← PhDr. Eduard Stehlík

Několik posledních dnů jsem pracoval na dokončení výstavy „Ležáky – osada hrdinů“, kterou v pátek 10. dubna odpoledne zahájíme v Památníku Ležáky novou sezónu, a proto jsem bohužel „propásl“ několik výročí, k nimž bych býval rád alespoň něco málo napsal. K jednomu z nich se však chci přeci jen vrátit. V sobotu 28. března totiž uběhlo čtyřiaosmdesát let od chvíle, kdy do okupované vlasti seskočily výsadky OUT DISTANCE a ZINC. První z nich, pověřený sabotážními úkoly, tvořili nadporučík Adolf Opálka, rotný Karel Čurda a desátník aspirant Ivan Kolařík. Paraskupina ZINC, které velel nadporučík Oldřich Pechal, byla skupinou zpravodajskou, a kromě velitele v ní byli začleněni rotmistr Arnošt Mikš a svobodník Viliam Gerik. Vždy, když vidím jména těchto šesti mužů, kteří byli vybráni pro splnění nebezpečných úkolů hluboko v týlu nepřítele, uvědomuji si, jak rozdílně se mohou odvíjet lidské osudy, a to i když jsou výchozí podmínky pro všechny takřka totožné. Oba velitelé, Adolf Opálka i Oldřich Pechal zemřeli jako hrdinové. Jeden 18. června 1942 při obraně pravoslavného chrámu v pražské Resslově ulici, druhý 22. září téhož roku na mauthausenském popravišti. Dva z jejich podřízených – Ivan Kolařík a Arnošt Mikš – se stali prvními dvěma padlými parašutisty vycvičenými londýnskou zvláštní skupinou D. Oba si navíc vzali život vlastní rukou. Ivan Kolařík pronásledovaný gestapem 1. dubna 1942 ve Vizovicích a Arnošt Mikš, těžce zraněný při přestřelce s protektorátním četnictvem, 30. dubna u osady Požáry na Křivoklátsku. Zbývající dva muži – Viliam Gerik a Karel Čurda – vešli do dějin jako zrádci. První z nich se přihlásil na pražském policejním ředitelství, kterého ho vzápětí předalo gestapu, již týden po seskoku – 4. dubna. Druhý zamířil do budovy řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci 16. června 1942. Zde svou obsáhlou výpovědí přivedl nacistické bezpečnostní složky na stopu svých kamarádů. Mezi nimi i těch, kteří uskutečnili atentát na Reinharda Heydricha. Kromě toho způsobil smrt takřka tří stovek vlastenců, kteří jim do té doby nezištně poskytovali úkryt a pomoc. Přestože byla vina Viliama Gerika mnohem menší, skončil nakonec život obou 22. dubna 1947 na pankráckém popravišti. A já vždy při pohledu na jména těchto šesti mužů myslím na to, jak tenká bývá linie mezi tím, kdo bude hrdinou, koho v rozhodující chvíli opustí štěstí a kdo se stane zrádcem. Zároveň si dobře uvědomuji, že to nikdo z nás dopředu neví. Dokud nepřijde ta chvíle, ten rozhodující okamžik. Teprve pak zjistíme, jakým způsobem se nakonec naplní naše životní cesta…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici