Mgr. Petr Hladík

Tohle se mi psalo těžce. Poslední dny o tom hodně přemýšlím a musím s tím ven. Co je pro člověka v životě nejtěžší? Každý to patrně bude mít jinak. Podle mě je nejtěžší odpouštění. Postavit se tváří v tvář problémům, které máme, říct si promiň, to zvládneme. Odpusť mi, já ti odpouštím. Je to těžké mezi kamarády, je to těžké v rodinách, je to těžké v práci. Někdy to trvá celý život a někdy to během života ani nezvládneme. Jak těžké to musí být mezi národy? Mnohonásobně těžší. Jsou to osudy mnoha lidí, mnoha rodin, ty největší křivdy, které si my dnes už ani neumíme představit. A trvá to už přes osmdesát let. Jasně, že to trvá, protože je to obrovsky těžké. Usmíření a odpouštění mezi národy nepřichází hned a nestane se jednou akcí. Je to dlouhý proces a ano bolí to. Miluji Brno nade vše, ale dějiny našeho města nejsou čisté. Jsou v nich okamžiky hrdosti, ale i okamžiky viny. A právě proto mělo obrovský smysl se pravdě podívat do očí. Stalo se to už před 12 lety v Deklaraci smíření a děje se to tak každý další rok od té doby. Letošní sjezd Sudetských Němců v Brně je obrovská zkouška vyspělosti našich národů a kultur. Mám velké pochopení, jak moc je to pro některé těžké, a to i když hrůzy války nezažili. Naše rodina byla několikrát perzekvována za minulého režimu. Mým předkům to zničilo živobytí, podlomilo zdraví a vzalo lidskou důstojnost. Nic z toho jsem nezažil a přesto je pro mě obrovsky těžké tyhle křivdy odpouštět. Ale kdy jindy než v dnešní době? V největší bezpečnostní krizi od druhé světové války. Abychom byli silnější, musíme si odpustit. Smíření začíná tam, kde člověk přestane utíkat před tím, co se stalo. Přestane hledat jednoduché viníky a začne chápat, že bolest druhého není útok na naši identitu. Za poslední roky jsem měl možnost potkat se s mnoha pamětníky a s mnoha potomky pamětníků. S lidmi, kteří nesou v rodinách příběhy vyhnání, strachu, ponižování i roky trvajícího ticha. A potkal jsem i lidi, kteří nesou jiné příběhy: okupaci nacistického teroru, ztrát, které se nedají nahradit, obrovská ponížení, ztrátu lidskosti. Jsou to bolavé dějiny a bolavé příběhy. A přesto tito lidé dokázali odpustit, dokázali se nad to vše povznést. Nezapomněli, ale odpustili. A když to dokázali pamětníci, dokáže to i společnost jako celek. Odpuštění není vypnutí paměti. Je to rozhodnutí, že minulost nebude řídit naši budoucnost. Že nebudeme předávat našim dětem úkol nenávidět. Že jim místo toho předáme schopnost rozlišovat. Není to lehké, chce to odvahu. Mějme odvahu.