatrní, než jednou litovat, že jsme nebyli dost. Dítě není experiment s druhou šancí. Nikdo z nás by vědomě nesvěřil své dítě člověku, který byl odsouzen za sexuální násilí na dětech. A stát podle mě nemůže po rodičích chtít něco, co bychom sami neudělali. Eva Decroix označuje tento přístup za „nelidský“. Já to vidím jinak. Věřím v odpuštění i v druhé šance. Ale ne každá druhá šance musí znamenat návrat ke všemu, co člověk dělal předtím. A už vůbec ne tam, kde případnou chybu mohou zaplatit děti. Nejsme strana, kde musí všichni říkat totéž. A v tomhle je můj postoj jednoznačný: pokud máme volit mezi druhou šancí pachatele a maximální ochranou dítěte, budu vždy stát na straně dítěte.