← Mgr. Jana Berkovcová

17. listopad si každý z nás nese jinak. Někdo byl tehdy v ulicích, jiný ve stávkujících aulách, další seděl doma u černobílé televize a čekal na každou zprávu. V listopadu 1989 jsem byla studentkou druhého ročníku pedagogické fakulty. Aktivní stávky jsem se neúčastnila – doma jsem tehdy kojila svoji právě narozenou dceru. Každý den jsme s manželem – také studentem – dychtivě sledovali, jak se mění naše země. Jak se probouzí naděje. Jak se lidé přestávají bát. Když dnes držím v ruce tu starou fotku s miminkem, uvědomuji si jedno: svoboda je vždycky zároveň osobní i společná. Každý k ní přispívá po svém. Někdo na náměstí, někdo ve stávkových výborech, někdo doma – tím, že věří, sleduje a podporuje. A i když měla tehdy moje rodina jediný zdroj informací – černobílou televizi – věděli jsme, že se děje něco velkého. Něco, co ovlivní i život té malé holčičky, kterou držím na fotce. Dnes už je dospělá. A já jsem pyšná, že vyrůstala v zemi, kde se může svobodně rozhodovat, mluvit, studovat i pracovat. 17. listopad není jen datum. Je to připomínka toho, že změna se děje, když lidé nemlčí. A že svobodu si musíme chránit – každý den, s pokorou a respektem.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici