← prof. Ing. Danuše Nerudová

Dnes jsou to přesně dva roky, co jsem poprvé nazula běžecké boty a vyběhla. Ještě teď si pamatuju ten moment. Nadávala jsem sama sobě a Robertovi to neřekla. Zjistil to až za týden. 🙈 Půl roku jsem si netroufla jít s ním běžet, aby neviděl, jak u toho potím krev. Ale protože vím, že každý začátek je těžký, zkusila jsem vydržet. Bez velkých očekávání. Den po dni. Kilometr po kilometru. A i když to ze začátku nebyla žádná velká láska, tak ten pocit po doběhu. Ten mi začal dávat smysl. A dnes? Už si nedokážu představit, že bych nešla. Běh se stal mým ranním rituálem. Mým prostorem. Mým časem pro sebe. Vstávám dřív než všichni ostatní a jdu. Jen s tím krásným pocitem, že jsem ráno vstala a udělala něco pro sebe.💜 V mém životě je soutěžení až až, ve veřejném prostoru, v politice, v práci. A tak jsem si z běhu udělala místo, kde nemusím nic dokazovat. Nesleduju časy. Nehoním kilometry. Nezávodím. Chci si to prostě užít. Pro ten pocit po doběhu. Pro ty endorfiny. Pro čistou hlavu. A tak se omlouvám všem, kdo mě zvou na závody, možná jednou. Ale teď - je to jen moje. A proč o tom občas sdílím selfie? Ne, není to chlubení. Spíše takový reminder a ukázka, že to jde. A pokud by i jedna jediná z těch fotek motivovala někoho vyběhnout, stálo to za to. Díky „trenére“ @RNeruda.🫶 Bez tebe bych nejspíš nikdy nevyběhla. Bez tvé podpory, trpělivosti a jemného pošťouchnutí bych asi pořád jen říkala, že „jednou začnu“. A jeden velký vděk za to, že můžu. Že mi moje tělo každé ráno dovolí vstát a běžet. Je to božský pocit. A za nic bych ho nevyměnila.❤️ Co vy a běhaní?🏃🏼‍♀️Kopírovat text

Screenshot není k dispozici