Bc. Hana Ančincová

Nemám slov. To, co se teď děje kolem lidskoprávních agend na Úřadu vlády, dopadne velmi konkrétně a bolestivě na rodiny, které pečují o osoby s těžkým intelektovým postižením, autismem a náročným chováním. Z pracovní skupiny odešli kvůli krokům vlády další odborníci. Patří jim můj upřímný dík za práci, čas i osobní zkušenost, kterou téhle agendě dali. Nejsou to lidé, které jde jen tak nahradit. Mají mimořádný vhled do problematiky a jejich zkušenost bude při systémových změnách citelně chybět. Cena za rozklad téhle agendy je vysoká. Nezaplatí ji politici ani úředníci. Zaplatí ji rodiny a lidé, kteří jsou na funkční podpoře státu existenčně závislí. Pokud si někdo nedokáže představit, o koho jde, připomenu mediálně známý případ Doroty Šandorové. Bolestivě ukázal, jak Česká republika selhává v péči o lidi s těžkým postižením. V jejím případě to skončilo tragicky, smrtí. S ministrem práce a sociálních věcí jsme se oba účastnili Noci důstojnosti před budovou MPSV. Byla to připomínka toho, jaké mezery v systému pořád máme a jak intenzivně na podpoře těchto lidí musíme pracovat. Oba ale víme, že to nejde řešit jen v jednom resortu. Tahle agenda přesahuje sociální oblast. Týká se zdravotnictví, školství i bydlení. Je to o tom, jak k lidem s postižením přistupujeme jako společnost. MPSV to nikdy nezvládne samo. Jako bývalá krajská radní dobře vím, jak těžké je tyhle služby budovat a rozšiřovat. Každý nový krok znamenal nekonečné vyjednávání. „Ty služby jsou příliš drahé." „Tolik peněz pro tak málo klientů?" Řešení jsme nakonec našli, ale jen díky dobré vůli kolegů. Takhle ale systém fungovat nemá. A rodiny mezitím čekají. Na služby, na odlehčení, na perspektivu důstojného života pro své blízké. Jejich životní situace nemá být předmětem politického licitování. Právě proto jsem koordinaci téhle agendy na Úřadu vlády vnímala jako naději. Že stát dokáže postavit funkční a dlouhodobý systém, který nebude záviset na momentálních politických prioritách. Místo toho sledujeme kroky, které jdou opačným směrem. Ve Sněmovně se dlouhodobě snažím o konstruktivní a nadstranický přístup. Moje vystoupení jsou veřejně dohledatelná. Na sociální oblasti mi záleží natolik, že jsem vždy hledala společná řešení bez ohledu na politickou příslušnost. Proto považuji za důležité, aby veřejnost i pečující rodiny věděly, co se děje. Nejde totiž jen o jednu pracovní skupinu. Jde o oslabování odborného zázemí, partnerství a dialogu, bez kterých systémové změny nejdou. Je mi upřímně líto, že důsledky těchhle rozhodnutí ponesou hlavně ti nejzranitelnější. Protože to, čeho jsme dnes svědky, není posilování systému. Je to jeho oslabování. A cenu za něj zaplatí lidé, kteří si to můžou dovolit ze všech nejméně.