← Ing. Barbora Urbanová

Včera jsem oslavila 34. narozeniny. Ve čtvrtek mi někdo napsal, že na debatě v ČT zestárnu o 300 let, tak ne, zestárla jsem jen o den a to dokonce přirozeně... Moc jsem toho ale po té debatě nenaspala. Po každém výstupu chodí nějaké podpůrné komentáře, nějaká konstruktivní kritika, samozřejmě se objevuje i ta nekonstruktivní. Většinou z anonymních účtů a často na základě vzhledu, výrazu nebo jiných pro mě naprosto irelevantních věcí. V politice nikdo není od toho, aby v ní dobře vypadal nebo před váma něco hrál, teda aspoň podle mě. Včera se ale stalo i něco docela nového. Den jsem strávila kampaňováním, odpovídáním na otázky, v jednu chvíli jsem byla zavalená tolik, že jsem vám přestala odpovídat (napravuju a znova i tady děkuju za všechna přání i zpětnou vazbu), když už jsem s lidma, snažím se do toho telefonu prostě moc nekoukat a stoprocentně se vám věnovat. Večerní "pubkvíz pro devadesátkové děti", vlastní akci pro největší kamarády, rodinu a takové ty největší podporovatele, jsem stíhala tak tak. A najednou koukám, že v jednom vlákně, kde zas někdo vyjadřoval názor (v pořádku) s takovejma jako urážkama (ne v pořádku) směrem ke mně, který já už ani neřešim (kapacita, chuť), se mě spousta lidí zastala. A hádala se. Děkuju za to. Ano, pomohlo mi to, poslední dobou je stres z toho všeho poměrně dost velká nálož na tělo i psychiku, a nepovažuju to za samozřejmost, protože vím, že to pro vás, co jste to udělali, znamenalo aktivně se pustit do boje. A připomnělo mi to, jak jeden z nejchytřejších lidí, které znám, poměrně nedávno psal o tom, jak řešením jakéhokoliv marasmu není JEN zavřít oči a dávat důvěru jednomu člověku, jedné straně. Politici často, zejména před volbama, jedou komunikaci "já to tu všechno zachránim, důvěřujte mi", pokud ještě neměli moc šanci zklamat, maj to o to lehčí. Ale není to pravda. Všechno se musí dělat ve spolupráci, je to na nás všech. Když zlepšujeme život kolem sebe. Zalejváme kytky, děláme svou práci, zajímáme se třebas o kousek víc, než běžný člověk. Občas zažívám chvíle, kdy za mnou někdo random přijde a děkuje mi. Moje přirozená reakce je trochu zmatek, nevím, co na to říct, druhá reakce je říct, že jsem neudělala tak moc přece, jen jsem dělala svoji práci. Většinou děkuju, že ji vůbec můžu dělat. Protože o tom jste rozhodli vy. Tím, že jste aktivně šli k volbám. A potom, v průběhu těch 4 let tím, že jste se o tu mojí práci zajímali o kouda víc, než ostatní. Třeba se vás týká, ale i pokud ne, je to věc, která se neděje běžně. To, co mám na té fotce na hlavě je nějaký výpočet na základě průzkumů. Říká, že ještě nic není ztraceno. Já si to teda myslím dlouhodobě, ať už zbývá 17 nebo 8 lidí, ať už to dopadne jakkoliv. Když se budeme zajímat a pak spolu pracovat na tom, aby se v týhle zemi žilo dobře a bezpečně, stát se můžou i takové změny, jako je znásilnění z podstaty, dětský certifikát, Lex Anička nebo domácí násilí konečně definované v občanském právu. Abych tohle uzavřela (pardon, že jsem dlouhá): nabízím vám svůj mail barbora.urbanova@stan.cz. Debaty už nemám, zbývá mi obšlápnout kampaň a potkat se s co největším počtem lidí, ale pokud byste mezi nimi nebyli, napište mi. Odepíšu. Nebo mi napište, že se chcete potkat. Že třeba máte ve svém okolí někoho nerozhodnutého a chcete, abych ho zkusila já přesvědčit. Zkusila bych to, jde o hodně. Ještě jednou díky a jde se do finále!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici