← PhDr. Matěj Stropnický

navštívil jsem dnes v domově svou - snad to tak mohu říct - dávnou přítelkyni Marii Zábranovou, mnohaletou redaktorku někdejšího Odeonu a Světové literatury, vdovu po mém nejmilejším básníkovi Janu Zábranovi. To povídání bylo trochu smutnější, než jsem čekal. Nejvíc ožila, když jsem jí chvíli četl ze Zábranových deníků, a také, když jsem vzpomínal na Řím, město, kde jsme se poznali. Čtvrt století tomu. Chtěl jsem ji vidět vlastně ze dvou důvodů: jednak ji potěšit a jednak jí položit nesnadnou otázku. Nevím, jestli se mi povedlo aspoň to první, otázku jsem jí ale nepoložil. Zněla by asi takto: Cítím se v našem světě dnes stejně cize jako Zábrana v tom jeho tehdejším, je to přiměřené? Omlouvám se všem, komu přijde klást si takovou otázku hloupé, nepochopitelné, nedůstojné mému věku (je to marné: "nezmoudřel") a snad i nevděčné, neboť "díky, že můžem". Zábranovy deníky jsem četl kdysi jako dvacetiletej čili ji jsem znal dřív než jeho. Vzdor v nich je posmutněle sarkastický, smířený se svým absolutním odporem první hodiny a nikdy nekolísá. Zesměšňuje každodennost, umění, politiku, úlitby a podlézání, špatnou poezii na objednávku, odbyté překlady...ale není v tom nikde ani na řádku toho, že ten správný svět je jinde. Domýšlím si (proti kánonu), že Zábranův odpor je univerzální, nejen konkrétní, ví, že jinde je to jiné jen v míře. Není tu žádná naděje a přitom tu není skoro žádná beznaděj. Je to prostě tak, nepodílím se, nebojuju, ale všechno to vidím. Samozřejmě, že v každodennosti je život snesitelnější, než co si autor zapíše. On se ale vidí i v okamžicích štěstí z nadhledu, vidí své štěstí a radost jako paradox okolního světa, který je cizí. Zábranův "odpor" je spíš "rezistence", slovo "odpor" je už moc aktivní. Neomočit se. Ta jeho sveřepá vytrvalost v tom mě hrozně moc ovlivnila. Ono totiž je jedno (právěže!), jaký režim zrovna panuje: důležité je stavět se vůči tomu existujícímu, to je jediné k něčemu, to je nebezpečné (ačkoli ta nebezpečí mají v různých režimech různou podobu) a to tvoří charakter. A ano, je toho tolik, co je třeba odmítat, úplně prostě a úplně bez výmluv a zrovna v našem současném světě. Máme k tomu dost dobrých důvodů, tolik, že si jich ani tolik člověk nepřeje. Takto jsem uvažoval, když jsem jel dnes za Marií Zábranovou položit jí svou nesnadnou otázku. Jenže jsem ji nepoložil. A tak si na ni musím odpověď najít sám. Kdybych neměl v tomto směru žádné pochybnosti, otázka by mě nenapadla. Což už je i kus odpovědi, ale právěže jen kus. Tak to byl můj letošní 17. listopad, přátelé.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici