← prof. Ing. Danuše Nerudová

Danyl, 17 let. 🖤 Ve čtvrtek odpoledne přišly desítky jeho spolužáků a přátel na místo ruského útoku. Čekali. Modlili se. Hleděli do trosek a doufali. Krátce po páté přišel záchranář a řekl: „Váš kamarád už mezi námi není.“ Jeho jediným „zločinem“ bylo, že byl ve špatný čas na špatném místě. Pod troskami zůstali i jeho rodiče. Z domova se stalo místo zmaru. Místo, kde už nikdy nezazní Danyův smích. Už nikdy nepřijde do školy. Už nikdy neobejme své blízké. Všichni si přejeme mír, nejvíce samotní Ukrajinci. Ale zatímco svět volá po kompromisu, ruský diktátor dál posílá rakety na domy, školy a nemocnice. Včera to byl Danyl v Kyjevě. Dnes to jsou další civilisté v Pavlohradu. Až se někdo z bezpečí televizního studia a sociálních sítí zeptá: „Proč Ukrajinci nechtějí ustoupit?“ Odpověď zní: Protože jejich přátelé a blízcí umírají. Protože mají hrdost. Protože svými ústupky by zradili ty, kteří tři roky statečně brání Ukrajinu i nás. Protože odmítají poslouchat rozkazy jednoho muže v Kremlu, který dává příkazy k zabíjení. Ruského diktátora, který mluví o míru, ale bombarduje civilisty, jeho ruští vojáci unášejí děti a ničí dětské nemocnice. Pokud si někdo takto představuje mír, já nikoliv. Naše historická zkušenost ukazuje, jaké to je, když se k vám svět v zájmu „míru“ otočí zády. Podpora Ukrajiny není slabost. Je to odvaha postavit se zlu, které dnes zabíjí ukrajinské děti. Bez této pomoci by to totiž zítra mohly být ty naše. Připojuji se ke dni smutku, který byl na tento pátek vyhlášen v Kyjevě. 🖤Kopírovat text

Screenshot není k dispozici